O městu Mien a o krásném hrobu.

Mien jest město veliké a zšlechtilé, jenž jest hlava toho královstvie; a jest země poddána velikému kám. Ti lidé, jenž tu bydlé, mají zvláščí řeč a jsú modlosluhy. V tom městě byl jeden král velmi bohatý a ten umíraje kázal sobě hrob udělati takém obyčejem, že na každém rozě kázal udělati věži jednu mramorovú výši na deset kročejí, tlúšči, jakož téj v výsosti záleželo, a svrchu okrúhlá. Jedna z těch věží zlatem všudy přikryta, kteréžto zlato tlúšči bylo na dobrý prst, a vrchu téj věže bylo mnoho zvonečkuóv zlatých, a ty když vietř viel, všickny sú zvonily. Druhá věže týmž obyčejem i týmž spósobením a střiebrem přikryta byla, i střiebrné zvonce měla; a ten hrob byl kázal učiniti na čest duši svéj a aby jeho pamět nezhynula. V jeden den byli jsú nalez u dvora velikého kám někací žakéři neb špilmani, a ti mnoho, i káže je král před sě přivolati, a die jim: Chci, abyste s hauptmanem, kteréhož vám dám, a s jinú vojskú, kterúž vám přidám, dobyli mi téj vlasti Mien. Oni sě ihned královu přikázaní podvolivše, dobrovolně šli, jakož kázal, a dobyvše téj vlasti Mien, jeho panství podrobili. A když jsú došli toho hrobu, zrušiti jeho nesměli, jedno až by prvé velikého kám povolenie měli. Tehdy on uslyšav, ten král to učinil ke čsti své paměti, přikázal, aby toho hrobu nerušili. Neb jest obyčej Tataruóv nerušiti toho což slušie k mrtvým. V téj zemi mnoho jest slonóv a divokých voluóv, jelenóv a srn i jiných zvieřat rozličných mnoho etc.

zpět na obsah Další: O vlasti Bangala, kapitole čtyřicátá Illlá.