|
- Tyl | - Praha | - Copyright | - |
Jesti to velkolepé, vznešené podívání! - Stojím u vchodu v starobylé sídlo českých panovníků - na temeně příkré hory, nejvýše na Zámeckých schodech - a oči bloudějí po strakaté směsici červeně krytých stavení, nebetyčných věží, lesknavých bání a hrdě se pnoucích paláců - ježto mi se od nohou níže a níže kloní až k loži Vltavinu, na druhém břehu pak opět se hromadíce, od výšin vyšehradských až k patě pověstného Žižkova se rozprostírají.
K nebes jasnému klenutí bych se povznesl, a ramenem větrným objal i k ňádrům přivinul tu tisíciletou, jenž jako pečlivá nevěsta den po dni se přiozdobujíc na ženicha čeká. Drahou páskou ovinuty jsou boky její - stříbrotokou Vltavou, a drahou přezkou ozdobena jest páska její - zhoubě vzdorujícím mostem Karlovým.
Co do pravidelné výstavnosti a vyměřené pohodlnosti postoupí Praha mnohému i snad menšímu městu evropskému přednost; cokoli však do rozkošné polohy a půvabné malebnosti může o závod jíti s městy největšími i nejslavnějšími a sotvaže nad ni které vynikne.
Ani oko domácích nemůže se nabažiti krásy, probíhá-li Prahu vůkol s některé výšiny; ale jako by se zrakům žasnoucím báječné světy otvíraly, stojí a plesá cizinec, přišlý i z vyhlášených, krasotami proslavených měst, bloudí-li po starověkých anebo napořád nově se tvářících ulicech pražských, anebo zabere-li se do roztáhlého pod šírým nebem podívání na veškeré město. I plesá opět, a žasne a nemůže pochopiti, odkud asi lidská sídla tak nevýslovných půvabností uprostřed národu nabyla, o němžto se až dosavad mnoho pěkného smejšleti nebyl naučil.
Jakýsi pevný, jediný, skoro ve všech dílech tu samu tvářnost nesoucí obraz poskytuje Praha veškerá; při obhlédání jejích jednotlivých částek padá však do očí nemalá rozdílnost, pocházející z položení týchže částek a náhodně v nich ubytovaného veřejného i společenského života.
Dva živlové, od početí sobě nerovní jak oheň a voda, oživují tyto rozdílné částky, a jako mocí čarovnou - mocí pečlivé vlády a délkou všezkrocujícího času - tekou pokojně vedle sebe i jedním řečištěm, jenže si jeden - host a příchozí - domova pohodlnějšího vybral, druhý pak - domácí a tuzemec - pod střechu nuznější ustoupil.
Paměti hodno jest pohlednutí na běh a na počínání dvou duchů jinonárodních, jenž od mnoha století po městách pražských, v srdci království Českého, jako v jednom loži se zahřívají a těsně na sebe doléhají. - Přeběhneme-li dějiny naše od časů tří synů Boleslavových až k Otakarovi, Janovi a Václavu Čtvrtému, prohlédneme-li doby střídavého na trůn český dosedání po zhynutí domu Lucemburského5 až k bělohorské bitvě, a přečteme-li pak tu dlouhou elegii sedmnáctého a osmnáctého století, zdá se, jako by osudné štěstí bylo nejednou chtělo kmenu cizímu prvního místa v Čechách popřáti; s druhé pak strany vidí se opět, jako by nevyzpytatelná vůle boží národ český ustavičným ohněm jen ode všech trusek očišťovala a po dlouhém zkoušení vždy zas k nové slávě přiváděla: jinak by nebyl musil Karel k učení se jazyku českému veřejně nabádati,6 Hus ve spor s universitou se dostati,7 Veleslavín stýskati - a jinak by nebylo muselo devatenácté století novou pochodeň mezi nás vrhnouti.
V jednotlivé částky Libušina sídla vtiskly se z věčných bojů těchto patrné a přerozdílné známky; jinak se utvořily Hradčany a Malá Strana, jinak Staré a jinak opět Nové Město; ale na všech zjevuje se ještě, navzdor všemu upírání odpůrců, město české, a byť i jazyk národní z veřejných vyjednávání byl musil ustoupiti: potichu přec ještě ve všech částích města vladaří, jakož vesměs národu českého ráz tiché večerní písni se podobá.
V Praze střídají se napořád zvuky české s německými; jenže se ony z ust poctivého, váženého měšťana, nižších ouřadníků, řemeslníka, po denním výdělku se shánějícího dělníka, sprosté chudiny a velikého dílu povolání své, cenu svou i potřebu národní úplně poznávající nadějné mládeže vinou: tyto pak ze rtů panských - z ust vyššího ouřadnictva, hojných, z veškeré končiny zde usedlých průmyslníků a jejich o vlasti nebo povinnosti vlastenské ani slova nevědoucích rodin padají ...
Další: