Lev Nikolajevič Tolstoj
Jemeljan byl u hospodáře v práci. Jednou jde po louce do práce, skáče před ním žabka; div že na ni nešlápl. Překročil ji. Najednou slyší, volá na něj někdo ze zadu. Jemeljan se ohlédl, vidí, stojí tu krásná dívka a praví mu :
"Co se, Jemeljane, neženíš?"
"Jak se mám ženiti, milá dívčino? Mám holé ruce, nic jiného, nikdo si mne nevezme."
I praví mu dívka : "Vezmi si mě!"
Zalíbila se dívka Jemeljanovi.
"I s radostí," povídá, "ale kde budeme žíti?"
"To bys měl o čem přemýšleti !" praví dívka. "Jen když budeme více pracovati a méně spáti, budeme všude na sebe míti i do žaludku."
"Nu, teda dobrá," povídá, "vezmeme se." "Kam půjdeš?"
"Pojďme do města."
Jemeljan šel s dívkou do města. Dívka dovedla ho do nevelikého domečku, zrovna s kraje. Vzali se a začali hospodařiti.
Jednou jel král za město. Jel mimo Jemeljanův dům, i vyšla Jemeljanova žena podívat se na krále. Král ji uviděl, podivil se: "Kde se tu vzala taková kráska?" Zastavil kočár, zavolal ženu Jemeljanovu, vyptával se jí :
"Kdo jsi?" povídá.
"Sedláka Jemeljana žena," praví.
"Proč jsi si," povídá jí, "taková kráska, vzala sedláka ? Ty bys měla býti královnou."
"Děkuji," praví ona, "za laskavou řeč. Mám se i se sedlákem dobře."
Promluvil s ní král a jel dále. Vrátil se do paláce. Nejde mu z hlavy Jemeljanova žena. Celou noc nespal, pořád přemýšlel, jak by mohl Jemeljanovi ženu vzíti. Nemohl nic vymysliti, jak by to udělal. Povolal služebníky své, poručil jim, aby přemýšleli. I řekli královští služebníci králi :
"Vezmi Jemeljana k sobě do zámku do práce. My ho prací umučíme, žena ovdoví, potom si ji budeš moci vzíti."
Učinil tak král, poslal pro Jemeljana, aby šel k němu do královského paláce za služebníka a u něho v zámku bydlil se ženou.
Přišli poslové, vyřídili to Jemeljanovi. Žena praví muži :
"Nu jdi. Ve dne pracuj a na noc přicházej ke mně."
Jemeljan šel. Přišel do paláce, královský správce se ho táže :
"Což jsi přišel sám bez ženy?"
"Nač ji mám vodit," povídá, "má dům."
Uložili mu na královském dvoře takovou práci, že by jí dva měli dost. Jemeljan se chopil dila a nenadál se, že bude hotov. A ejhle, před večerem byl se vším hotov. Správce viděl, že jest hotov, uložil mu na zítřek čtyřnásobně.
Jemeljan přišel domů. A doma u něho všecko vymeteno, uklizeno, kamna vytopena, všeho napečeno, navařeno. Žena sedí za stolem, šije, čeká muže. Uvítala muže; přinesla večeři, dala mu jísti a píti : vyptávala se ho na práci.
"Ano," povídá, "zle je: ukládají práci nad síly, usouží mě tím."
"Ale ty," praví ona, "nemysli na práci a neohlížej se za sebe ani před sebe se nedívej, kolik jsi udělal a kolik ještě zůstává. Jen pracuj. Všechno bude včas hotovo."
Jemeljan šel spat. Ráno zase šel. Chopil se práce, ani jednou se neohlédl. A ejhle, k večeru byl se vším hotov, za světla přišel domů.
Nakládali Jemeljanu stále víc a více práce, a se vším je v ustanovený čas hotov, chodí domů na noc. Minul týden. Vidí služebníci královští, že nemohou se hrubou prací dostati Jemeljanovi na kůži; ukládali mu tedy složité práce. Ani tím nemohou mu na kůži. Tesařskou, zednickou, pokrývačskou práci, co mu uloží, všechno dělá v čas, k ženě jde na noc. Minul druhý týden. Král svolal svoje služebníky a praví :
"Což vás nadarmo živím ? Dvě neděle minuly, a stále nic od vás nevidím. Chtěli jste Jemeljana prací utrápiti, a já oknem vidím, jak jde každý den domů, prozpěvuje si. Či si chcete ze mne šašky tropiti ?"
Královští služebníci se omlouvali.
"Všemi silami jsme se z prvu snažili, abychom ho usoužili hrubou prací, ale ničím si na něho nepřijdeš. Každou práci jako když zamete, únavy nezná. Ukládali jsme mu složité práce, pomyslili jsme si: nebude míti na to rozumu; také na něj nemůžeme. Kde se to bere! Na všechno přijde, všechno udělá. Není jinak možná, buď on, nebo jeho žena - čaruje. Už ho máme sami dost. Uložíme mu nyní takový úkol, že nebude možná, aby jej vykonal. Vymysleli jsme si, že mu poručíme, aby za den postavil chrám. A nepostaví-li ho, můžeme mu za neposlušnost hlavu sraziti."
Král poslal pro Jemeljana.
"Nu," praví, "mám pro tebe rozkaz : vystav mi nový chrám na náměstí proti paláci, aby zítra k večeru byl hotov. Vystavíš-li jej, odměním tě, ale nevystavíš-li ho, máš z toho smrt."
Jemeljan vyslechl siova králova, vrátil se, šel domů. "Nu," myslí si, "teď nastal můj konec." Přišel domů k ženě a praví:
"Seber se, ženo; musíme utéci, kamkoliv, sice zahyneme. "
"Co jsi se tak postrašil," povídá ona, "že chceš utéci ?"
"Jak pak se nemám postrašiti?" praví Jemeljan. "Král mi poručil, abych zítra za jeden den postavil chrám. A jak ho nepostavím, hrozí mi, že mi hlavu srazí. Nezbývá nám, než utéci, pokud je čas."
Žena nedala na ty řeči.
"Car má," povídá, "vojáků mnoho, všude nás chytí. Jemu neutečeš. Ale pokud síly stačí, máš poslouchati. "
"Jak mám poslouchati, když je to nad mé síly?"
"I drahoušku! Nenaříkej, povečeř a lehni si : ráno vstaň časněji, se vším budeš hotov."
Jemeljan šel spat. Z rána vzbudila ho žena. "Jdi honem, " povídá, " dostav chrám; tu máš hřebíky a kladívko; zůstalo ti tam na den práce." Jemeljan šel do města, přijde tam - opravdu, nový chrám stojí prostřed náměstí. Něco málo není ještě doděláno. Jemeljan dodělával, kde bylo zapotřebí; do večera všecko spravil.
Král se probudil, podíval se z paláce, vidí: chrám stojí. Jemeljan chodí sem tam, někde hřebíky zatlouká. A král nemá radost z chrámu, mrzí ho, že není zač Jemeljana potrestati, není možno vzíti mu ženu.
Opět král svolal služebníky své.
"Provedl i ten úkol, nemám ho zač potrestati. I ten úkol byl pro něj malý. Musíme něco chytřejšího vymysliti. Přemýšlejte, sice vám srazím hlavu dříve, než jemu."
I vymyslili jeho služebníci, aby poručil Jemeljanovi udělati řeku, aby tekla kolem paláce a v ní aby koráby jezdily. Král zavolal Jemeljana, uložil mu novou práci.
"Když jsi mohl za jednu noc postaviti chrám, můžeš i tu práci vykonati. Af je zítra všecko podle mého rozkazu hotovo. A nebude-li to hotovo, hlavu ti srazím."
Jemeljan se zarmoutil jeátě více, přišel k ženě zamračen.
"Co jsi tak zarmoucen," povídá žena, "či ti král nařídil zase něco nového?"
Jemeljan jí vše vyprávěl. "Musíme utéci," řekl. Ale žena praví:
"Vojákům neutečeš, všude tě chytí. Musíš poslechnouti."
"Ale jak mám poslechnouti?"
"I ... drahoušku," povídá žena, "nepřipouštěj si to. Navečeř se a jdi spat. Ale vstávej časněji, vše bude hotovo v čas."
Jemeljan šel spat. Z rána vzbudila jej žena.
"Jdi," povídá mu, "k paláci, všechno jest hotovo. Jen u přístaviště, proti zámku, pahrbek zůstal; vezmi rýč, zarovnej to."
Jemeljan šel; přijde do města : okolo paláce řeka, koráby po ní plují. Jemeljan přišel k přístavišti proti paláci, vidí tam nerovné místo, dal se do zarovnávání.
Král se probudil, vidí řeku, kde jí nebylo; po řece jezdí koráby, a Jemeljan pahrbek zarovnává rýčem. Podivil se král; a neměl radost z řeky ani z korábů, ale mrzelo ho, že nemůže Jemeljana potrestati. Myslí si : "Není úkolu, kterého by neprovedl. Co teď?"
Zavolal služebníky své, s nimi přemýšlel.
"Vymyslete mi," praví, "takový úkol, aby ho Jemeljan nesvedl. Ať jste vymyslili co vymyslili, všechno udělal, a nemohu mu ženu vzíti."
Přemýšleli, přemýšleli dvořané, až něco vymyslili. Přišli ku králi a praví:
"Dáme Jemeljana pozvati a řekneme : Jdi tam, - nevím kam a přines to - nevím co. Nebude se moci už vykroutiti. Ať jde kam jde, řekni, že nešel tam, kam měl, a at přinese co přinese, řekni, že nepřinesl, co měl. Pak ho můžeš dát popraviti a ženu jeho si vzíti."
Král se zaradoval.
"To jste moudře vymyslili." Poslal pro Jemeljana a řekl mu :
"Jdi tam, - nevím kam, přines to, - nevím co. A jestli nepřineseš, hlavu ti srazím." Jemeljan přišel k ženě a povídá jí, co král řekl. Žena se zamyslila.
"To něco vsadili králi do hlavy", pravila. "Teď musíme jednati chytře." Poseděla, přemýšlela a povídala muži :
"Musíš jíti daleko, k naší staré babičce, selské a vojenské matce, poprosíš ji o pomoc. Dostaneš od ní kus něčeho, jdi rovnou do zámku; i já tam budu. Nyní nemohu jim již ujíti. Násilím mě odvedou, ale jen na krátko. Jestli uděláš vše, jak babička přikáže, brzo mě vysvobodíš."
Sebrala muže, dala mu kabelu a vřeteno.
"To jí odevzdej," povídá. "Podle toho pozná, že jsi můj muž."
Ukázala mu cestu. Jemeljan vyšel za město, vidí, jak se vojáci cvičí. Postál, podíval se. Vojáci docvičili, sedli si odpočinout. Jemeljan přistoupil k nim a otázal se :
"Nevíte, kamarádi, kudy mám jíti tam, nevím kam, a jak přinésti to, nevím co?"
Vojáci to vyslechli a podivili se.
"Kdo tě poslal hledat?" pravili.
"Král," povídá Jemeljan.
"My sami," řekli, "co jsme vojáky, chodíme tam, nevíme kam, a nemůžeme dojíti, a hledáme to, nevíme co, a nemůžeme toho nalézti. Nemůžeme ti pomoci."
Jemeljan poseděl s vojáky a šel dále. Šel, šel, až přišel do lesa. V lese byla chaloupka. V chaloupce sedí stará babka, selská, vojenská matka, koudel přede, sama pláče a prsty nesmáčí v ústech slinami, nýbrž v očích slzami. Uviděla Jemeljana a křičela : "Co tu chceš ?"
Jemeljan podal jí vřeteno a řekl, že ho žena poslala. Ihned stařena změkla, vyptávala se. Jemeljan jí vypravoval o celém životě svém : jak se oženil s dívkou, jak se přestěhoval do města, jak ho udělali služebníkem u krále, jak sloužil v zámku, jak chrám vystavěl a udělal řeku s loďmi a jak mu nyní král poručil, aby šel tam, nevím kam, a přinesl to, nevím co.
Babička ho vyslechla a přestala plakati. Sama si broukala : "Už je nejspíš čas. Dobrá," povídá, "sedni si, hochu, pojez."
Jemeljan pojedl a babička mu řekla :
"Tu máš klubko. Válej je před sebou a jdi za ním, kam se bude váleti. Půjdeš daleko, až k samému moři. Přijdeš k moři, tam uvidíš město veliké. Vejdi do města, v krajním dvoře popros o nocleh. Tam hledej, čeho potřebuješ."
"Jak se to, babičko, dovím ?"
"Ale jak uvidíš, co lidé poslouchají víc než otce a matku, to jest ono. Seber to a dones ku králi. Přineseš to ku králi, řekne ti, že jsi nepřinesl, cos měl. Ale ty mu řekni : 'Když to tedy není ono, musím to rozbíti,' udeř do toho předmětu, a potom dones ho k řece, rozbij a hoď do vody. Tak ženu dostaneš zpět a moje slzy osušíš."
Jemeljan se rozloučil s babičkou, vyšel, valil klubko. Valil, valil, až ho klubko přivedlo k moři. U moře stálo veliké město. S kraje byl vysoký dům. Jemeljan poprosil o nocleh. Přijali ho. Šel spat. Časně ráno se probudil; slyší, jak otec vstal, budí syna, posílá ho dříví nasekat.
"Je brzo ještě, času dost," povídá syn.
Slyší, jak matka s pece praví : "Jdi, synku, otce kosti bolí. Což má jíti sám? Honem."
Syn jen zamlaskal rty a opět usnul. Jen usnul, najednou zadunělo, zapraskalo něco na ulici. Syn vyskočil, oblekl se a vyběhl na ulici. Také Jemeljan vyskočil, běžel za ním podívat se, co to duní a čeho syn poslechl víc, než otce i matky.
Vyběhl a vidí, jak chodí po ulici člověk, nosí na břiše oblý předmět, bije do něho paličkami. To tak dunělo; toho syn poslechl. Jemeljan přiběhl a prohlížel si předmět. Vidí : je to kulaté jako soudek, s obou stran potaženo koží. Vyptával se : "Jak se jmenuje ten předmět?"
"Buben," povídají.
"A je dutý?"
"Dutý," praví oni.
Jemeljan se podivil a prosil o ten předmět. Nedali mu ho. Přestal prosit a chodil za bubeníkem. Celý den chodil, a když bubeník šel spat, Jemeljan vzal mu buben a utekl s ním. Utíkal, utíkal, až přišel domů do svého města. Myslí, že se shledá se ženou, ale ona nikde. Druhého dne odvedli ji ku králi.
Jemeljan šel do zámku, dal se ohlásiti: Přišel, prosím, ten, co šel tam, nevěděl kam, přinesl to, nevěděl co. Ohlásili ho králi. Král poručil Jemeljanovi, aby přišel zítra. Jemeljan prosil, aby ho znova ohlásili.
"Přišel jsem teď a přinesl, co mám poručeno, ať ke mně král vyjde, sice vejdu já k němu sám."
Král vyšel. "Kdes byl ?" povídá.
Jemeljan řekl.
"Tam to nebylo," pravil král. "A cos přinesl."
Jemeljan chtěl to ukázati, ale král se ani nepodíval.
"To není to," řekl.
"Když to není to," povídá Jemeljan, "musím to rozbíti, čert to vezmi."
Vyšel ze zámku s bubnem a udeřil na něj. Jak udeřil, shromáždilo se všechno vojsko královské k Jemeljanovi. Vzdávají mu čest, čekají na jeho rozkazy. Král volal s okna na své vojsko, aby nešlo za Jemeljanem. Nedbají krále, všichni jdou za Jemeljanem. Král to uviděl, poručil, aby k Jemeljanovi ženu vyvedli, a prosil, aby mu dal buben.
"Nemohu," povídá Jemeljan. "Mám poručeno, abych ho rozbil a kousky hodil do řeky."
Šel s bubnem k řece a vojáci za ním. Rozbil u řeky buben, rozlámal na třísky, hodil jej do řeky a všichni vojáci se rozběhli. Ale Jemeljan vzal ženu a odvedl si ji domů.
A od těch časů král mu dal pokoj. Jemeljan žil, užíval, a měl se dobře i špatně.