|
- Štúr | - Starý a nový věk | - |
Netajím se přesvědčením, že dobu Štúrovců - smím-li užíti tohoto označení - poznáme po všech stránkách teprve tehdy, až budou kriticky vydána všecka jejich díla, zejména korespondence.
Uveřejňuji proto zatím dílo, jehož rukopis byl připojen k rukopisu Štúrovy práce "Das Slawenthum und die Welt der Zukunft", a to jako třetí část.
Spisek je v celku takřka neznám, ač jeho význam pro poznání Štúrovy osobnosti je neméně důležitý. Jeho přesný titul zní: "Starý a nový věk Slováků vypravuje krajanům svým Bedlivý Luborod na konci léta 1841". Luborod Bedlivý není nikdo jiný, než Ludovít Štúr sám.
Že uvedený spisek je Štúrovým dílem, není pochybnosti. Zmiňuje se o něm J. M. Hurban v životopise Štúrově, podává v Slovenských Pohľadech (1882) jeho obsah a cituje z něho celé ukázky. Při tom charakterisuje dílo takto:
"Veľmi prostorozumne píše tu Štúr, takže vyjmúc tohoto spisu, ktorý je od počátku do konca jeho rukou písaný, ja neznám ničoho podobného z jeho pera. Ciel bol iste vydať dielko k čítaniu pre ľud. Mne je vonkoncom neznámo, prečo rukopis ten nestal sa majetnosťou národa. Ešte i teraz a dlho po nás čítal by sa so storakým úžitkom." (Slov. Pohľ., 1882, str. 42.)
J. M. Hurban má pravdu; způsob podání je tak prostý, lidový, dramaticky živý, mladicky zanícený, citově vzrušený, se silnou dávkou naivity, že by se mohl spisek hoditi až na některé výrazy do obecních a žákovských knihoven.
Jedno je našemu demokratickému a republikánskému myšlení cizí: jeho nad míru projevované city dynastické, nepravděpodobná kresba slovenského vojáka, horujícího pro krále a vlast; v tom všem je více romantismu a ještě více politické tendence.
Doba, v níž byl spisek napsán, je počátkem slovenského utrpení i bojů za národní práva jazyková a kulturní.
V letech 30tých valí se vlna nacionalismu také do Uher a dochází silné opory zejména v uherské šlechtě; nacionální hnutí projevuje se i silným odporem proti dvorskému absolutismu a centralismu, stává se revolučním, hospodářským, kulturním i politickým. Žel, že se tento nacionalismus proměňuje záhy vůči Slovákům v brutální šovinismus, nesnášenlivost, barbarské pronásledování všeho slovenského a pouze před Evropou ve lživé hlásání pokroku a kultury, jímž hleděli vládnoucí Maďaři západoevropské liberály oklamati.
A ještě více žel, že bylo v té době slovenské sebevědomí národní tak slabé.
Sám Ľ. Štúr píše Pospíšilovi (28. II. 1841), že největší část slovenského zemanstva je odcizena, z duchovních a učitelů že jsou velmi mnozí odnárodnění, jiní pak neuvědomělí.
Ale což bylo v Čechách národní uvědomění silné? Není to přímo neuvěřitelné, že bylo už odvážností uspořádati v té době český bál? Český bál - a k tomu v Praze! "To bylo divení, žasnutí, hádání, vysvětlování, zatemňování, mnozí ani pochopiti nemohli, jaký to bál bude, ten český bál, a jak to možná, aby se v Praze na bále česky mluvilo!" Ples byl přece pořádán 5. února 1840 a "Květy" o něm psaly. (Viz Denis: Čechy po Bílé Hoře, II, 223, III. vyd. Šimáčkovo a Šolcovo.) Jaké to dětinské hrdinství, uvažuje francouzský historik. A to bylo ani ne před 100 lety!
Rozdíl však mezi českými a slovenskými poměry přece byl. Němci projevovali aspoň s počátku určitou blahosklonnost, blahovůli, neboť jim ani nenapadlo, že by se mohli tito "slovanští heloti" (výraz A. Denise) považovati za "Kulturvolk" a dávati přednost jiné kultuře před německou. U Maďarů bylo jinak. Maďaři nemohli se pochlubit tou vynikající kulturní minulostí jako Němci; sami cítili i početní slabost. Odtud byl boj daleko prudší a bezohlednější.
Štúr píše r. 1841 (28. II.) Pospíšilovi: "Mezi námi a Maďary hrozný boj nastává; oni nám jej vypověděli výslovně na život a na smrt. Fanatism maďarský každým dnem roste, kterýž jednou nalezne své nástroje. Všecko posud byly jen přípravy. Ja sem jim trn v očích. V časopisech a ve svých novinách vystavili mne teď na pranýř s některými jinými. Břetislava nahání jim velikého strachu, jak to ze všech jejích časopisů vidět."
Toto maďarčení postupovalo v té době už do té míry, že se ani sami Maďaři nechtěli dát unést brutálním šovinismem a byli za to pronásledováni. E. Štúr vypravuje na př. v brožuře: "Das neunzehnte Jahrhundert und der Magyarismus" (1845) o maďarském knězi Karlu Serdačovi, ktorý nemohl za 18 let svého působení ve slovenské dědince "Dolnom Kamenci" Slováky pomaďarčiť ani za pomoci maďarského učitele Sáros Pataka a vydal proto raději zpěvník slovensky. Byl však za to zbaven úřadu.
Způsob, jakým v té době vládnoucí činitelé maďarští proti Slovákům postupovali, dal by se doložiti četnými příklady. Uvedl jsem některé sám v poznámkách, pokud jsou nezbytným doplňkem k textu, a proto k nim odkazuji.
Nutno se vsak zmíniti o jedné věci.
Silný proud maďarského nacionalismu vniká od počátku století 19. i do církve protestantské. Slováci viděli v protestantské církvi vždy záštitu nezávislosti, i když se v ní mohli spolehnouti už jen na některé duchovenstvo; šlechta a velkostatkáři se svého jazyka už vzdali. Protestantské Uhry byly tenkráte rozděleny na 4 distrikty a každý distrikt na senioráty. V čele distriktu byl superintendent, v čele seniorátu senior. Nade všemi distrikty dozíral generální inspektor. Kromě toho projednávaly se církevní otázky na různých shromážděních, konventech. V letech 40tých dochází na církevních shromážděních k prudkým bojům mezi Slováky a Maďary. Maďaři obviňovali Slováky ze zrady na protestantismu a ze zločinu proti maďarské národnosti. Pulszký vytýkal Kollárovi, že se na své cestě do Italie zastavil v Chorvátsku a že rozšiřuje ideje panslavistické.
Církevní boje (de facto o národnost) komplikovaly se ještě otázkou o církevní, náboženský smír mezi luterány a kalvíny. Kalvíni byli většinou Maďaři, protestanti hlavně Slováci. Smír a spojení kalvínů s luterány znamenalo vlastně pomaďarčení církve protestantské v Uhrách.
"Když pohlédneš", praví J. M. Hurban (Unia, čili spojení Lutheránů s kalvíny v Uhrách, v Budíně, 1845), do protokolů církevních konventů, seniorálních, dištriktuálných, generálních, do zápisů výborů unistických, do provolání a programů, do brožur a novin maďarských, do řečí a debat každodenních, tedy se ti nebude jinak zdáti, než jako by se již církev naše evangelická podle augsburského vyznání aneboli krátce Lutherská naskrze staré své víry byla odřekla ..."
Jedním z nejvášnivějších propagátorů myšlenky sjednocovací byl generální inspektor protestantský hrabě K. Zay.
Zay ztotožňoval nejen vlast s maďarstvím, ale i víru, svobodu a celou kulturu. Podle něho musí Uhry převzíti úlohu místo pokořeného Polska a státi se přední stráží západní kultury proti Rusku a ruskému panslavismu. To však je možno jen tenkráte, budou-li ostatní národové v Uhrách pomaďarčeni.
K Zayovi se přidružila celá řada Maďarů i slovenských renegátů: Mosóczy, Bajcsy, Benyowszky, Perlaky, baron Prónay, Pulszky, Kossuth a jiní.
Zejména Zay byl protivníkem Štúrovým a nepřítelem velmi nebezpečným. Když se Štúr vrátil z Halle a chtěl se ujmouti po Palkovičovi profesury jazyka československého na lyceu v Bratislavě, znemožňoval mu ji Zay hrozbami, přemlouváním a posléze mocí.
Štúr se bránil proti maďarisaci. Bojoval živým slovem i perem, účastnil se porad o vyslání deputace k císaři.
Deputace k císaři byla poslední nadějí Ľ. Štúra, Hodži, Chalúpky a jiných. K této cestě do Vídně také došlo. Audience byla povolena. K císaři se sice nedostali, ale byli u arcikn. Ludvíka, hr. Kolowrata a Metternicha. Poselství vedl stříbrovlasý kmet Jozeffy, s ním šel S. Ferienčík, M. M. Hodža a Chalúpka. Prosili o povolení stolice jazyka československého na universitě v Pešti, o ochranu slovenských bohoslužeb a kázání, o slovenské školy. Maďarisace postoupila už totiž tak daleko, že byl jazyk maďarský prohlášen za jazyk vyucovací a také kázání slovenská nahražována byla i v čistě slovenských obcích maďarskými. Slováci sice protestovali, máme však příklady, že byli za to biti palicemi. Slováci kladli tedy do této audience velké naděje (jak by také ne, když je Metternich přijal tak laskavě, delegáty i do lenošky posadil!), ale na věci se nic nezměnilo. Maďarští magnáti byli silnější než prosby ubohých poutníků slovenských. Kromě toho byl sám císař Ferdinand duchem chorý, Kolovrat a Metternich na státních konferencích vzájemní nepřátelé, neschopní tvůrčí práce, co mohli tedy od nich Slováci očekávat?
Útoky maďarské se od té doby jen zostřily. Také na konventech vylévali si Maďaři hněv na Slovácích.
Takové bylo ovzduší a nálada, za níž psal E. Štúr tuto svou drobnou obranu. Obráží se v ní vše, co bylo zhruba už načrtnuto; protest proti maďarskému utlačování, boje Štúrovy proti Zayovi, spory luteránsko-kalvínské, poslední naděje v dynastii, v císaře a krále - ale také ujišťování, že Slováci budou vždy věrnými občany Uher, že vždy budou jako stateční vojáci bojovati za uherskou vlast.
Známe i vlastní náladu Štúrovu, za jaké pracoval o této žalobě na maďarské utiskování. "Ľ. Štúr", píše J. M. Hurban, "zavrel sa so všetkými pomluvami, utrhačstvami a smelo vyslovovanými hrozbami do chyžky svojej a zpytoval seba, rozberal prísno všetky ty pochopy a ich mravný význam. Celý týždeň strávil zavretý, sotva jediac a pijúc, sotva kedy-tedy do horského vzduchu na prechádzku vyjdúc... Z tejto doby bezmála pochodí i ten ... plod ducha jeho, ešte i teraz velikú cenu majúci" "Starý a nový vek Slovákov..." (Slov. Pohľ, 1882, str. 40.)
Spisek sám má dvě části. V první ukazuje na slavnou minulost slovenskou za krále Svatopluka, v druhé na hlubokou slovenskou porobu za doby jeho současné. V prvé opěvuje mohutnou říši Velkomoravskou, v druhé teskní nad strašným pádem slovenského kmene. V prvé ukazuje, jak Slováci byli kdysi vychovateli divokých Maďarů, jak je obrátili ke křesťanství a tím zachránili kulturně, v druhé, jak za to sklidili od nich jen černý nevděk.
Idea je jasná. Chce podat ideální obraz slavné minulosti a načrtnouti tragedii neblahé přítomnosti. Chce ukázat Slovákům: hle, jak zapadla vaše sláva! Vy, páni své země, stali jste se nádeníky a sluhy ve vlastní zemi. Vy, kteří jste učili "tuláky" kultuře a křesťanství, stali jste se jejich otroky! Kam se poděla vaše hrdost, váš vzdor? Zlomena jest vaše páteř! Vy, děti velké slovanské rodiny, máte přijmouti řeč národa cizího, nepočetného, jíž se odlučujete od ostatních národů slovanských a evropských vůbec.
A nemusíte těmi otroky býti! Nemusíte! Pohleďte jen na mého otce Samuele! Jak on miloval vřele svůj národ! I když nemohl zabrániti úplně trýznění slovenských dítek podučiteli, přece je bránil. A hned potom předvádí Štúr i Lajos-Komárňanský případ, kdy mužové byli holemi biti za vzepření se své církevní vrchnosti. "Obraz to opravdu hrúzyplný, ktorý hoden je kriedy Brožíkovej", poznamenává J. M. Hurban.
Štúr nejmenuje těchto konkrétních fakt, on je pouze všeobecně naznačuje. Co uvádí, jsou více méně básnické obrazy, zachycené momentky a dojmy poutníka, ubírajícího se Povážím, dramaticky načrtnuté dialogy, protest proti brutalitě maďarských vládců a projevený smutek nad nešťastným osudem svých slovenských bratří a sester.
Jestliže si však dáme práci, abychom tyto všeobecně načrtnuté scény dramatické ověřili fakty a událostmi, potom přestávají býti pro nás pouhými scénami, oděnými v básnické roucho, ale stávají se nám dokumentem historickým.
Střízlivý rozum bude sice hleděti s blahosklonným úsměvem na tyto projevy, zvláště pokud jde o dějinné reminiscence z doby velkomoravské a z nejstarších dějin slovenských, zřejmě inspirované předosvícenskou historiografií slovenskou a vyjádřené lidově povídkovou formou, bude snad viděti v těchto Štúrových řádcích mnoho naivity, mnoho romantického rozletu tam, kde vládla drsná skutečnost, zamyslíme-li se však nad skutečným tehdejším stavem, pochopíme, že ne nadarmo vane ze všeho smutná nálada. A zmocňuje se čtenáře tak, jak opanovala kdysi mysl cestovatele Rigelmana, když se Štúrem a jeho žáky stáli za deštivého počasí za městem Bratislavou mezi vinohrady a zpívali píseň: "Nitra, milá Nitra, hrade osiralý ..." Mnoho bylo v tom pravdy ...
Ale i do tohoto bezradného smutku kane někdy krůpěj naděje a víry . . . V zápase Štúrově bylo mnoho hrdinského, ale i mnoho politické nezkušenosti.
Vydávaje na světlo tuto obranu, doufám, že tím přispěji k dalšímu objasnění celé té doby a zejména Štúrovy osobnosti, neboť v práci najdeme i ohlasy vlastní četby Štúrovy: je to především lidová poesie, bible, K. Hynek Mácha a v části prvé i kronika Václava Hájka z Libočan. Je tu narážka i na maďarské prameny. Které to jsou, bude nutno ještě zjistit.
Už Hurban doufal, že se mu podaří vydati tuto drobnost tiskem a zvednouti ji ze "tmy 40ročného, v prachu ležiaceho rukopisu", aby, jak praví, mohl se čtenář kochat "v oblastech týchto srdca posvátenca nášho blahoslavaného". A se stejným přáním vydávám i já tuto práci, aby slovy Štúrovými promluvila k čtenářům.
Vydávám ji s tím úmyslem, aby generace slovenské měly tento smutný obraz vždy před očima, aby nezapomněly, že způsob, s jakým tehdejší sluhové maďarské vlády maďarisovali Slováky, přesahuje všecku fantasii. Posmívali se mravům i jazyku, snižovali slovenský charakter, celou historii, ubíjeli národní sebevědomí, korumpovali slovenskou inteligenci, zastrašovali hrozbami, šířili klevety, naháněli strach z panslavismu a všechno to s takovou brutalitou, že by se i nestranný pozorovatel těžko ubránil mravnímu rozhořčení. Jaký div tedy, že i Štúrovou prací vane duch zaníceného nacionalismu a vášnivého protestu.
Rukopis Štúrův je psán na témže papíře jako dílo "Das Slawenthum und die Welt der Zukunft" a má celkem 40 listů. Písmo Štúrovo je velmi zběžné, možno říci dvou se střídajících charakterů, jednoho úhlednějšího, pomalejšího, druhého plynulejšího a rychlejšího. Zdá se mi, že možno dobře rozeznati, kde Štúr zasedl k práci a s počátku psal úhledně, aby se časem jeho písmo stěží stačící rychlému běhu myšlenek stalo samo rychlejší a zběžnější. Jindy zase změna písma ukazuje na časové přerušení a nový počátek v psaní, jak lze ostatně poznati na reprodukované stránce rukopisu, podle které mi paní Dr. Marie Opočenská-Jeršová laskavě potvrdila, že jde nepochybně o rukopis Štúrův. Vzdávám jí za to srdečné díky. - Ze škrtů v rukopise uvádím v poznámkách pod čarou jen několik, které jsou výrazově významné. - Čeština Štúrova je přirozeně zabarvena některými slovakismy. Z té příčiny vydávám rukopis tak, abych nesetřel svérázu Štúrovy řeči. Transkribuji jenom podle všeobecně zachovávaných pravidel au v ou, v místo w, g v j (na rozdíl od ^g - g), i na rozdíl od j jako i a í, a tu a tam jsem upravil nepřesnou interpunkci, přidal jsem leckde uvozovky v řeči přímé a pod. Jinak jsem věrně zachoval archaický ráz originálu.
Učená společnost Šafaříkova mi umožnila, aby spisek vyšel tiskem. Zejména gen. tajemník univ. prof. Dr. Vladimír Klecanda, univ. prof. Dr. J. Hanuš, univ. prof. Dr. Jos. Borovička, univ. prof. Dr. Václav Chaloupecký, univ. doc. Dr. Václav Vážný a zesnulý již univ. prof. Dr. Pavel Bujnák projevili o tuto práci Štúrovu živý zájem. Děkuji jim srdečně za tento vzácný projev porozumění. Univ. prof. Dr. Vlad. Klecandovi vyslovuji kromě toho srdečné díky za spolupráci; opravili jsme při společném čtení leckdy nedosti jasného Štúrova rukopisu některá má chybná čtení.
V Bratislavě dne 28. září 1934.
Josef Jirásek.
Další: