Česká čítanka - Vojnovič- Smrt matky Jugovičů -

První zpěv.

Snachy.

Na čardaku Jug Bogdanovy kuly. Je Vidovdan před západem slunce. Jasný a slunečný podvečer.

Sedm snach.

(Dívají se, zdali by čeho neuviděly.)

První snacha.

Hleďte! hleďte! ... Vidíte je?

Druhá snacha.

Vidím! Vidím! ...

Třetí snacha.

Dva jsou! ... tři jsou!

Čtvrtá snacha. Ještě jeden!

První snacha.

Celé hejno!

Druhá, třetí a čtvrtá snachy.

Ouvé!

První snacha.

Nad horami letí!

Druhá snacha.

Zapadněte, černí ptáci!

Třetí snacha.

Ej, havrane, počkej chvilku,
tajemství nám pověz:
"máš-li křídla promočena
od junácké krve?"

Čtvrtá snacha.

Bodejž zmlkneš!

(Všechny se poznamenály křížem)

První snacha.

Křídla jejich těžká!

Druhá snacha.

Hleďte! ... všichni na hrad míří!

(Všechny čtyry zahleděly se na neobyčejný let nečekaných hostů havranů.)

Pátá snacha.

(Sedí na schodech u posledních stupňů a drží v ruce rozkvetlý bodlák.)

Každá nitka modrá jako nebe
a tak tenká jako hedvábí je.

Šestá snacha.

U nádvoří utrhla's jej,
tam, kde koně zařičeli.

Sedmá snacha

(potichu zaplakala).

Odešli nám - do jednoho!

Pátá snacha

(jako svrchu).

Ruce mi bodáš jako smutek srdce,
viď, květe naděje, a směješ se mi?

Šestá snacha.

Nuž, kdo se vrátí z našich, pověz, květe!

Pátá Snacha (mluví ke květu).

Potkal bodlák babku
zrovna na soumraku,
ptá se bodlák: - kudy dál?
křičí babka: - ďas tě vzal!

(Foukne na květ a chmýří jeho se rozprchne.)

Šestá a sedmá snacha (jedněmi ústy).

Odešli nám! ...

Pátá snacha.

Zůstal jeden!

Šestá a sedmá snacha.

Běda, matko!

První, druhá, třetí a čtvrtá snacha (přiběhly k nim).

Kdo to pláče?
Kdo to kvílí?
Koho srdce
zabolelo?

První, druhá, třetí, a čtvrtá snacha.

A květ řekl?

Pátá snacha.

Všichni šli - však
jeden jen se navrátí!

Všechny snachy (šeptem).

Jenom jeden! ... a ti druzí? ...

První snacha.

Můj to Vojin bude, junák nad junáky!

Druhá snacha.

Ba, to Gojko, mateřino zlato!

Třetí snacha.

Ne, to Boško, první praporečník!

Čtvrtá snacha.

Snad můj Marko, hora zeleňoučká!

Pátá snacha.

Ó, to Bogdan, Turkům palcát těžký!

Šestá snacha.

To můj Miloš, od východu slunce!

Hlas z výšiny.

Pohleďte! pohleďte! ...

Všechny snachy (zašeptaly strachem).

Matka volá!

Hlas s výšiny.

Zdaliž oblak pod horou se černá?

První snacha (zahleděla se do dálky).

Není oblak, - nebe vysoko je.

Druhá snacha (také se zahledí do dálky).

Ani mlha - voda nizoučko je.

Třetí snacha (jako předešlé).

Snad je stádo?

Čtvrtá snacha (smutně).

I pastýři se bijí!

Hlas s výšiny.

Dej mi, Bože, oči sokolovy!

Všechny snachy (potichu).

Dej jí, Bože!

Hlas s výšiny.

I labutí lehká křídla bílá.

Všechny snachy.

Dej jí, Bože!

Druhý hlas s výšky ještě větší.

Koně jsou to!

Snachy.

Koně?!

Druhý hlas.

Dva jsou, hle je - jak by něco vlekli!

Snachy.

Vidíme! Vidíme!

První snacha.

Jak by chtěli na druhý břeh Sitny.

První hlas.

K mostu! ... K mostu!

První snacha.

V ústrety již, matko, letím!

(Odbíhá s leva a rozpřáhne ruce do dálky.)

Druhá snacha.

Táhněte je bílé ruce,
hltejte je, černé oči!

Třetí Snacha (zemdlena).

Nemohu, ach, zemru já tu!

Čtvrtá Snacha (pomáhá ji se schodů).

Pět už dní a pět je nocí,
co nám duše s nimi prchly.

Pátá snacha (potichu).

Jak noční můra
matka nás tu dusí.

Čtvrtá snacha.

Ani plakat nedá.

Pátá snacha.

Tvrdší je než skála.

Třetí snacha.

Den co den její hlas
duši mou bije
jak palcát po štítě
když zazvučí:
Bogdan Jug i devět Jugovičů,
i bych zrodila jich ještě devět,
všichni do jednoho při své víře
nechť se bijí, v podíl slávu berou,
neb ať umrou k nebi vzhlížejíce! -

Čtvrtá snacha.

A naše láska?

Pátá snacha.

A naše děti slabé?

Druhá snacha (hledíc do dálky).

Pod kopyty koňů mlha bílá,
nad hlavami se jim oblak černá.

Šestá snacha.

Není oblak - havrani se shlukli,
kdo z nich první přiletí sem na hrad!

Druhá snacha.

Kůň jak střela.

Šestá snacha.

Pták jak myšlenka je.

Druhá snacha.

Kmitne - tu je!

Šestá snacha.

Zamávne - a ten tam!

Sedmá snacha (hledí také do dálky).

To snad mrtví za dne jedou,
že je vrány obletují.

(Slyšeti zdola dětský smích.)

Třetí snacha (radostí oživlá).

Oh drobné, drahé kamení!

Čtvrtá a pátá snacha (volají).

Nebe nám je posílá!

První snacha (vchází z leva).

I to je vám divná podívaná!
Havrana černého chytla Jola,
zranila ho střelou pod křídloma
a teď děti kolem něho skáčí.

Třetí, čtvrtá a pátá snacha.

Děti! děti! ...

Druhá, šestá a sedmá snacha.

Ulehčí se aspoň!

První snacha (volá s leva).

Začni Jolo
divukrásné kolo!

Osmá snacha

(vchází a začíná dětské kolo. Je v něm dvanáct menších dítek, nestejně velikých. Osmá snacha drží v ruce zelenou větev, na jejímž konci jest přivázán raněný havran. Zpívá a poskakuje a děti za ní).

Poskoč, kolo, ať vidíme,
ať vidíme, kdo líp umí!
A já vidím, že nemůže,
kdo si ženu záhy bere,
každého si blaha přeje!
Vůdce kola pýcha vaše!
mžikni okem - v kolo skokem!

Snachy

(tlačí se okolo dětí, hladí a laskají je).

Ó, jablíčko! - robátko!
mladý proutku - slunéčko!

Děti (objímajíce matky).

Ó, matičko - štěstíčko!

Osmá snacha

(zabodla větev prostřed čardaku a posmívá se havranu).

Pokloň se nám, černý ptáku!

Všichni (smějí se nahlas okolo ní).

Oj, havrane!

Osmá snacha.

Bílým paním na čardaku!

Všichni.

Oj, havrane!

Osmá snacha.

Povídej jim svoji bolest!

Všichni.

Oj, havrane!

Osmá snacha.

Svoji bolest, svoje štěstí!

Všichni.

Ha, ha! Jolo!

(Havran zatřepe křídloma a padá na zem)

Osmá snacha (vysmívá se mu).

Do tance, havrane, poskoč jen!

Všichni

(chytili se znovu do kola a točí se okolo Joly a havrana).

Dáme ti pak starou babku.

Osmá snacha.

Kéž nám zatančíš.

Všichni.

Kéž nám zatančíš!

Osmá snacha.

Zatančil bych, nemohu.

Všichni.

Napadám na nohu!

Osmá snacha.

Zraněn je můj bok.

Všichni.

Tančit nemohu.

(Všichni se plnými ústy smějí a sedají na bobek okolo Joly a havrana)

Osmá snacha

(k havranu, jenž naposled otevřel zobák).

Kde máš zobák a kde spáry?

Všichni (v divé radosti).

Pohleď na mne! pohleď na mne!

Osmá snacha.

Napil jsi se krve lidské?

Všichni.

Čí pak? Čí pak?

(Slyšeti z daleka hlas polnice. Potom ticho.)

Snachy (šeptem).

Kdo to volá?

Děti (jedněmi ústy).

Tatíček to?

Osmá snacha

(vzala havrana a hodila za zeď) .

Hlas s výše.

Z bojiště se posel blíží!

Snachy (se zachvěly).

Bože, slyš nás!

Matka Jugovičů

(přichází spěšně s věže na pravo).

Pojďte honem, přichvátejte!

Děti

(ustrašeny padají pred matkami na zemi).

Ouvé! tatíčku můj! ...

Matka

(stanula na schodech, pohledu udiveného, rozšířeného).

Je to símě Jugovičů,
do prachu co dolů padá?
Či to bečí ovcí stádo,
to jsou ženy bohatýrů?
Povstaňte a vzhůru čela!
nebe jasno, slunko svítí!

(Děti vstávají.)

Na obzoru jasného dne
na svět boží vůkol hledíc,
naše krev se tamto bije,
vesele však, v jednom ohni
železo jak rozžhavené! -

A vy, dítky dětí mojich

(roztáhne ruce jakoby žehnajíc, a všechny děti rozběhly se k ní, kolena jí objímají i lem roucha.)

maličké jste, nestatečné,
nevíte vy, co se tají
ve slunečním tomto svitu!
Modlitby všech přehorkých dní,
i povzdechy nespočtené
uděšených, oněmělých
duší našich navštívených,
všechny slzy utajené -
i železná ruka strachu,
jež nám stokrát
na rty pouta kuje
i krev rozpaluje,
vše se to teď vyplnilo
a v jediné jméno slilo: -
- Vidov-dan!...

Všichni.

Kéž požehnán!

Matka

(sestupuje s dětmi, a snachy jdou jí v ústrety. Matka je hladí a mysli jim dodává).

Viděla jsem na své oči:
jak sem koně s posly letí
a k sedlu si přivázali
Turka v poutech ...

Všichni.

Sláva Bohu!

Matka.

Poslali ho, jak bych řekla -
veselit a sladit očí
slzami již zakalených,
když tam z letu havraního
pod oblaky hádat chtěly,
čí je štěstí,
a čí zhouba.

(K dětem.)

A teď honem nasbírejte
větví, klestí,
suché slámy,
a než slunce tonout počne
těžké z hoře viděného,
zažehujte,
zapalujte,
chutě plamen přeskakujte!

Děti

(skáčí uprostřed, jako by už oheň hořel).

- Skoč jenom - poskoč,
ohníček přeskoč!
Poprvé za Ivana,
podruhé za Iliju,
ale šťastně, jenom šťastně!
Pokaždé, když poskočíme,
hoře jedno zapudíme!

(Odcházejí s leva, poskakujíce a zpívajíce.)

Skoč jenom - poskoč,
ohníček přeskoč!

(Odcházejí. Hlasy zanikají dál ve hradu.)

Matka

(jakby sama, poslouchá zanikající píseň).

Uslyším-li tebe ještě někdy,
dětská písni, milé laškování?

Snachy (šeptem k sobě)

Umlkla již, oněměla.

Matka

(sebou trhla a pohleděla na snachy)

Zpívaly tak také děti, smrtelný jež vedou zápas!

(Odvážněji, mysli dodávajíc)

Jejich jsme - a tedy chrabré!
Co junáci brání carstvo
hlídejme my statků jejich!

(Hlas polnice se blíží. - Krátká pomlčka.)

Vzpomínání -
jako naříkání!

(Zamyslila se o minulosti)

Jako hladní, běsní vepři
na laňku se všichni sběhli,
maso její sápajíce,
- na zem bědnou, vyloupenou!
Jedna ruka, sama jedna
- Dušanova!
zlámala je, přitiskla je,
hladné stádo velikášů!...
Ještě zřím ho!
Miloval mne! - - -
"Jediná jsi žena carstva!"
ještě děl mi, umíraje!
Ah, to slunce! - ah, ta sláva!
i ta vůle jako boží,
vševládnoucí!
Všichni za jednoho!
Bůh na nebi - a on dole,
on - gospodar, -
Dušan -
carstvo!

(Ustala na chvíli, přemožena vzpomínkami)

Není ho již! ... utonulo
boží světlo na nebesích.
Počala pak sváda nová
jak o roucho u pat kříže
Boha Krista rozpiatého!
kdo jen lépe, kdo jen spíše
plenu sobě nahromadí
z lidské bídy, nebožáků,
palcáty by zlatit mohli!
Jako naschvál rozduli se,
kdo je vyšší -
hanebnější...

(Přetrpce hledí se snachy na snachu.)

A teď zástup naříkaček,
hrstka dětí ustrašených
jako ze sna zašeptaly:
"Co nám nese nepozvána
soudná trouba Vidov-dana?

(Přivřela na chvíli oči)

Snachy (okolo ní starostlivě)

Běda nám, ach, ty když kvílíš!

Matka

(se probrala a povznešeně na ně hledíc)

Caru dala jsem, což jeho,
devatero bohatýrů. -
Bohu pak což božího je:
naše duše očistěné.
Nikomu však nedám slzí,
ty již dávno Dušan popil!
To, co teď mne zachvátilo,
radost je, leč břímě těžké
na stařecké vetché kosti,
tuchami jen utýrané!

Andělija (devátá snacha).

(Přichází z pravé věže a v ruce má veliký stříbrný pohár. Jde pomalu, zář západu ji oblévá.)

Matka (potěšena, že přišla)

Oj, dennice - večernice!
Třeba slunce nezapadlo,
ty mi svítíš!
Prosím tebe,
noční klid nám v duše přiveď,
a zas vyjdi před svitáním,
tentýž plamen - věčná naděj!
Oj, dennice, slunná svíce!

Snachy (jdou jí v ústrety)

Co to neseš, Damjanoa ženo,
v blahých rukách, ale s těžkým krokem?
Je-liž pomazání zmírajících,
či chléb boží komu ke spasení?

Andělija.

Není, sestry, pomázání mroucím,
ani chléb je boží ke spasení,
starého to pohár Jug-Bogdana
pro posly k nám Bohem odeslané.

Matka.

Dej mi srknout, Damjanova ženo,
z poháru dní šťastnějších a lepších!

Andělija

(podává jí pohár, pronikajíc ji zrakem).

Pij jen, matko, krůpěj zapomnění!

Matka

(srkla a zahleděla se do poháru).

Kde jsou ona drahá ústa, jež se tebe dotýkala? želíš-li jich, že's tak chladný jako šavle vytasená?

(Snachám podávajíc pohár.)

Žnečky hořkých slz a slávy,
zapalte již světlo srdcí,
ať vás žatva nepřekvapí!

Snachy (srkly jedna po druhé).

Ve jménu Boha i Bohorodičky!

Andělija.

Na čest junáků a jejich hoře!

Matka.

Amen, amen! voláme tu z hlubin!

(Slyšeti hluk. - Přicházejí náhle dva poslové zaprášeni, unaveni. Padají na kolena před matkou.)

Poslové.

Paní naše, Jugovičů matko!

Snachy.

Sluzi to jsou cařice Milice!

Matka.

Bůh buď s váma, služebníci věrní,
odkud náhle jste k nám přispěchali?

První, druhá, třetí snacha.

Viděli jste dvoje silné vojsko?

Čtvrtá, pátá, šestá snacha.

Srazila se ta dvě silná vojska?

Sedmá, osmá, devátá snacha.

A čí vojsko zvítězilo? Naše?

První posel

Bůh buď s námi, Jugovičů matko,
od Kosovského my pole včera ...

Všichni.

Z Kosova? ... a včera?!

Druhý posel.

Letěli jsme
nejprv na hrad slavného nám cara -

První posel.

- zvěstovat tam cařici Milici
gospodarem na kvap dané zprávy:
"Oj, přisámbůh. cařice Milice,
srazila se včera obě vojska
na Kosovu, na tom poli rovném.
Tam se mnoho kopí zpřelámalo,
zpřelámalo tureckých i srbských,
tureckých však více nežli srbských.

Druhý posel.

Miloš nám tam zahynul, ó, paní! ...

Všichni.

Miloš! ... Běda!

První posel.

U Sitnice vody,
kde i mnoho zahynulo Turků.

Druhý posel.

Památku on rodu pozůstavil,
z úst by do úst věčně přecházela,
dokud bude Kosova i lidí,
sultána jak Murata on zhubil!

Všichni.

Murata!

První posel.

Sklál jej pevnou rukou!

Matka.

Blaze matce, jež ho porodila!

Snachy.

Sláva! Chvála! Spasení mu věčné!

Andělija (podává poslům pohár).

Pijte, bratři, boží hlasatelé!

Poslové.

Nezasluhujeme.

Andělija.

Krůpěje ty
slzy jsou i blaho srbských matek!

(Poslové vypijí pohár.)

Matka.

A co Turci, když jim sultán zhynul?

První posel.

Zaúpělo vojsko polekané a jak by se chtělo rozprchnouti.

Druhý posel.

A tu jedním skokem u nás byli
Bogdan Jug a devět Jugovičů!

Tureckého zajatce nám dali,
i dva oře, bychom na ně vsedli.

Andělija.

Náš to hnědouš!

Sedmá snacha.

I můj hrušák rychlý!

První posel.

"Chvatem spějte, služebníci, bratři,"
zvolal Jug a všichni Jugoviči, -
"od Kruševce, k hradu Bogdanovu,
rozhlašujte všude, jak Srb trestá
divou loupež cizích hospodářů!"

Snachy.

Až na věky.

Matka (zamyšlena pro sebe)

Včera že to bylo? ...

Andělija (u ní skoro šeptem).

Proč jsi se tak zamyslila, matko,
za radosti nenadálých zvěstí?

Matka.

Z Kosova tu nikoho dnes není ...
a přec Murat zahynul již včera?!

Andělija.

Těžko k slunci pohlížeti,
když tma oči zakalila!

Matka (podivně na ni pohlíží).

Těžko-li se ústa smějí,
kdy strach ještě z oka hledí.

Andělija (tiše a náhle).

Mlč, ó matko! Varujme se!

První posel (k matce).

Mám ti zajatého přivést?

Matka.

O vojsku nám pověz napřed.

(Rozmlouvají.)

První snacha (k druhému hlasateli).

Je-li hodně plenu?

Druhý posel.

Celá říše!

Druhá snacha.

Stříbra, zlata?

Druhý posel.

Sto je stanů.

Třetí snacha.

I kamení viděl's drahé?

Druhý posel.

Více nežli hvězd má nebe.

Čtvrtá snacha.

Ah, tak jenom do té spousty
rukou hrábnout, rvát a sypat! -

Pátá snacha.

Celé pole jako rosou
démanty bych posázela!

Šestá snacha.

Tak se válet jako v trávě
po pohovkách, po hedvábí!

Sedmá, osmá snacha.

I já! I já!

Matka (k prvnímu poslu).

Nu, a vojsko?

První posel.

Vojsko hledí, stojí, čeká.

Andělija

A co vůdci?

První posel.

Hašteří se.

Matka i Andělija.

Bože! Hašteří se!

První posel.

Zrovna před bitvou se
u večeře povadili,
kdo silnější,
kdo věrnější,
kdo plen zítra bude dělit,
sultánovy země loupit!

Matka (jako pro sebe).

Věčně stejni ... Kainů plémě!

Andělija.

A car Lazar?

První posel (po chvíli)

Modlí se jen ...

První snacha

(hrdě, pánovitě ke druhým).

Z Balšičova jsem já rodu,
na mne čeká carský šarlat!

Druhá snacha (stejně).

Mou koruna Nemanjičů,
královna jsem Altomanka!

Třetí snacha (jako předešlé).

Brankovičům od jakživa
pod korunu hlavy rostly.

Čtvrtá snacha (stejně).

Jen se chvalte! nadouvejte!
Všem vám carevnou být mohu
jen já, dcerka
basilea Paleologa ...

Všechnv ostatní vyjma Anděliji

(za hlasitého smíchu)

Byzantinka
Eupatorka!

Čtvrtá snacha.

- Z chlévů děvky!

(Veliký hluk mezi nimi. - Matka se na ně trpce usmívá. - Jediným pokynem vzdálila posly. - Andělija chtěla priskočiti. aby švekruše smířila, ale matka ji u sebe pevně zadržela.)

Osmá snacha (ku čtvrté drze)

Pojď a vykup basilea
svatého otce Paleologa
u židáků Benátčanů,
pro úroky vězněného!

(Veselý smích druhých.)

Čtvrtá snacha.

Lžeš, ty, psice!

Všecky snachy (vyjma Anděliji).

Byzantinko!

Hlas tureckého vězně.

(Je slyšeti klidné a velebné zapění turecké před západem slunce, jakoby s věže minaretové.)

Allah aktar! Aškad an la ilah
illa tah va Muhamed rasul Allah!

(Vše umlklo na čardaku. - Matka s Andělijí pospíchají poslechnout tureckou modlitbu.)

Snachy (udiveny).

Slyšte, slyšte! - co to zpívá?

Matka (s výše).

Vašim kletbám odpovídá!

(Modlitba ponenáhlu zaniká.)

Matka (ku snachám).

Veselte se, černé vrány, však ta píseň vaše kráče
nad mrtvolou rodu prohnilého! ...

Snachy (jedním nářkem).

Matko!

(Rozběhly se k ní a najednou klekly u schodů.)

Odpusť!

Andělija (ve strachu u ní).

O čem sníš tu?

Matka

(se zachvěla a pohleděvši na všechny, upřela zrak do dálek).

Sním já, sním ...

(Trpce pro sebe.)

Běda, vidím!

(Ku snachám, smutně a klidně.)

Odpuštěno vám! - Z vás mluví
krev jen otců nenasytných.

(Snachy vstaly a vztáhly k ní ruce.)

Obejměte se jak naposledy!

Snachy

(objímají se s velikou láskou a v slzách).

Sestro, duše! - ať nám ústa uschnou!

Hlasy dětského kola (z dálky).

Skoč jenom - poskoč,
ohníček přeskoč!

Andělija (rozhlíží se po kule)

Víří radost Vidov-dana!

Prvá snacha (objata sdruhými, pyšně).

Nad ohněm a nad plamenem
ustane ta stará zloba.
Zastkví se již v ohni zlato
naší krve, naší víry...

Druhá a třetí snacha (objaty s ostatními).

I Kosovské nové slávy

Všechny snachy

Nad hvězdy až,
- pod nebesa.

Osmá snacha

(v čele všech objatých snach, horoucně, jako by zpívala).

Vítr světem duje,
hradem pofukuje
a tam jej má milá
písní přehlušuje.

(Andělija vchází do věže tiše a neviděna.)

Všechny snachy (rozkošně).

Ó těch krátkých nocí
s milým ve snů moci
na pohovce jedné
pod přikrývkou jednou!

(Ve vlnění bílých loktů, bílých rukávů a bílých závojů holubičí hejno bílých snach odchází dolními vraty za zpěvu a veselí.)

Matka.

(ostala sama, nehybna ve zlatém západu. - Chvíli ticho. - Zhluboka, tajemně).

Ó, proč jen dal's mi, Bože tolik síly,
bych okem svým až na dno duší zřela,
jak orel pták, jenž zrakem slunko protne?
Snad proto, abych v písni uslyšela
jen temný dusot nočního tu jezdce?

(Stoupá zlehka po schodech.)

Již dlouhé věky zlý nás osud honí,
a znám já jeho hlas,
i dech jeho slyším!...
Jen ještě mžik -
a rukou po mně sáhne.

(Jde spěšněji a jako by se čeho zhrozila).

Ach! ...

(Okamžik ticho. - Zoufale.)

Všichni stejni! - běda - všichni stejni!

(Za hrozného klidu.)

Zdus, Bože můj, myšlenky pochované,
ať nenajdou si nikdy cesty ke rtům,
neb hrozná prosba by se k Tobě zdvihla:
buď spravedliv, - a matky neposlouchej!

Andělija

(přichází s levé věže a nese hořící pochodeň. Je soumrak). Matka (uzřevši snachu, bolestně a jako pro sebe).

Ty's plamen živý!

Andělija

(zamyšlena pohleděla na matku).

Tma se vůkol spouští!

Matka.

By jedna hvězda v této noci plála.

Andělija

(obrácena k matce, dlouho na ni hledíc).

Všechen život můj se dnes v ní chvěje!

(Zatkla pochodeň vysoko do vrat na pravé věži).

Matka.

Modli se ať sen tě nepřemůže!

Andělija

(vztáhla ruce do soumraku, z něhož prokmitají dvě, tři hvězdy).

Ó dobré hvězdy, zamhuřte již oči,
ať má jen sama v této noci svítí
jak závratný hlas nekonečné touhy
po slunci, štěstí, útěše a spáse!

Matka (temně).

Ztiš se, větře, neroznášej prosby! ...

Andělija.

Ach, motýli noční, milí,
tu je záře, jež vás mámí,
odletujte,
přiletujte,
o ni křídla přižehujte!

Matka (šeptem).

Aspoň jeden! ...

Andělija.

Oj, Damjane! ...

Matka (přišla k ní).

Dcero! ...

Andělija

(pronikavě pohledí na matku a padá jí do náručí, polekána šeptajíc).

Matko, - strach mne pojal! ...

Matka.

(položila jí ruku na čelo, a zhluboka, tiše).

Modli se, mé dítě! ...

(Snacha klekla pod plamenem a hledí do tmavé dálky. Matka dlouho ji pozoruje, načež odchází do věže. Z dálky slyšeti ještě dětský zpěv při tanci, Potom ticho. - Opona pomalu padá.)

zpět na obsah - Další: Přízrak