|
- Tomek | - Děje české | - |
Král Vácslav I, jakožto již za živobytí otce svého korunovaný, nastoupil na trůn beze všech jindy obyčejných rozbrojů. Panovník tento, při nastoupení svém 251etý, byl muž bujarého ducha, osobně udatný a ve všem jednání svém rázný, však národu svému vychováním německým docela odcizený. Protož také za jeho času Němectví všelijakým spůsobem zmáhalo se v Čechách více než za jeho předchůdce. Jmenovitě dálo se to uvoděním osad německých do většího počtu měst, to jest někdejších podhradí a nékde i hradů župních. též trhů čili vesnic trhových. V Praze král rozšířil hned za prvních let svého panování podhradí na pravém břehu Vltavy založením velkého nového tržiště čili města Svatohavelského s kostelem téhož jména; čehož hlavní původ byl mincmistr jeho Eberhard, z německého měšťanstva v Praze; hned pak potom (po roce 1235) dal hlavní část podhradí i s tímto rozšířením obehnati zdmi a příkopy, čímž povstalo vlastně tak zvané město Pražské, nazvané později městem Starým. Týmž spůsobem začala se za jeho času ponejprv hraditi také jiná města odevzdaná svobodným obcím německým, nejen pro obranu proti cizímu nepříteli, než také aby měštané zavřeni ve svých zdech tím jistější byli svými svobodami proti přechmatům úředníků župních a jinému násilí.
Když se však hradila města, zavdána jest tím nepochybně příčina panstvu, žeť i ono k hájení nabyté moci své začalo místo otevřených venkovských sídel čili dvorů svých stavěti pevné hrady a tvrze, obyčejně na vysokých a příkrých horách novým vlaským spůsobem, tvrdší a nepřístupnéjší, než byly starodávné hrady župní, určené k obecné potřebě. Dle příkladu králova a pro zalíbení se jemu začala si také šlechta česká libovati dílem v užívání německého jazyka, a protož i mnohým hradům tehdáž zakládaným dávána jsou německá jména, jakož Rosenberk, Šternberk, Lichtenburk a podobně. Zároveň pak přišlo ve zvyk dle spůsobu šlechty německé, že dle hradů nazývali se i panští rodové, od nichž který byl vystaven. Protož od času krále Vácslava počínají se připoniínati jména rodin, které v potomních stoletích měly největší váhu ve všech záležitostech zemských. Tak z pokolení oněch nejvzácnějších, o jejichž předcích jest zmínka učiněna při konci knih předešlých, počali se potomkové bratří dvou Hrabiše a Slavka jmenovati pány z Oseka neb z Risenburka; Vítkovici, rozdělení na více větví, nazýváni jsou pány z Rosenberka, z Hradce (Jindřichova), z Landšteina, z Austí, z Falkenšteina a jinak; z Hronoviců pošli páni z Lipé, z Dubé (v Boleslavště), z Ronova, z Lichtenburka, z Náchoda, z Klinšteina a jiných více; z Buziců čili potomků Jiříka maršálka páni z Valdeka a z Hasenburka, řečení jinak Zajícové, též páni z Rožmitála a z Schellenberka; z Markvarticů páni z Lemberka, ze Zvířetic, z Michalovic, z Wartenberka čili ze Stráže, z Waldšteina; z Benešoviců páni z Benešova (dle prvotního rodného sídla), z Bechyně, z Dubé (nad Sázavou) a z Leštna, též páni z Kravař a z Dědic na Moravě; z Drslaviců páni z Litic, z Potšteina, z Risenberka, ze Skály, ze Žinkov, z Chuděnic Černínové; z rodu Sezemy, komorníka královny Judity, páni z Choustníka, z Talmberka, z Martinic, z Kaunic. Rovněž proslavili se z rodin, kterých předkové starší upadli v nepamět, páni z Janovic, z Winterberka, z Žirotína, z Kolovrat, vše jednoho přátelstva, jehož paměti začínají se dílem za krále Přemysla I, dílem teprv později; páni ze Strakonic, jejichž předek Bavor připomíná se rovněž nejprvé za krále Přemysla I; páni z Kunštatu, později také z Poděbrad. jejichž první známý předek byl Heralt purkrabí Olomoucký roku 1210; páni ze Šternberka, potomci Diviše z Divišova, župana Prachenského (1218) a potom nejvyššího maršálka za posledních let krále Přemysla (1224), nazvaní dle dvou hradů Šternberků, jednoho v Čechách, jednoho na Moravě; páni z Krasikova čili ze Šwamberka, jak se týž hrad nazýval česky a německy, potomci Ratmíra ze Skviřína (1224), jehož syn Ratmír byl purkrabím na Přimdě; páni z Pernšteina, jejichž předek Gothart připomíná, se roku 1174; páni z Gutšteina a z Vrtby, potomci Hroznaty, zakladatele klášterů Tepelského a Chotěšovského.
K rozmnožení jazyka německého v zemi napomáhalo toho času nemálo také uvedení několika nových řeholí mnišských do země, jejichž členové z počátku veskrz byli cizozemci a na mnoze také později. Již za Přemysla dostal řád rytířů německých čili od špitálu panny Marie v Jerusalemě kommendu v Praze na Poříčí u kostela sv. Petra (před r. 1215), která později přenesena k sv. Benediktu na Starém městě (1233); rovněž Templáři při začátku panování Vácslava I klášter s kostelem sv. Vavřince tamže. Nadto přibyli do země řádové tak zvaných mnichů žebravých, Dominikanů a Františkánů čili menších bratří, vzavší nedávno teprv původ ve Vlaších. Dominikani dostali roku 1226 kostel sv. Klimenta na Poříčí, potom místo něho kostel téhož jména blíž mostu Pražského; menší bratří kostel sv. Jakuba za Týnem v Praze; přísnější pak pravidlo tohoto řádu kostel sv. Františka v Podžidí tudíž na Starém městě Pražském. Zakladatelkyní kláštera posledně řečeného byla Aneška, svrchu jmenovaná dcera krále Přemysla, která po zamítnutí svém co nevěsta syna císařova zvolila život panenský a vstoupila do řádu nad míru přísného sv. Klary, jenž se řídil rovněž pravidlem sv. Františka. Klášter toho řádu založila sobě při kostele sv. Františka hned vedlé kláštera mužského též řehole, a spravovala jej 48 let až do smrti své, neopomíjejíc bráti známost o všem, co se dálo ve světě, a raditi účinně bratru svému Vácslavovi, který mnoho dával na její slovo.
Obadva řádové, Dominikanů i menších bratří, majíce hlavní péči o kázání a zpovídání, jmenovitě pak o zastávání pravého učení církve proti bludům kacířským. došli v krátkém čase rozšíření po všech znamenitějších městech v zemi, i všímali si v nich nejvíce obyvatelstva německého. Nejvyšší představení jejich v Římě měli i v stálém obyčeji, že do klášterů v Čechách posílali cizozemce, rodilé pak Čechy, kteří vstoupili do řádu, rozesílali do cizích zemí; načež často stěžováno od pozdějších panovníků českých.
Vedlé těchto řádů přišlých do země odjinud vznikl toho času v Čechách samých řád zvláštní špitálníků sv. Františka čili křížovníků s červenou hvězdou, jehož ustanovením byla péče o chudé a nemocné. Kněžna Aneška právě řečená založila špitál nejprvé při klášteře svém u sv. Františka, později u sv. Petra na Poříčí v Praze, jenž dle spůsobu tehdáž obyčejného spravován byl bratrstvem k tomu zřízeným (1233). V krátce však spůsobila přivtělení více jiných špitálů a bratrstev podobných v zemi k tomuto špitálu Pražskému a spojení jich v řád mnišský, kterémužto zjednáním jejím papež Řehoř IX uložil pravidlo sv. Augustina (1237). Brzy rozšířil se řád tento i mimo Čechy a Moravu, ve Slezsku totiž a v jiných částech Polska, nejvíce přízní knížete Vratislavského Jindřicha II Pobožného, jenž měl starší sestru Aneščinu, Annu, za manželku. Představený čili mistr špitálu Pražského byl nejvyšším celého řádu, a nazýval se velikým mistrem. Sídlo jeho bylo roku 1252 od sv. Petra na Poříčí přeneseno do nového špitálu na Starém městě Pražském konec mostu, kdež podnes se nachází.
Mnohostranné stýkání se s Němci, jak doma tak za hranicemi, seznamovalo Čechy toho času rychleji s pokroky vzdělanosti, které vycházely ze západní Europy, ale neméně také se vším spůsobem přepychu a zhýralosti, který se šířil v jich průvodě. Poznavše díla umělejšího řemesla a plody jižních pásem, které přicházely do země živějším než jindy obchodem, navykli si páni a rytíři čeští skvostnější a útratnější živobytí. Nádherné šatstvo rytířské přišlo v obyčej; lesknavé přílby se strakatými chocholy, ozdobné pancíře a štíty se znaky rodů v barvách vyvolených, sukně aksamitové mnohým zlatem se třpytící, i koně ozdobení hedbávnými pokrovy, posázenými drahým kamením a perlami. Vedlé toho bujné živobytí na hradech, ve kvasích, ve hře v kostky a jiné pusté rozkoše; naruživost v zábavě lovecké; velké hýření a rozhazování jmění. Ve všem tom dvůr krále Vácslava předcházel příkladem. Bylať u něho nádhera dotud v zemi nevídaná. Král, záhy náchylný k marnotratnosti, nešetřil důchodů korunních, aby okolo sebe shromáždil všecko, co náleželo k rozkošnému živobytí dle spůsobu toho času. Štědrost jeho lákala ke dvoru Pražskému cizince všelikého druhu; rytíře zjezdilé, kteří znali nejlepší spůsoby zábav dvorských v jiných zemích; kejklíře, kteří provozovali divadla rozličná; milostné básníky německé, kteří vyráželi společnost panskou rýmovanými zpěvy o lásce a dobrodružstvích; král Vácslav sám zkusil se ve složení německé zamilované písně dle jejich vzorů. Všecky spůsoby radovánek a všechen přepych v oděvích mužských a ženských i jiná největší nádhera scházely se při velkých hrách na souboj čili turnajích, které se držívaly u dvora. Pořadatelem jejich dle všech pravidel, jak se zachovávala v jiných zemích, byl rytíř německý Ojíř z Fridberka, přišlý z ciziny, zvláštní miláček krále Vácslava. K zábavám loveckým stavěl sobě král vkusné lovecké hrady ve hvozdech královských, jakož ku př. hrádek Týřov čili Angerbach u Křivokláta. Hlučné honby miloval nad míru, ač jimi utrpěl také ouraz těžký; nebo hnav se jednou lesem za zvěří, vrazil okem do ostré sněti, i přišel o oko; odtud nazýván Jednookým. Zvláštnost byla při něm, že nesnesl zvuků zvonů; kdykbli přišel kam, obyčejné musilo se zvonění všecko zastaviti.
zpět na obsah 
Další: Války krále Vácslava s Fridrichem II rakouským a různice s císařem Fridrichem II.