Česká čítanka - Vojnovič- Smrt matky Jugovičů -

Třetí zpěv

Na Kosovu

Velebné slunečné poledne. - Všude, kam jen do dálky oko dohlédne, šíří se pole klasy pozlacené, a lučiny stromy i keři tu a tam zarostlé. Obilí je místy pošlapáno, vyrváno, jako by je kroupy nebo bouře potloukly - ale v místech proti diváku, jako by se ho ruka zhouby nebyla dotkla, stojí a těžký vánek letní ohýbá jeho plné klasy. Mezi obilím červená se hodně planého máku. Na pravo je silný starý dub, jediný blízký chládek v tolikeré rozkoši světla a barev.

Je léto! - Pravé výslunné léto s obilím dozrálým k žatvě, ozývající se cvrkotem cvrčků a kobylek a žíznivé větříku, který jako by se byl ukryl do dubových větví. Tam v dálce na obzoru zlatá mlha pokryla nedohledné prostory, ztajila hory i stráně, slila se s kotouči dýmu dohořívajících spálenišť a zahalila bělavým závojem vše. co zbylo živého, a vše, co mrtvo na Kosovu tlí.- Někde i černá hejna havranů zašeřila klidný jas. Když země dopadnou, nastane šustot jak od červů v mrtvém těle. Ale zkvetlá země toho neslyší, vítězné slunko ji opilo a omámilo. A když jsme se udiveni zahleděli do nenadálé jasnoty Kosovského poledního ticha - třeba že mihají se nám ještě před očima stíny nočních přízraků na hradě Jug Bogdanovu - maně ozve se nám v duši věčná naděje: ,,Nebyl to sen jen?'' - a čekáme chvíli, nezazní-li z letního klidu hlas, výkřik, nezjeví-li se podoba splněného osudu. A podoba ta se zjevila!

Stará babka

(skrčená, šedivá, bezzubá, přichází s pravé strany, lesknoucí se kosu majíc na rameni. Přišla kosit zralé obilí - sama k takovému božímu lánu. - Na rozcestí stanula. rozhlíží se dokola a nejvíc do mlhovité dálky. Potom mávla rukou - věkem osmahlou, zčernalou, a zabrala se do myšlenek, nahlas rozmlouvajíc, jak to obyčejem babiček).

A všecko přešlo! ...
pobili se,
pordousili,
podupali zlatá pole,
popálili,
zpustošili,
jak by den už soudný přišel!
a hle, zase
těžké klasy
pozdvihly se,
vyskočily,
už se vlní,
kloní,
chlubí,
volají zas jako loni:
Kde je kosa, ať nás sráží
kde jsou ruce, ať nás váží?

(Dala se na levo.)

Ejhle, tu je stará babka!
Nebojte se!
Tu jsem!

(rozhlédne se okolo)

Jak jsem dlouho nežala tu! ...
Bože odpusť,
nevím ani,
co je naše!

(Přikročí k obilí.)

To Markovo
souseda tam východního!
To je Jovy uprchlého!
A to Pavla zabitého
A to vedle - to je naše!
Naše?

(Zakroutila hlavou a podepřela se o kosu.)

Můj muž Uroš! ... eh, to dávno,
na Marici vodě zhynul,
děti mne pak opustily,
pomřely mně,
cedily krev tam i tady
za sto pánů hospodářů! ...
Zbyla jsem já sama jedna
s plným domem sirých vnuků.
Ale i ty povolal mi
car náš Lazar
do zbraně!
Kde jsou?
Co z nich? Bůh to sám ví!
Padli asi - jako všichni.
Snachy? - ty se rozutekly!
A já sama
ostala jsem
nebohá a vetchá, stará,
že ni Turkům nechtělo se
zakláti mne! ...
"Přestárlá už!" - zavřeštěli
a dům potom zapálili.

(Skoro vysměvavě.)

Ale babka moudrá byla
jediné si
ptáče drobné,
vnouče - hocha - v peci skryla.
V peci skryla,
zachránila.

(Ohlíží se a kosu postaví na zemi).

Teda mé - a mého vnuka!

(Vkročí do obilí v levo.)

Ejhle zlato, a tu kosa na to!

(Začne síci.)

Pokosili živé hlavy -
a pro koho?
Pokosím já také tebe -
vím pro koho!

(V tom přichází vnuk polonahý a bosý, ale ruměný jako jablíčko a vleče za sebou dlouhánskou šavli.)

Vnuk (k babičce).

Bábo! ...bábo!
vidíš, co jsem našel!

Bába.

Šavli, duško?
Jaký jsi ty junák!

Vnuk.

Tamhle v keři
pod lipou,
zrovna motýl
odtud vylít.
Já hned za ním,
chci ho lapit -
hup ... už mám ho! -
- ouvé, bábo! motýl ten tam!
a já padl na junáka,
co tam v chládku
odpočíval.

Bába.

Na junáka?! ... Na jakého? ...

Vnuk.

Chtěl jsem se ho zeptat, bábo -
ale umrlý byl, -
celý v líci promodralý! -
Volám ho - a neslyšel mne -
zatahám ho - nechytl mne -
mrtev, bábo,
jako mrtev! -
A tak jsem já vzal mu šavli,
však mně, myslím, bude dobrá! -

Bába.

Tobě? - tobě?
Oj, beránku malý!

Vnuk.

Připásej mně, bábo, šavli,
do boje chci vytrhnouti
a tatíčka vyhledati.

Bába.

Mlč hrdino motýlový! -
ty dům rodný, pobořený
z prachu zdvihneš
ty zas pole pošlapané
orat budeš!
A když klasy dozrají ti
jako dneska,
plod své práce žnouti budeš!

Vnuk (plačky a vzdorně).

Nechci. - nechci!
Mám já šavli!
Tím já budu, čím byl otec,
junákem! junákem!

Bába (vzala mu šavli).

Kopat budeš,
a pak zobat.
a ty šavle, ty tu spočiň!

(Zahodí šavli do pšenice a spěšně na hocha.)

Přiskoč honem, tady pomoz
vázat snopy
a je nosit!
Rozpomeň se: - není chleba,
a to pro junáctví samé!

(Babička kosí, a vnuk sbírá hrsti.)

Hlasy

(s pravé strany naříkající i hrubé).

Běda! vody trochu!
Ku předu, psi!
Vody, vody!
Pojdi, bídný ďaure!

Vnuk.

Vidíš bábo,
teď bych šavle potřeboval!

Bába (polekána).

Jdi, ty bloudku! ... ani muk už!
Hned se schovej
tady dole! -
Ať tě vrazi nezahlédnou,
nebo masa
dětského jsou lačni!

(Skryla hocha pod snopy.)

Klety buďte jejich kosti!
skončeno vše,
zničeno vše,
ale pořád se tu pletou!

(Bába kosí dál. - Veliký hluk, kletby, nadávky, smích a uářek. Mimo prochází dav křesťanských zajatců. Všichni jsou vysíleni, raněni, polomrtvi, svázaných rukou a s provazy na krku. Pot, prach a nelítostné slunce žere jim oči i ústa, z nichž dere se ryk nelidských muk a rozléhá se jako mrtvá obžaloba nad kvetoucí zemí. Turci na koních, ozbrojeni kopími, řemennými biči a ostrými šavlemi, ženou před sebou zmučené stádo.)

Zajatci.

Vody! - vody! hynem žízní!

Jeden Turek.

Tam je řeka, bídný ďaure!
Vypij si ji třeba na dno!

Druhý Turek (šlehaje bičem zajaté).

Mlč, ty rájo, otroky jste nyní,
když jste pány neuměli býti!

Zajatí.

Ach, má matko!
Ouvé! Vody!
Běda!

Třetí Turek (směje se na bábu).

Aferim ti, babko,
psice stará,
pro koho žneš
smrt když tady žala?

Bába

(ani se neobrátila a jen kosila).

Mrtvým chystám chleba
vstanou třeba.

Čtvrtý Turek

(hodí jí uťatou hlavu, kterou měl k sedlu přivázánu).

Také toho mi tu nakrm, babko!

(Turci se smějí. Hlava skutálela se do obilí).

Zajatí (zatáčejí se na levo.)

Vody! - vody!

(Turci ženouce je, odcházejí. Nářek tratí se do dálky).

Bába

(obrátila se pomalu za nimi).

Proto jsme jim rodily junáky!

Vnuk

(vystrčil hlavu ze snopů).

Odešli už, bábo?

Bába (ještě v strachu).

Mlč, mé dítě! Ještě je tam vidím!

Vnuk (pojednou zavřískl).

Achich, bábo. ...
mrtvá hlava hledí!

Bába

(honem jej vytahuje a zahání).

Nedívej se na ni! Tu máš snopek,
vstaň a utec,
vlkodlak sem přijde!

(Vzala kosu, naložila si na záda několik snopků, jeden přivázala v spěchu hochovi na záda a odcházejí na pravo.)

Vnuk (jda s ní).

Proč se, bábo, lidé zabíjejí,
když tak pěkně žlutají se klasy?

Bába.

Proč? - proč? -
Že už nejsou lidmi.

(Oba odejdou.)

(A nový sluneční mír. A nyní v poledním tichu, když je vše oblito září a odpočívá, zahlaholí pravý hlas oné přírody a kraje, - hlas, jenž ode dávna rozléhal se v plných žních na Kosovu. - Hlas pastuškovy píšťaly. - Cvrčci umlkli, aby poslouchali. Ještě chvilku, a zvuk se přibližuje - slyš jej, tu je, on to je.)

Pastušek

(asi patnáctiletý, ženoucí několik oveček na předních nohách provázky sepiatých, aby se mu nerozutekly. Píská, hledě na píšťalu a již zahýbal do pole, když mu v tom zastoupil cestu)

slepý guslar

(stařec, v ruce žebráckou hůl a gusle o rameno. Zastavil se a obrací ucho po zvuku píšťaly).

Oj, píšťalo, tenký hlase!
přestaň pět a pověz raděj,
daleko-li do Kosova,
tam kde Srbů zahynulo vojsko?

Pastušek.

Proč se ptáš, vždyť stojíš na Kosovu!

Guslar.

Na tom poli krvavém a slavném?

Pastušek.

Slavné? - snad - když ty to pravíš
krvavé? - ne - já tu vidím
jenom slunce, pšenku, kvítí.

Guslar.

Nevidím já všeho toho,
cizí mne jen oči vodí,
cizí mne jen ruka krmí,
cizí ruka, těžká muka!

Pastušek

(podíval se mu za chvíli do líce a podává mu ruku.)

Ty jsi slepý? tu má ruka -
zavede tě pod stín chladný

(Dovedl ho do stínu pod dub.)

Tady počkej, až tu někdo půjde,
poví ti pak, co tu bylo,
co se stalo,
co tu zašlo.

(Guslar sedá.)

Chlívek mi ti,
abych pravdu řekl,
Turci zapálili,
a mé ovce hloupé
rozprchly se polem!
Proto - s bohem buď mi, starče!
pospíchám, bych rozuteklé sehnal.

(Rozběhne se za ovcemi a volá je:)

Heja, malá,
proč bys na mne
nepočkála?

Guslar

(vstav odchází. Chvilku jen slyšeti ještě píšťalu).

Slyším klasy, na větru si hrají,
slyším větve, co jim povídají.
slyším v trávě cvrčky rozpustilé
i píštalu - zlatý sen té chvíle,
ale slávo, kde tvá nyní sídla,
že ti orlí nešumějí křídla?

(Zvonivý smích se rozlehne z ženského hrdla.)

Guslar (nastavuje ucho).

Ozvala-li se to píseň žnečky,
či volání ptáka křepelečky? ...

Dívka Kosovka

(přichází s polí. Červenou má na sobě dolamu a na hlavě věnec z planého rudého máku. Vyhrnuty má rukávy po bílé lokte a v rukách nese dvě pozlacené konvice. Běží od shora a směje se nahlas; když doběhla na rozcestí, postaví konvice na zemi a polehounku poskakuje okolo nich, jako by tančila. V očích černý plamen a hlas tenký a vroucný.)

Procházím já vesnicemi
oj! dodo - oj dodo le!
jak ten oblak po nebesích
oj! dodo - oj dodo le!
a já honem - oblak honem
oj! dodo - oj dodo le!

(tiše a jako by se bála.)

Oblaka mne předhonila
oj! dodo - oj dodo le!

(skoro plačky.)

Pšenku - víno porosila
oj! dodo .... oj! - dodo ... le!

(Klesá pomalu na zemi a tiše štká.)

Guslar.

Divný hlas to slyšet - píseň podivnější?

Dívka Kosovka

(jak u vytržení hledí na zemi a cosi počítá).

Jeden jenom vojvoda je Miloš,
druhý jenom Kosančič je Ivan,
třetí jenom Toplica je Milan ...

Guslar.

Sestro milá, oj, Kosovko dívko,
neštěstí as tebe velké stihlo,
že tu v krvi obracíš junáky?

Dívka Kosovka

(pořád do sebe zabrána, odpovídá nepovědomému jí hlasu)

Procházím se po bojišti mladá,
koho z hrdin živého tu najdu,
studenou ho voděnkou já myju,
i podávám běloučkého chleba ...

(Pohlédne na prázdné konvice, vykřikne a vyskočí.)

Ach, můj bratře, Orloviči Pavle,
počkej - letím - došla mi už voda -

(Rozběhne se, ale opět stane a upadá do hlubokých vzpomínek na svého ženicha Milana Toplicu).

... Obrátil se, pohlížeje na mne:
Pros jen Boha, moje duše drahá,
abych zdráv ti z tábora se vrátil.
Štěstí potom tebe také najde,
za ženu já vezmu si tě věrnou ...

(Ticho. Dívka se zachvěla a bázlivě se ohlédla.)

Odešli mi, ach, tři vojvodové.
a já jich tu - po bojišti hledám ...

Guslar

(blíží se k ní po hlase a velmi útrpně).

Darmo pláčeš, oj Kosovko dívko -
Na Kosovu slavně zahynuli.

Dívka Kosovka

(pohledí na něho užaslá).

Zahynuli? ... odkud víš to, starče?

Guslar

Píseň polem již tu proletěla,
vzpomínajíc na dni hrůzy plné!
A ty vrať se do bílého dvora,
nekrvav si rukávů a sukně.

Dívka Kosovka

(zaplakala z bílého hrdla).

Nebohé mne ... přenešťastné dívky,
na zelený kdybych borek sáhla,
i ten, zelený, mně v rukou uschne!

(Znovu zaplakala a padla starci okolo krku.)

Guslar

(jde s dívkou pod dub).

Odpočiň si chvilku, Kosovko má,
než odejdeš do bílého dvora.

Dívka Kosovka

(zahleděla se do země).

Znáš-li starče, onu drobnou píseň?
Nemám stromu,
nemám domu,
vše nám voda
odplavila ...

Guslar.

Unavena, smutna jsi, má dcerko,
pro hrůzy, jež oči tvoje zřely.

Dívka Kosovka.

(vstane a zlomená duše její sleduje bolestný let vzpomínek).

Ejhle všichni, viz je ... kolik jich je
Ó, těch lící ... očí zpřetrhaných!
Hle, tam Jug a devět Jugovičů
jako devět sivých sokolíků!

Guslar

(tiše, maně smyčcem dotkl se guslí a při nich živě na dívce vyzvídá.)

Nevíš, kdo to byl ten dobrý junák,
který jedva mávl břitkou šavlí,
a hned dvacet hlav mu na zem padlo?

Dívka Kosovka.

Banovič to Strachinja byl junák!

Guslar

(při guslích ještě živěji).

Nevíš, kdo to byl ten dobrý junák
který kopím po dvou nabodával
a přes hlavu do Sitnice házel?

Dívka Kosovka.

To byl chrabrý Srďa Zlopogleďa!

Guslar.

Hnulo-li se vojsko Mrnjavčevo?

Dívka Kosovka.

Ban Ulješa zahynul i s Gojkem.

Guslar.

Vedl také vojsko Erceg Štěpán?

Dívka Kosovka.

Erceg Štěpán zahynul i vojsko!

Guslar.

Táhl s vojskem car a gospodar náš?

Dívka Kosovka (se zachvěla).

Vidím tělo pláštěm zahalené,
kolem něho sto praporů padlo,
praporů sto, i ti, co je nesli, -
kde však hlavo pod korunou ležíš?

Guslar (vstává uleknut).

A tys neviděla svaté hlavy?

Dívka Kosovka (ve vzpomínkách).

Tři sta kněží přišlo ze všech krajů
s nimi biskupů i dvanáct velkých,
přišlo čtvero starých patriarchů,
i cařice Milice tam přišla,
hledat všude hlavy Lazarovy,
i koruny na ní Dušanovy!

Guslar (u veliké bolesti).

Veď mne tam již ó, Kosovko dívko,
kde je tělo cara gospodara,
prosit budu Boha velikého,
korunu by Dušanovu vrátil.

Hlasy zajatců (daleko, daleko).

Vody! - vody! -

Dívka Kosovka (uleklá).

Slyšíš-li je!?

Guslar.

Kdo tak hrozně úpí?

Dívka Kosovka

(popadla konvice a spěšně odchází).

Za nimi jdu! ... vyčerpám jim řeku!

Guslar (ji zachytil).

Zůstaň, sestro - škoda tvého mládí!

Dívka Kosovka.

Neslyšel jsi? - celé pole volá,
pole lačné! rozpukané krví!

(Vydírá se mu z rukou.)

Pusť mne, starče, nezastavuj kroků,
vyprahlou chci napojiti ráju! ...

Guslar (ji pouští).

Jdi si tedy, jdi, Kosovko dívko,
píseň bude tebe vzpomínati.

Dívka Kosovka.

Gusle moje, za píseň vám díky!

(Rozběhne se, ale náhle stanula a vykřikla.)

Guslar.

Kdo to vzkřikl? - Kdo se to sem vrací? . .

Dívka Kosovka

(couvá ke guslarovi jako před blížící se příšerou. Chvíli ticho).

Černá, němá cestou, hle, se plouží
Kosovská noc, ač je den tu jasný ...

Guslar.

Zdá se ti jen, co's již oplakala.

Dívka Kosovka

(ještě pomalu ustupuje).

Ne - ne - mlč, toť ona, jistě ona!
V plášti hvězdném oči mé ji zřely
od oblak se na Kosovo nížit.
Běda! hle ji! - přichází - ó; dive!
plášť je tentýž, ale hvězd již nemá!

Matka Jugovičů

(přichází od shora cestou na levo. Všecka černým rouchem ovinuta. Sestupuje se žebráckou holí v ruce. Když došla na rozcestí, rozhlédne se ubohá v šíř i v dál po rozjasněné zemi, ona ztracená, černá kukavice. Pokročí za chvilku a vidíc klasy šeptá).

Všichni mrtvi - a zem ještě kvete!

Guslar

(potichu k dívce, která s matky očí nespouští).

Nešťastná to žena opuštěná!

Dívka Kosovka.

Ó, to zjev je dávné mučennice!

Matka

(uslyšela slova a sklopivši oči, jako by se modlila)

O, vy všichni, co tu jdete cestou
rcete, je-li bolest - jako má je?

Dívka Kosovka

(blíží se k ní, ztrnule hledíc).

Noci temná - noci bezehvězdná,
koho za jasného dne tu hledáš?

Matka

(bolestně na ni popatří).

Zoro rudá - zoro zkrvavělá! -
Smrti hledám - umíš říci, kde je?

Guslar.

Na Kosovu jsi - a ještě ptáš se?

Matka.

Třetí den, co polem se tu vláčím,
snopy čítám smrtí pokosené,
abych ji, tu žnečku spravedlivou,
potkala a smutna zeptala se:
Drahá sestro, proč mne ještě šetříš?

Guslar.

Koho oplakáváš, smutná ženo?

Matka.

Pláči nad sebou, ne nad mrtvými.

Dívka Kosovka.

Poznala jsi mrtvé hlavy všechny?

Matka (rozepiala ruce).

Zaplakalo vdov mi devatero,
zařičelo devět dobrých koní,
lvů zařvalo lítých devatero,
zapištělo devět sokolíků! ....

Dívka Kosovka a Guslar

(jedněmi ústy).

Ty jsi - matka! ...

Matka

(spustila ruce, a další slova její zní jako z nejvnitrnějších hlubin života a bolesti; pro sebe).

Tvrdého však srdce matka byla,
od srdce ni slzy neprolila;

Dívka Kosovka (kleká před matkou).

Před vámi tu do prachu já padám,
nekonečná mateřská vy muka!

(Líbá jí lem roucha.)

Guslar.

Gusle moje - gusle javorové,
hle, tu pro vás píseň nesmrtelná! -

Matka

(pokládá ruce na hlavu dívčinu a trhá jí pomalu makový věnec. - Temně).

Všichni mrtvi - a zem ještě kvete!

Guslar.

Země dosud plodila jen kvítí
a teď také mstitele své vydá!

Matka (klesá).

Ó! Damjane! ...

Dívka (ji zachycuje.)

Přispěj, slepče! - běda - umírá nám!

(Slepec i dívka zdvíhají matku a konejší.)

Matka

(sebou trhla a vzpřímila se.)

Kdo to praví? - není smrti pro mne!

(Jako by náhle měla před sebou noční přizrak na opuštěném hradě.)

"Já tě volám na Kosovo, matko,
tam ti předám prapor Jugovičů!"
řekl Damjan - a já matka jemu:
,,Ochraň prapor - na Kosovo přijdu!"

(Hledí na dívku a guslara.)

Já jsem přišla ...

Guslar.

A tvůj Damjan? - kde je?

Matka.

Mrtvý našla jsem rod Jugovičů,
starce Jug-Bogdana devátého -
nad nimi ční devatero kopí,
na kopích je devět sokolíků,
kolem kopí devět dobrých koní,
vedle koní devět lvů je lítých,
praporu však - běda! nebylo tam!

Dívka Kosovka

(jako by si byla vzpomněla).

Mrtvým polem poslední on šuměl.

Matka.

Co to díš mi? ...

Guslar.

Zmatena jsi, dívko!

Dívka Kosovka.

Jasnou pamět mám a pravdu mluvím!

Náhoda mne svedla s poraněným -
byl on mladý carův praporečník.
Pozdvihnu ho z tratoliště krve
a když se mu srdce rozehřálo
a když zprávu dal mi od milého,
řekl ještě carův praporečník:
- Vidíš, duše, válečná kde kopí
nejvýše a nejhustěj' se tyčí?
Na nich leží junák nad junáky,
který nejvíc pozabíjel Turků! -

Guslar.

Slyšíš, matko? ...

Matka.

Jméno! ... jméno! ... řekni!

Dívka Kosovka.

Poslední on přišel se sto druhy -
vypravoval Orlovič mi Pavel -
Slavný prapor jen jen polem lítá,
vzhůru k nebi orlem vypíná se
nad kupy hlav čerstvě odsečených ...

Matka.

Jméno! ... jméno! ... slitování, dcerko!

Dívka Kosovka.

A když z mrtvol celá hora vzrostla,
na temeni archanděl tam stojí,
mečem blýská, praporem kol mává,
volá, křičí, až se země třese:
- Tu jsem, ženo moje - Andělijo!

Matka (velikým hlasem).

Synu! - dítě! ... Damjane můj, kde jsi?

Guslar (k dívce).

Zaveď matku - ať již závěť splní! ...

Matka (k dívce).

Znáš to místo? - Viděla's jej? - žije?
Probůh, mluv - a neubíjej matky!

Dívka Kosovka.

Hora mlčí, hrůzou unavená,
jenom orli povědí ti, matko,
Damjan-li tam na Golgatě leží.

Matka.

Tam je syn můj! čeká na mne - volá!
Spěchám, dítě, z rukou vzít ti prapor,
abych vedle tebe ráje došla.

(Opře se o dívku a guslara a pohlíží vzhůru).

Guslar.

Písně moje - korunu ti spletou!

Kosovka.

Kvítí moje ozdobí tě mrtvou!

Matka.

Pod horou, hle, kříž můj zarazili.
Prv než rozepneš mne, Bože na něm,
prv než vlídně zatlačíš mi oči,
které zřely carstvo umírati -
blahoslaven budiž věky věků,
žes mi dopřál k zemi hlavu schýlit
a zřít na ní kvítí ještě kvésti,
kvítí kvésti, píseň hlaholiti!

Guslar (kleká před ni).

Pros ty Boha, Jugovičů matko,
aby ze spánku nám Dušan povstal!

Dívka Kosovka {také kleká).

Pros ty Boha, Jugovičů matko,
ať lid bědný na Kosovo pomní!

Matka

(jako by jim rukama žehnala).

Pravdu já ti svatou, země, říkám,
spasení i vzkříšení je v tobě!

Guslar i Kosovka (celujíce ji ruce).

Závěť svatá - pravý poklad boží!

Matka (odchází s nimi).

A teď, smrti, veď již naše kroky.

(Ubírají se pomalu cestou v levo. Z daleka slyšeti velebný zpěv pohřební.)

Guslar.

Slyšíš - jak by ke hrobu šel průvod!

Matka.

Žalmy jsou to hoře Davidova!

Dívka Kosovka

(odběhla napřed na vrch svahu, rozhlédla se a zvolala)

Ach, můj Bože!

(Ke slepci a matce.)

Celé davy lidu
pospíchají v husté mlze dýmu,
zdá se ti, jak oltář by tam nesli! ...

(Se všech stran vybíhají ženy, děti, pastýři, starci.)

Lid.

Bože milý, div to převeliký!
Znamení to boží - spása naše!
Našli ji už - našli ji, ó Bože!
Jdou již! ratolesti, zrní sypte!

Matka (k lidu).

Co se stalo? - proč se radujete?

Lid.

Přinášejí Lazaravu hlavu!

Matka, guslar a dívka.

Sláva Bohu!

Hoch.

Vhodili ji Turci
do studánky.

Stařec.

Vytáhlo ji Turče
mladé -

Hoch.

Do trávy ji položili.

Ženy.

Ale hlava ztratila se z trávy.

Všichni.

Jaký div to!

Stařec.

Viděli ji Turci,
jak se hlava polem převalila.

Všichni.

Ó, náš dobrý care gospodare!

Stařec.

Tu se Turci velmi polekali,
zavolali ze všech krajin srbských
sluhy boží, biskupy a staré
svaté otce naše patriarchy.
aby Lazu do záduší vedli.

Jiný stařec.

Ale Lazo nechtěl do záduší
cizího, jen do záduší svého,
do své krásné bílé Ravanice,
kde již napřed vystavěl si kostel
o svém chlebě, ze svých statků časných,
bez jediné slzy nuzných lidí.

(Žalostná píseň se blíží. Cestou od hořejší strany a mezi obilím podivný a dojemný se táhne průvod. Co jen zbylo na poli raněných, kopinníkův a lidu, všichni jdou v úpalu slunečním. Starci, ženy a děti, které napřed přiběhly, házejí na zemi klasy a zelené ratolesti).

Sbor kněží (zpívá přicházeje).

Všeho, po čem srdce zatoužilo,
dopřál jsi mu,
každou modlitbu úst jeho, Bože,
splnil jsi mu!

(Průvod se pořád blíží. Jdou již kněži, biskupové a patriarši).

Sbor.

Neb ty přijal jsi ho milostivě
s požehnáním svým -
korunu jsi na hlavu mu vložil
z drahých kamenů.

Hlasy z lidu.
Hle, ostatky svaté - pod prapory!
Hleďte, jaký div a jaká hrůza!
Hlavu drží cařice Milice.

Sbor.

Za věčný on život prosil Tebe,
dopřál jsi mu ho,
abys prodloužil mu do věku dní
blahoslavených!

(Ejhle ji! - Na štítech, vyzdvižena, ovinuta černými závoji, obklopena prapory, v dýmu kadidlovém, s havrany a orly nad hlavou - objevila se před zraky ve své důstojnosti a nadpřirozenosti, nesena národem - ona - cařice Milice! Bělostné ruce prokvetly jí z temného zahalení jako lilie a zdvíhají vyvolený, divotvorný, hrůzný květ - Lazarovu hlavu, na níž se třpytí koruna Dušanova.)

Lid.

Svatý Lazo! - Care gospodare!

Sbor.

Hospodine, oslaviž ho,
a když tě vzýváme,
vyslyš nás!

Lid.

Uslyš nás - utěš nás,
care gospodare!

(Nosítka s cařicí Milicí ztrácejí se v pravo, za ní jde lid v modlitbě a nářku. Za lidem kopinníci vedou koně mrtvých junáků a na štítech vyzdvižených nesou krunýře, šišáky a prapory mrtvého carství, provázející gospodara do věčného míru.)

Matka

(stojí s rukama vzhůru vztaženýma, jako by se nebe před ní otevřelo, a náhle velikým hlasem zaúpí).

Svatá hlavo! - koruno ty carská!
dej, ať najdu hledaného syna
a s ním prapor mrtvých Jugovičů!

Všichni.

Matko naše, matko mučennice!

Čtyři kopinníci

(vystupují z davu se štítem, na němž viděti uťatou ruku s praporem v pěsti křečovitě, ztrnule sevřené).

Prapor hledáš - tu jej máš. ó, matko,
ještě drží jej pěsť Damjanova!

Všichni.

Matko naše, hrdin roditelko!

Matka

(stojí chvíli a ani se nepohne, stojí jako bez sebe. V tom však zařičí jako lvice a vrhá se na štít, jejž kopinníci položili na zemi. Žalostný zpěv rozplývá se v dálce).

Kosovská dívka.

Proč ó slunko, nezakryješ líce?

Guslar.

Jaké tajemství to sestoupilo,
že se hrůzou chvějí samy gusle?

Všichni.

Hleďte! hleďte! Matku křížují už!

Matka

(pronikavým pohledem ulpěla na Damjanově ruce. Trhá z ní prapor, ale ruka jaksi nepovoluje. Rozepne náručí a skloněna).

Damjane, to já jsem, dej mi prapor, na Kosovo matka tvá, hle, přišla!

(Ruka se pomalu otvírá a pouští prapor.)

Všichni.

Nevídaný div, a jaká hrůza!
Mrtvá ruka prapor odevzdává!

Matka

(se vzpřímila a drží na srdci uťatou ruku jako zkonejšené dítě. Hlasem i podobou přiblížila se již prahu věčnosti).

Ó, má ruko - zelené ty jab'ko!
kde jsi rostlo, kde jsi utrženo?!

(Dlouze ji políbí.)

Vyrostlo jsi tady, na mém klíně,
utrhli tě na Kosově poli!

(Klesá mrtva.)

Všichni.

Běda, vizte! - matka vydechla nám! -

Dívka Kosovka

(jako zoufalá v nesmírném žalu).

Umřelo s ní Dušanovo carstvo!

(Kleká k tělu matčinu).

Guslar

(důstojně kyna kopinníkům.)

Odneste ji k caru gospodaru!

(Kopinníci zdvíhají matku na štít a všechen lid volá za ní a doprovází ji.)

Všichni.

Sláva tobě, matko mučedníků!
Sláva ti, junáku nad junáky!

Guslar

(ostal sám. Chvíli ještě nachyluje ucho, kam hlasy zanikají. - Velebný sluneční klid. Potom vznese hlavu vzhůru ke slunci a tajemně zvolá).

Všecky písně dnes tu cestou prošly,
tajemství by pěly divotvorné:
Ejhle, z hrobu carstva zničeného
srbská duše nyní vzkřísila se!

(Stojí jako přikouzlený, poslouchaje poslední ozvěny zpěvu, jež k němu ještě zaléhají.)

(Opona padá.)

zpět na obsah - Další: Doslov