Nedávno dostala se mi do rukou kniha vytištěná v Paříži v uplynulém r. 1834 s názvem: Voyage en Orient entrepris par ordre du Gouvernement francais. Autor po svém způsobu popisuje tažení r. 1829 končí své úvahy těmito slovy :
"Básník, vynikající svou fantasií, nalezl v tolika velikých činech, jichžto byl svědkem, látku nikoliv k básni, nýbrž k satiře."
Z básníků, kteří byli na tureckém tažení, věděl jsem jenom o A. S. Chomjakovi a A. N. Muravjevu. Oba byli v armádě hraběte Dibiče. Prvý napsal v ten čas několik překrásných lyrických básní; druhý přemítal o svém "Putování po svatých místech", které vyvolalo tak mohutný dojem. Ale nečetl jsem žádné satiry o tažení Arzrumském.
Nebyl bych se mohl nikterak domnívati, že tu jde o mne, kdybych byl v téže knize nenašel svého jména mezi jmény generálů zvláštního Kavkazského sboru. "Mezi veliteli jejími (armády knížete Paskeviče) bylo viděti generála Muravjeva 6.1 ... gruzínského knížete Cicevare, arménského knížete Bebutova, knížete Potemkina, generála Rajevského a konečně pana Puškina, který opustil hlavní město, aby opěvoval vítězství svých krajanů."
Přiznávám se: tyto řádky francouzského cestovatele byly mně - nehledě k lichotivým epithetům, strašně protivnější, než spílání ruských žurnálů. Hledati nadšení zdálo se mi vždycky směšným a nepěkným rozmarem: nadšení se nenalézá, ono samo musí najíti básníka. Přijeti do války s tím úmyslem, aby člověk opěvoval budoucí činy, bylo by pro mne s jedné strany náramně samolibé a s druhé - náramně nepříslušné. Nemíchám se do úsudků strategických. Není to má věc. Možná, že smělý přechod přes Sagan-Lu, postup, kterým hrabě Paskevič odřízl seraskira od Osmana paši, poražení dvou nepřátelských sborů během 24 hodin, rychlý pochod na Arzrum, vše to korunováno plným úspěchem, možná, že to obzvláště zaslouží posměch v očích vojenských odborníků (jakým je na příklad pan obchodní konsul Fontanier, autor knihy Voyage en Orient) - ale já bych se styděl psáti satiry na proslaveného vojevůdce, který mě vlídně přijal do stínu svého stanu a našel uprostřed svých velikých starostí čas věnovati mně lichotivou pozornost. Člověk nepotřebující ochrany mocných, váží si jejich srdečnosti a pohostinnosti, neboť něco jiného nemůže od nich ani vyžadovat. Obvinění z nevděku nemůže zůstati bez námitky jako ničemná kritika nebo literární spílání. Z té příčiny rozhodl jsem se vytisknouti tuto předmluvu a vydati své cestovní zápisky jako vše, co jsem napsal o tažení r. 1829.