|
- Sládek | - Selské písně, Čes. znělky | - Copyright | - |
Autoru Psohlavců
Cos u nás straší; - říct to nelze slovy,
vzduch toho plný, ve vodě to pluje,
s chlebem to jíme, krev to omamuje,
tak sladkotupě dým jak opiový.
Na ruce věší se to dělníkovy,
do myslitele hlavy se to snuje
a každou chvilku míru otravuje
i tam, kde zavítá pod naše krovy.
Chcem žít, a živi v hrob se ukládáme,
chcem pracovat, stavíme z písku v řece,
chcem kupředu, a zpátky vrávoráme;
co jinde pravda, lež je v zemi této!
Tu můru, mdlobu - kdo můž´říct, co je to -
tu naši kletbu, setřeste ji přece!
Vše rozmetáno v prach a rozvaliny,
co draho bylo této země synu,
zlomili nás, jak vichr lomí třtinu,
a klínem rozrážejí na štěpiny.
O jejich srdce stesk náš, touhy, činy
se rozbíjejí pěst jak o skalinu,
jak z železa, jež dáno v kovadlinu,
z nás kují zbroj v hruď vlastní domoviny.
Kde naše spása, štít a vykoupení? -
V zapadlém otcův hledáme ji hrobě;
v těch kobách zhas, tam není, není, není! -
Zas k rodným bratřím žalný zrak náš hledí;
jen lhostejnost neb smích nám odpovědí.
Ó hledejte ji v sobě, v sobě, v sobě!
Ó země! - někdy matko mučedníků,
jichž krví páchne dosud každá hruda,
ó jak jsi klesla ponížená, chudá
dnes v rukách svaté víry odpadlíků!
Prý "v podnož cizinců a násilníků"
si zalháváme, jak to slina udá:
že vlastním rodem zneuctěna tvá půda,
jen bláznu napadá tak někdy v mžiku.
Ó země prodávaná plevou lidu
za peníz, úsměv, pozlátkové cáry,
jak velebna jsi v lidu svého klidu! -
jenž čeká tu, jak bouře na dně moře,
i až se zvedne, chytí se vln spáry
a odhodí jak vrak své všecko hoře!
Co vzal nám kdo, co zašlapal nám v bláto,
co jedny lkáním, druhé plní studem,
to žalozpěvy už si nevyhudem:
kdo muž, si vezme zas, co bylo vzato!
V nás jako v jiných žití vrchovato,
nač zbaběle lkát stále nad osudem -
ten dává všem, jen co si vydobudem:
žebráku hůl a kovkopovi zlato.
Což nemáme svých polí rodnou půdu,
nemáme ruce, mozky jako jiní,
železo na pluhy i na oruží? -
A stále vrávoráme jako v bludu,
pěst líbajíce, která křivdu činí -
"Jsme otroci," se křičí; - kde jsou muži?
Zem patří živým! Tomu jen, kdo oře,
ať kdokoliv, své živné plody dává;
co mrtvo, mrtvo! - v prsť to pochovává
zas pro toho, kdo živ na její koře.
Jí ničím není vyděděncův hoře,
jí ničím není jejich zašlá sláva,
jí jedno, koho den dnes dokonává
a komu zejtra svitne ranní zoře.
Vlast není v hroudě, v hvozdě dávnoletém,
kde zpěv zněl věštcův posvátnými drvy;
vlast otcův našich v potomků je krvi
a dědů prach a sláva v ní jsou živy:
krev ctěte v sobě, vlévejte svým dětem,
a naše budou navždy české nivy!
My hlásíme se k žití právem žití,
jež od pravěků nepozbylo ceny
a právem svatým jest a bez proměny
při všem, nač velké, boží slunce svítí.
Prohrané bitvy a křivd krupobití
a výsad roztrhané pergamény
jsou cetkou těm, jichž vůle vyzbrojeny
života silou, jejíž klokot cítí.
Chcem světlo, vzduch a volný vzrůst a vláhu,
jak má je strom, byť stál i na úskalí,
chcem šťastni býti u vlastního prahu;
a dokud slunce z nebe neservali,
my na bojišti prvním jara vanem
jak podupaná tráva znovu vstanem.
My chceme žít, jak zjara bují mlází,
jak voda v pláň se řine s hory skalné,
jak mraky plují po obloze dálné,
jak vlny mořské bijou beze hrází.
My chceme žít jak zrno, které vzchází,
jak jiskra blesku v mraků směsi valné,
jak naděje, když oko slzou kalné,
my chceme žít, - - a všechno je to frází! -
dokud se k žití nevzchopíme prací,
dokud nám prsa láskou nezaplanou
a čela hrdostí, jak mužům sluší, -
dokud nám víra v bytí není duší
a nebudeme splácet, muž jak splácí,
přátelství přátelstvím a ránu ranou!
Chcem chléb svůj jísti v míru, bez zármutku,
ne slzou slaný, jak ho žebrák jídá,
chcem, aby náš byl celý, kůrka, střída,
jak vyrost na lánu i v chudých plůtku.
Chcem vstávat, lehat v radosti i smutku,
hlídáni Bohem jen, jenž všecko hlídá,
a odpovídat, muž jak odpovídá
jen svému svědomí ze všech svých skutků.
Chcem myslit vlastní hlavou volně, směle,
jak vlastní rukou pracujeme denně,
a vlastním srdcem cítit nezkroceně. -
Chcem rovni rovným mluvit s celým světem,
práv cizích nebrat, ale svá mít cele!
a v dobru, zlu je zachovat svým dětem.
Ne, konec není! Byť to stokrát znělo
z úst vítězových, konec ještě není -
porážkou skončil jeden zápas denní,
leč navěky se slunce nezatmělo.
I vyjde zas a v prach sražené čelo
ten setře prach a krví potřísnění
se muži zvednou v nové zápolení,
neb duši nezabil, kdo zabil tělo.
A byť i šiky unavené v boji
tu ležely jak trupy v omráčení,
stráž osamělá tudy ještě stojí;
slyš teď, jak volá z plné, volné hrudi:
"Když jeden věří, ještě konec není!"
a viz, jak šeré zástupy se budí - - -
Je lež, že ten se zrodil pán, ten sluha,
je lež, že slunce svítí jen tak komu,
kdo velí dělům, že je vládcem hromu,
a v odvět ráně není rána druhá!
Že nikdy neprask luk, když napjat ztuha,
že nikoho nepohřbil balvan v lomu,
že svatokrádce pán je v svatém domu,
že křivda vítězství má za soudruha.
A v hrdlo lež, - že lží je právo v poutech,
že hlavy zašlapal, kdo šlape hroudu,
že "Na kolena!" poslední je slovo,
že nevztyčí se čelo otrokovo
a z kostí rozmetaných v světa koutech
kdys nepovstane mstitel ke dni soudu.
Ó vzchopte se! - a nebuďte tak němí
jak hrob, kde marně pěst krvácí v zdivu,
volajíc život! - Na živu být, živu,
za život stojí! - Milujte tu zemi!
Jeť láska vše, vítězí nade všemi,
vše unáší, jak moře za přílivu,
nad mdloby, zoufání, svůj klid, i skývu,
nad lásku k všemu - milujte tu zemi!
Je láska život, každé kletby lékem,
na trůny vznáší poražené zmarem,
nadějí starce, muže sílí v činy
a mládež činí velkou svatým žárem -
Vám z prsů, matky, dítko beř ji s mlékem,
a budou tvrz i naše rozvaliny!
To bylo v horách. Příval strhal pole.
U jednoho, kde zbyla holá skála,
stál starý sedlák, tvář se kámen zdála,
jak zkoušel půdu bodcem svojí hole.
Rozhléd se nahoru a po údole:
ani ten mezník voda nenechala!
A mlčel; - šedá hlava zakývala,
a pevně kráčel domů po výmole.
Co dělat? - Chalupa je na spadnutí
a prodloužena, věřitelé krutí,
děti jsou malé, nevěsta nic nedbá,
syn rozmařilec, na všem jako kletba. - -
"Co vnuk můž´ za to?" - Setřel s čela chmůru
a ještě večer vez tam země fůru.
Však nevládnou jen bozi hromu klínem -
jak v kabátě tu stojí nuzně tkaném,
muž prostý, drsný, též je hromu pánem,
jenž od země můž´ válčit s nebes týnem.
Vždy sluha králův, velkých jsa jen stínem,
znak slávy měl na čele rozoraném,
jenž nestřen Caesarem ni Tamerlánem,5
a "In hoc signo!"6 věřil s Konstantýnem.
On vítězí mlatem revoluce,
jež modly staví, kde se model sprostí, -
ten země titán uvolní si ruce
svým tuřím čelem božským poctivostí!
Ať bozi nevěří, víť Atlas přeci,
že nebe chví se mu na drsné pleci!
Ó přijde jaro zas na české luhy
s úsměvem, jasem, plno rodné síly,
a zelení a květem nad mohyly
vyklíčí vše, co dnes tam spí sen tuhý.
V prsť volnou zaořou zas české pluhy
a z hnědých rolí, které pot náš pily,
my sami budem sklízet, co jsme sili,
a volni volných budeme zas druhy.
Zas přijde jaro a pod krovy letem
k nám navrátí se míru vlaštovice
a večer děd vyprávět bude dětem,
jak hrát si budou v jeho šedých vlasech,
o země české dávných, smutných časech,
jak byly kdys - a nevrátí se více.
Poznámky
5 Tamerlán - mongolský dobyvatel (1336-1405)
6 In hoc signo (...vinces!) - V tomto znamení (zvítězíš!) jsou slova, která se podle křesťanské legendy zjevila na nebi kolem ohnivého kříže Konstantinovi (kolem 280-337), budoucímu císaři římskému a byzantskému, když r.312 bojoval u Říma rozhodnou bitvu se svým spoluvládcem Maxentiem.