O jednom ukrutníku, jenž slove Stařec.

Muletské královstvie neb vlast, ktežto panováše knieže jedno velmi zlé a ukrutné, jenž slovieše stařec z hor, o němž já Marek neb Markuš to, což jsem od mnohých slýchal v téj zemi, to pravím. Knieže to i se všiem lidem, kterém vládl, zákona Machometova následovníci byli jsú. I vymyslil sobě neslýchanú zlost, že jest měl služebníky i všicky své lidi vždy s meči chodiec, a protož jim řiekáchu mečieři jich vlastném jazykem, aby skrze jich udatnost zabil, koho by chtěl, tak aby sě jeho každý bál. Ten jistej v jednom sličném údolí, jenž bieše obklíčeno horami velikémi, vysokými, velikú a krásnú sobě učinil ohradu, v nížto všelikakéj vóňě, kořenie, kvietí rozkošného i ovoce mnoství bieše. Tu biechu domové a palácové krásné divným a rozličným malováním i pozlacením. Tudy tečéchu potokové rozličné vody, vína, stredi i mléka. Tu chováchu ženy mladé a předivně krásné. Ty umějíchu skákati, spievati a hústi na všelikakém nástroji hudby. Rúcho rozličné a drahé mějíchu a velmi předivnú okrasú připraveni biechu. Těch úřad bieše jinošě, jenž tu usazeni biechu, všie kratochvíle a rozkošě nakrmiti. Tu bieše rúcha, posteli, jedenie i pití všeho, což člověk žádal, mnostvie. O žádnéj smutné věci tu zmienky nebieše, také nic jiného tu nebieše lzě jednati, než v někakých hrámotách a v nepoctivostech kratochvilných sě kochati i bieše tu u vrat téj ohrady hrad velmi mocný, jehož velmi pilně hlédáchu, aniž jinú cestú tudy muóže kto jíti sem nebo tam, než na tu ohradu. Stařec ten, jakož naším jazykem tak slovieše, ale jméno jeho pravé bieše Alaodym, ten při sobě tu držieše s v svém paláci kromě toho miesta jinde mnoho mládencuóv, kteréž zpósobilé vidieše a silné. A velieše jim a je k tomu vedieše, aby sě učili v Machometově zákoně nepodobných věcí. A slibuje přeneščastný Machomet následovníkóm svého zákona, že na onom světě v budúcím životě takovéž kratochvíle a chochánie budú míti, jakož o něm svrchu psáno jest. A když chtieše z těch mládenců některý k brani s měči udatny vrahy učiniti, kázáše některakého nápoje dáti, a když se napili toho nápoje, tehdy jsú inhed zesnuli velmi tvrdě. A když tak zesnuli, tehdy je nesiechu do té ohrady. Tehdy po malé chvíli, když procítichu, uzřiece sě v takové rozkoši, zdáše sě jim, by v rajských radostech byli podlé slibu nešlechetného Machometa. A po několiko dnech kázal z nich, kteréž chtěl, týmž nápojem napojiti a ven vynésti. A když procítichu, inhed velmi smutni biechu uzřiece, že jsú takého utěšení zbaveni. Tehdy ten ukrutník, jenž sě božím prorokem nazýváše, jistil jim to a řka: když by pro jeho poslušenstvie umřeli, učiníce jeho kázaní, tehdy by inhed tam zasě byli uvedeni, a protož pro jeho poslušenstvie umřéti žádáchu. Tehdy rozkázal, aby onoho neb onoho zabili, a aby sě nestrachovali smrti, neb by inhed uvedeni byli do téj slavnosti a utěšenie, jakož byli. A tak oni všelikéj strasti sě poddadúce, radovali jsú sě, když by pro jeho poslušenstvie zhubeni mohli býti. A tak, jakož rozkázal, aby koho zabili, oni to dokonati inhed snažíchu sě. Tú chytrostí dlúhý čas šieléše tu zemi, pro kterúžto věc mnozí mocní a velicí páni, bojiece sě smrti takové, jemu sě v daň poddáváchu.

zpět na obsah Další: O smrti toho starce a o zrušení města, XXVllltá.