|
- Štúr | - Starý a nový věk | - |
Poznámky
a V rukopise následuje škrtnutý odstavec: Jak daleko památky nám v spisích pozůstavené sáhají, vidíme na trůnu Velko-Moravském sedícího krále Mojmíra, léta od narození Páně osmistého a šestnástého. On již přijal křest svatý a jej ochotně následovali mnozí z lidu. Panovalť starostlivě a moudře nad lidem, jako dobrý otec čelední nad rodinou svou.
b V orig. následují škrtnutá slova: muž velikého vtipu a zmužilé ruky.
c Původně následovalo: i živili se z loupení a koňského masa.
d V orig. následoval škrtnutý odstavec: Byl pak přítomen radě té i hodný počet krajanů i rodáků Vaších, Slováci, ale byli jedni z nich bázliví větroplachové, druzí plaziví pomlsníkové, třetí nadutí chvastounové, i ti všickni schválili rady vůdců a křiklounů maďarských. A ti první, aby nebyli stíháni ústy vůdců a křiklounů, druzí aby se jim zalíškali a poslední, aby se zdálo, že i oni jsou páni země a nenáležejí k těm, jimž ona odepřena jest. Ba co více, pustili se do křiku toho urážlivého a nejapného nad samé vůdce Maďarské.
e V orig. následoval ještě odstavec, autorem pak přeškrtnutý: Kdož zbraňuje jiným vyvinovati síly duchovní, prohřešil se na nejsvětějším právě lidstva i přitáhnul kletbu jeho na hlavu svou. Na Vaších tedy hlavách tíží ona, jenž ste vydali výrok, aby nebylo svobodno synům slovenským vzdělávati se v materském jazyku svém. Kdo zbraňuje dobře činiti potřebným a nuzným, zlořečen jest, nebo pracuje na zvětšení bídy lidí, kteréž spatření činí radost bezbožným.
1 Ján Hollý velebil Svatopluka v hrdinském eposu "Svatopluk" jako ideálního hrdinu, vyvolcnce božího a vynikajícího státníka. - Mil. Hurban vyslovuje radost nad Svatoplukem, jehož jméno "v bouři dodá sil a z hrobu naděje vzkřísí". ("Osudové Nitry".) - Také Žellova báseň "Rastis1av" věnuje Svatoplukovi několik zpěvů (Svätopluk v Rezne, Svätoplukova zrada).
2 Zobor, hora vysoká 587 m. Kdysi tam stával klášter. Podle českého letopisce Kosmy skončil v něm svůj život mezi poustevníky Svatopluk. Annonymus Bellae regis notarius cap. 35-37 zasc vypravuje, že tu vládl "nitranský kníže" jménem Zubur. Byl však prý poražen Arpádovými bojovníky jménem "Zuardu, Cadusa et Huba" a pověšen na šibenici na hoře, která po něm dostala také jméno. Václ. Chaloupecký ukazuje vsak shodně se Škultétym, že "podle hory Zubrice (tak zve se hora za někdejšim klášterem dosud) a spojením pověsti s jménem hory vznikl Anonymův nitranský kníže Zubur, jehož jména Anonymus neznal". (V. Chaloupecký: Sv. Svorád, Prúdy, 1922, str. 551; srv. též článek Chaloupeckého: Kosmas a Slovensko, Č. Č. H., 1924, 374-5.) - Zajímavé je, že podle Ľ. Štúra žil tu jako poustevník také třetí syn Svatoplukův - Svatoboj. Ľ. Štúr napsal o tom celou báseň "Svatoboj". (Viz "Spevy a piesne". V Prešporku, 1853. Spevy bohatierske, str. 9-31.) Štúr práve jeho nejvíce obviňuje, že "sa král'ovstvo Slovákov rozpadlo". Svatoboj marně oplakává svou vinu. Ani v mohyle nebude míti pokoje, dokud bude zotročený lid naříkat. - Pokud se týká existencc 3 synů Svatoplukových, mluví o třech synech pouze Konstantin Porfyr; prameny západní udávají pouze dva syny. Na to upozornil už Fr. Palacký; Václ. Novotný (České dějiny, I1, str. 420) tvrzení Konstantinova zásadně neodmítá, že by však třetí syn Svatoplukův se jmenoval Svatoboj, to považuje Novotný za pozdní kombinaci, ničím nezaručenou. - Jméno Svatoboj uvádí totiž na př. Václav Hájek z Libočan; není vyloučeno, že Ľ. Štúr převzal s určitou změnou tuto pověst od Hájka. (Kap. LXIIII., list IV.) "K tradici o smrti Svatoplukově" psal Novotný v Čas. mod. fil., I., str. 10; viz též Tille, Povídky o smrti Svatoplukově (Č. Č. H., sv. V., 177 a násl.).
3 Slova tato, připomínající svým básnickým vzletem biblické žalmy, jsou pro Štúra a celou jeho generaci charakteristická. Nikolaj Rigelman, který navštívil v dubnu 1845 Ľ. Štúra a jeho přátele, vzpomíná s pohnutím, jak ho vedl Štúr za dcštivého počasí mezi vinohrady a jak tam družina zpívala (Chalupkovu?) píseň "Nitra, milá Nitra ..." "Já ještě nikdy," poznamenává Rigelman, "neslyšel nápěvu, jenž by vyjadřoval tak zoufalý smutek, jako byla tato píseň ..." (Viz: Rigelmanova cesta po Slovensku a jeho pobyt v Praze, čas. "Bratislava", I., str. 177.) Štúr a jeho přátelé nezpívali této písně po prvé; ozývala se i při jejich výletech na Děvín. O původu této písně viz nejnověji studii V. Chaloupeckého: Padělky staroslovenských zpěvů historických", Prúdy, roč. IX. (1925), str. 37-39, str. 101-109.
4 Merseburg (pův. Mezibor), město v Německu, v pruské provincii saské. Jindřich Ptáčník porazil tu r. 933 Maďary.
5 Ľ. Štúr myslí tu na Českého knížete Bořivoje.
6 Boj Kupův proti králi Štefanovi vylíčil v básni "Odboj Kupov" též Samo Chalúpka. Pro krále bojuje udatně věrná Slovač. Raději padne, než by opustila zrádně svého krále. Vojevůdce slovenský Viacslav vyzve ziádce Kupu na souboj. Třikráte udeřili na sebe. Když padli na sebe "raz tretí, ... hlava Kupova s väzov na zem letí." - Báseň opěvuje statečnost slovenskou a oddanost ke králi. Také v básni Chalúpkově "Starý vezeň", jejíž děj odehrává se r. 998 na Čiernom hrade (nynější Csóngrad, Anonymův Surungrad), vzpomíná se, jak "Černohradská junač vítězný boj bila, neznaboha Kupu o zem uderila; Kupu, čo na kráľa a na vieru svatú zodvihol k odboju zbroj svoju prekliatu". (Srv. též Chaloupeckého studii: Padělky staroslovenských zpevů historických, Prúdy, IX., str. 105.)
7 Reminiscence na Bělehrad projevuje se v mnoha slovenských písních. Viz na př. Kollárovy "Národnie zpievanky", I., str. 35, V Budíne, 1834. - Dr. Mir. Húska "Dve spomienky na Zahreb so S1ovenska", (Českosl. jihosl. revue, II., č. 3) upozorňuje rovněž na některé básně, týkající se Bělehradu.
8 O jedné takové cestě Povážím r. 1841 píše Jaroslavu Pospíšilovi (30. I. 1841). Šel navštíviť Hollého. "Já rokoval s ním", poznamenává, "celou jednu noc téměř, nebo bylo již hluboko temno na Považí, kdy sem k němu dorazil a hned za jitra sem spěchal. Nikdy na tu noc nezapomenu ..." (Dopisy Ľudovíta Štúra Jaroslavu Pospíšilovi. [1837-1842.] Vydal Fr. Frýdecký, str. 48.)
9 Mám dojem, že tu působil na Ľ. Šlára silně K. Hynek Mácha. Jeho básnický talent Ľ. Štúr také velmi cenil. (Viz Štúrovo dílo "Das Slawentum und die We1t der Zukunft", Prameny Učené Společnosti Šafaříkovy, sv. 2, str. 203.)
10 Červenák (Zrcadlo Slovenska, str. 113) cituje ze "Századunk"-u (1840, č. 28): "Kdo nebude znáti maďarsky, aby neměl nemovitosti, když by od každých 100 zl. důchodů i zl. nedal na rozšíření maďarčiny; návrh uznán za velmi vtipný" (igen velös).
11 Társalkodó píše: "Nebudeme prý ani židé, ani křesťané, ani katolíci ani starověrci, ani protestanti - ale Maďaři. (Červenák, Zrcadlo Slovenska, str. 117.) - Totéž uvádí a cituje z Társalkodó Ondrislav z Pravdomluvic v brožuře: Apologia, t. j. Obrana, kterak se odrodilci, jenž od své národnosti slovenské odstupují, brániti chtějí, ti pak, kteří v ni stojí, posilniti se mohou. V Budíně, 1841.
12 V celé řadě přísloví a pořekadel vyslovují se Maďaři o Slovácích s pohrdáním. Uvádím jen některá, na př. Tót nem ember (Slovák není člověk). - Adj szállást a tótnak, kiver a házadbul (Dej bydla Slováku, vyžene tě z domu). - Szégyenlik nevöket varga, tót és hóhér (Stydí se za své jméno švec, Slovák a kat). - Tótnak csak délig van esze (Slovák má rozum jen před polednem). - Tótnak kökény a bora, vadalma fügéje (Slovákovi je trnka hroznem [vínem] a pláňka fíkem). - Tót adta, Tót elvette: ebnek adománya (Slovák dal, Slovák vzal: psí nadělení). - Megeszi a tótot a maga fenéje (Slováka sožere jeho vlastni rak). - Semmi sem lett belóle, mint a tót a fiabul (Nic z něho nebylo, jako ze slovenského kluka). - Járja az országot, mint a csipkés tót (Chodí po krajině, jako slovenský krajkář [čipkář]). - Soha se láttam rongyos tótot jó ruhában (Nikdy jsem nevidél otrhaného Slováka v dobrém šatu). - Lakozik mint tót a pohánkával (Hostí se jako Slovák pohankou). - Egyetek tótok, meghalt apátok (Jezte, Slováci, zemřel vám otec). - Viz A. P. Zátureckého: Slovenská přísloví, pořekadla a úsloví. Praha, 1896, str. 268. - L Žibrita, Kultúrno-historická hodnota slovenských prísloví, Sloven. miscellanea, str. 208.
13 Že podobné obrázky o Svatoplukovi Maďaři kreslili, je známé. Ale také letopisy německá vyjadřují se o Svatoplukovi "velmi nekřesťansky". Je to, jak praví Václav Novotný (České dějiny, Ii, strana 416) "jen důkaz špatně tajené zlosti, jakou letopisce naplňovaly skvělé úspěchy Svatoplukovy a skoro stálé porážky německé ..." - I později píše na příklad maďarský publicista M. Bártha (V zemi Chazarů; přeložil J. D. Matyáš, Mukačevo, 1927, strán 97): "Naši zfanatisovaní Slováci sní o říši Svatoplukově, a chtějí ji utvořiti z Moravy, ze Slezska, z Čech, z Haliče a ze severní části Maďarska. Je to sice sen, jehož uskutečnění je nemožné, nás však i ten sen oslabuje."
14 P. B. Červenák (Zrcadlo Slovenska, str. 113) cituje z časopisu Tudományos Gyüjtemény (1841, IX., str. 41) větu, v níž je nazýván jazyk slovenský řečí kosců a kopáčů, naproti tomu je prohlašována maďarština za panskou.
15 Podle P. B. Červenáka (Zrcadlo Slovenska, hlava VIII.) dokazoval Ondřej Dugonič, profesor v Pešti, že Morva (Moravan) a marha (hovado) má jeden a týž kořen.
16 O maďarisačních snahách píše i Jan Čaplovič v malé brožurce; "Rozjímání o zmadařování země Uherské". V Praze, 1842. (Vyšlo též německy.) - Upozorňuji zejména .na příklady, jež uvádí Čaplovič z maďarských pramenů. V košické Minervě (1829, II., 268) radil prý jeden inženýr, aby v každé dědině vyučovali pouze uherským tancům; podle "Századunk"-u (1840, č. 28) navrhuje se k rozšíření maďarské řeči placení určitého percenta z příjmů. Jiný pramen nazývá Maďary panujícím národem (uralkodó nemzet) a Slováky pouze podruhy. - Celou řadu jiných příkladů viz v Pražákově knize: Slovenská otázka v době J. M. Hurbana. V Bratislavě, 1923. (Zejména kap. II. Hurban a Maďaři, str. 354 až 358.)
17 O příklady z té doby není nouze. Tak vypravuje Červenák (Zrcadlo Slovenska, 113) o Malém Kereši, kde byly maďarské modlitby kazdý čtvrtek a každou třetí neděli maďarské kázání. V Jašdě žehnal prý farář po kázání věřící těmito slovy: "Žehnám všecky ty, kteří maďarsky zpívali; kteříž slovensky, ti nech jdou k čertu!"
18 Takový návrh objevil se podle Červenáka v Társalkodó (1841). (Viz: Zrcad1o Slovenska, str. 113.)
19 Jak vidíme, klade Ľ. Štúr hlavně naději v krále samého. Už Kampelík upozorňoval Jozefyho, aby se Slováci na krále obrátili. Myšlenka jeti do Vídně se všeobecně ujala. Šlo jen o to, kdo má deputaci vésti. Ľ. Štúr si přál, aby ji vedl Stromský. Když odepřel, poukazuje na to, že je rodem Němec, rozhodl se stříbrovlasý kmet Jozefy. S ním šel i Chalúpka, S. Ferienčík, M. Hodža. Ke králi se sice nedostali, navštívili jen arckn. Ludvíka, Metternicha a hraběte Kolovrata. Metternich je přijal sice velmi laskavě, stejně i ostatní pánové - ale výsledek se rovnal nule. Popudili jen proti sobě Maďary, kteří si vylévali na nich po návratu z Vídně svůj hněv.
20 Slovenské "Národ. Noviny" Štúrovy (1846, č. 355) uvádějí, že kdo mluvil ve škole slovensky, musil nosit potupné "signum linguae".
21 Ľ. Štur bolestně cítil tento pád. Ne neprávem. Ani životopisec Štúrův J. M. Hurban nepíše veseleji: "Intelligentné vrstvy", podotýká, "boly s málo výnimkami plaziacou sa po úbočí Kriváňa kosodrevinou ... Učbári veliké slovo vedúci bola vyliahnutá na slnci milostivých pohľadov "ország nagyyai-ovcov" žúžal, ktorá iba pláštiky ponášala panstvám kadejakým! Otrocky krútili chvostíkom pred každým "spectabilisom" a "tekintetešom". Kňazstvo zaháľalo na poduške svojich bied ..." (Sl. P., 1882, 242-3.) Není-li smutným faktem, že musí zrovna v té době autor Apologie (v Budíně, 1841) připomínati slovenským renegátům jich věrolomnost a vyvracet jejich argumenty?
22 Ľ. Štur myslí tím svého vlastního otce Samuele. Že tu podal obraz svého otce, upozornil už J. M. Hurban v životopise "Ľ. Štúr". (Sl. P., 1882, str. 46.)
23 Velebí tu opět svého otce. Všickni současníci uznávají, že to byl muž vážný, ryzí povahy. (O něm též Turcerová na str. 10.)
24 Ľ. Štúr, jak upozornil J. M. Hurban (Sl. P., 1882, str. 46), naráží tu na případ, který se stal v Lajoš Komárně. Byly tu zavedeny maďarské bohoslužby. Když se proti tomu slovenští sedláci vzepřeli a žádali bohoslužby slovenské, byli mnozí z nich uvězněni. Někteří z nich byli docela veřejně před stoličním domem biti palicemi. Martin Bartoš dostal 64 ran, Jiří Junáček 50, Pavel Russ 40, Štefan Vrabec 24. O tom se zmiňuje podrobně Hojč v brožuře: Sollen wir Magyaren werden? (Str. 10-11.)
25 V Čiernom ve Vesprimské stolici vyhodili sedláci faráře Krizsána z fary za to, že zaváděl do kostela maďarčinu; byl uveden výkonnými orgány nazpět a kázal maďarsky dále. Kázal však prázdným lavicím, neboť Slováci opustili kostel. (J. Hurban, Sl. Pohľ., 1882, str. 144.)
26 Ľ. Štúr zmiňuje se o tomto bití v brožuře: Das 19. Jahrhundert und der Magyarismus, 1845, str. 25-27.
27 J. M. Hurban k tomu připomíná: "Je to verný obraz skutočnosti, o ktorej svedectvo vydáva Štúr r. 1841 a po 41 rokoch máme túto skutočnosť už zmnohonásobenú, je ten "muž černým rouchem oděný", po ktorom pánik skákal: Slováčik, k triedam intelligentným sa rátajúci, je typ moderných našich mamelukov, ktorí za kus chleba a pečene s vínom dajú po sebe tancovať a zvelebujú v dlhých rečiach "hejskov", tancujúcich po chrbátoch jejich." (Slov. Pohľ., 1882, str. 46.)
28 Podle Červenáka sám A. Sirmay, který Slováků nenáviděl, musil uznat: "Robur militiae pedestris Hungariae semper Slavi constituebant". (Zrcadlo Slovenska, str. 94.)
29 Aspry (Aspern), osada v Dol. Rakousku, vých. od Vídně, známá z doby napoleonských válek; byla zde svedena bitva 21. a 22. května 1809 mezi Rakušany a Francouzi.
30 Uvádí-li Ľ. Štur Alexandrův pluk jako příklad, jak dovedli Slováci bojovat za svého císaře a krále, soudí o tomto pluku slovenském zcela jinak J. M. Hurban v roku 1848. Poznamenává ve svých "Rozpomienkách" (Slov. Pohľ., VI. sv., str. 67) toto: "Košut s pýchou spomína patriotismus slovenského pluku Alexandrovho, ktorý majúc jako obyčajno dóstojníkov Nemcov uhorských a maďaronov vselijakej rasy, celý opustil panovníka svojho a prešiel k revolučným čatám Košutovým. Patriotismus desertérov my nezávidíme ani Košutovi ani Klapkovi, nech by ochraňoval či Košut či Bismarck. Prísaha je prísahou a zrušenie prísahy na svete len amnestiou býva zabudnuté, pred Bohom a historiou zostane odsúdeným na veky."
31 Alexander Prónay ze Slov. Pravna a na Blatnici, od r. 1819 do r. 1839 generální inspektor evang. církve. "Byl to", jak praví J. M. Hurban, "muž vysokovzdelaný, mierny, dobrotivý, národu oddaný." (Sl. Pohl'., 1882, str. 47, pozn.)
32 Ľ. Štúr myslí tím hraběte Zayho, kterého zvolili za generálního inspektora ev. církve. (Srv. J. M. Hurban: E. Štúr, Sl. Pohľ., 1882, str. 48.)
33 Ľ. Štúr podává zde o Zayovi plnou pravdu. Zayův dopis "Schreiben des Grafen Carl Zay ... an die Professoren zu Leutschau" (24. XI. 1840) je přímo impertinentní a provokativní. "...die Slawische Sprache ist nicht Sprache der Ireiheit u. des Protestanrismus mehr ... die bisherige Ausbildung der Slawischen Sprache sei hinreichend gewesen ... Konstituzionelle Freiheit u. Treue gegen den Kónig einzuflössen..." Ať Slováci neutrácejí sil svých v titěrných bádáních jazykových, mohli by býti ze svého spánku vyplašeni "durch den Knall der nordischen Knute." Poněvadž padlo Polsko, musí být nyní Maďarsko stráží evropské kultury; nepodaří-li se maďarisace, potom nutno dáti s Bohem vzdělání, inteligenci, svobodě i protestantismu. "Folglich müssen unsere Slavverwandten sich magyarisieren, indem sie ihren Glauben u. ihre Freiheit behalten, oder sich, indem sie alles aufopfern, mit dem Norden verschmelzen. Freiheit oder Knute! Die Wahl steht frei. .." Ke konci vyzývá znovu Slováky . . . "Sie mogen alle ihre Bestrebungen in der Magyarisierung unseres gesegneten Vaterlandes vereinigen, welches nur dann gross u. glücklich, wenn es magyarisch wird." (St. 9.) A neposlechnou-li, hrozí Zay policejní mocí.
34 Zejména Zay podezíral Slováky z velezrady a tvrdil, že Slováci připravují půdu Rusům a Čechům; vytýkal jim korespondenci s petrohradskou akademií. (Srv. A. Pražák, Dějiny spis. sloven. po dobu Štúrovu, str. 280.)
35 Také Kampelík radil v dopise Jozefymu, že by bylo dobře upozorniti samého krále na to, že není pravdou, co stále rozkřikují Maďaři o slovenském rusismu. (Viz Turcerová: Louis Štúr et l' idée de 1' indépendance slovaque, str. 99.)
36 Ľ. Štúr tím myslí ovšem K. Zaya. Byl z důvodů maďarisačních horlivým propagátorem unie luteránů s kalvíny. Nebyl sám. J. M. Hurban udává ve svém spise "Unia čili spojení Lutheránů s kalvíny v Uhrách" (V Budíně, 1845) i jiné. Šimko Vilmoš vydal v Bratislavě (1842) knihu: Egyházi Unio ... Hurban proti ní ostře polemisuje. Za unii horlil církevní casopis "Egyházi és iskolai lap"; prof. theol. na bratislavském evang. lyceu, Boleman, znázorňoval prý křídou na tabuli "jednakost evang. a kalvínských dogmat". Církevní protokoly byly podle Hurbana plny tendencí za unií. "I nade mnou", poznamenává Hurban, "tyto hlasy zahřměly, a to právě u vchodu mého do ouřadu ... a musím vyznati, že mne hrůzou, pochybou, téměř zoufalstvím zaujaly."
37 Pokusy o unii luteránů s kalvíny byly konány dost často a záhy: tak na př. r. 1562 na synodě v Tarczul, r. 1628, 1781, 1784. Primas Rudnay a biskup Szepessy jednali docela s ev. ref. superintcndentem drem Gabr. Bathorym o spojení církví protestantských s katolickou. (Srv. Albert Pražák, Dějiny spisovné slovenčiny po dobu Štúrovu, str. 73; viz též Paulinyho Dejepis superintendencie nitr., Senice, 1891.) Všcchny tyto pokusy měly cíle maďarisační. Literárně bojoval za unii maďarský kněz kalvínský Jan Samareus v pojednání: Magyar Harmonia az az Augustana és Helvetica Confessio articulusinak egyezö értelme (1628); dále autor knihy: "Tentamen Unionis amore boni publici conscriptum", Ratisbonae, 1784 a jiný autor v knize: Commentatio brevis de Unione Protestantium in genere, praesertim in Hungaria (1791). Knih jsem nečetl; uvádím je z Hurbanovy práce "Unia" (1845).
38 J. M. Hurban ukazuje na dr. Seberínyho, superintendenta bánského a jeho list "Ego sum Slavus" a dr. Pavla Jozefyho. (Sl. Pohľ, 1882, str. 49, pozn.)
39 J. M. Hurban vypravuje (Unia čili spojení Lutheránů s kalvíny v Uhrách, str. 135), jak mnozí kalvínští kněží špatně vykládají přítomnost Kristovu ve Svátosti oltářní; jiný kalvínský kněz zase znamení kříže s podobou Spasitele prý z oltáře chytil a tak ním do sakristie mrštil, že se kříž polámal; učitel pak jej bránil slovy: "Nač je nám takový symbol, když na kříž vešeli jen lotry." Hurban obviňuje kalvínské kněze, že se rouhají Bohu a svátostem, zpívají špatné písně a p. Kdož ví, není-li tu poněkud přehnáno. Dogmatické spory byly vždy vedeny s velkou vášní a příkrostí s obou stran.
40 Proti spojení luteránů s kalvíny nebojoval jen E. Štúr, také J. M. Hurban se bránil. Byl za to povolán před distriktuální konvent (15. VII. 1846) a obžalován pro obviňování bratislavské církve z neznabožství, tupení maďarské národnosti a zákonů. J. M. Hurban vystoupil s řečí, jejíž obsah podal sám ve Slov. Pohľ. (1883, 96-101). Výsledek byl ten, že byla zvolena seniorální komise, která měla posoudit Hurbanovu knihu "Unii". Hurbana zastal se vedle seniorátního inspektora Jozefa Justa sám Ľ. Štúr. Vystoupení Štúrovo na konventu, svolaném r. 1847, způsobilo podle Hurbana velkou sensaci. (Sl. Pohľ., 1883, str. 105.)