|
- Vrchlický | - Mod. básníci angl. | - |
Nejgenialnější ze skupiny tak zvaných básníků jezerních. Z mládí horlivý republikán (oda na Francii a drama "Pád Robespierrův") chtěl i Evropu opustit a v spolku se Southeyem založiti v Americe nový stát svobodný. Cestoval po Německu a studoval něm. literaturu. Plodem těchio studií jest jeho mistrný překlad trilogie Schillerovy "Wallenstein." Později byl redaktorem "Morning-Postu" a sekretářem guvernera na Maltě, nevydržel však nikde a nedospěl pro těkavou svou povahu k provedení svých zámyslů a plánů. Oddal se požitku opia, jež ho zničilo fysicky i duševně a po patnáetiletém živoření v domě přítele svého lékaře zemřel.
Hlavní díla básnická: "Skládání o starém námořníku". (Přeložil J. V. Sládek). Fantastický zlomek "Christabel" (týž) a jiné drobné básně a zlomky. Děs a hrůza z fantastických přeludů jsou základní tony jeho archaisticky zbarvené originální poesie, že mu však akcenty vznešené i jemné a něžné nescházejí, ukazuje jeho nečetná, ale vždy zajímavá lyrika drobná.
Ta sykomora s hudbou sladkou včel,
stan, jak jej rádi měli praotcové,
kéž každá z její větví dlouho ještě
se kloní nad tu malou škebli, již
sráz skalný chrání před uvadlým listím.
Ať tento zdroj, tich jako spící dítě,
v snu dýchaje, poutníka nejednoho
svou chladnou, svěží vodou občerství!
Kéž troška písku, která tiše na dně,
nic větší nežli malé páže elfů,
tam poskakuje nezčeříc vln pláně
si tančí vírem čile napořád!
Zde soumrak jest a chládek, zde jest mech
a měkké sedátko tě stínem zdraví,
jak tento strom, druhého nenajdeš.
Zde postůj, chodče, pij zde, srdce tvoje
když čisté vin, pak jistě i tvůj duch
zde občerství se, zatím u hlavy
co vánek dýchne, včelka zabzučí ...
Tam dívka spanilá
má příbytek, i krb též hostinný,
hned u zámku, jak pozdní večer skane,
(jak dívka, která cítí, tuší víc
a jiného než lesní přírodu)
se vydá v hvozd. Ta milá dívka zná
vše ptačí nápěvy. Na chvilku leckdy,
když měsíc v mraku skryl se, všecko ztichlo,
když vystoup zas, zem zbudil s nebesy
na jeden ráz, a tito čilí ptáci
v sbor jeden vypukli tu jásavý,
jak náhlý větrů van by udeřil
v sta harf eolských! Často pěla též,
co rozmarně se mnohý slavík houpal
ve větru na rozkvetlé haluzi
a v pohybu tom bujnou píseň pěl,
jak zpitá rozkoš takt si dával hlavou.
Do zítřka večer až, buď, pěvče, s bohem!
Též druzí s bohem! Je to krátké s bohem!
Dost prodleli jsme v blahé rozkoši,
teď k družným krbům! Ne, tu ještě píseň!
Mne skoro nechce pustit. Miláček můj,
jenž správně ještě slovo nevyřekne
a komolí vše, když to opakuje,
jak ručku svou by k uchu přiklonil
a nataženým prstíkem by kynul
nám, naslouchat. Já schvaluji to zcela,
že soudruhem her jeho příroda.
On večernici zná, kdys po snu jednou,
(jenž zřídka bývá dětských spánků host,)
v němž bolelo jej cos, on vzbudil se,
já zděšeného odnes do zahrady
a rychle měsíc jemu ukázal.
On rázem ztich' a nechal vzlykání,
jen tiše usmíval se, krásné oči
se leskly v slzách, kterých nevyplakal
při měsíci! Však dosti - Otec žvaní.
Však nebe jestli dopřeje mi žití,
ty písně mají zníti jeho mládím,
by doved též se těšit z půvabů,
kterými dýše noc! Nuž s bohem, s bohem,
ty sladký slavíku i druzi, s bohem!
Ty sladký květe! s bázní vyhlédáš
z rudého kmenu (nebo, podivno!
ten chmurný, drsný, zimomřivý měsíc
dech vánku vydlužil si a zří k tobě
pln touhy modrým okem!) Chudý květe!
Toť nevěrného času lichocení,
snad z skrýší severních a vzdálených
teď Sever prchá, od polů hřmí sem?
Ty smrti zasvěcený! Mám tě srovnat
snad s dívkou sladkou, která příliš záhy
v květ rozvila se, aby příliš brzy
se ztrávila svým vděkem předčasným?
Mám k bardu z Bristolu tě přirovnat,
ku květu, který sotva spřízněn zemi
z chudoby v bouři chmurné vypučel,
až sklamání a tíseň velkých křivd
jej zničila? Mám v bolném rozhorlení
tě srovnat s Polsky bědnou nadějí,
tou květinou, jež v zárodku již zdrána?
Ty sladký květe, s bohem buď, kéž tobě
los lepší vzplane, než já tušit mohu!
V zpěv tkaje tato chmurná srovnání
jsem svému já, jež hyne v muce vlastní,
svůj krutý učitel, je kdysi krad.
Dnes teplé vání slunného dne chvěje
mnou, ladíc duše slavné varhany
a mísí nejchmurnější myšlenky
s cítěním sladkým, jakby tvrdý zvuk
byl jemně hrán na něžných nástrojích.
Máš kouzlo zadržeti dennici
na srázné dráze její? Dlí tak dlouho
ti na lbi holé, vládče Montblanku!
Arveiron s Arvou bez ustání hlučí
ti u paty, leč vznešený ty tvare
se zvedáš z moře sosen tichého
tak mlčenlivě! Kol a nad tebou
vzduch hluboký a černý, tmavý jest
jak spousta ebenu, mně zdá se, jej
že klínem pronikáš! Však hlednu znova,
vzduch domov tvůj a kříšťálná je svatyň,
již od věčnosti slavně obýváš!
Ó děsná, tichá horo! K tobě zrak
jsem upíral, až, oku stále zjevný
jsi zmizel z myšlének mi, v modlitbě
když Neznámému já se kořil jen!
Však ty jak sladká, svůdná melodie,
jíž nevědomky nasloucháme dál,
jsi, horo, s myšlením mým splynula,
s mým žitím, s žití tajnou rozkoší,
až duše kypíc přešla v extasi
v tvůj mohutný zjev, jenž spěl mimo mne
v svém tvaru a se vznášel k nebesům!
Vstaň, duše má! Ne v chvále nečinné
hold slož zde, ne jen v slzách kypících,
v myšlenkách němých, v tajném nadšení!
Vstaň, zpěvu sladký hlase! Srdce, vstaň!
A zelené vy doly, ledovce
vy strmé v moji hymnu vpadněte!
Ty první, hlavo, vládče údolí!
Po celou noc jenž s temnem zápasíš,
hvězd zástup přijímaje návštěvou,
ať nebem tihnou, nebo padají!
Ty duchu dennice i svítání
sám, země hvězdo růžová i jitra
ty spoluhlasateli k chvále vstaň!
Kdo tmavé pilíře tvé vetknul v zem,
tvou naplnil tvář září růžovou?
Kdo věčných zdrojů otcem tebe stvořil?
A vy, pět divých, plesných ručejů,
kdo z noci, ze smrti vás volal k svět!u
z tmy ledných slují, kdo vás vyvolai
v pád vrhati se bradly černých skal,
se tříštit věčně, věčně beze změn?
Kdo vdechl vám ten život nezdolný
tu sílu, burný chvat a vztek a ples,
hrom ustavičný, věčné dýmy pěn?
Kdo rozkázal - a ticho bylo hned -
zde zaražte své vlny, mějte klid!?
Vy laviny, jež s čela srázných hor
jste v ohromné se strže sesuly
jak proudy, tuším na mohutný hlas
jste tiše v nejdivějším stály pádu
bez hnutí zřídla, tiché katarakty!
Kdo učinil vás jako brány Nebes
planoucí v lesku plné luny? Slunci
kdo velel, by vás v duhy šatilo?
Kdo živé věnce luzné modré vám
rozházel k nohám? Bůh! Ať bystřeně
jak hlahol národů zde odpovědí!
Ať ledné pláně v ohlas houknou: Bůh!
Bůh! Znětež stružky lučin plesným hlasem!
i lesní strže s hlasy, v nichž zní duše,
vždyť hlas tu mají i ty stohy sněhu
a v škůdném pádu svém hřmí dále: Bůh!
Vy živé květy kolem věčných ledů!
Vy plaší kamzíci kol orlích hnizd,
vy orli, bouří horských soudruzi,
vy blesky, strašné šípy oblaků,
vy značky živlů všech i zázraky
Bůh! volejte, ať pahorky jím zní.
Ty valná horo, která hroty svými,
jež k nebi tihnou, u noh s lavinou,
jež neslyšená řítí se, pláš vzduchem,
do strže mračen halících tvá ňadra,
ty zahlahol, ó horo závratná!
Neh jak jsem dříve skláněl hlavu svou
ve hlubé zbožnosti, teď zvedám ji,
zřím k tobě v slzách zatopeným zrakem,
jež jako mrak se zvedáš slavnostně,
vstaň přede mnou, ó vstaň a vznášej se
jak kadidla dým vždy od země yýš!
Tvůj královský duch, mezi horami
jenž trůní, této země vyslanec,
ku Nebi, hrůzyplný velekněz
ať chmurně mlčícímu vypráví
i hvězdám všem i Slunci, které vzchází,
jak sterým hlasem Země chválí Boha!
psané do alba v Elbingerode na Harzu.
Na břehu mocného jsem Brocknu stál,
zřel hvozd nad hvozd a vrch se nad vrch týčit
jak obraz vlnivý, jenž modrou dálkou
byl ohraničen. Pracně cestu dolů
jsem klestil dál si lesy jedlovými,
kde svěží mech se v svitu slunce třás
jak zdoba mrtvých, kam jen zřídka pad
a dutým tonem ptáka sladký zpěv.
Zde vítr, který bez ustání duje,
svůj slavnostní šum odděluje přísně
od znění vodopádů, od hlaholu
potůčka, jehož servaných skal změtí
si hnědé kůzle skáče zvoníc čile,
až tam, kde stará (jak z pohádky) koza
chví bílým vousem svým. Já kráčel dál
tich, zamyšlen, neb zde jsem objevil,
tvar zevnější, byť vznešen sebe víc,
že z vnitřního jen žití cenu má,
bez toho krásným číslem jest - však matným
a neurčité ceny, ježto srdce
zde nemá zvěsti o příteli, děcku,
krásných dívkách, naší první lásce,
o otci svém, o nejsvětějším jménu
tvém, vlasti ctná! Ty moje královno,
Anglie, ty bohy vyvolená,
má drahá vlasti! Touhy divné pln
jsem k západu zřel, tvoře z temných mraků
si bílé srázné tesy tvého břehu!
Ó vlasti má! Tou vzpomínkou a pýchou
mi srdce vzkypělo, zrak v slzách tonul,
ten hrdý Brocken, hvozdy, vrchy kol,
vše mizelo jak slabý, temný sen
před zrakem mým! Ten nezatracuj cit
tak lehko, cizinče, tak, jak jsem já
úsudkem ukvapeným, pochybností
vyššího ducha v muži neznesvětil,
jenž cítí, Bůh že všady! Bůh, jenž všecko
na jednu mocnou stvořil rodinu,
on otcem nám, a svět nám domovem.
(Ekloga válečná.)
Scena: Zpustošený kraj ve Vendée. Hlad obnažen leží na zemi, k němu přistoupí Oheň a Řež.
Hlad:
Kdo, sestry, ó sestry, poslal sem vás?
Řež (k Ohni):
Můj v ucho mu to pošeptá hlas.
Oheň:
Ne! Ne! Ne!
Ó slyšte, duchové, duchů zvěst,
ta zpráva v pekle svátek jest!
Ne! Ne! Ne!
Jen zvěděli o něm z řeči mé,
a všecky duše, všickni zatracenci
tam v pekla jícnu, v šíleném věnci
se shlukli, v ruce vesele tleskali
a dál mne nedbali,
však ohlasem zněly pekelné skály
a strže, jak se smáli!
Ne! Ne! Ne!
Ó slyšte duchové, duchů zvěst,
ta zpráva v pekle svátek jest!
Hlad:
Jen tiše šeptni to uším mým
jak tuchu toho, o čem vím.
Řež:
Z čtyř písmen jeho jméno, slyš!
Je tušíte?
Oba:
To týž, to týž!
_ Řež:
Já kradí jsem z doupěte vystoupila,
a stalo se; já lidskou krev jsem pila,
kde mrtvol řada třistatisíc byla.
Oba:
Kdo zavinil to, víš?
Řež:
To týž! to týž!
Z čtyř písmen jeho jméno, slyš!
On pustil mne a hallo! křik,
jen za to jemu čest a dík!
Hlad:
Dík, sestro, dík! Voj reků pad,
jich ženy a děti měly hlad,
já v dýmném poli boje byl,
a hnáty a lebkami rachotil,
já vlky chtěl, krkavce zaplašit
a hltavé buldoky - nechtěli jít.
A tak jsem prch', já nemoh' zříti
jich hodokvas. V tom děsné vytí
mi padlo v sluch a znělo blíž,
skulinou v horskou zřel jsem chýž.
Co zřel jsem, čí o tom potucha?
Oba:
Mně, bratře, šeptni to do ucha!
Hlad:
Hoch ležel na těle své matky mladém,
a tu jsem oba zaškrtil hladem.
Oba:
Kdo zavinil to, víš?
Hlad:
To týž, to týž!
Z čtyř písmen jeho jméno, slyš!
On pustil mne a hallo! křik,
buď za to jemu čest a dík!
Oheň:
Já, milá, z Irska přicházím,
tam pole a ploty požár a dým.
Na západu slunce neplálo tak,
a den když ztajil noci mrak,
jak tudy jsem jel a bez dechu hřměl,
na bocích pěst, leb jsem schýlenou měl.
Ó byl to veselý požitek!
zřít nocí prchati dobytek,
jak divý žár kol řádil,
tryskem stále větším pádil.
Při světle hořících stájů a chat
tak mnohý nahý rebell zastřelen pad',
v plamenech zaplál domů celý řad,
a s praskotem střechy se hroutily v pád,
jen bab škoda nebyla, jež klely,
churavé na ložích řvaly a mřely.
Oba:
Kdo zavinil to, víš?
Oheň:
To týž, to týž!
Z čtyř písmen jeho jméno, slyš!
On pustil mne a hallo! křik,
buď za to jemu čest i dík!
Všickni:
On pustil nás a hallo! křik,
kde proň je čest a kde proň dík?
Hlad:
Vždy moudrost přijde, kde není co jíst,
já hledat chci davy a davy všech míst,
až vzteku všech překypí číš,
až chytne jej i děti jeho nenávist!
Řež:
Úd po údu mu trhat musí, slyš!
Oheň:
Jste nevděčníků stará změt;
tak pro vás mnoho udělal a teď
tak splácíte mu málem? Každý hleď!
Měsíců dvacet - schvátiž mne zloba! -
on nadháněl kořist pro vás jen oba,
a hodina stačí teď pro váš chtíč
za práci osmi let? Ó pryč! ó pryč!
Já jediný jsem věrný mu dost,
chci držeti jej pro věčnost!
Poznámka: Z čtyř písmen jeho jméno ... anglický ministr Pitt.
Další: