Arzrum.- Asiatská nádhera. - Klima. - Hřbitovy. - Satirické verše. - Seraskirův dvorec. - Harem tureckého paši. - Mor. - Smrt Burcova. - Odjezd z Arzrumu. - Zpáteční cesta. - Ruský žurnál.
Arzrum (nepravidelně nazývaný Arzerum, Erzrum, Erzron) byl založen okolo r. 415 v době Theodosia II. a nazván Theodosiopolis. Žádná historická vzpomínka nepojí se k jeho jménu. Věděl jsem o něm jen to, že zde podle svědectví Hadži-Baby, podány byly perskému vyslanci, zadostiučiněním za nějakou urážku, telecí uši místo lidských.
Arzrum je pokládán za hlavní město v asiatském Turecku. Počítalo se v něm do jednoho statisíce obyvatel; ale zdá se, že číslo to je velice přehnáno. Domy jsou v něm kamenné, střechy pokryty drnem, což dodává městu neobyčejně divného vzezření, díváme-li se na ně s výše.
Hlavní pozemní obchod mezi Evropou a Východem vede se přes Arzrum. Ale zboží se v něm prodá málo; ani se zde nevykládá, což poznamenal i Tournefort, píšící, že v Arzrumu může nemocný umříti pro nemožnost, dostati lžíci rebarbory, kdežto v městě se jí nalézají celé pytle.
Neznám výrazu, který by byl nesmyslnější, než slova "asiatská nádhera". Ten výraz patrně vznikl v době křižáckých výprav, kdy chudí rytíři, opustivše holé stěny a dubové židle svých zámků spatřili po prvé červené divany, pestré koberce a kinžaly s barevnými kaménky na rukověti. Nyní možno mluviti o "asiatské bídě, asiatské nečistotě" atd., ale nádhera, ovšem, je vlastnost evropská. V Arzrumu za žádné peníze nelze koupiti to, co najdete v drobném krámku jakéhokoliv újezdného městečka Pskovské gubernie.
Ponebí arzrumské je drsné. Město vystavěno v úžlabině zvedající se nad mořem na sedm tisíc stop. Hory, obkličující je, jsou pokryty sněhem větší část roku. Země bez lesů ale úrodná. Je svlažena množstvím pramenů a se všech stran proťata vodovody. Arzrum je oslavován pro svou vodu. Eufrat teče tři versty za městem; ale studní je všude množství. U každé visí plechový pohár na řetězu a dobří muselmané pijí a nemohou se vynachválit. Dříví dopravuje se ze Sagan-lu.
V arzrumském arsenále našli jsme množství starodávných zbraní, přilbic, brnění, šavlí, rezavějících bezpochyby ještě z dob Godfriedových.
Mečety jsou nízké a tmavé. Za městem nalézá se hřbitov. Náhrobky záležejí obyčejně v sloupech, okrášlených kamenným turbanem. Hroby dvou nebo tří pašů vynikají větší strojeností; ale není v nich nic znamenitého: žádného vkusu, žádné myšlenky ... . Jeden cestovatel píše, že ze všech asijských měst jedině v Arzrumu našel věžní hodiny a ty byly pokaženy.
Novoty, zamýšlené sultánem, ještě nepronikly do Arzrumu. Vojsko nosí ještě svůj malebný, východní kroj. Mezi Arzrumem a Cařihradem existuje soupeřství jako mezi Kazaní a Moskvou. Takto zní začátek satirické básně, složené janičarem Aminem-Oglu:
Ďaur město Stambul nyní chválí
a zítra tvrdým podpatkem
jak zmiji, jež se v písku válí,
jej rozšlápne a pryč se vzdálí.
Spí Stambul před svým zánikem.Zář, z Orientu jež se lila,
lesť Západu mu zatemnila,
Proroku Stambul nevěren.
Slasť mrzká Stambul opojila,
meč s modlitbou jím zavržen,
boj Stambulu už nezvyklý je,
v čas modlitby on víno pije.V něm plamen víry - uhašen,
v něm na hřbitov si ženy chodí
a kuplířských jim péče žen
v harémy cizí muže vodí,
a eunuch dříme - podplacen.
Ne tak náš Arzrum v horské výši
náš Arzrum v četných ulicích.
Nás rozkoš mrzká neutiší
a nehledáme v bujné číši
my z vína oheň, rozvrat, smích.
My postíme se; žízeň schladí
vod posvátných se v nápoji
a džigitové naši mladí
vrou smělou touhou po boji.
Náš harém nepřípustnou věží
jej eunuch nepodplatný střeží,
dlí ženy skromně v pokoji.
Bydlil jsem v seraskirském paláci, v komnatách, kde býval harém. Celý den bloudil jsem z komnaty do komnaty, se střechy na střechu, ze schodů na schody. Palác vypadal vypleněn: seraskir, zamýšleje dáti se na útěk, vyvezl z něho vše, co jen mohl. Divany byly roztrhány, koberce s nich sňaty. Když jsem se procházel městem, Turci mne zvali k sobě a ukazovali mně jazyk. (Pokládají každého Evropana za lékaře.) To mě omrzelo - byl jsem ochoten odpovídat jim stejným způsobem. Večery jsem trávil s rozumným a roztomilým Suchorukovem; podobnost našeho zaměstnání nás zbližovala. Vyprávěl mi o svých literárních plánech a svém historickém bádání, započatém kdysi s takovou horlivostí a s takovým úspěchem. Skromnost jeho přání a požadavků je vskutku dojemná. Žel, nebudou-li splněny.
Palác seraskirův představoval obraz věčně oživený: tam, kde zasmušilý paša mlčky kouřil mezi svými ženami a otroky, tam jeho vítěz přijímal zprávy o vítězstvích svých generálů, rozdával pašaliky, hovořil o nových románech. Mušský paša přijel k hraběti Paskevičovi, aby u něho vyprosil místa pro svého bratrance. Chodě po paláci zastavil se vážný Turek v jedné z komnat, s živostí promluvil několik slov a upadl potom v zádumčivost: v téže komnatě byl sťat jeho otec na rozkaz seraskirův. Dojem čistě orientálský! Slavný Bey-bulat, postrach Kavkazu, přijel do Arzrumu s dvěma starosty čerkesských dědin, kteří se vzbouřili v době poslední války. Obědvali u hraběte Paskeviče. Bey-bulat je muž pětatřicetiletý, malé postavy, širokých plecí. Nemluví rusky nebo tváří se, jakoby nemluvil. Jeho příjezd do Arzrumu mě velice potěšil: byl mně už zárukou, že cesta přes hory a Kabardou bude bezpečna.
Osman paša zajatý před Arzrumem a odeslaný do Tiflisu, spolu se seraskirem, prosil hraběte Paskeviče za ochranu svého harému, který zanechával v Arzrumu. V prvních dnech na něj zapomněli. Jednou při obědě mluvě o klidu muselmanského města, obsazeného deseti tisíci vojáků a ve kterém ani jeden obyvatel ani jednou si nestěžoval do násilí ruského vojáka, vzpomněl si hrabě na harém Osmana paši a rozkázal panu A., aby zajel do domu pašova a zeptal se jeho žen, jsou-li spokojeny a nestala-li se jim nějaká urážka. Žádal jsem o dovolení doprovoditi pana A. Vypravili jsme se. Pan A. vzal sebou za tlumočníka ruského důstojníka, jehož historie je zajímava. Jsa osmnáctiletým upadl do perského zajetí .... přes dvacet let sloužil eunuchem v harému jednoho ze synů šachových. Vypravoval o svém neštěstí za pobytu v Persii s dojímavou prostotou. Se stanoviska fysiologického jeho výpovědi byly velmi cenné.
Přišli jsme k domu Osmana paši; uvedli nás v otevřenou komnatu, velmi řádně, ba vkusně upravenou; na barevných oknech byly nápisy, vzaté z koranu. Jeden z nich zdál se mi příliš důmyslným pro muselmanský harém: "tobě náleží svazovati a rozvazovati". Přinesli nám kávu v koflíkách, lemovaných stříbrem. Stařec s bílou, úctyhodnou bradou, otec Osmana paši, přišel jménem žen poděkovat hraběti Paskevičovi, ale pan A. pravil s rozhodností, že je poslán k ženám Osmana paši a že je chce vidět, aby od nich samých měl potvrzeno, že jsou v nepřítomnosti manželově ve všem spokojeny. Sotva že to všechno perský zajatec přetlumočil, mlaskl stařec, na znamení nevole, jazykem a objevil, že nikterak nemůže přivoliti k naší žádosti a že, jestliže paša po svém návratu zví, že cizí muži viděli jeho ženy, dá i jemu, starci, i všem sluhům harému srazit hlavu. Sluhové, mezi nimiž nebylo ni jednoho eunucha, potvrdili slova starcova; ale pan A. byl neúprosný. "Vy se bojíte svého paši", pravil jim; "a já svého seraskira a neodvážím se neposlechnouti jeho rozkazů." Tu se nedalo nic dělat. Vedli nás zahradou, kde byly dva tenké vodotrysky. Přiblížili jsme se k malinké kamenné budově. Stařec postavil se mezi nás a dveře, nepouštěje závory z ruky; spatřili jsme ženštinu pokrytou od hlavy až do žiutých střevíců bílou čadrou. Náš tlumočník opakoval ji otázku: zaslechli jsme sipění sedmdesátileté stařeny; pan A. přerušil ji: "To je pašova matka", pravil, "ale já jsem poslán k ženám, přiveďte jednu z nich."
Všichni se podivili důvtipu ďaurů; stařena odešla a za minutu se vrátila s ženštínou, pokrytou tak jako ona - z pod pokryvky ozýval se mladý, příjemný hlásek. Děkovala hraběti za jeho pozornost k ubohým vdovám a chválila chování Rusů. Pan A. znal se v umění zavésti s ní další rozhovor; já zatím, dívaje se kolem sebe, spatřil jsem náhle nad samými dveřmi okrouhlé okénko a v tom okrouhlém okénku pět nebo šest okrouhlých hlaviček s černýma, zvědavýma očima. Chtěl jsem svůj objev sděliti panu A., ale hlavičky se pohnuly, zakývaly a několik prstíčků mně začalo hrozit, naznačujíce, abych mlčel. Podrobil jsem se a nesdělil jsem svůj nález. Byly všechny příjemné tváře ale ani jedna nebyla krasavicí; ta, která hovořila u dveří s panem A., byla patrně velitelkou harému, pokladnicí srdcí, růží lásky - alespoň já jsem si tak představoval. Konečně pan A. ukončil své otázky. Dvéře se zavřely. Tváře v okénku zmizely. Prohlédli jsme si zahradu i dům a vrátili jsme se velice uspokojeni svým poselstvím.
Takovým způsobem jsem spatřil harém: to se podařilo málokterému Evropanu. Zde máte látku k orientálnímu románu.
Zdálo se, že válka je skončena. Chystal jsem se na zpáteční cestu. Dne 14. července šel jsem do lidových lázní ale zkazil jsem si den. Proklínal jsem nečistotu prostěradel, špatnou obsluhu atd. Jak možno srovnati lázně Arzrumské s Tifliskými?
Navraceje se do paláce dověděl jsem se od K., stojícího na strážnici, že v Arzrumu propukl mor. Představil jsem si hned hrůzy karantény a téhož dne rozhodl jsem se opustiti armádu. Myšlenka o přítomnosti moru je velice nepříjemna z nezvyklosti. Hledě zahladiti tento dojem šel jsem se procházet po bazaru. Zastaviv se před krámem zbrojířovým jal jsem se prohlížeti nějaký kinžal, když mne nenadále kdosi udeřil do plece. Ohlédnul jsem se: za mnou stál hrozný žebrák. Byl bled jako smrt; z jeho červených, zahnojených očí tekly slzy. Myšlenka na mor kmitla opět mou fantasií. Odstrčil jsem žebráka s pocitem nevysvětlitelného odporu a vrátil jsem se domů, velice nespokojen svou procházkou.
Než zvědavost zvítězila; druhého dne vypravil jsem se s lékařem do tábora, kde se nacházeli nemocní morem. Neslezl jsem s koně a zachoval jsem opatrnost, abych stál po větru. Ze stanu vyvedli nám nemocného; byl neobyčejně bled a potácel se jako opilý. Druhý nemocný ležel bez vědomí. Prohlédnuv si nemocného a přislíbiv nešťastníkovi rychlé uzdravení obrátil jsem pozornost na dva Turky, kteří ho vedli pod paží, svlékali, ohmatávali, jako by mor nebyl nic jiného než rýma. Přiznávám se, zastyděl jsem se za svou evropskou bázlivost u přítomnosti takového duševního klidu a rychle jsem se vrátil do města.
19. července přišed rozloučit se s hrabětem Paskevičem nalezl jsem jej silně rozhořčeného. Přišla zpráva, že generál Burcov byl zabit pod Bajburtem. Škoda bylo statečného Burcova, než ta příhoda mohla býti trapnou i pro celé naše mnohočetné vojsko, které zašlo hluboko do cizí země a bylo obklíčeno nepřátelskými národy, hotovými povstati při zprávě o prvém neúspěchu. A tak se válka obnovila! Hrabě mi navrhoval, abych byl svědkem dalšich podniků; ale já spěchal do Ruska ... Hrabě obdařil mne na památku tureckou šavlí. Chovám ji u sebe jako upomínku své pouti po stopách jasného heroa ve vydobytých pustinách Arménských. Téhož dne jsem opustil Arzrum.
Jel jsem zpět do Tiflisu cestou mně už známou. Místa, oživená ještě nedávno přítommostí 15.000 vojska, byla tichá a smutná. Přejel jsem přes Sagan-lu a sotva jsem poznal místo, kde byl náš tábor. V Gumrech jsem přestál třídenní karanténu. Zase jsem spatřil Bezobdal a vyjel jsem z vysokých planin chladné Armenie do horké Gruzie. Do Tiflisu jsem dorazil 1. srpna. Zde zůstal jsem několik dní v příjemné a veselé společnosti. Několik večerů jsem strávil v sadech při zvucích hudby a gruzínských písní. Vypravil jsem se dále. Můj přechod přes hory byl pro mne pozoruhodný tím; že blíže Kobi přepadla mne v noci bouře. Zrána projížděje mimo Kazbek viděl jsem čarovný pohled; bílé, rozedrané mraky táhly se přes vrchol hory a osamělý klášter, ozářený paprsky slunečními, plul, jak se zdálo, ve vzduchu, nesen jsa na oblacích. Divoká Balka taktéž se mi jevila ve vší své velikoleposti: roklina, naplnivši se dešťovou vodou, převyšovala ve své zběsilosti sám Terek, tamtéž hrozně burácejicí. Břehy byly rozrušeny, nesmírné kameny zvednuty z místa a zatarasovaly proud. Množství Osetínců upravovalo cestu. Přepravil jJem se šťastně. Konečně vyjel jsem z těsné rokliny na veselé, širé roviny Velké Kabardy. Ve Vladikavkazu našel jsem D. a P. Oba jeli do lázní léčit se z ran, které utrpěli v nynějším tažení. U P. našel jsem na stole ruské žurnály. Prvá stať, na kterou jsem přišel, byl rozbor jedné z mých prací. Tupili tam vším možným způsobem mne i moje verše. Začal jsem ji čísti nahlas. P. mne přerušil žádaje, abych četl s větším uměním deklamatorským. Třeba věděti, že rozbor byl okrášlen obvyklými výmysly naší kritiky: byl to rozhovor mezi kostelním zpěvákem, vdovou duchovního a korrektorem typografie, "Rozumářem" té malé komedie. Žádost P.-ova zdála se mi tak zábavnou, že zlost, kterou ve mně vzbudilo čtení žurnalistické stati, úplně zmizela a rozchechtali jsme se z upřímného srdce.
Takové bylo mé první přivítání v milé vlasti.