|
- Vrchlický | - Má vlast | - Copyright | - |
Jaks je zaklel v balvany
vzácným uměním,
vazby jich jsou strhány
nočním mlčením.
K Šárce zvedá Ctirad skráň
v dálku napjav sluch,
Vyšehradská kde se stráň
v černý tyčí vzduch.
- Neslyšíš třesk temných ran?
Zda to duní hrom?
Perun jede z noci bran,
v skály hřmí i strom?
Nikoli, spí město kol,
bledý měsíc sní,
Vltava svůj šumí bol
a kvil její zní.
Vidíš? - Raděj nehleď tam,
raděj v můj patř klín.
Pověz, udeřit v roh mám?
ptá se druhý stín.
Co zřím, nelze chápati,
v žilách stydne krev,
hlava třeští v závrati,
srdcem bouří hněv.
Rozumím již ranám těm ...
Kéž lze věčně spát!
Provždy být již kamenem;
slyšíš, Vyšehrad,
Vyšehrad si boří vnuk
rázem kladiv svých,
skálu tříští divý tluk
hromů moderních.
Líp nám bylo, příteli,
v šerém pravěku,
my jen velkost viděli
klíčit v člověku.
Tuto chátru nezleká,
před čímž chvěl se děd,
nenajdeš v nich člověka,
ani srdcí sled.
Vše, co posvětila báj
luzným tajemstvím,
ziskuchtivá zprzní láj
hloupým vtipem svým;
kácí jen a netvoří,
vrtá v hrudi skal,
pro silnici rozboří,
co duch věků stkal.
Ranám těm již rozumíš?
Jak by v moji hruď
padaly, jich cítím tíž,
kámen, sestro, buď!
Bozi, zda ty bídáky
stud jme konečně,
bořit dědů zázraky,
zřít v to netečně!
Nač jen dláto mistrovo
z žuly zvedlo nás?
Dílo zkázy hotovo,
slyš ten hromný hlas!
Za skalou se zhroutí též
svatý Vyšehrad,
v hmoty sen se vrátit spěš,
věř, jsem balvan rád.
zpět na obsah 
Další: Záboj i Slávoj