|
- Vojnovič | - Smrt matky Jugovičů | - |
Příčiny pohromy národa srbského, kterou podání lidové přeneslo úplně na porážku vojska pánů srbských v bitvě na Kosovu (v den sv. Víta 15. června 1389), byly zřejmy hned po smrti nejmocnějšího z panovníků srbských, cara Štěpána Dušana Silného (zemř. táhna válečně na Cařihrad r. 1355). Nešťastná bitva sama nezničila národu najednou, nýbrž rozklad jeho trval skoro sto let, a po tu dobu zápasů proti Turkům nespojila se v pevný šik ani jednou všechna knížata srbská.
Doba vlády Dušanovy byla nejskvělejší v minulosti národa: byla to doba politické síly a velikého kulturního vření. Odnímaje Byzancii kraj za krajem, chtěl založiti na troskách východořímské říše císařství srbsko-byzantské, v němž by národ srbský převládal. Za něho držela šlechta rozsáhlá území a měla veliký vliv na vládu. Již tehdy jevilo se dosti odstředivých snah. A nebylo divu! Říše jeho skládala se z různých živlů co do národnosti, víry i vzdělání. Dušan dovedl však udržeti pevnou rukou celek, ale neměl již síly přizpůsobiti živlů těch ve svých zemích.
Po něm dosedl na stolec dobrý, ale slabý syn Uroš, jehož vláda byla tak slába, že velmožové nejen vedli války mezi sebou, ale sami prohlašovali se za vladaře svých území. Jak rychle srbská říše rostla, tak se rychle i rozpadala. Vukašin a bratr Uglješa vládli Makedonií, Lazar Hrebeljanovič v jižní Rascii, Vuk Brankovič na Kosovu, bratři Balšiči v Zetě, Nikola Altomanovič na Rudniku. Nejsilnějším z nich byl kníže Lazar, jenž hleděl znovu sloučiti kraje bývalé říše po smrti Urošově od sebe oddělené. Získal zetě Vuka a přemohl s ním Altomanoviče. A když i šlechta ostatní ho uznala, dal si vložiti na hlavu korunu Dušanovu.
Zatím šířili se již Turci jako lavina po Balkáně, přivoláni byvše Řeky proti Dušanovi. Měli vycvičené, otužilé a fanatismem islamu nadšené vojsko, které sultán Murat po léta vodil od výboje k výboji od Hellespontu k Dunaji, od Rhodopu k Vardaru. Král Vukašin první byl poražen r. 1371 na Marici, kdež na útěku i zahynul. Posledním zákmitem naděje v zadržení zhoubného přívalu byla r. 1387 bitva u Pločniku, kde kníže Lazar a bosenský král Tvrdko porazili Turky. Vojsko srbské od dob Dušanových odvyklo velikým pochodům, a potýkalo se jen v drobnějších válkách občanských. Panstvo zisku i liché slávy lačné a byzantskými mravy rozmařilé ochuzovalo jen zemi a neustálými různicemi oslabovalo svůj státnický bystrozrak. Dějiny i podání přísný vynesly soud nad jeho osudnou zaslepeností, v níž se předstihovalo:
kdo jen lépe, kdo jen spíše
plenu sobě nahromadí
z lidské bídy, ubožáků.
Jako naschvál rozduli se,
Kdo je vyšší. hanebnější. -
Nedoceňujíc valícího se nebezpečí, propustilo nepřítele horskými průsmyky, kde snadno dal sé odraziti nájezd, do středu državy na Kosovo a tam se teprve "na tom poli rovném" postavilo s knížetem Lazarem v čele proti přesile turecké. S knížetem přitáhli zejména : Jug Bogdan s devíti syny, dva zeti Lazarovi: Vuk Brankovič a Miloš Obilič, a Vladko Vukovič, jenž vedl pomoc od bosenského krále Tvrdka.
Vojska stála proti sobě na březích Sitnice; Vuk velel pravému křídlu, Vladko levému a kníže Lazar stál uprostřed. Se sultánem Muratem byly všechny osmanské voje a vasalové bulharští a srbští. Bitvu samu jen stručně popsalo lidové podání a podle něho letopisy.
Když slunce vyšlo, rozpoutal se úžasný boj dvojího světa, dvojí víry. Jak arabský letopisec vypráví, byl onoho osudného dne silný vítr, který vál proti Srbům a sypal jim prach do očí. K Srbům z počátku klonilo se štěstí; křídlo Brankovičovo zatlačilo nepřítele pod synem sultánovým, Jakubem. Aby vítězství urychlil, obětoval se Miloš; jako by k Turkům přebíhal, vrhl se do stanu Muratova a probodl sultána. Mezi Turky nastal zmatek, ale druhý syn Muratův, Bajazit, přivedl do boje posily a znova udeřil na Srby. Vojsko Lazarovo nemohouc odolati útoku, bylo obráceno na útěk a z valné části pobito. Bosňané vidouce, že bitva prohrána, odtáhli z bojiště. Car Lazar zajat a zahuben i s mnohými předními pány. Že Turci neporobili hned državy Lazarovy, zásluhou je Milošovou, že proklál sultána Murata. Syn jeho Bajazit vrátil se do Jedren, aby se rychle ujal trůnu a pospíšil proti Mongolům do Asie. Vuk Brankovič i po bitvě zůstal pánem Kosova na několik let.
Bitva tedy nebyla tak osudnou Srbům, jako teprve zmatky a bouře nastalé po smrti Lazarově, tedy následky bitvy. Samostatnost uchovala si jen malá hornatá Zeta (pozdější Černá Hora).
"A co prchlo od turecké šavle,
na víru co pravou neplvalo,
do okovů co nedalo rukou,
to vše prchlo do těchto hor strmých,
bychom hynuli, krev prolévali
a junácký poklad ochránili,
jméno slavné i svobodu zlatou."
(Horský věnec)
Nezdolný, vírou povznášený duch srbský v ničem nedal v dalších stoletích na jevo tolik procítěné pravdy a opravdové síly, jako neustálým líčením krvavých událostí, jež dějiny nazvaly "hrůzou osmanskou". Půl tisíce let roztříštění kmenové jihoslovanští bránili se proti zhovadilosti turecké, a zoufalý, nadlidský zápas ten byl jedinými dějinami pokořené ráje. V očích tureckých
"všechna luza (ráje) nečisté je stádo,
dobrou jest jen, když jí žebra lámou".
A byl Srbín stádem, robem bez práva, bez ničeho svého, jen holý život měl, ale i ten mu mohl každý násilník libovolně odníti. Trapná budoucnost ležela před ním. Očima nevýslovně smútnýma hledíme do knihy jihoslovanských kmenů, po staletí veškeré listy její byly zality slzami a krví. Ale při všem tom utrpení v duši zotročených zbývala světlá vzpomínka na někdejší slávu a velikost. Zůstali nezlomeni, opájejíce se nejsladší kulturní památkou, guslemi, aby zachránili jméno, víru a jazyk. Vždyť
"V kterém domě guslí neuslyšíš,
mrtev dům jest, mrtvi v něm i lidé."
Ponenáhlu však odvážnější a silnější zahazovali pastýřské hole, chápali se pušek a prchali do hor mstít nelidských zločinů a rozpalovat nenávist proti mučitelům - byli to hajduci - dokud národ jim neporozumněl a pod Černým Jiřím r. 1804 a pod Milošem Obrenovičem r. 1815 nepovstal, a nesvrhl okovů. V nové válce s říší Osmanskou za knížete Milana rozplynul se poslední stín závislosti. Země r. 1882 prohlášen a královstvím a na jih rozšířena. Ale zbývaly ještě Staré Srbsko a srbsko-bulharská Macedonie, matiční země někdejšího carství Dušanova. I tam zahřívala se krev k dalšímu odporu touhou po osvobození.
Kosovská rána nebyla pořád zahojena; nezastřel ji čas, nýbrž znovu jitřil. Země neustávala se napájeti krví slovanské ráje; nářek její zaléhal k sousedním bratřím, ale ruce jejich nebyly ještě dosti silny, aby přetrhly husté sítě chladné diplomacie evropské, která ponechávala zatvrzele ujařmené křesťany mukám dalším, - co nemohly síly rozdrobené, dokázala nedávno svornost balkánských království. Zmučenému lidu strhána konečně poslední pouta poroby a lid zachráněn životu.
Ovzduší bitvy Kosovské přivábilo svou tragičností již celou řadu básníků domácích i cizích. Poslední dobou sáhli k němu rukou obzvláště šťastnou tři praví umělci: Srb Nikola Dorič a Chorvaté Ivan Meštrovič a Ivo Vojnovič. Dorič, jak z prvního dílu Kosovské jeho epopeje lze poznati, jest povolán vyzpívati rozměrem Homérova verše srbskou Iliadu. Nezkrotná fantasie sochaře Meštroviče, nového Rodina, vtělila zase do kamene tajemství veškeré hrůzy a slz, aby i tvrdá hmota zvěčnila nesmrtelnost hoře kosovského. Vojnovič zachytil dohořívající plamen, pod biči vichřice již uhasínající, pozadí nešťastné bitvy, aby na podkladě národní písně o smrti matky Jugovičů stvořil svou synthesou dílo vroucího procítění, nejhlubší tragiky a opojivé krásy.
Dvě osobnosti, děj národní písně posunující, podržely vůdčí úlohy i v díle Vojnovičově: hrdá Niobe srbská, matka Jugovičů, která je tu symbolem celého mučennického národa, a nejmladší snacha její, Andělija. Ostatní jest plodem obraznosti básníkovy, jenž postavy obou žen obdařil nejvyšší stupnicí záchvěvů citových.
Aby bylo zřejmo, jak Vojnovič prostý děj národní písně rozvedl, a co k němu přidal, třeba je znáti píseň samu. Přeložena zní:
SMRT MATKY JUGOVIČŮ.
Milý Bože! jaký div to velký!
Když se vojsko stáhlo na Kosovo,
ve vojště tom devět Jugovičů,
desátý byl stařičký Jug Bogdan;
Boha prosí Jugovičů matka,
aby Bůh jí sokolí dal oči,
i labutí lehká křídla bílá,
aby vzlétla na Kosovo rovné,
uzřela tam devět Jugovičů,
desátého Jug Bogdana starce.
Prosila a Boha uprosila:
Dopřál Bůh jí očí sokolových,
labutí též dal jí křídla bílá;
vzlétla matka nad Kosovo rovné,
mrtvých našla devět Jugovičů,
desátého Jug Bogdana starce.
Opodál nich devatero kopí,
na kopích hle, devět sokolíků,
kolem kopí devět dobrých koní,
vedle koní devět lvů je lítých.
Zařičelo devět dobrých koní,
zařvalo lvů lítých devatero.
zapištělo devět sokolíků;
tvrdého však srdce matka byla,
od srdce ni slzy neprolila,
ale bere devět dobrých koní
i lvů bere devatero lítých,
sivých bere devět sokolíků
a jde s nimi do bílého dvora.
Zdaleka ji snachy uviděly,
v ústrety až na blízko jí vyšly:
Zaúpělo vdovic devatero,
zakvílelo devatero sirot,
zařičelo devatero koní,
zařvalo lvů lítých devatero,
zapištělo devět sokolíků;
tvrdého však srdce matka byla,
od srdce ni slzy neprolila.
A když bylo noci do půlnoci,
zařičel tu Damjanův kůň hnědouš;
ptá se matka Damjanovy ženy:
"Nevěsto má, ženo Damjanova!
proč nám řehce Damjanův kůň hnědouš?
Snad je lačen drobné pšenky bílé,
aneb žízní po Zvečanské vodě?"
Odpovídá žena Damjanova:
"Tchýně moje, matko Damjanova!
nechce se mu ani pšenky bílé,
ani chladné vody od Zvečanu,
ale naučil ho choť můj Damjan
do půlnoci žráti obrok drobný,
po půlnoci ze vrat vyjížděti;
želí on tak hospodáře svého,
zpět že na sobě ho nepřinesl."
Ještě matka zatvrzelá byla,
od srdce ni slzy neprolila.
A když ráno den se bílý budil,
ejhle, havrani dva letí černí,
po ramena křídla zkrvavělá,
ze zobáků bílá pěna vřela;
nesli jakous' ruku junákovu,
na ruce byl prsten pozlacený,
pustili ji do matčina klína.
Vzala ruku Jugovičů matka,
obrací ji, sem a tam jí točí,
a zas volá ženu Damjanovu:
"Nevěsto má, ženo Damjanova!
Nepoznáváš, čí je tato ruka?"
Promlouvá hned žena Damjanova:
"Tchýně moje, matko Damjanova!
Našeho ach, Damjana to ruka,
nebo matko, poznávám já prsten,
při našem byl věrném zasnoubení."
Vzala matka ruku Damjanovu,
obrací ji, sem a tam jí točí,
a pak tiše k ruce zahovoří:
"Ó má ruko, zelené ty jabko!"
"Kde jsi rostlo, kde jsi utrženo?"
"Rostlo jsi ty. libě na mém klíně,
utrhli tě na Kosovu rovném!"
Žalu snésti již nemohla matka,
bolestí jí puklo náhle srdce
pro svých devatiro Jugovičů,
desátého Jug Bogdana starce.
Děj písně básník mistrně rozšířil na drama o trojím dějství, a přes to v celém díle není ani slovíčka, jež by nevyplývalo z dané situace a povahy jednajících osob. V prvém dějství ukázána všechna psychologická nutnost pohromy kosovské, druhé jest vrcholem dramatického napětí a třetí plno vise a symbolů, působících smírným dojmem ukojení.
I. dějství: Snachy. Ze všech téměř výjevů dějství tohoto, i když radost víří, vane tajemný pocit neštěstí, předtucha strachu. Je to drama tuch, jak jeden kritik srbský pravil. Jako v Dubrovnické Trilogii, tak i tu Vojnovič začíná kresliti děj při záři sluneční, aby tím jasněji vynikla tragičnost obou hlavních postav: matky Jugovičů a snachy její Andělije. Matka, jejíž postava a mluva odrážejí se prostřed veselí jako černý mrak od jasného nebe, slyší jen dech a hlas osudu. Ještě mžik a vztáhne po ní ruku. I na mladé srdce touhou trápené Andělije, která s hvězdami promlouvati umí, slétá matčina předtucha strachu. Obě ženy cítí, že těžké utrpení záhy zváží jejich síly.
II. dějství: Přízrak. Očekávaný osud se přiblížil. Vrata dolní věže se otvírají a přichází kdosi černě zahalen. Z posledního již spánku v životě svém probuzená Andělija poznává chotě Damjana, uprchlíka z Kosova, jenž by rád zachránil, co bylo lze a co jest mu nejdražšího, ale přináší jen políbení smrti. Vše zahynulo na Kosovu, carstvo, otec i bratři; zmlklý hlas hrdinného odříkání splývá s výbuchy vášnivé mladosti, která dychtí jen po lásce jedva poznané. Ale city povinnosti bouří se proti lásce mateřské, a oběma miláčkům hrdé matky nezbývá než cesta záhuby. Jeden z nich musí vrátiti se na Kosovo čestně zahynout, a druhý sám nastaviti si dýku na srdce. Matka vypravuje se na Kosovo, aby sama byla svědkyní zachráněné cti a přijala nepokálený prapor z uťaté ruky synovy. - Drama duše. -
III. dějství. Kosovo, melodramatický díl básně, složen je z obrazů, jež jak obláčky po bouři přecházejí tu ve slunci probuzené země, po níž se přehnal ryk válečný, a jež svou růzností působí dojmem smírným, přivádějíce nás ponenáhlu k vrcholné scéně dramatu: k smrti matčině. Výjevy ty básník opředl veškerou symbolikou své vynalézavosti a ryzího umění. sáhnuv zároveň hluboko pro duhové barvy nejlepších písní kosovských. Země hýří jasem, plody a kvítím, a nedbá, že mimo šla záhuba. Je pravé slunné poledne; obilí na Kosovu k žatvě dozrálé místy je podupáno, ale většinou jako by se ho noha zhouby nebyla dotkla. Chystá se je kosit babička a vede vnuka, jejž skryla před slídivými Turky. Je sama na takovou práci; vnuka zachránila, aby pro něho zrály osiřelé lány. Hoch vleče šavli za sebou a chce býti také junákem, jako jeho zabitý otec. Ale babička jiný určila mu úkol. Masí zdvihnouti rodný pobořený dům z prachu, orati pošlapaná pole, musí žíti a ne hynouti pro slávu. Mimo projde dav spoutaných, vysílených křesťanů; z pozadí vystupuje guslar a vyzvídá, co se stalo na tom poli krvavém, kde slyšel prve šuměti jen peruti slávy. A jak se nám před očima vynořují tklivé obrazy: šlechetné samaritánky-dívky Kosovské, slepého guslara, průvod kněží s cařicí Milicí a nalezenou hlavou cara Lazara, a nad všemi černá postava zmučené matky Jugovičů, tak vidíme před sebou téměř vyrůstati z odehrávajících se výjevů krásu národních písní, jež se nám v úryvcích zachovaly a znova oživují památku na bitvu Kosovskou, a při jejichž vzpomínkách se oko srbské pokaždé zarosí, Matce puká žalem srdce, nebo poznala mrtvou ruku synovu. Oněmělé, opuštěné pole Kosovské dále září a kvete. Zbyl na něm jen guslar, hlas úpějícího robstva a těšitel příštích pokolení. Země zavřela v sobě hrob zničeného carstva, ale v životodárném úsměvu jejím zachvěl se již záblesk nové duše srbské. - Drama země.
Na dílo Vojnovičovo hledíme jako na omamný zjev národní poesie v nejskvělejším rouchu románské vzdělanosti. Dva světy, dvě civilisace - východ Byzantský a západ Florencie, splynuly tu v sochu jedné massy a formy, Stojíme před hádankou takového vtělení, která se jediné geniálností dá vysvětliti. Vojnovič ukázal dramatem svým, že i jednoduchá píseň národní může se v ruce umělcově státi dílem uměleckým. Vidíme znova jako v Dubrovnické Trilogii, jak pravý básník dovedl upotřebiti všech pokroků techniky i formy, s kterými světové vzory jako Maeterlinck a D'Annunzio pracují pro osvětu a umění, a že vždy zůstává svým, národním a původním. Vojnovič v této vznešené apotheose Matce Jugevičů stvořil dílo zasloužilého vlastenectví, neboť neúprosným nožem operatéra ukázal, kde leží hniloba, která otrávila a ubila na dlouho dvě slavné slovanské državy. -
Novému dílu Vojnovičovu vytkne mnohý jako dramatu nedostatek stavby a neucelenost děje, ale vyvrcholené v něm poesie, zvláštního, úchvatného kouzla, působícího ne tak na rozum jako na cit výjevy, jakých je v dílech jiných literatur málo, rychlým střídáním protiv, krásou jazyka a bujností nestejného sice, ale přiléhavého a napětím div nevybuchujícího rhytmu, upříti mu nebude moci nikdo.
V Praze, 26. listopadu 1912.
J.Hc.