|
- Vrchlický | - Mod. básníci angl. | - |
Melodický lyrik jemného citu, vroucnosti a vytřibené formy. Byl z bohaté rodiny a žil dlouho na svých statcích jedině umění. Nezaviněnými okolnostmi přišel o vše a musil se živiti spisovatelstvím. Psal povídky a dramata, hlavní význam jeho však jest v lyrice.
Ne zmínky není o něm víc, je kleté jeho jmeno,
mým zakázáno pro vždy rtům dřív často vysloveno.
Od žertu v žert mne ženou dál, a smích když v oku svítí,
tu myslí, že jsem zapomněl - mně nelze zapomníti.
Dí: Půvab jest prý ve změně, jež jiné láká, baví.
Však v nejdálnějších končinách můj neroztá stesk tmavý,
já dlouho nezřel údol ten, kam chodíval rád sníti,
ni hustý onen hlohu keř - však nelze zapomníti!
Co bylo mým, ach toho jest svět kolem plný, plný,
ve záři slunce vrch to dí, to na moři dí vlny,
když slunce v sklonu západ kdy se nachu září nítí,
jej zpátky volá každý list, ne, nelze zapomníti! .
Dí, že jest nejbujnější všech, že našel svoje štěstí,
dí, on prý na mne zapomněl - já neslyším ty zvěsti,
on zápasí snad jako já a bol a stud když cítí,
tu, jestli jak já miloval - pak nemůž zapomníti!
Kdys věnec měla z růží,
když poprv jsem ji zřel,
tvář sněžná jen se stkvěla
ve vlasu, jenž se tměl.
Jak splývala jí chůze,
jak sladce zvonil hlas,
že neví, co je starost,
děl úsměv, v kterém jas.
Jen v tanci se mi mihla,
však posavad ji zřím
nad sněžným děcka čílkem
s tím věncem růžovým.
Na sněžné skráni měla
pak oranžový květ,
vic byla zamyšlená,
než poprv jsem ji zhled.
Po boku muž jí kráčel
ji těšiti, měl spěch,
že neuzří víc domov,
mi zradil její vzdech.
Jen chvilku se mně mihla,
však posavád ji zřím
nad sněžným ženy čílkem
s tím květem bělostným.
A dávno není tomu,
co jsem ji viděl zas,
na místo věnce závoj
vdov halil její vlas.
A nikoho tu není,
by za ruku ji vzal,
ji jemně v své tisk, v bolu
s ní družně zaplakal.
A přece ač se mihla
s tím srdcem zlomeným,
já v květu, v lesku mládí
ji s těmi věnci zřím.
Další: