Česká čítanka - Vrchlický- Mod. básníci angl. -

XXIII.

Walter Scott (1771-1832.)

Zakladatel moderního románu historického a otec romantiky v poesii anglické vynikl jako lyrik a epik. Ke studiu národních písní a ballad vedla jej známá sbírka biskupa Percyho "Reliques of ancient english poetry". V mládí psal romantické povídky, své doby velice obdivované : "Marmion", "Nářek posledního minstrela", "Rockeby", "Panna jezerní" (přel. Čelakovský) a jiné. R. 1814. nastoupil románem "Waverley" pole historického románu, jejž pěstoval s neobyčejným zdarem a úspěchy finančními, které však ač na onu dobu veliké, nebyly s to uhraditi všecky jeho potřeby, což vedlo konečně k velké katastrofě, která skončila i prodejem jeho po knížecku zařízené villy "Abbortsford" a dluhy několika set tisíc liber, jež básník sám svým pérem až na malý zbytek vyrovnal. Ale nadlidská tato práce podlomila jeho zdraví, tak že podlehl záchvatům mrtvice. W. Scott je velký mistr prosy anglické, v lyrice výtečný svým přizpůsobením se duchu i formě národních písní a ballad skotských.

KOLÉBAVKA SYNKOVI SKOTSKÉHO NÁČELNÍKA

Ó usni mé dítě, tvůj otec byl rek,
tvé matky krajem byl proslaven vděk,
a kam se jen s věží zatočí zor,
tvým, dítě, jsou hvozdy i obrysy hor!

Ó rohu se neděs, ať hlasitě řve,
on pouze tvé hlídače ku stráži zve,
jich luk jest napjat, jich zarudne meč,
když k lůžku ti vrahů se přiblíží léč.

Ó dřímej, mé dítě, však přijde již čas,
kdy ze sna tě vytrhne roh, bubnů hlas,
teď spinkej, miláčku, můžeš teď spát,
než musíš den co den bít se a rvát.

DONALD CAIRD SE VRACÍ

Donald Caird je tady zas!
Donald Caird je tady zas!
V hory, v dol to zvěstuj hlas,
Donald Caird je tady zas!

Denald umí zazpívati,
horské tance tancovati,
píti, až to muže skolí,
lichotit, až žena svolí,
vědra sváže, kotle spraví,
lebku rozštípnout, žert hravý.
V hory, doly tím zni hlas:
Donald Caird se vrací zas!

Donald Caird je tady zas!
Donald Caird je tady zas!
V doly, hory zni ten hlas:
Donald Caird je tady zas!

Zajíce v léč Donald čapne,
přelstí černou zvěř a lapne,
lososa napíchne v zdroji,
ptáky srazí puškou svojí,
hajné a též strážce břehů
umí zbudit ze sna k běhu,
nikomu bych nemoh' radit,
s ním si začít, s ním se vadit.

Donald Caird je tady zas!
Donald Caird je tady zas!
V doly, hory zni ten hlas:
Donald Caird je tady zas!

Zvrátí džbán svůj v kratším čase
krčmářkou než pln jest zase,
vědí vodky prodávači,
s číškou že mu sotva stačí,
když se zpije, u sta hromů!
nevyhne se pranikomu,
ať to pán hor, kraje laird,
z cesty jde, kde Donald Caird.

Donald Caird je tady zas!
Donald Caird je tady zas!
V doly, hory zni ten hlas:
Donald Caird je tady zas!

Skříně svoje zabedněte!
Nalévárny uzavřete!
Allan Gregor co vám nechá,
Donald Caird vám vzíti spěchá:
sýr a vlnu, drůbež v síni
všecky hadry, v chlívě svini.
Na provaz a pouta hej!
Donalde si pozor dej!

Donald Caird je tady zas!
Donald Caird je tady zas!
Ať to šerif nezví v ráz,
Donald Caird je tady zas!

Donalda jak zachrániti?
Kruhy, vazby naň se řítí,
on však zmate každou léči
vyjít umí z nebezpečí,
Jako hračka okov mnohý
sjede z ruky mu i z nohy.
Chraňte stáda strání, lady,
Donald Caird je zase tady!

Donald Caird je tady zas!
Donald Caird je tady zas!
Neprozraď jej nikdo z nás,
Donald Caird je tady zas!

TROUBADOUR

Pln lásky, dychtiv po slávě
kýs' troubadour, jenž neznal péčí,
ku dámy svojí oslavě
jí před okny své "s bohem" vděčí:
"Má páž mé vlasti vzdána jest,
však srdce touží k paní vahůru,
tak v boj jdu za lásku a čest,
jak ctnému sluší troubadouru."

Když s štítem spěl a přilbicí
a s harfou v ruce z brány hradu,
své krásné věren dívčici
si hlasně zpíval do úpadu:
"Má páž mé vlasti vzdána jest,
však srdce k paní touží vzhůru,
tak v boj jdu za lásku a čest,
jak ctnému sluší troubadouru."

A když se rozpoutala řež,
on cestu klátil sobě směle
v tříšť oštěpů, v hrom boje též
si zpíval s koně hlasně, směle.
"Můj život vlasti zadán jest,
však srdce k paní touží vzhůru,
pro lásku na smrt v boj za čest,
to ctnému sluší troubadouru."

V krvavém poli vrahy zbit
rek padl ve krvavé vřavě,
však ještě opřen o svůj štít
on zpíval umíraje v slávě:
"Můj život zadán vlasti jest,
však srdce touží k paní vzhůru,
a padnout pro lásku i čest
to sluší ctnému bohatýru!"
JOCK Z HAZELDEANU.

"Proč, slečno, pláčeš hlasitě,
proč tak si naříkáš?
Dám nejmladšího syna ti,
jej ženichem mít máš!
Tvým bude mužem, slečinko,
buď jeho po mém kynu!" -
Však ona stále plakala
pro Jocka z Hazeldeanu.

"Tvůj brzy přejde zármutek,
tvář uschne, bledá v žalu,
můj Frank je v Erringtonu pán
a lord je z Langleydalu;
on první jest, kdy míru čas
meč tasí vrahům k zhynu" -
Leč ona stále plakala
pro Jocka z Hazeldeanu.

"Ty zlatý řetěz dostaneš,
ať ve tvém vlasu leží,
dostaneš psy a sokoly
a krásné hřebce svěží.
Jak honu první královna
pojedeš v lesním stínu" -
Však ona stále plakala
pro Jocka z Hazeldeanu.

Chrám z rána zaplál výzdobou
na oltářích svíc řady,
kněz s družbou, ženich čekali,
rytíři, dámy tady.
Pryč nevěsta! Ji hledali,
však marně, do hor klínu
přes hranice ji unesl
její Jock z Hazeldeanu!

DÍVKA Z ISLY

Ty dívko z Isly se skály,
již mračno bouřné s nebem halí,
zda vidíš boj ten zoufalý,
jejž vede s vlnou člunek malý?
Teď v pěn se kácí řev a dým,
na vlnách tančí poznovu,
rci, nač zápasí s mořem zlým? -
Ó dívko, spěje k domovu!

Ó dívko z Isly, racka zříš,
mhou svítí jeho peruť bílá,
hřmí bouří severní vždy výš,
kde rodná skála by jej skryla,
proč vichřicí a vztekem vln
k skalnému pluje ostrovu?
kde trav a stromů břeh je pln? -
Ó dívko, letí k domovu!

Jak lodi vln se směje ples,
šprým tobě moje namlouvání,
jsi chladná jako skalný tes,
před kterým racek peruť sklání.
Buď skála, vlna, mráz a led,
vždy, dívko, přijdu poznovu,
když ne v tvá ňadra, do vln hned
- se vnoří Allan - k domovu!

VPÁD

Dnes poslední z býků byl hodem nám již
a poslední z lahví dnes plní nám číš!
Nuž vzhůru, vy mani, již vytaste meč!
v boj třeba vyrazit, lup chytit v léč.

Zrak, nedávno který se s úsměvem střet
se zrakem naším, v dol s věže teď slet,
zří do mlhy zakalen zda obrys hřív
tam ořů vzepjatých, přilb chochol kýv.

Jak šustí lijavec, vichr jak zní!
Jak měsíc za mraky v mlze se chví!
Tak výborně, hoši! ukrytý v mrak,
spánkem spjat vězníka nezří nás zrak.

Jak oři supají! Bělouš můj v před,
cval kopyt jeho zní, ržání a v let
vlá jeho hříva mi, do řeže, v kouř,
tmou veď nás, vichřicí jako blesk bouř.

Most již spad visací, ať roh zní již,
koně pak bodněte, dopijte číš,
hrob čestný umrlým, jež schvátil zmar,
těm, Teriot zase kdo uzři, buď zdar!

POUTNÍK

"Ach, otevřte, ach, soucit jen
zlý severák dnes jest,
kraj celý v dálku zasněžen
a těžko najít cest.

To nejde pytlák, stále zvěř
jenž střílí, k vratům vám,
ač ten by v také noci šeř
zasloužil soucit sám.

Jsem poutník, nesu let svých tiž,
hřích pykám trestem zlým,
pro Marji, otevřte mi již,
za vás se pomodlím.

Odpustky od papeže mám,
ostatky svatých též,
přes moře nesu z dálky vám
tož z lásky otevřtež!

Ve suchém listí ku lani
se tiskne jelen mdlý,
kdo starce bouře uchrání,
kde štít v ten vichr zlý?

Jak hučí Etrik, jaký ryk,
tma kol a noc a led,
a já jít musím přes Etrik,
když nesvolíte hned.

Železná brána bez hnutí,
nadarmo buším v ni,
muž nezná lepších vnuknutí,
ač slyší pláč, jenž zní.

Nuž s bohem, s bohem, nedej Bůh.
až budete stár, v noc
by též vám bylo v noční vzduch
tak úpět o pomoc!" -

Snil v teplých lesník peřinách,
pro vzlyk ten neměl cit,
ó bude jemu často v snách
prosince vichry znít!

Však běda, když vzplál zory svit
skrz mlhy Etrika,
mrtvého našel v olších snít
cizího poutníka.

HONBA ZA JELENEM

Zlomek z "Panny Jezerní" zpěvu I. st. 1-17.
  1. V Monanských zřídlech luny svit,
    tam jelen spěl se napojit,
    v Glenartney v lískách poušti skal
    si brloh na noc vyhledal,
    však sotva Benvoirlichu sráz
    červánku zlíbal rudý jas,
    již skalou, strží zaznívá,
    hřmí blíž sem honba dunivá,
    tep kopyt zní a rohů jek
    v psů krvelačných hlasný štěk.

  2. Jak vůdce stráže na pokřik
    "V zbraň! k hradbám hřímá vrahů šik!"
    Tak z lože, ve vřesu, kde spal,
    se rohatý král hvozdů vzpjal,
    však na útěk než dal se v skoku,
    střás rosu kolem se svých boků.
    S korunou čelo vypíná
    jak opřilbený hrdina,
    teď v údol zří a bystří sluch,
    teď chvilku svěží dýchá vzduch,
    na povyk, jenž pad v lesní tiš
    a duní sem teď blíž a blíž.
    Však sotva první vrah mu blysk
    v zrak číhající, skokem trysk
    a rázem v houště prchaje
    se v běhu pustil do kraje
    a letem volným jal se hnát
    do Uam-Varských pustých lad.
  3. Jak prchat kořist v dálku zřel,
    sbor honců, divě zařičel,
    sluj, úval, skála zbuzenou
    hned v odvet zněly ozvěnou,
    sto psích tu jícnů zaštěkalo,
    sto kopyt koňských zadusalo,
    a v čilých rohů lesní ryk
    se hlasů sterých spojil křik,
    ba nepřál ani klidu v spěchu
    ten řev Benwoirlichskému echu.
    Tu prchá srnec z lesa v pláň,
    tam v houštinu se kryje laň,
    a sokol z hnízda strmých skal
    zrak pobouřený z hloubi skal
    jak bouři, jíž zněl věnec hor,
    moh stihnout bystrý jeho zor.
    Však ryk a lomoz pomalu
    o sluj se tříštil, o skálu,
    pak mlčenlivý klid se snes
    na valné hory, dálný les.
  4. Zní slaběj loveckého sváru
    hluk v hlubých stržích Uam-Varu,
    kde, jak dí pověst, v slujích skal
    rod starých obrů bytoval.
    Než stráně slezla lovčí druž,
    v zenitu stálo slunce juž,
    a v cvalu z lovců nejeden
    div trval v sedle unaven.
    Z psů, kteří rozprchli se v důl,
    z všech vrátila se sotva půl,
    tak těžký boj tu ze vší síly
    na strmém srázu podstoupili.
  5. Na jižním svahu hory stojí -
    teď jelen, v důl zří, kde se rojí
    v střídavé zdobě v růžném třpytu
    se v hloubi revír Menteithu,
    zří bleskným okem v hlubiny,
    na stráně, louky, slatiny
    a zkoumá, Aberfoyl zda štít
    či Lochard jemu by moh být.
    Však bližší černá lesina,
    jež Loch-Achray kol opíná,
    a v sosen modrém sousedství
    kde strmý Benvenský tes ční.
    Hle, novou okřál nadějí,
    step tepe v trysku rychleji,
    na západ bez únavy spěchá,
    za sebou psy i lovce nechá.
  6. Byloby dlouho povídati,
    jak v honu na Cambuské slati
    ta řada ořů prořídla,
    jak nesnáz rvala udidla,
    když na svahy Benledských skal
    až do oblak se lovec hnal.
    Kdo v Bochastlu byl povalen,
    co Teith jich zděsil rozvodněn,
    kteréhož vlnou zpět i v před
    ten po dvakráte jelen břed.
    Jen slabý zbytek z toho davu
    k Vennacharskému došel splavu,
    kde v Turecký most příval bil,
    za zvěří lovců pán sám zbyl.
  7. Sám, ohně pln a v nový cval
    v trysk bičem koně pobádal,
    neb černý bahnem, bílý pěnou
    již jelen s hrudí vysílenou
    a dechem těžkým, krokem mdlým,
    že moh jej stihnout zrakem svým
    tu běžel. Za nim cvalem řítí
    se z Hubertova rodu hbití
    dva chrti, s větrem v běh se dali
    do jeho stop již dopadali.
    Ó jistě brzy dojdou k cíli,
    neb na sáh pozadu jen byli,
    však nemoh' blíž pro jejich let,
    zvěř nemohla též rychlej v před,
    kol jezera přes příkrý tes,
    přes klest i křemen přes pařez
    tak divý hon se v dálku nes.
  8. Zří lovec strán tu strmící,
    jezero v západ vroubící,
    zde musí jelen hnout se zpět,
    neb v cestě je mu skalný hřbet;
    již v duchu jásá a v lup věří,
    parohy okem hrdým měří,
    k zlé ráně tesák zvedá v spěch
    a na "halili" sbírá dech.
    Však s tesákem když nahým blíž
    se hrne, rámě vzpjaté výš,
    v ráz skočí zvíře vychytralé
    a vrazí, odvráceno skále,
    v strž tmavou, lovců i pšů zraku,
    a zmizí v houští u Trosaku;
    ve hlubém klínu ústraní
    dál spletí větví uhání,
    kde s prškou chladné rosy kvítí
    se z křoví na hlavu mu řítí.
    Zde chrtů oklamaných štěk
    poslouchá a jich marný vztek
    skal echem vržen nazpátek!
  9. Za ním se jezdec hbitě žene,
    by potěšil psy oloupené;
    o skálu klopýtnuv tu rázem
    se oř mu statný svalil na zem,
    on ostruhou a bičem pílí
    v něm darmo nové zbudit síly,
    však hrdý hřebec v jeho žal
    natáhnuv údy - dokonal.
    Tu dojat lítostí v svém hoři
    pán dává s "bohem" svému oři:
    "Já nemnil, Sekvany kde břeh,
    když uzdou tvou jsem poutal běh,
    že horský orel, ty má slasti,
    se na tvém bude těle pásti!
    Buď kletý lov a kletý den
    jímž's, hnědouši můj, utracen!"
  10. Od marné honby rohů hlas
    psy k pánu volá nazpět zas.
    Vztek v zracích, smečka utýrána
    se plazí tiše k nohám pána,
    jich ohon, hlava svislé jsou,
    tak mrzuti se k pánu trou.
    Však rohů táhlé hlaholy
    dái zněly v úzké údolí,
    zplašená sova povzlétá,
    klekt orlů zní v to, odveta,
    zvuk jakby zkypěl zvlněný,
    slyš rozhovory ozvěny.
    Své kroky lovec urychlil,
    by druhy stih, den dokud byl,
    však častěj stanul v kroku svém,
    jat nádherným kol divadlem.
  11. Mroucího slunce paprslek
    přes hlubý údol rovně tek,
    a každá skála, každý štít
    plál vnořen jako v živý třpyt,
    však nikde paprsk, lesk a nach
    do hlubých slují nezasáh,
    kde ve stínu se chodník mih,
    kol jehlanců skal ohromných,
    jež čely blesky rozbitými
    tryskají hvozdy setmělými,
    jak přirozené skalní valy
    se tyto skalné stohy vzpjaly,
    jak věž ze Sinarského sedla,
    již k nebi smělá pýcha zvedla,
    tu v cimbuří, tam v báň se klene
    skal čelo blesky rozštípené,
    co jiné fantasticky stojí,
    jak v minaretů trčí roji,
    jak mečety, jak pagody
    ční jiné hříčkou přírody.
    Však nejsou pusté tyto hrady,
    koberců pěkných mají všady;
    po srázných jejich temenech
    kol planých růží příval sběh,
    ty rosným šperkem blýskotaly,
    jak praporce nad strží vlály,
    co býlím, v kterém západ plál
    stem barev, letní vánek hrál.
  12. Zde planých květů bují síla,
    jak příroda je rozhodila,
    tu bílý hloh svou vůni dýchá,
    tam šípku nach se v úběl míchá
    a v úzkých rýhách skalin klíčí
    fialka skromná s petrklíči,
    tu lilek a tam náprstník
    jak symbol pýchy, pádu vznik
    tam barvou tmavou plápolají,
    jak z tvrdých opuk vyrůstají,
    a sotva vánek jde a mizí,
    rozchvívá jivy, bílé břízy,
    co osyka, dub v černém houští
    svou kotev v skalnou strži pouští.
    Výš, s nebem kde se skály pojí,
    tam zdrané jedle tmí se chvojí,
    až v mraky strou se, tísníce
    své zohýbané větvice
    a nejvýš bílých kopců řad,
    jak světlé vlajky vidíš plát,
    jež stihnout může chodce oko,
    ční v azur čistý přehluboko.
    Tak pustý, divoký ten kraj
    jak obraz snu plál, jako ráj.
  13. Dál v houští kmitá hluboká
    a tichá, vodní zátoka
    tak těsná, divých kaček rod
    ie zčeřit jen moh' povrch vod.
    Teď křovím jatá neprobleská,
    jak v houštinu se stáčí stezka,
    však brzy objeví se zase
    a mnohem větší býti zdá se.
    Chlum lesnatý i nahé skály
    do zrcadla vod nahlédaly,
    a čím víc lovec kráčí v dál,
    zátoka roste v žlabu skal.
    Víc neční z hvozdů skalin srázy,
    spíš obehnaný strmou hrází,
    se zdá to plouti pevný hrad
    obklíčen vodou odevšad.
    Pláň vodní víc a více vzrůstá,
    v dál prchá sousední stráň pustá,
    v sled každý vrchol sám ční v šeře
    jak ostrov pustém na jezeře.
  14. Nevida stezky z úvalu,
    je nucen chodec pomalu
    po srázné cestě doubravou
    se pustit nohou pátravou.
    Po kručince a lisek dříku
    on leze jako po žebříku,
    až na výši se tůně celá
    živého zlata otevřela,
    to v podvečernich červáncích.
    Loch-Katrin leží před ním tich
    s výspami, svými zálivy,
    s ostrovy nachem zářivý,
    v něm shlížejí se hory vůkol,
    jak valní obři, jejichž úkol
    být stráží kraji čarovnému,
    tak sklánějí se kolem k němu.
    K poledni v moři plamenů,
    ohromný tyčí Benwenu
    a trosky skal, jež zlatem hoří,
    prasvěta zbytky, do vln noří,
    bok červený, skráň šedivá
    se v mračném hvozdé ukrývá
    co na severu v mrak se míse
    Ben-an své zvedá čelo lysé.
  15. Jak přimražen cizinec stál
    na srázné výspě a křik v dál:
    "Ó, jaké místo tu i tam
    pro knížecí hrad nebo chrám!
    Zde hrdý hrad na skály výši,
    tam sídlo damské v lesní tiši,
    a dál, kde lučin nádhera,
    věž pošmurného kláštera!
    Jak vesele by lovčí roh
    na břehu spáče budit moh,
    jak sladce loutna minstrela,
    by v hájů ticho zazněla!
    A měsíc kdyby v stříbro vln
    se spouštěl v noci tuchy pln,
    jak dojemně by jímal sluch
    ku jitřní zvoucí zvonku ruch!
    Co na ostrůvku, tam by v mžik
    se vzbudil starý poustevník,
    pouštěje v zvonu zaznění
    růžence perly v modlení.
    A loutna, roh a zvonu hlas,
    by zbloudilého chodce v ráz,
    v sál světlý zvaly v družný kvas.
  16. Zde zabloudil bych věru rád!
    Však nyní žel, že kůň můj pad.
    Mne musí jako eremitu
    keř lesní nuzně halit v skrytu,
    mně ložem bude mechu klín,
    dub šumící můj baldachýn.
    Co platno! Honba jak seč dravá,
    k poklidu malý výbor dává.
    V noc letní, v lesa zeleni
    by milé bylo prodlení,
    však poušť má hosty, které minout
    je lépe, než krok vstříc jim šinout,
    než jelena a hřebce ztratit,
    hůř lupiči se dáti schvátit,
    i zatroubím, snad zvuk ten zloudí
    sem mnohého, jenž jak já bloudí,
    z mé druže, však co los mi soudí,
    vše jedno, dobrý zde mám meč,
    jenž vycvičen je v každou seč."
  17. Zní znovu roh, v dál ozvěna ...

zpět na obsah - Další: James Hogg (1772-1835.)