|
- Vrchlický | - Mod. básníci angl. | - |
Ve novém šatě s nebes bílá
jak mladý novic světla snila,
tys duše třpytné album byla.
List beze skvrn. Však chmury, trudy
jak druh i sok, jak svit a bludy
tam divné věci psaly všudy.
Čas prstem nejlěžším z všech denně
jak v ohni na biblické stěně
tam vryl svá data neproménně.
Blud rysy svoje přikryl zlatem,
jak chytré hádě mih se chvatem,
zříš křivou cestu jeho blátem.
A neřestí, skvrn plné tahy,
hned opuštěné dobré snahy,
začátky pěkné, v koncích záhy.
Výčitka pozdní se v to chýlí
jak písmo židovské to pílí
číst, pozpátku, nedojde k cíli.
Bez celku listy malé vlohy,
tříšť vtipu a bláznovství stohy
zde tvoří chaos přeubohý.
Mé oko nemůž čísti déle
ty listy plné skvrn a ztmělé.
Jen zavři, odlož knihu směle!
Kam poděly se jen ty staré, družné tváře?
Já matku měl, ta žel, mne brzy opustila,
předčasně zemřela, to den byl hrůzy! -
A všecky odešly ty staré, družné tváře.
Já soudruhy měl též, kteří si hráli se mnou
ve šťastných dětství dnech, ve školské době krásné -
A všecky odešly ty staré, družné tváře.
A já se nasmál dost a nakvasil se dosti,
do noci píval jsem a s druhy dlouho sedal -
a všecky odešly ty staré družné tváře.
Já jednou lásku měl, z žen byla nejkrásnější,
jí neuvidím víc, mně zavřela své dveře. -
A všecky odešly ty staré, družné tváře.
Já přítele měl též, mít nelze vlídnějšího
a jako rrevděčník já opustil jej náhle,
bych mohl vzpomínat na staré, družné tváře.
Já prošel jako duch vše dětství svého místa
a poušť mi byla zem, jíž projíti jsem musil,
bych našel, hledaje, ty staré, druiné tváře.
"Mé duše příteli! Ty více než můj bratře!
Že nejsi narozen pod střechou otce mého,
jak přišla by vždy řeč na staré, družné tváře!
Jak jedny umřely, mne druhé opustily,
jak jiné vzaty mně a ty tam všecky, všecky,
jak všecky odešly ty staré, družné tváře!
Další: