Česká čítanka - Vrchlický- Mod. básníci angl. -

XXXI.

Thomas Moore (1779-1852.)

Narodil se v Dublině, kdež i universitu absolvoval. Déle než rok byl úředníkem na ostrovech Bermudských, po svém návratu věnoval se docela literatuře a stal se miláčkem londýnských salonů. Kolem r. 1811, spřátelil se s lordem Byronem. Po svém sňatku žil nejvíce na venkově, kde i zemřel.

Pod pseudonymem Thomas Lyttle začal dráhu literarní překladem písní Anakreontových, jejž zprvu v písních svýcb napodobil. R. 1807. vyšla první řada "Irských melodií", následovaly "Písně národní" a "Posvátné zpěvy". R. 1817. vyšla Lalla Rookh, básnická povídka východní v rámci prosaickém, vlastně souhrn čtyř povídek, z nichž zvlášť "Ráj a Peri" stala se hudbou Schumannovou světoznámou. Pod vlivem Byronovým povstala biblická fantasie "Láska andělů". Stejně výborný jako lyrik byl Moore i jako satirik.

Melodičnost a vroucnost s elegancí formální jej především charakterisují, ač místy se nevyhybá hříčkám a kudrlinkám. Napsal též obšírný životopis Byronův, zničil však z obavy před indiskretností mnoho z papírů Byronových k velké škodě bádání literarního.

Do češtiny přeložil "Lalla-Rookh" prof. Dr. Fr. Krsek, "Irské melodie" Gustav Dörfl.

KLEKÁNÍ

Ach klekání, ach klekání,
čím hudba ta mi vyzvání!
V ní mládí, domov, sladký čas,
kdy zněl mi naposled ten hlas.

Ty chvíle prchly docela
a mnohá hruď, kdys veselá,
spí v hrobě již a ve spaní
víc neslyší znít kiekání.

Já rovněž zajdu v hrobu klid;
však zvučný zvon dál bude znít,
co jiní budou v dumání
tvou chválu pět, ó klekání!

HARFA Z TARY
Ta harfa, jež kdys v Tarské síni
v svět hudby lila dech,
bez duše němá visí nyní
na Tarských pustých zdech.
Tak dřímá pýcha zašlých dob
a ten tam jest ruch slávy,
tlí srdce tichá v tísni mdlob,
jichž tep kdys bouřil žhavý.

A vůdcům v boj a paním k reji
nezazní ona víc;
jen v noci puká struna její
báj zhouby šeptajíc.
Tak svobody duch dávno kles,
jen divým skřekem nyje,
když hněvem srdce pukne kdes,
tu cítíš - pokud žije!

NÁŘEK HEBREJSKÝ

Tvůj, Israeli, padl trůn,
je ticho v pláních tvých,
tvé opuštěné prahy kol,
tvé děti v řetězích.
Kde rosa, jež by skanula
v Ethamu suchou pláň?
Kde nebes zář, jež vzplanula
by tobě cestou v skráň?

Měls Jerusalem, pane, rád,
tvým druhdy celý byl,
tvá láska jeho dědictví
a v moc trůn tvůj se skryl.
Tu přišla bouř, blesk divý
do olivy tvé vjel,
a v Salemu mně lživý
bůh potupně se skvěl.

Tvá hvězda klesla, Solyme,
tvé slávy zašel čas,
jsi stezí, kterou zatočil
se bouřný vichr v ráz.
Teď mlčí sály šeré,
kde silných vládl rod,
v prach klesly věže, které
teď Baalský znectil svod.
Jdi, pravil, ku vitězi pán,
meč svůj v jich krvi ztop,
jich valy srovnej se zemí,
neb mých v nich není stop.
Sionu chmurná dcera
svých dětí zdeptá prach
a Hinamu tůň šerá
smrt její ztopí v tmách.

INDICKÁ MELODIE

Věř, vše co zářné, zbledne,
nejdřív to nejzářnější,
co luzné zrak tu shledne,
v let dá se nejrychlejší.
Plá hvézda, spadne hned,
květ v puku opadává,
v jich obrazu je svět,
tvá jemuž hruď se vzdává.
Věř, vše co zářné, zbledne,
nejdřív to nejzářnější,
co luzné zrak tu shledne,
v let dá se nejrychlejší.

Kdo hledat bude vnady
a ples, jenž vyzní vzdechem?
Kdo věřit v svazky tady,
jenž trhá chvíle spěchem?
Jest líh, se v hloubce krýt,
v tmách pro vždy ležet v stínu,
než, světla schopen, zřít
je prchat pro vždy k zhynu.
Věř, vše, co zářné, zbledne,
nejdřív to nejzářnější,
co luzné zrak tu shledne,
v let dá se nejrychlejší!

Ó PŘIJDE ČAS, VĚŘ, TRUCHLÝ ČAS!

Ó přijde čas, ach krutý čas
i tomu, jenž vždy rád
se na všech nivách mládí pás,
květ každičký chtěl rvát.
Když odříkání, přijde chvíle
snům pyšným, zářivým,
v ráz umřít jak by bylo milé,
než život - nic a dým.

V Africe slunce zajde-li,
noc zatopí vše v mžik.
Co život? Zhasniž setmělý,
v němž lásky plápol znik.
On severní den, jenž se stmívá
skrz husté mlhy tíž,
bez ohně který chladný zbývá,
jenž dávno zhasnul již!

S BOHEM, TEREZO!

Buď s Bohem, Terezo! Viz onen mrak,
jenž bledý měsíce obličej halí,
až bude kalit mu úsměvný zrak,
tu hoch tvůj bude přes moře, v dáli.

Jak onen mrak nad tebou, dlouhý čas
má láska nad tvým životem stála,
já šťastnou tě našel, tvář smích a jas -
ó jaká změna teď s tebou se stala!

Teď volna budeš, jako zbuzena
z děsného snu, jenž svíral tvoji hruď,
hleď, z měsíce jest kletba stržena,
mrak přešel již - Terezo, s Bohem buď!

KDYŽ PIAZZETTOU ..

Když Piazzettou v tiš
vlá noční chlad,
zda, Ninetto, víš,
kdo přijde rád?
Co maska je zraku?
Pozná tě tmou,
jak Amor zná v mraku
Venuši svou.

Já ve lodníka šat
jsem přestrojen, "loď",
v sluch všeptnu ti v chvat,
"tě čeká již, pojď!
Teď co kolem luny
mlh šlář se stkal,
ve spící laguny
prchněme v dál!"

PRYČ S ČÍŠÍ!

Pryč s číší! - Ať si šumí
a tryská sebe výš!
v dnů ztracených ach, dumy
mne láká i v snů říš.
Zrcadlem čaroděje
mně její odrazy
dny kouzlí bez naděje,
jak stínů obrazy.

Při každém doušku hnedle
zřím zašlých plesů třpyt,
rty vidím žhnouti zbledlé
a mrtvá srdce bít!
Když roků krytých stínem
zřím řadu ztracenou,
tu slzami - ne vínem
vře číše přede mnou!

MÍR SPÍCÍM BUĎ!

Mír spícím všem tu bud!
Na pláni leží krvavé
bez rakve, bez rubáše,
mha s rosou v pršce mlhavé
nad nimi pláčí plaše,
mír spícím bojovníkům buď!

Co platna odvaha?
Kde padl dub, tam sedrána
tříšť do zimy až zbyla,
však srdce jednou urvána
se pro vždy rozloučila.
Co platna jejich odvaha?

Však kletba vítězům!
Chcem chladni zde též ležeti
jak ti, jež nám jste vzali,
než vyšla by nám z paměti
msta, již nám odkázali.
Buď kletba vítězům!

VIZ, KTERAK MRAKY ..

Viz, kterak mraky jak v smíchu
prokmitá jitra čár,
a zem se vykupujíc z hříchu
dnu, světlu volá zdar!
Jak andělé křídloma třesou
a s rajským úsměvem
na slunných čelech jak nesou
lásku i naděj sem!

Slyš, kterak zvučí jich písní
mohutný, slavný proud,
kol toho se líbezně tísní,
jenž chtěl zde spočinout.
Pod došky nizounké chaty
spí Otce jediný syn,
jenž s výše sestoupil svatý,
on Bůh, v náš zemský stín!

VEČERNÍ, SLYŠ, HYMNA SPLÝVÁ ..

Večerní, slyš, hymna splývá
přes vodu sem jasně v tiš,
stále blíž a blíž se schvívá,
nei mře sladce v uchu již:
Jubilante, Amen!
Vzdáleněj zas, matněj splývá,
až mře sladce v uchu již:
Jubilante, Amen!

Měsíčnou se vlnou valí
k břehu, kde jí sladko mřít,
hněvný příboj hřmí teď z dáli,
jasně slyšíš tmou ji znít:
Jubilante, Amen!
Slyš, jak vlny se zas valí
k břehu, kde jí volno mřít -
Jubilante, Amen!

BUĎ SVĚTLÝ SEN TVŮJ!

Buď světlý sen tvůj! Vše tvé lkání
ti v spánku buď jak usmívání!
Ti, jež ti vzaly smrt i čas,
ti drazí tví a tolik milí,
ať s úsměvem se zjeví zas,
v snu ať se k tobě schýlí!

Kéž dítě, které zachrániti
tvůj nemoh pláč, jak začneš sníti,
ty uzříš živé, žert a smích,
bez úrazů, jež skýtá žití -
a změněné-li máš je zříti,
buď, jak je najdeš v nebesích!

SVĚT A NEBE

Svět celý prchavé jest zdání,
jest hříčka, obraznosti plen,
i plesu úsměv, hořké lkání,
vše prchavý blud, oklamání,
a pravdivé jest nebe jen!

Je lichá sláva se svou zoří,
v noc brzy zvrátí se jí den,
a láska, naděj, radost hoří
v mžik, květ jsou, jenž se z hrobu noří,
a věčně plane nebe jen!

Jdem v chmurném dnu, bez každé stezky,
za vlnou vlna rve nás změn,
a sjedou-li přec náhle blesky,
ozáří cestou pláč a stesky,
však úkoj podá nebe jen!

KDO JE TA DÍVKA?

Kdo je ta dívka? Ptám se zas,
přes výčitek škleb i řeč zloby,
plá nezemský jí z oka jas,
zda růží nach jí líčka zdobí?
Ne, nočních ve modliteb lkání
jí zbledla tvář, jí zhasnul zrak,
a přec-li časem zříš tam plání,
plá jistě s hůry sem v náš mrak.

A nehledá ji duše v těch,
kdo spějí Pána ku oltáři,
jichž říza v kvítí, v kamenech
jak modly byly by, jen září.
Věř, nebe ňadra nevyplní,
jež v nádhery se tají šat,
a ta, jež zemským leskem slní,
nad mdlobou svojí musí lkát.

Ne ona bytost truchlivá,
jež láskou mou tím, že jen svádá,
jí ve zraku moc zářivá
lesk glorioly kolem spřádá.
Ó krása nikdy nezaplála
tak čistě jasným plamenem,
jak na oltáři lampa stálá
se taví sama v ohni svém!

PTÁK

Pták, který letí na Východ
- ó jaký chvat a ples! -
věř, nezná vichrů divý svod,
ni křídlem aby kles.
Skrz světlo, vzduch a stále v před
až v pána svého klín,
kde zemský prach mu nevlá v let,
kde neruší jej stín.

Tak minouti mne, Bože sám,
vše, co jest nízké, nech,
v sfer čistších vzduch a k vyšinám
řiď k sobě ty můj spěch!
Bez mraku, hříchů dovol, dál
bych pouze k tobě tih,
tvůj svit by do cest mojich plál,
tvá volnost v křídlech mých!

zpět na obsah - Další: Ebenezer Elliot (1781-1849.)