Hlava třetí.

Přechod přes Sagan-lu. - Přestřelka. - Život v táboře. - Jazidové. - Utkání se seraskirem Arzrumským. - Rozbořená sakla.

Přijel jsem včas. Téhož dne (13. června) obdrželo vojsko rozkaz táhnouti kupředu. Obědvaje u Rajevského slyšel jsem mladé generály posuzovati postup, který jim byl předepsán. Generál Burcov byl odeslán vlevo po hlavní silnici arzrumské přímo proti tureckému táboru, kdežto všechno ostatní vojsko mělo táhnouti pravou stranou k obklíčení nepřítele.

V pět hodin vojsko vytáhlo. Jel jsem s nižegorodským dragounským plukem hovoře s Rajevským, s kterým jsem se už několik let neviděl. Nastala noc; zastavili jsme se v dolině, kde celé vojsko mělo odpočinek. Zde jsem měl čest býti představen hraběti Paskevičovi.

Našel jsem hraběte doma, před táborovým ohněm, obklopeného svým štábem. Byl vesel a přijal mě vlídně. Neobeznámen s uměním vojenským neměl jsem tušení, že osud pochodu rozhodoval se v tu minutu. Zde jsem spatřil našeho Volchovského, zaprášeného od noh do hlavy, zarostlého vousem, unaveného starostmi. Našel nicméně čas pobesedovat se mnou jako starý soudruh. Zde jsem viděl i M. P., raněného v předešlém roce. Jest milován a vážen jako slavný druh a statný voják. Mnozí z mých starých přátel mě obklopovali. Jak se změnili! Jak rychle ubíhá čas.

Heu fugaces, Posthume, Posthume
labuntur anni... 51.1

Vrátil jsem se k Rajevskému a přenocoval u něho ve stanu. Uprostřed noci vzbudily mě hrozné křiky: bylo možno si pomyslit, že nepřítel učinil nenadálé přepadnutí. Rajevský poslal seznat příčinu poplachu. Několik tatarských koní, přetrhavše provazy, běhalo po táboře a muselmané (tak se říká Tatarům, sloužícím v našem vojsku) je chytali.

Za svítání se vojsko zvedlo. Jeli jsme k horám, porostlým lesem. Vjeli jsme do rokliny. Dragouni hovořili mezi sebou: "Dívej se, bratře, drž se - jak do nás pustí kartáče." Skutečně, poloha byla přízniva zálohám; ale Turci, odvráceni na druhou stranu pohybem generála Burcova, nevyužili své výhody. Prošli jsme šťastně nebezpečnou roklinu a stanuli jsme na vrcholu Sagan-lu, deset verst od nepřátelského tábora.

Příroda kolem nás byla zasmušilá. Vzduch byl chladný, hory pokryty smutnými sosnami. Sníh ležel v propastech.

... nec Armeniis in oris,
amice Valgi, stat glacies iners
menses per omnes ... . 52.1

Sotva jsme stačili si oddechnout a poobědvat, když jsme zaslechli střelbu z pušek. Rajevský poslal vyzvědět. Donesli mu zprávu, že Turci začali přestřelku proti našim předním piketám. Jel jsem se Semičevem podívat se na nový pro mne obraz. Potkali jsme raněného kozáka: seděl, kolébaje se v sedle, bled a zakrvácen. Dva kozáci ho podpírali. Mnoho Turků? otázal se Semičev. - "Jak prasat se jich valí, vaše blahorodí", odpovídal jeden z nich. Projevše roklinou spatřili jsme náhle na svahu hory okolo dvou set kozáků, sestrojených v útočnou linii a nad nimi kolem pěti set Turků. Kozáci zvolna ustupovali; Turci útočili s velikou odvahou, mířili na dvacet kroků a vystřelivše uháněli zpět. Jejich vysoké čalmy, krásné dolomany a blyštící se postroj koní činily ostrý kontrast s modrými uniformami a prostým postrojem kozáků. Patnáct našich lidí bylo už raněno. Podplukovník Basov poslal pro pomoc. V té době on sám byl raněn do nohy. Kozáci na chvíli uvedeni ve zmatek, ale Basov sedl opět na koně a zůstal ve svém velení. Posila přichvátala. Turci spatřivše ji ihned zmizeli zanechávajíce na hoře nahý trup kozáka s usečenou hlavou a údy. Turci posýlají usečené hlavy do Cařihradu a smočivše si dlaně v krvi otiskují je na svých praporech. Výstřely utichly. Orlové, průvodci vojsk, zvedli se nad horu vyhlížejíce sobě s výše kořisť. V tom čase ukázal se dav generálů a důstojníků: hrabě Paskevič přijel a vypravil se na horu, za kterou se Turci skryli. Byli podepřeni čtyřmi tisíci jezdci, ukrytými v houští a roklinách. S vrcholu hory objevil se nám turecký tábor, oddělený od nás roklinami a vyšinami. Vrátili jsme se pozdě. Projížděje naším táborem viděl jsem naše raněné, z nichžto pět zemřelo též noci a na druhý den. Večer navštívil jsem mladého Osten-Sakena, raněného téhož dne v jiné bitvě.

Život v táboře se mi velice zalíbil. Za svítání probouzelo nás dělo. Spánek ve stanu je podivuhodně zdravý. Při obědě zapíjeli jsme asiatský šašlík anglickým pivem a šampaňským, ochlazeným v taurském sněhu. Naše společnost byla rozmanitá. Ve stanu generála Rajevského scházeli se begové muselmanských pluků a besedovalo se prostřednictvím tlumočníka. V našem vojsku nacházeli se i národové našich zakavkazských oblastí a obyvatelé zemí, nedávno vydobytých. Mezi nimi pozoroval jsem se zvědavostí Jazidy, kteří na východě mají pověst ctitelů ďáblových. V počtu okolo tří set rodin obývají na úpatí Araratu. Uznali vládu ruského císaře. Jejich náčelník, vysoký, šeredný muž v červeném plášti a černé čepici přicházel někdy s poklonou ku generálu Rajevskému, náčelníku vší jízdy. Snažil jsem se poznati od Jazuda pravdu o jejich víře. K mým otázkám odpovídal, že vypravování, jakoby Jazidové se klaněli satanu, je prázdná báchorka; že oni věří v jediného boha, že podle jejich zákona proklínati ďábla, pravda, pokládá se za neslušné a nevděčné, neboť on je nyní nešťasten, ale časem může být osvobozen, neboť nelze klásti hranic milosrdenství Allahovu. To objasnění mne uspokojilo. Byl jsem náramně rád, že Jazidové se neklaní satanu a jich poblouzení se mi zdálo již mnohem odpustitelnější.

Můj sluha objevil se v táboře tři dny po mně. Přijel spolu s vozatajstvem, které před očima nepřátel šťastně se spojilo s armádou. NB. Po celou dobu pochodu ani jedna arba z našeho mnohopočetného obozu nebyla uchvácena od nepřítele. Pořádek, s jakým oboz následoval za vojskem, byl v skutku podivuhodný.

17. června ráno zaslechli jsme opět střelbu a za dvě hodiny spatřili jsme Karabašský pluk vracející se s osmi tureckými prapory; plukovník Frideriks utkal se s nepřítelem, jenž se ohradil za kamennými valy, vypudil jej a zahnal; Osman-paša, ktery velel jízdě, sotva se mohl zachránit.

18. června tábor se hnul na jiné místo. 19., sotvaže nás dělo zbudilo, uvedeno vše v táboře v pohyb. Generál odejel ke svým strážím. Pluky se řadily; důstojníci se postavili ke svým oddělením. Zůstal jsem sám, nevěda v kterou stranu jeti a pustil jsem koně nazdařbůh. Potkal jsem generála Burcova, který mě vzal na levé křídlo. "Co je to levé křídlo?" pomyslil jsem si a jel jsem dále. Spatřil jsem generála Muravjeva, rozestavujícího děla. Brzy ukázali se delibaši a zatočili se v dolině, střílejíce vzájemně na naše kozáky. Mezi tím hustý dav jejich pěchoty táhl houštinou. Generál Muravjev kázal střílet. Kartáče dopadly v samý střed tlupy. Turci vrhli se stranou a skryli se za vyvýšeninou. Spatřil jsem hraběte Paskeviče, obklíčeného svým štábem. Turci obcházeli naše vojsko, oddělené od nich hlubokou roklinou. Hrabě poslal P. obhlédnout roklinu. P. odkvapil. Turci pokládali jej za útočníka a dali po něm salvu. Všichni se zasmáli. Hrabě kázal rozestaviti děla a pálit. Nepřítel se rozptýlil po hoře i po křovinách. Na levém křídle, kam mě zval Burcov, nastala horká práce. Před námi, proti centru hnala se turecká jízda. Hrabě poslal proti ní generála Rajevského, který vedl k útoku svůj Nížegorodský pluk. Turci zmizeli. Naši Tataři obstupovali jejich raněné a spěšně je svlékali, zanechávajíce je nahé uprostřed pole. Generál Rajevský zastavil se na kraji rokliny. Dvě eskadrony, oddělivše se od pluku, zajely daleko při svém pronásledování; byly vyproštěny plukovníkem Simoničem.

Srážka utichla. Turci před našima očima začali kopati zemi a tahati kameny, opevňujíce se po svém zvyku. Nechali jsme jich na pokoji. Sestoupili jsme s koní a jali se obědvat, co Bůh dal. V té době přivedli k hraběti několik zajatých. Jeden z nich byl těžce raněn. Vyslýchali je. Okolo šesté hodiny vojska dostala opět rozkaz jíti proti nepříteli. Turci pohnuli se za svým valem, přijali nás výstřely z děl a rychle začali ustupovat. Naše jízda byla vpředu; začali jsme sjížděti v roklinu. Země se vyrývala a sypala pod nohama koní. Můj kůň mohl každé minuty upadnout a pak by byl shromážděný hulánský pluk přejel přese mne. Ale s pomocí boží jsem vyjel vzhůru. Sotva jsme se dostali na širokou cestu, vedoucí horami, když celá naše jízda rozjela se plnou prudkostí. Turci dali se na útěk; kozáci šlehali nagajkami do děl, pohozených na cestě, a hnali se mimo. Turci vrhali se v propasti, nalézající se po obou stranách dráhy; přestali na prosto střílet, ani jedna kule nezasvištila kolem mých uší. První v pronásledování byly naše tatarské pluky, jichžto koně se vyznamenávají rychlostí a silou. Můj kůň, zahryznuv se do uzdy, nezůstával za nimi: s velikým úsilím mohl jsem ho zadržet. Zastavil se před trupem mladého Turka, ležícím přes cestu. Bylo mu, jak se zdálo, osmnáct let: bledá, dívčí tvář nebyla znešvařena; jeho turban válel se v prachu; oholený zátylek byl prostřelen kulí. Jel jsem krokem, brzo mne dohonil Rajevský. Napsal tužkou na kousek papíru zprávu hraběti Paskevičovi o dokonané porážce nepřítelově a jel dále. Sledoval jsem za ním z dálky. Nastala noc. Unavený můj kůň zastavoval se a klopýtal při každém kroku. Hrabě Paskevič kázal neustávat v pronásledování a sám je řídil. Kolem mne se hnaly oddíly naší jízdy. Spatřil jsem plukovníka Poljakova, velitele kozáckého dělostřelectva, jež v ten den hrálo vážnou úlohu a přibyl jsem spolu s ním v opuštěnou osadu, kde se zastavil hrabě Paskevič, ukončiv pronásledování za příčinou nastalé noci.

Našli jsme hraběte na střeše podzemní sakly, před ohněm. Přiváděli k němu zajaté. Nalézali se tu skoro všichni vůdcové. Kozáci drželi jich koně za uzdy. Oheň osvětloval obraz, hodný Salvatora Rosy; říčka šuměla v temnu. V tu dobu donesli hraběti, že ve vsi schovány zásoby prachu a že třeba se obávati výbuchu. Hrabě se vší svou suitou opustil saklu. Jeli jsme k našemu táboru, jenž nalézal se už třicet verst od místa, kde jsme nocovali. Cesta byla plna jízdných oddílů. Sotva jsme přibyli na místo, když náhle se nebe osvětlilo jako meteorem a uslyšeli jsme dunivý výbuch. Sakla, kterou jsme opustili před čtvrt hodinou, vyletěla do povětří; nalézala se v ní zásoba prachu. Rozmetané kamení zabilo několik kozáků.

To je vše, co jsem v té době mohl viděti. Večer dověděl jsem se, že v té bitvě přemožen byl Arzrumský seraskir, jenž táhl s 30.000 vojáky spojit se s Haki-pašou. Seraskir utekl k Arzrumu; jeho vojsko, vržené za Sagan-lu, bylo rozptýleno, artilerie vzata, a jedině Haki-paša nám ještě zbýval. Hrabě Paskevič nedal mu času, aby se spořádal.

[ Cesta do Arzrumu ]