|
- Vrchlický | - Mod. básníci angl. | - |
Své doby považována za největší básnířku anglickou. Jako dříve přeceňována, jest dnes podceněna. Četné lyrické i epické básně její vynikají elegantní formou a idealním vzletem, z nich zvlášt povídka v stanci Spencerově "Lesní svatyně" jest pozoruhodná. Devatenáctiletá provdala se za kapitána Hemanse, manželství však nebylo šťastné a vedlo k rozvodu.
To tiché noci byla druhá stráž
a v spánku Leon dlel,
jak pochod valných vojsk sem až
zvuk dutý z hloubi zněl;
v té chvíli, v které šero jen,
kdy zapomíná člověk den,
kdy sen na trůn svůj spěl.
Tu v ulic těsných vzdálený zvuk
jak v snění spáčů vpad,
to ostruh a brnění třesk a hluk
a kopyt okutých spád;
ni povel ani trouby hlas,
jen železný zvuk zas a zas
v sluch ohlasem se krad.
Tak v temných to hřímalo ulicích,
až dlažby kámen puk,
a zvonice všecky a zvony v nich
se zachvěly v strašný zvuk
a zvuk ten tichou nocí let,
až tam, kde mnich svůj žaltář čet,
v královskou hrobku zněl hluk.
Tu bušeno v železné brány svor,
křik z dálky sem se nes,
"Ať Cid Ruyz Diaz Campeador
v své zbroji vstane dnes!
S ním jako skály ve vzdoru
ti mrtví vstanou ve sboru
i hrabě Gonzalez!
V své tmavé hrobce spící povstaň král,
buď slibu pamětliv!
by jak ti zde mrtví k zápasu vstal,
vlasť osvobodil živ!"
A zrovna ten průvod kolem táh ....
Než bylo poledne, po Maurech prach
se zved u Toloských niv!
Andělský hlas šeptat slyš,
sestro, s námi spěj v let již!
Pojď s námi v míru zem!
Pojď tam, kde tichne drzý bouře hlas,
pojď, stín z tvé duše u nás prchne v ráz,
zde pláč se tiší úsměvem.
Zde neschvátí tě strach,
pojď sem, zde láska jen a klid
se s křídel holubiček bude lít,
jak zbrázdí vzduch jich vzmach.
Pojď ve blažených tlum,
vem pro vždy vínek spravedlivých těch,
již sešli se tu z dálných zemí všech,
všech zbavivše se dum!
Dost dlouho sama již
jsi byla, Sabatu břeh kyne ti,
pojď v družek svého dětství objetí,
ó pojď k nám, slyš, ó slyš!
Dost dlouho mlčelas,
pojď k sestrám svým, jich slyšíš ston,
jich zpěv v edenský zladěn tón
tě vítá v lásky kvas.
Nad hlavou bouře zlost
jak ve vrbách ti hřměla, sirotě,
pojď k otci, klid měj v hrobu samotě,
Teď blaženost svou měj,
kde prodlíš změny nestíhne tě hnět,
smrt přemohla zde láska, duše, sleť,
ku Bohu svému spěj!
Ó matko, upěj mne v klid
jak v minulé, krásné době,
nech srdci mému, jež v mdlobě,
k útěše píseň svou znít!
Nech skráň mi na srdci dlít,
i květiny noční klid jímá,
je poutník, je truchliv, kdo dřímá,
ó matko, upěj mne v klid!
Hleď ptáka v hnízdo své skrýt!
Bouře mé schvátily žití,
jak láska tlačí, hruď cítí,
ó matko, uspi mne v klid!
Spi! - Tě vlnám svěřujem,
krví reků plá jich lem,
vzácný hrob tam najdeš, vem
naše "s bohem" tam.
Spi! - Tvá proudů celá říš,
stan tvůj moře, nebes výš,
pohřební zvon duní již
temně v náruč tmám.
Postel tvoje - proudů jek.
Kde jsou slzy? - Náhrobek?
Ani květů nemáš vděk,
ani bratrů vzdych.
Však tvá pamět na moři
v bitvy řev se vynoří
v kříži vlajky zahoří,
spi již tich!
Víc tají hloubky tvé, nesčetných skvostů tam
plá z hloubi, v tichu tvém tam leží,
tam tmavé zlato plá, tam hvězdný drahokam,
jak z vínku starých králů vypad svěží,
svou zlobnou rukou hal je v lůně svém,
netouží po těch zem.
Víc tají hloubky tvé, vln tvojich bouřných šum
nad městy světů zašlých žalně pěje,
v palácích písek je a mořských chaluh tlum
v jich roste chodbách a se větrem chvěje.
Hal moře je v své pýše ve svou tiš,
kde věky leží již!
Však ještě více tam ve vlnách, v hlubinách
ó, mnoho hrdých srdcí sen svůj dřímá,
víc neslyší již vln a proudu bouřných vzmach
jich spánek bitev hrom víc nedojímá.
Taj zlato, drahokamy v hlubiny -
však vrať nám hrdiny.
Ty drahé nahraď nám! Jich svatá památka
jest v srdcích živa i u našich stolů,
v zpěv našich modliteb se mísí přesladká,
jich ztrátu v plesech cítíme vždy v bolu.
Nad ostrovy, kol majáků ať vřeš,
tví nejsou - nezapřeš!
V tvých bouřných peřejích co lásky dřímá tklivé
co krásy, mužnosti ve hloubce tvé,
co mládí zlatých kštic, co květů vnady snivé,
vrať mrtvé, neslyšíš hlas, jenž tě zve?
Zem nejdražší své skvosty žádá již,
vrať mrtvé! Moře, slyš!
Další: