|
- Vrchlický | - Mod. básníci angl. | - |
Vedle lorda Byrona největší básnický genius této doby a z největších vůbec. Při veškeré jemnnsti své povahy duch revolucionářský a visionářský velkých cílů reformatorských, největší idealista a optimista. Již v koleji Oxfordské znepřátelil se následkem své brožury "o nutnosti atheismu" se svou rodinou a popudil zle na sebe veřejné m(nění přední společnosti anglické. Devatenáctiletý oženil se, ale již po třech letech rozloučil sňatek a zasnoubil se znovu, ale oženil teprve 1816. po smrti své první manželky. Na základě zásad atheistických vyslovených v básni "Královna Mab" byly mu odňaty děti z prvního manželství a Shelley vedl dlouhý a marný proces o jich navrácení. Opustil Anglii a žil v Italii, kde se spřátelil s Byronem. Při vyjíždce na moři zahynul v bouři v zálivu u Lerici, Byron dal mrtvolu spáliti a urna zazděna u pyramidy Cestiovy v Římě vedle hrobu Keatsova.
Díla: Královna Mab, Alastor, duch samoty, epos Vzpoura Islamu, původně Laon a Cythna, Odpoutaný Prometheus, Hellas, tragedie Cenci, elegie na smrt Keatse Adonais, Epipsychidion, lyrika plná snivosti a měkkosti a hudby.
Do češtiny přeložil "Cenci" J. V. Černý, Promethea a lyriku má Vrchlický v rukopise.
Žil kdysi jeden, v jehož něžném těle
jak světlo s větrem v jemném oblaku,
jenž taje v modru nebes poledních,
smrt v boji byla s geniem. Ba nikdo
slasť jeho plesu nestih, jakým dech
mu ustál, vzduch jak v žáru poledním,
když s paní lásky své,jež poprv bezdnou
slasť sloučeného žití okoušela,
on cestou procházel se u pole,
jež hájem zastíněno na východ,
se volně v obzor tálilo k západu.
Tam slunce zhaslo teď, však prouhy zlata
se třásly v popelavých mracích, v trávě
na drnu, v klonících se květinách,
na bílém vousu starých pampelišek
a v stíny soumraku se mísily,
na lesů hnědých spoustu které lehly.
Zved na východě měsíc znícený
se z kmenů zčernalých ve stromů houšti,
co ve výši vzplál promyk bledých hvězd.
Té noci jun a dívka leželi,
v spánku i v lásce, tu když přišlo ráno,
byl mrtvý, chladný její milenec.
Ať nikdo milost Boha nezří v tom.
A dívka neumřela, nesšílela,
leč mnoho roků žila, - ač si myslím,
že trpělivost, něžnost, smutný úsměv
a vůle pevná neumřít, však žíti
pro otce kmeta, byly šílenstvím,
když šílenstvím jest jiný být než svět.
Jen vidět ji, jakbys čet povídku,
již důmyslný básník stkal, by tvrdá
hnul srdce v bol, jenž matkou moudrosti.
Jí víčka slzy spálily, rty její
a bledé tváře byly jako mrtvé
a ruce tenké, tak že bludnou spletí
žil jemných snadno viděls prokmitat
dne rudé světlo. Tak tvůj vlastní hrob,
v němž ve dne, v noci duch dlí mučený,
je vše, co zbylo, bědné dítě, z tebe!
Jenž zdědil's víc, než může dáti zem,
bez vášně klid a ticho bez výčitky,
mají-li mrtví spánek ne - jen oddech,
a jsou-li v skutku tím, co být se zdají,
bez nářku věcmi, aneb jestli žijí
skanuvše v moře lásky hluboké,
též nápis můj zní stejně jak tvůj: Mír!
To pouze její vzdech byl jediný!
Stín jakés moci, kterou nevidíme,
vlá nezřen mezi námi, pustý tento svět
nestálých křídel jeho navštěvuje let
jak vánků dech, jejž v květy z kvétů těkat zříme.
Jak luny paprsky dští za hor svah, jejž jíme
hvozd sosen, padá zvukem prchavým
na každou tvář i srdce, zachví jím
jak souzvuk, barvy, večer když k nám slet;
jak mračno rozložené v svitu hvězd,
jak ztichlé hudby sladká zvěst,
jak vše co drahé gracií můž být
a dražší tím, že v taj se musí krýt.
Ó duchu Krásy, jenž vše posvěcuješ
svou barvou, nač tvůj vlastní skane svit,
ať myšlenka, at lidský tvar, kams lít?
Proč opustils nás, proč se oddaluješ,
Proč z husté strže našich slz a nářků pluješ
Ó ptej se, proč tam v zřídle pohoří
svit slunce věčnou duhou nehoří,
proč mnohý zniknc zjev, jen sotva že se kmit?
Proč bázeň, strach, smrt, porod jen
na této země jasný den
dští tolik tmy, proč určen člověk lásce
a záští, naději i ochablosti vrásce?
Ze světů vyšších odpovědi nedal
ni mudrci ni pěvci hlasu žádný ruch,
tož jmena Démon, Nebesa a Duch
jen svědky cílů jsou, jež člověk hledal,
jen zaříkání, hlas jichž nadarmo se zvedal
a nemoh odstraniti z všeho, co zem hostí,
nestálost, osud, pochybnosti.
Jen světlo jediné jak na horách mlh pruh
neb hudba větrem zvučící
strunami loutny mlčící,
svit luny, v půlnoci když na vodě se třpytí,
dá pravdu s gracií snu neklidného žití.
Neb Láska, Naděj ba i Úcta k sobě
jak mrak se dálí na krátko se vrací zas,
moh člověk všemocný by žíti v příští čas,
by neznám, tajemný, jak tys, v své zdobě
se slavnou druží svou v něm trůnils'v každé době.
Ty posle sladkých sympatií,
jež v očích milenců se rodí, míjí
ty lidské myšlenky, jenž's potrava i kvas
jak tma je ohni mroucímu, ó stůj,
neprchej, stín jak přišel tvůj,
ó neprchej, by nebyl hrob jak strach
a jako život skutečnosti v tmách.
Hoch, strašidla jsem hledal, pozorliv
jsem v mnohou jizbu vstoupil, sklep a skrýš,
krok plachý při hvézdách nes v lesní tiš,
že osloví mne, ždal jsem, mnohý kdo žil dřív,
já zhoubná volal jmena, duch jimiž v mládí živ.
Však nic jsem nezřel, neslyšel,
a o životě když jsem přemýšlel
v ten sladký čas, kdy vánek hladí vše, co zříš
by všem nesl noviny
co hnízda dělají a květiny,
tu rázem stín tvůj na mne kles,
já ruce spjal, vzkřik v nadšení a ples!
Já přísahal své zasvětiti síly
tvým, tobě, zda slib dodržen, ó hleď!
s tlukoucím srdcem, oči v slzách ještě teď
stých drahých hodin volám tantom milý
z jich hrobů bezhlasných. Vždy ony se mnou byly
ať v práci, v lásce, v tíši snivé
po mnohé dlouhé noci závistivé
a vědí, čelo mé že plesy nezjasnily
bez naděje, že jednou svět
z jha otroctví tvůj vysvobodí ret,
že velká Kráso vše nám dáš, co slovy
on celý nikdy nevypoví.
Den slavnější i jasnější se stává
po poledni; jest jistá harmonie
v podjeseni, zář s oblohy se lije,
jíž léta doba nemívala žhavá,
jak nemohla by být, jak nebyla by smavá!
Kéž síla tvá, jež sestoupila
v mou línou mladost a ji posvětila
jak pravda přírody, v můj příští život sije
mír! duchu dej, jenž tebe vzývá,
i každou formu, jež tě skrývá,
jejž, Duchu, luzný čár tvůj řídí,
jen sebe báti se, však milovat vše lidi!
Já snil, že jak jsem ondy cestou šel,
v ráz nahá zima v jaro změnila se,
mé kroky vůně dech sved, jenž se chvěl
kol v šeptajících, šumících vod hlase,
po trávníku, nad nímž se lesík tměl,
jenž zelené své páže v jarní kráse
div nevrh mu kol šíje, políbení
jen dal mu, prch, jak ty mne líbáš v snění.
Tu rostly fialky a svlačců směs
i chudobka, perlový Arktur země,
terč slunečnic, jenž nespočine, les
dál petrklíčů, modrých zvonků plémě,
jichž zrozením se trávník sotva vznes,
i štíhlý květ, jenž matky své tvář jemné
slzami zrosí sebranými v ráji,
když vánků, druhů hlasy kol ní hrají.
A v teplém houští šípek plál a dřín,
chmel s hlohem, do nějž měsíc zář svou vlil,
a květy třešní s číškou vzácných vín
tož rosy, již den ještě nevypil,
pak růže, břečtan tmavý v lesa klín
své vinoucí se listí rozvěsil,
směs květů, azur, temno, zlato v nieh,
že neviděl zrak bdící krásnějších.
A blíže, kde se bystřiny břeh třás,
plál kosatec na květech sníh a nach,
a blatouch mezi sítím, v jehož vlas
čalounem květů velký leknín sáh,
jich odlesk rozházel mdlý luny jas
na tmavý dub, jenž k vodě rámě vztáh',
na sítí, třtiny, jejichž zeleň sytá
zrak zkájí, v němž se tolik barev kmitá.
Dál snil jsem, z těchto květů vysnčných
jsem kytku udělal, ji svázal tak,
že plály stejně, jak můj zrak je stih
v svých tónech, barvách, ladu, naopak,
ty děti Hor vězněné v rukách mých
a radost v oku, hrdý šel jsem pak
s tou kyticí, odkud jsem přišel, domů,
bych moh ji darovati. - Ach, jen komu?
Mnou čerstvý déšť slet na žíznivý květ
ze proudů i mořských tůní,
já dávám stín svěží, lístkům jež leží,
v poledním žehu se sluní.
S mých křídel bohatá dští rosa v poupata,
je vzbouzí luzná k žití,
co klid je spjal sladký na ňadrech matky,
jež kol slunce v rej se řítí.
Bič krup v ruce držím, nivám též i stržím
zeleným dávám šat bílý,
jej tavím v dešť, zas, co hromů zní hlas,
se smíchem krok můj dál pílí.
Do horských já rýh podsívám svůj sníh,
až vzdychají sosny jich tmavé,
to poduška bílá, kam skráň má se skryla,
co v klínu spím vichřice dravé.
Na oblačné mé věži valy moje střeží
blesk, kormidelník jasný,
a v sluj sklepní schován, na řetěze skován
hrom zmítá se a řve hlasný.
Nad mořem a vaduchem ušlechtilým ruchem
ten kormidelník mne vodí
láskou duchů tažen, jejichž zástup blažen
se v purpuru mořském brodí.
Nad potoky, svahy, nad strmé skal práhy,
nad jezera i háje,
pod řekou i strání, kde dlí v zadumání
duch milující, hraje,
já se zhřívám v tichu v nebes modrých smíchu,
co v pršce on splývá a taje.
Slunce v svém zoru, jas meteoru,
své peří strouc kol žhoucí,
na proudný můj bok se vyšvihne v skok,
když bledne jitřenka mroucí.
Jakoby orel slet na hrotný skalin hřbet
jenž chví se otřasy země,
ono tak popílí, spočinout na chvíli
v jas zlatých křídel svých jemně.
Z tůně, jež vzplála, slunce když sálá
po klidu, po lásce dýše,
plášť večera v rubín když hořící v hlubin
tmu zapadá s nebeské výše,
ve vzdušném hnízdě svém křídel svých spojím lem
jak holub líhnoucí tiše.
S paprsky pílí, žár v sobě bílý,
dívka, již měsícem děli,
přes mé tvary mhavé rouno kadeřavé
jak noční vánky by střely;
kde krok jejich nohou, který nad oblohou
jen andělský sluch slyší,
stanu svého střechu strhne ve svém spěchu
hned hvězdy hledí s výší.
Já se hlasně směji víru jich a reji,
jenž zlatých včel rovný roji,
v svém větrném stanu zvětším onu ránu
až plesá s klidnými zdroji,
rovny nebes tříšli, spadlé skrz mne blýští
se lunou a hvězdami rojí.
Slunce trůn jasem jak žhoucím pasem,
trůn luny perlami tkávám,
zatmí se sopek žeh, zachví se planet běh,
když praporem větrů svých mávám.
Od mysu k mysu v dál se jak most vzdušný vzpjal
můj oblouk nad moři,
před slunce pablesky, dóm visím nebeský,
mé sloupy - pohoří!
Můj oblouk vítězný, jímž vichr bezmezný
s mým ohněm a sněhem spěje,
když moci vzduchu jaty jsou k mému stolci spjaty
se tisícem odstínů skvěje,
sfera ta, jež hoří, něžné barvy tvoří,
co vlhká zem dole se směje.
Zříš dceru ve mně vody a země,
kojence nebes nad zemí,
skrz póry řek, moří, můj běh se noří,
měním se, mřít však nelze mi.
Po lijavce útoku když v nebes hluboku
vlá čistá vlajka jich,
když z větrů v nebesku ze záře odlesku .
se modrý, vzdušný dóm zdvih,
já směji se tiše z hrobní své skrýše
jak z lijavce slují se nořím,
jak z lůna dítě, duch z hrobu hbitě
se zvednu a opét jej zbořím.
Je slunce teplé, čistý je vzduch,
a vlny třpytné tryskem hrají,
ostrovy modré, sněžných hor kruh
v nach poledne se oblékají,
dech vlhký země krouží v taji
kol poupat snících posavad,
sta hlasů, jež se proplítají,
pták, vítr, moře, mésta hluk a chvat
jak sladkost Samoty jsou plny luzných vnad.
Dno nedotknuté propasti zřím,
nach, zeleň mořských travin tam
jak vlny tříští se pobřežím,
jak světlo v lijavci hvězd v klín tmám,
na písek stranou sedám sám.
Třpyt oceanu ve polední chvíli
plá kol a souzvuk, naslouchám,
se z rhytmů jeho sladkou něhou chýlí -
Kde srdce, v chvíli té jež pohnutí mé sdílí?
Ach, nemám pokoje v nitru svém,
ni klidu kolem, ani zdraví
ni nad statky dražší, jež má zem,
jistotu, mudrc přemítavý
s níž kráčí s vínkem vnitřní slávy.
Moc, jmeno, láska, prázdeň - dým,
těch, již to mají, vidím davy,
jeť život smích a rozkoš jim,
číš tuto pro sebe já s jinou mírou zřím.
Mé zoufalství však mírné jest dnes
tak jako vlny, větru jak let,
jak děcko zemdlené rád bych kles
a plakal nad žitím plným běd,
jež nesl jsem, nést musím doposlad,
až jako spánek smrt mne skloní,
až v teplém vzduchu tvář má led,
až v mroucí mozek můj se vroní
hlas moře poslední tak sladce monotonní.
Tak mnohý smrt mou opláče snad
jak já, ten vida prchat den,
tak sladký, hořkost z jeho mám vnad, _
stár záhy, lkám proň otráven.
Nuž ať zní jejich pláč a sten,
jsem z těch, k nimž lásky nemá svět,
jen soucit, kdežto nezkalen
on po západu bude v sled
těm, kdo jej užili jak radost v duši tkvět.
Ó divý větře, podjeseně dechu,
jenž nezřen mrtvé laty žcneš v dál,
jak duchů vír před čarodějem v spěchu,
Bled, žlutý, černý, zimničně ten vzplál,
dav morem zbitých! Lehkých semen stoh
jenž's do tmy zimních loží k spánku svál,
By v chladu, pohroben tam ležet moh,
jak mrtví v hrobech, než tvá sestra Vesna
ta azurová zaduje v svůj roh
Nad snící zemí, tíseň poupat plesná
jak stádo k pastvě vedouc vzdušnou v říš
až barvám, vůním údolí jsou těsna,
Ó volný duchu, který všady hřmíš,
bys ničil nebo chránil, slyš, ó slyš!
Ty, který nebes rozháraných změtí
jak země listím pln jsi mraků vřavy,
jež střeseny jsou s nebe, s moře snětí.
Andělé deštů, blesků: Na modravý
jenž povrch vzdušných proudů tvých se lijí
jak lesklé kštice pozdvižené hlavy
Maenady divé a do kola bijí
od krajů obzoru až ku zenitu
vrkočem bouře blízké; Symfonií
Jenž's hrobní roku, jemuž ve svém skrytu
Noc tato schystá dóm a hrobu skrýš,
vše valné páry jíž se sklenou k štítu.
A jejíž pevná sfera, než to zvíš,
dešť, blesk a kroupy vychrlí: Ó slyš!
Ty, kterým vzbuzeno jest z letních dum,
v nichž hovělo si, modré Středomoří,
křištalných proudů jež kolébal šum,
Kde ostrov z Nemsy z Baiských vln se noří
jenž viděl's paláce, krov starých věží
se chvěti v světle, jímž proud silněj hoří,
Mech modrý na nich a květ sladký, svěží,
že malovat je, smyslům schopnost zmírá,
ty, jemuž Atlantidy pláň, když běží,
Své hlubé tůně, strže otevírá,
co mořských květů, vodních hvozdů tiš
s bezmízným listím moře k nebi zírá.
Tvůj poznává hlas, děs ji schvátí, tíž,
že sinajíc se sama rve: Ó slyš!
Kéž bych byl mrtvý list, jejž můžeš nést;
kéž lehký mráček s tebou dát se v let;
kéž vlna mocí tvou se chvět, dál vést;
A sdílet vliv tvé síly, třeba hned
bych míň byl tebe volný, bez úzd všech!
Kéž bych byl aspoň v květu mladých let;
Moh, druh tvůj, nebesy tvůj sdílet běh
jak v době, nebes rychlost předstihnouti
kdy snem se zdálo! Modlitby mé vzdech
V mé tísni nesnil by se tebe tknouti.
Ach, jako oblak, vlnu, list mne nes!
Na hloží padám! Krvácím v své pouti!
Pod tíží hodin tobě rovný, věz,
duch nespoután a hrdý v jho zde kles.
Jak hvozd jest, lyrou svou mne udělej:
Vždyť jako jeho moje listí padá!
Tvých mocných harmonií proudný rej
Nás oba naučí, jak jeseň skládá
své písně sladké v smutku. Hrdý duchu,
mým duchem buď! Mou nezdolná tvá vláda!
Mé mrtvé myšlenky sij v šírém vzduchu
jak svadlé listí, zrychlit příchod jaru,
a rozptyl v mojich veršů vírném ruchu
Jak popel, jiskry z krbu v stálém žáru
má slova v lidstvu! Ať se dále valí
nad zemí ještě spící, v rtů mých páru.
Buď pozoun věštby! Pověz, větře, zdali,
když zima jde, můž Jaro býti v dáli?
Arethusa vstala
ze sněhu, kde spala,
hor Akrokeraunských na oblasti,
z mraků a stěn skalných,
z tříště srázů valných
své potoky jasné v důl šla pásti.
Přes balvany v skoku
spěla středem toků,
šla s duhovým na své skráni vlasem,
svěžím vzplála mechem
sráz pod jejím spěchem
se k západu chýlíc, kde plál jasem;
vzpjala se, tu klesla,
zpívajíc se vznesla
hymnu šeptajíc luzný jak sen pěla,
zem k ní láskou plála,
obloha se smála,
co k propasti podél Skalin spěla.
Na svojí kře ledné
Alpheus se zvedne,
svým trojzubcem do hor buší divě,
propast otevírá
ve skalách, že šírá
stráň chvěje se v Erymanthské nivě.
Černý vítr jihu
pozvednul se v mihu
za urnami tichých sněhů skrytý,
zachvěla se země
a hrom zařval temně,
v dví podzemních zdrojů pukly štíty.
Boha vlas i brada
v ručeji, jenž padá,
se mihnuly, s vlnou v tom se snoubí,
zařvou stopou víly,
jak spěl ze vší síly
až ku kraji Dórské strže k hloubi.
Ukryj mne v té strži,
již mne za vlas drží.
"Ó chraniž mne! spas mne!" žalně kvílí.
V modré hloubce hne se
Ocean a vzpne se
v pláč její se dělí v této chvíli.
Země dcera bílá
pod vodou se skryla,
jak sluneční paprsk znikla skokem,
vlny její za ní
nesmísíly ani
sc s dorickým slaným mořským tokem.
Jako skvrna tmavá
v moře smaragd vstává,
hle, Alfeus! za ní dolů sletí,
orel vítězící
jak za holubicí
hřmí zbloudilou vichrů mračných změtí.
Loubím letí noci,
Oceanu Moci
kde na trůnech z perlí sedí v slávě,
korálů hřmí lesy,
proudy dál v skal tesy,
kde třpytí se drahokamy žhavě;
skrz paprsky šeré,
mezi toky steré,
jež barevné sítě světla tkají,
pod jeskyně sinné,
tam kde vlny stinné
jsou zelené jako noc v hustém háji.
Letí před žralokem,
před mečounem, skokem '
pod hlubinou mořských spějí lomů,
až hor skulinami
moře pod vlnami
v pláň Dorickou přijdou zase domů.
Enny na pohoří
z vřídel svých se noří
do údolí, jitrem jež se směje;
druzi rozloučení,
v svorném pochopení
za jediným cílem řek pouť spěje.
Sotva slunce vstává,
již tok v běh se dává,
jde z kolébek v tesích skalných svahů
o poledni vinou
lesní tiší stinnou
skrz lučiny asfodelem dráhu;
v noci pak spí spolu
v hlubých skalin kolu,
kde duní proud Ortygie divý,
druhové dva, kteří
v azurové šeři
se milují, nejsou však víc živí.
Ó duchu Noci! Po západní peřeji
ó pospěš a přijď hned!
jenž's v sluji východní ve mlhy závěji
sám po celý, dlouhý den před
sny radosti, bázně a plesu,
kterými drán jsi v svém děsu,
svůj zrychliž let!
Své tělo zahal v plášt, v šedivý mrak,
jenž hvězdami jest tkán,
svým vlasem oslepiž jasný dne zrak,
až mdlý klesne zulíbán,
pak dotkni se měst, moří, země
svou hůlkou s opiem jemně,
tak dlouho ždán!
Když z lože jsem vstal a zem kol zřel,
já za tebou lkal;
když na stráních žeh plál, rosy kmit mřel,
žár poledne v trávě nad stromy stál,
den po klidu kdy toužil stále,
host nemilý váhal jíti dále,
já za tebou štkal!
Tvé sestry Smrti slyšel jsem hlas:
"Chceš za mnou jít?"
Tvé dítě Spánek, v mlhách oka jas
jak včelu v poledne slyšel jsem znít:
"Chceš, abych uleh k tobě?" -
Já odvětil v též době:
Tvým nechci být!
Až budeš mrtev, přijde Smrt v spěch
a záhy dost, jak víš,
a Spánek, před ním dáš-li se v běh,
z nich žádného nechci já čiš.
Jen od tebe mír, Noci drahá!
O rychle spěj, proč tvůj let váhá?
Přijď, ó přijď již!
"Křik Azioly neslyšíš?
Jest jistě blízko již,"
tak děla Mary, v tmách jsme byli,
než světlo rozžato, než hvězdný zaplál lesk.
Mne schvátil strach a stesk,
že Aziola jakás nudná žena asi,
i ptám se: Kdo to? - V duši se ples chýlí,
že lidský tvor ty nevydával hlasy,
jichž poškleb záštím, strachem v hruď mou cílí.
A Mary, jež mou duši znala:
"Buď klidný," řekla s úsměvem, "můj milý,
to sotva opeřená sovička je malá."
Ó smutná Aziolo, kolikrát
tvou hudbu slýchal jsem
na horách, lesy, proudy, polem lkát
přes vody dlouhým močálem!
Hlas žádný, loutna, vítr ni pták ze zdáli
mou duši nejali,
to jiný hlas, však mnohem sladší všech.
Ó smutná Aziolo, tebe od těch chvil
i smutný pláč tvůj jsem si oblíbil.
Ach světe! žití! čase!
Já slední chytám krok váš zase,
tam chvěju se, kdc pevný dřív jsem stál;
Kdy sláva naše zaplá v prvním jase?
Ne víc - a nikdy dál!
Ba dál za noc a den
má radost prchla, sen,
máj svěži, leto, jeseň, bílá zima, v žal
tluk mého srdce ztápějí a v sten
ne v radost však - ó nikdy dál!
Mne v tiché chvíli opustila,
kdy luna se již unavila
azúrnou stezkou nebeských plání,
jsouc rovna albatrosu v spaní,
na křídlech světla se kolébala,
nad purpurovou nocí stála,
než našla hnízdo svoje v hradě
kdes na pomoří na západě.
Mne nechala, já zbyl tu sám,
vzdán každým na zvuky vzpomínkám,
jež, třeba uchu němé byly,
se v okouzlené srdce vpily
jak nohy ve svém mroucí vzniku
zní v ohlasech hor v každém mžiku;
já cítil - snad až přespříliš! -
ta jemná doteknutí, když
ta její ručka sladká chvěla
jak právě teď se mi kol čela,
a tak, ač dávno zmizela
má paměť vše mi vracela
co obraznost jen může chtíti.
Mé vášně zkojila i cit
jak byla zde a já žil sám
v tom čase, jenž přán v skutku nám,
minulost, příští - v zapomnění
jak bývalé i příští snění.
Však sotva Strážný anděl znik,
na trůn svůj sed můj démon v mžik
v mém drahém srdci - těžko říci,
co myslil jsem, mdlý, zoufající!
Já
za plachtami upřel hled,
na moři stíhal jejlch sled,
mně okřídlené vozy duchů byly,
jež čistým jakým's živlem pílí
za cílem zvláštním, dálným tam -
až elysejským ku hvězdám
plující pro lék na úkoje
té sladko-hořké tísni, jako moje.
A vítr, jenž je okřídlil,
vál od země a lehký byl
a vůně květin okřídlených
a svěžest hodin porosených
a sladké teplo, den jež zanechal
se táhlo v záliv třpytný dál
a rybák se svítilnou svou
lez vlkým břehem s harpunou,
by v skalách nízkých rybu chyt,
jež přišla ctíti klamný svit.
Ó přešťastni, jimž rozkoš stálá
cit, myšlenku lítosti vzala,
již zanechá vždy plesů vír,
jim bera život - ne však mír!
který si přál, aby dán mu byl na hrob nápis:
"Ten spí zde, jehož jméno do vln psáno"
však než se světu, by je shladil, mohlo zdařit,
Smrt v lítosti nad takou vraždou, ano
Smrt, zima, jež můž' nesmrtností dařit,
proběhla vodou, proud, než stopy času mohl zmařit,
se sloupem křišťálovým stal v svém štítu s jménem
Adonise!
Rci, hvězdo, jež tvých křídel jas
v let zářný žene dál a zas,
sluj noci kde jest, v které as
svá křídla zavíráš?
Rci, měsíci, jenž spěješ bled -
a pustou drahou nebes šed,
tůň dne či noci, kde jest, v sled
kam spat se ubíráš?
Mdlý větře, jehož bloudí sten,
jak host ze světa vyvržen,
na stromech, vlnách, pověz jen,
zda tajné hnízdo máš?
Epoda I.
Já v městě z hrobu vykopaném dlel
a slyšel listy jeseně, jak duchů
krok lehounký by ulicemi spěl,
i hory dřímotný hlas slét mi ob čas k uchu
ve síních bez klenb v bouře ruchu.
Hrom věštný pronikavým hlasem v trnoucí
krev moji, v duši pozornou mi pad,
já cítil, Zemi mluvit z hlubin, žasnoucí,
ač neslyšel jsem ji. Skrz bílých sloupů řad
oceán s ostrovy plál odevšad,
jak mezi dvojím blankytem pláň světla, v jas
hrob mnohý nádherný se kolem stkvěl,
jich čisté krásy netk se, nesetřel,
jak chtěl by tady Smrt ušetřit Čas,
nic z linií všech, jasné byly,
jak v duši sochařově žily,
ty myrty kamenné a břečťan v sosen chvoji
jak lístky v zimě, které halí sníh,
neklíčily ni nehnuly se v mih,
neb kříšťálové ticho vzduchu k nim se chýlí
jich život tížíc, jak Moc božská stojí
nad vším, vše kolébajíc spíná duši moji.
Epoda II.
Dva sladké větry v ráz
se zvedly, divý hlas
v ně Aeolský se míchal s čpavým hory dechem,
a ocean, kde Baje
jak vzduch se vlní, hraje,
kol loubí hvězdné zeleně a mechem,
chví květy mořská sluj, kde v nach se zaskvěla
co věčně beze bouří atmosfera
říš Elysejskou kryje,
mne nes, jak vlny světla nesou anděla
člun, jehož vzdušný, rosy plný šerá
bouř žádná nerozbije.
Já vesloval tam napořád,
kde v jasné pohodě
duch hlubokého pohnutí
z neznámých hrobů cítíš vlát
dvou mrtvých králů melodie.
Aornos u kormidla stínem obzor halil,
své všecky hloubky nebe odhalilo
nad Elyseem, jak sníh bílá
pláň moře co se přídou kryla
a s Inarima, Tyfejského pohoří
proud páry ve slunci jak praporec se zved
vzdušného vojska, v běhu
co od každého břehu
vždy hlasněj, bouřněj, kolem z všech stran let
po lesích věštných bloudě, božském po moři
hlas proroctví, jenž rost v řeč jasnou. Svojím jhem
mne jal - je musím říci! -- Buďtež osudem!
Sloka I.
Ó Neapoli, srdce lidstva, jež se chvěješ
pod okem nebes bez víček,
ty město Elysejské, klid jež lkáti spěješ
do vzduchu ba i v moře vztek,
jak Spánek ku Lásce je poutá blíž tvůj vděk!
Ó metropoli zříceného ráje,
jenž ztracen, pozdě získán, zpola dobyt jen,
oltáři, oběť jehož krví nezaplaje,
jejž bez poskvrny rád vzdá Triumf ozbrojen
spoutané kvítím Lásce jen!
Jež bylas dřív, pak přestala's, teď zas
jsi svobodna a budeš v každý čas,
když Naděj, Pravda, Právo zdrtí zloby zmar,
zdar tobě, zdar a zdar!
Sloka II.b
Ty mladé, olbřímí plémě,
jež zvedá se z štkající země
ve šupin neproniklých zbroji!
Ty poslední z mluvčí všech,
jenž proti tyranům zlým na trůnech
před láskou boží mluvíš! Obrň svoji
hruď krznem moudrosti, vznes hrdé temě,
hoď čile kopí své, tě nepolekej zmar,
ať valí ze sta bran se na tě v zástupech
jich šiky bezčetné! Ó zdar, zdar, všechněm zdar!
Antistrofa I.a.
Co na tom, Kimerští když klnou despotové
i svobodě i tobě? Zrcadlem tvůj štít,
v němž najdou svůj zrak zas tví slepí otrokové,
meč hladný proti nim že obrátí svůj svit.
Ti noví Akteoni, které chyt
blud starý, vlastními že budou chrty rváni.
Jak bazilišek císařský ty buď,
jenž ranou ukrytou své vrahy vraždí, raní.
Ty Potlačení v tvář hleď, nastav hruď,
až prchne, úzkost mu před jeho hrůzou vzbuď!
Však neboj se, jen hleď! Kdo volný, má sil více
ba otrok slábne jen, když soku patří v líce.
Buď Naděj, Pravda, Právo s tebou, zmar
pak přemůžeš a zmohutníš - ó zdar!
Antistrofa II.b
Z božského tvaru Svobody,
z nejhlubších svatyň Přírody
šperk servi nečistý, znič z bludů šláře sledy!
Do pustých zřícenin,
kde vládl Klam a Stín
se usaď vznešená a Ničitel buď bledý!
Buď zákon rovnosti tvým,
slov okřídlených žár,
jež pravda opeří u trůnu Boha, leť!
a bohatství to buď tvůj věčný osud! - Zdar!
Sloka III.c
Zda Hispanie chvějný paian neslyšíš
a nechvíš se, jak od břehu v břeh bije,
až ticho hudbou jest? Z Alp ledných, slyš!
Tvůj slyšíc věčná chví se Italie.
A moře, které dlažbou kryje
Benátské pusté ulice, se směje
při hudbě, při světle a Janov, bledá vdova,
svých předků nápisy při měsíci číst spěje.
"Kde Doria?" zní jeho slova.
A sličný Milán, který v krvi svojí chová
jed zmije smrtící svou patu již již zvedá,
by leb jí zdrtil. Naděj každá hledá
svůj znak i pečeť v Tobě! Jestli zmar
můž zmoci Naděj, Pravdu, Právo - S tebou zdar!
Sloka IV.d
A nejkrasším z měst všech,
kam padá slunce žeh
se Florencie rdí v kolébce, Volnost vítá!
V svých očích volnost svěží
Řím trhá pásku kněží,
dřív silou mohutný, dnes obdivem on zkvítá,
ten athlet nahý, schystán dát se v běh
ku metě, v mrak jež skrytá
za cenu, o niž přišel u Filippi.
Jak Naděj, Pravda, Právo mohly klesnout v zmar
Zlo s Klamem klesnou teď. - Buďs tebou zdar!
Epoda I.b
Zda pochod neslyšíte jak dětí Země, Tvarů,
jak proti živým Bohům postupují v šiku,
jak třesk a temnoty tisíce bouří v sváru
hřmí v nedostupný trůn jich v křiku
skal balvany a v hromů ryku?
Korouhve se znaky vlát větrem nevidíte,
kam erby barbarské když pýcha tkala?
Hle, prchající ticho vraždí hrozby líté
říš nebe jasná, která náš Eden obepjala
v železném světle hasne zmála.
Despoti Severu své vedou šiky valné
do doby tvoření jak chaos nerodící,
sta kmenů cizích věr z končiny spěje dálné
bez řádu otroků! S Alp bílých šíje skalné
sem z říší vzdušných stoupající
tlum lačných vlků na lup číhající.
Ti zničí zářné stopy staré slávy,
ti sloupy našich měst v prach zdeptají a zkojí
až k hnusu chlípnost svoji
na krásy mrtvole! - Jdou supající!
Žár temný vrhají demonů jejich davy
a z noh jim červených proud krve teče žhavý.
Epoda II.b
Lásko hlubá, velký Duchu!
který řídíš v žití ruchu
vše co žije, co jest na Italském sadu,
jenž kol ní azur střeš
hvozd, vlny, skály též
na hvězdě trůn máš mořském na západu,
Ó Duchu krásný, v jehož sladký hlas
svit slunce s lijavci žeň svoji ssají
z chladného prsu Země,
tím hlasem každý svit buď bleskný jas,
ať v rosu jedu lijavec se ztají
a plodnost země vraždí lidské plémě!
Tím hlasem zářné nebe,
co jas a tma je poutá,
buď hrobem těch, co tkali
hrob tobě z něj i nám!
Svou žhoucí harmonii naplň, zvedni jemně
své syny! Na obzoru prchajícím
co ohněm lampa tvá šer soumrakový živí,
kéž Naděj vznešená, chtíč věčně živý,
jsou nástrojem, tvou vůlí, jejž člověk zvedne sám!
Tu mraky před sluncem, před tigry antilopy,
před tebou strach a vztek
se dají na útěk
jak vlci Keltských niv, když Amonské zří stopy
Co Duchu, s trůnu hvézd jenž velíš tmám,
buď dopřát chceš neb vzíti, nech
to město, jež tě ctí, být volným v aeonech!
Zdar ti, čacký duchu!
Nejsi ptákem, když
z plna srdce ruchu
z nebes, neb jim blíž
vyléváš s prostým kouzlem svých hojných zpěvů číš!
Vždy výš do oblak
od zemé ty spěješ,
jak ohnivý mrak
azurem se chvěješ,
a pěje, stoupáš výše a stoupaje vždy pěješ!
V zlatém plání světla,
v němž jde slunce spat,
kde zeď mraků světlá,
letíš napořád
jak beztělesná radost, která chce právě vzplát!
V letu tvém kol tebe
červánků nach kles,
jako hvězda nebe
den kdy blíž se snes,
tys rovněž nezřen nikým, však já tvůj slyším ples.
Paprsky jak ryzí
stříbrné té z hvězd,
jejíž lamp zář mizí
v zoře nechtíc kvést,
my sotva vidíme ji, však cítíme, že jest.
Zem i vzduch jsou plny
kouzla hlasu tvého,
jako noci vlny
z mraku jediného
když luny tryskne záře lem jasníc nebe všeho.
Kdo tys, ret náš chví se?
Kdo ti roven as?
S duhy nesklání se
takých kapek jas,
jak z přítomnosti tvojí déšť písní zas a zas!
Jako básník skrytý
ve světle dum svých,
v hymnách lká své city,
až svět slouchá tich,
jat nadějí a strachem, ač neměl tuchu jich;
Hradu na cimbuří
princezna jak kvílí
lásku, jež v ní zuří,
tišíc v tajné chvíli,
jak láska sladké písně až bol ji zatopily;
Světlušky jak blesk
rosnou nivou lítá,
vzdušných barev lesk
sije kol, se kmitá,
že nevidíš jí v květech ni v trávě, kde je skryta;
Jako růže, v síti
jež se listů kryje,
když jí květ, jímž svítí,
teplý vánek zryje,
vše těžkokřídlé krádce svou sladkou vůní zpije;
Jarní dešť jak běží
v třpytivých trav tříseň,
květy rosou svěží,
vše, co nezná tíseň,
co jasné, čisté, čerstvé, tvá překonává píseň.
Ptáku nebo duchu,
uč nás dum svých pění,
neslétlo mi k uchu
lásky, vína ctění,
jež dýchat může proudy tak božských unešení!
Svatební, věř, chór,
zpěv, jenž triumf hřímá,
ve tvůj rozhovor
prázdnotou nás jímá,
vždy jakýs nedostatek, my tušíme, je s nima.
Kde jsou písní tvojich
zřídla? Na vrcholu
hor, či v polích, zdrojích
v tvarech nebe, dolů?
Je láska to k tvým dětem, je neznalost to bolu?
Jasný, pronikavý
ples tvůj nezná zmdlení,
nudy též stín lkavý
nepadne v tvé pění,
ty miluješ, však lásky ty neznáš přesycení.
Ať bdíš nebo spíš,
ty o smrti taji
hlubší pravdu víš,
nežli nám sen bájí,
jen tím to, že tvé písně tak křišťálově hrají!
Zříme v před i zpět,
to, co není, lkáme,
vždycky trudu hnět
v každém smíchu máme,
vždy v nejsladších svých písních svůj smutek zpovídáme.
Míti ve zhrzení
záští, pýchu, strach,
nebýt narozeni
k žití ve slzách,
zda bylo by jen možno tvou radost stihnout v snách?
Dražší nad vše rhytmy
zvuků čarovných,
nad poklady v přítmí
spící starých knih
tvůj um by vzor byl pěvci, tvůj, jenž se nad prach zdvih'.
Uč mne plesu části,
jímž se musíš chvět,
šílenou tu slastí
překypí můj ret,
že jak teď slouchám tobě, kol slouchat bude svět.
Další: