O zemi Kamul, kapitule XXXXVItá.

Kamul jest vlast jedna mezi velikú vlastí Tanguth, kterážto poddána jest velikému kámovi, kděžto jest měst mnoho a městeček. I jest ta vlast Kamul mezi dvěma puščinama, to jest mezi velikú, o níž svrchu praveno jest, a mezi druhú, ješto jest dlúhá tři dni cesty. Potřeby v této vlasti k jedení i k pití dosti mají i sami sobě i všem pocestným, ktožkolivěk tudy jedú. Lidé téj vlasti svój zvláščí jazyk mají a jsú velmi kratochvilní, a na nic jiného péči nemají, než aby lecikakési hry stropili a veselí byli. Modlosluhy jsú a od svých modl od staradávna zšieleni jsú, tak že když kolivěkkteří pocestní tudy jdú, staví sě v domu kteréhožkolivěk měščenína neb hospodáře téj vlasti Kamul, ten jej velmi vesele přijme a přikáže ženě i vší své čeledi, aby dokavadžkolivěk ten host chtěl by tu býti s nimi, aby jeho ve všem poslušni byli. A to přikáže ten hospodář toho domu, inhed sě béře preč a domúv sě nevrátí, až ten host v jeho domu bude chtieti býti. A žena toho biedného muže hostě toho ve všem poslušna jest jako muže svého. Ženy v téj vlasti jsú velmi krásné, ale mužie jejich od svých bohuóv tu jsú zslepěni šieleností, že sobě to za veliký užitek a počestnost mají, když jich ženy hostmi sě přizná. Ale v ten čas, jehož králováše Monehu, kám veliký, zo najvyšší král všech Tataruóv, i slyšav také šielenie mužuóv téj vlasti Kamul, přikázal jim, aby viece tak ohyzdný věci netrpěli, ale aby raději žen svých čest zachovali, pocestným lidem zvláščí hostinný duóm učinili, aby lid téj vlasti takovú šeredností viece sě nemazal. Tehdy mužie téj vlasti, uslyšavše královo přikázaní, zamútie sě velmi. A pošlíce k němu vybrané posly s dary prosili jsú jeho, aby to tak cežké přikázaní zasě odvolal řkúce, že to vydání a ten obyčej mají od svých starších a že, doněvadž tu dobrotivost hostem jsú ukazovali, bohuóv svých milost jsú obdrželi a jejich země vždy plodná byla a hojně jim ovoce nesla. Tehdy král jejich přivolí k jich prosbě, a přikázanie odvolá a řka: Což na mě slušie vám přikázati, to jsem učinil, a poněvadž tak nešlechetnú ohyzdnost za čest přijímáte, mějte sobě tu nešlechetnost, jehož žádáte. Tehdy poslové s listy sě vrátiece, všemu lidu, jenž truchel a as smuten bieše, radost a veselé jsú přinesli a tak držie obyčej onen podnes.

zpět na obsah Další: O zemi Tyntintalas, kapitule XXXXVIItá.