Česká čítanka - Tyl - Praha - Copyright-

Vidění na mostě

Mezihra první

Jasný večer přeletěl přes Prahu. Stříbrolesklá luna svítila noci k dosednutí na temný trůn; miliony hvězd slavily panování její.

Šel jsem po mostě.16 V záři přede mnou ležela Malá Strana. Po pravici hleděly jednou řadou královský hrad, za ním černý velikán, svatovítská věž, palác šlechtiček,17 dům Lobkovický a ouhledný milohrádek Ferdinanda I.18 - po levici širokoboký, vysokohřbetý zelený Petřín a bělavé věže kláštera Strahovského jako bedliví strážcové na dřímající město. Dolem délkou celého města pnuly se - zde onde mezi temným stromovím - výstavné domy, jako by z tichých Vltaviných vln vystupovaly a celou tu hmotnou, divotvárnou směsici rozmanitých stavení v pevné ohradě zdržovaly.

S bolestnou hrdostí hleděl jsem na tu rozložitost veleslavných památníků, a zabrav se vzpomínáním do věků minulých, kdež nad výšinou zámeckou ještě Rudolfova hvězda svítila: nacházel jsem všecko vůkol sebe jako oživeno. Postavy nikdy nevídané, ale přece známé, vznášely se mi před očima, i viděl jsem rudý požár pochodní a slyšel okolo sebe divoký chechtot pochopů, svrhujících nábožného zpovědníka19 ve hluboký proud; i slyšel jsem úpěti nahou postavu korunovaného básníka20 - a ucho mé pronikl břinkot mečů, pomíšený rykem prchajících Švédů, za nimiž: "Plachý! Plachý!" co vítězné heslo znělo.21

A duše moje byla pohnuta k radostnému pláči. Musil jsem zastaviti kroky a podepříti se o pětistoleté zábradlí.

Asi třicet tisíc duší spočívá nyní přede mnou. Kéž bych je znal a věděl, kdo mezi nimi vlast miluje, z užitku jejího se těší, prospěchu jejího hledí a v čas potřeby i životem jí přispěje! Kdož mezi nimi jsi názvu hoden, s nímžto se tak často směšná chlouba provádí - kdož tu asi vlastencem?

Vlastenec a vlastenectví - krásná to jména, známe je, ale pohříchu, navykli jsme si často jimi člověka pokřtívati, kterýž jako letem něco o myšlénkách a soudech devatenáctého čili tak řečeného osvíceného století pochytiv, dosti již konati se domejšlí, an českým jazykem hýbá, o starých právech mluví, o našincích rozkládá, po slovanských novinkách se shání a takto v českém zakuklení si libuje. Vlastenec a vlastenectví - krásná to jména, slavná to píseň o velikosti člověka; avšak běda, není-li oboje nic jiného než larva, za kterou se ctižádost a ziskuchtivost ukrývá; není-li nic jiného než chlubný praporec, za nímžto se v mrákotách pohřížené zástupy slepě řinouti mají; není-li nic jiného než trouba, z nížto vycházejí hluky, ježto srdce nepronikají, nýbrž jen ucho omamují.

Někdy a někde je ustavičné prohazování "vlastencem a vlastenectvím" věru protivné; zdáť se býti jako poukázání na podivné, cizí zvíře a jako pobídnutí, aby se naň celý svět podíval, a odtud povstal i onen čas (ke cti člověčenstva nechci věřiti, že by se blahodějné snažení Čechů až posavad lépe neuznávalo a že by onen čas nebyl ještě vypršel) - odtud povstal tedy onen čas, kdežto se odporná poctivých Čechů strana vlastenců jako divých šelem hrozila. - Ale jakéhož také divu? Onať se děsila jména, pro něž v jazyku vlastním skoro ani názvu neměla, a viděla začátek nové české epochy, kdyžto se národní duch z dlouhého spaní probírati začal, a zděsiv se záhubné zahálky, sebe poněkud hlasitěji pobízeti začal k pilnosti, aby neklopýtal pořád za jinými národy.

Šetřme jména vlastence - a poznejme jen dříve, že jsme Čechové. A to je snadná věc! K tomu je pouhého srdce potřebí, srdce, v němžto vychování všeliký pocit práva, důstojenství a povolání lidského neudusilo.

Kolik srdcí takových tluče asi tuto přede mnou? - I opakoval jsem tuto otázku, an se myšlénky a obrazy v podivné směsici přede mnou honily a já co u vytržení na Malou Stranu hleděl, zakrytou nočním závojem.

A najednou mi bylo, jako bych viděl postavu před sebou státi, velikou a velebnou. Hlava její s korunou věčnosti dotýkala se oblaku, roucho vlající od pustého Vyšehradu až přes tichou horu zámeckou podobalo se padlému sněhu, a tvář její byla jako na východu slunce. Tisíc věků bylo ji posvětilo vážností, v ruce pak držela plamenný meč, jímžto smítala světla nebeská.

I zachvěl jsem se ouzkostí a postava promluvila hlasem vzdáleného hromu: "Já prohlédám srdce lidská i vážím člověka myšlénky a skutky. I postavím před tebe, kohož poznati žádáš. Pohledni a pozoruj!"

A jako v blesku slunečním stáli přede mnou náhle zástupové velicí, tisíce a tisíce, tváře známé a neznámé. Ani šat ani tváře jejich nebyly stejné a pohybování mezi nimi bylo veliké.

"Alles fürs Vaterland!"22 zavznělo z ust jedněch i bylo slyšeti hlasité sliby, že se musí na nejvyšším vrchu kamenný sloup postaviti, aby sláva česká celému světu do oka padla.

"Vivat Bohemia!"23 křičeli jiní, slibujíce útrobami země prohloubati se až k jejímu srdci, aby světu věčná památka po české důvtipnosti zůstala.

Aj, a paničky a slečinky šeptaly mezi sebou: "Ah, j´en suis charmée!"24 - uprostřed veliké společnosti vytasil pak se mužík nějaký s cizím, ale hladkým jazykem, a ode všech hojnými drobty krmen, zašveholil se sklenicí v ruce: "Die edelsinnigen Böhmen - hoch!"25

Ale nejzáze stranou stál člověk tichý, sprostinký, maje vůkol sebe shromážděnou rodinu svou, outlé děvčátka a bystré hošíky. A oko jeho spočívalo slzavě na maličkých. - "Co s vámi počnu?" jal se k nim mluviti. "Matka vás nekojila než mlékem českým, matka vás neučila než jazykem matek svých mluviti. Já musím tváře v denním potu smáčeti a zůstaviti vás pěstounům, jichžto jazyku nerozumíte. S nechutí, s bázní, s ošklivostí budete se na ně jen jako na posuňky němých dívati, a zůstane-li vám něco v mysli, bude to podobno pláněti ovoce sladkého nenesoucímu. Outlá srdce vaše zpustnou a mysl zdivočí; neboť jakž byste měli těch poslouchati a jak milovati, jenž vás jako rodiče k dobrému vésti neumějí? Vyť jim nerozumíte, vyť jim nevěříte, vy se jich bojíte! - Slovo boží budete jen jako papouškové zpaměti se učiti, ale v duši vám blahodějné símě jeho nevznikne. Povinnosti vaše zůstanou vám pohádkou - hlavy budou prázdnými nádobami a celý zisk váš bude několik průpovídek cizího jazyka, za něž dlouhá léta promařiti musíte. Půjdete na řemesla bez nejpotřebnějšího vědění."

Pro slzy nemohl člověk sprostinký dále mluviti. "Ach, proč nemáme aspoň jedné dobře uspořádané školy české v hlavním městě království Českého!" vzdechl nato z hlubokosti duše bolestné, a hle, bylo mi v tom okamžení, jako bych totéž vzdechnutí z tisíců a tisíců prsou vystoupati zaslechl - naskrze lidem, jenž by mravnějšími, zámožnějšími a spokojenějšími se byli stali, kdyby outlé své mládí nebyli v neplatných jim cizích školách pohřbili. A já jsem vztáhl rameno, abych veškerý ten hořekující zástup nadějí na brzkou snad změnu potěšil, avšak náhle mne samého někdo za ruce chytil a silně mnou potřásl.

"U všech černých -!" zahřmělo mi do ucha. "Cožpak blázníte? zachtělo se vám chladné koupele?"

"Ne - nikoli!" zajektal jsem vyděšený; "já tu mám jen rozkošnou kratochvíli."

Rozsvěcovač lamp byl se mne chopil, an jsem samojediný na mostě u vidění svém rukama v povětří šermoval, dělaje přitom, jako bych do řeky skočiti chtěl. Děkuji ti, muži pečlivý! - Kdyby tebe nebylo, byl bych snad posléze v tom vidění také svou zkázu uviděl. O, ty nejsi osoba nejmenší mezi znamenitými po Praze! - Nepokrčujte nosejčkem, pánové! - Rozsvěcovač lamp je pravý filosof, nedbající na klamnou slávu zevní. Jakž ho tu vidíte - na vlasech ucuchaných klobouk, o němžto těžko rozhodnouti, je-li z plsti nebo z napouštěné papírové lepenky, na složitém těle ušpiněnou kazajku, olejované spodky, kolem boku zástěru, z níž by chemista novou mastnotu a český filolog nové slovo vyloučil, na levém rameně černý žebřík a v ruce na dlouhé holi zvláštní svítilnu - jakž ho tu vidíte, stojí v ouplné své slávě.

Znamenitá osoba, jež navzdor povrchní nepatrnosti ke sborům o národní osvětu pečujícím náleží. A jak svědomitě si při svém důstojenství počíná! - Nejkrásnější hodiny povolání svému věnuje. Dle starého přísloví Aurora musis amica26 - hned zrána po tichých ulicích lítá, po umdlévajících svěřencích se shání, domů je snáší, očišťuje, olejem dolévá, a sotvaže nás první soumrak zatruditi hrozí, již opět miláčky své mimojdoucím k potěšení rozvěšuje a s okem střeživým do půlnoci okolo nich obchází, ani vítr, ani déšť mu v horlivosti nebrání.

Může-liž kdo více pro národní osvětu činiti, aby neměl bázně, že upálen anebo aspoň uzavřen a z milosti za blázna prohlášen nebude? - Věru, měl bych velkou chuť hrdinu takového nazvati vlastencem!

zpět na obsah - Další: Proč nepíšete německy?