Zlomek Ostřihomský
[...]
i by ho bylo stokrát viece,
na tvé skutky, na mysl zřiece,
zdáloť by sě ješče málo:
neb ač by sě to dostalo,
jakož tě tvá mysl podnúcie,
by slunečný vzchod v svéj rucě
diržal, k tomu západ v druhéj,
jakž tě vizi v mysli v tuhéj,
jměl li by moc u měsieci,
chtěl by i slunce dosieci.
[...]
Ničs tak tvirdě v světě stojí,
však sě někdy něčso vzbojí;
nemóž tak nic býti silno,
vše bude smirti pochylno.
Ale ty sám neznáš sebe,
ani kto móž znáti tebe.
Ni sú nám tvé země známy,
kda na tvých meziech bývámy,
ni sě na tvú škodu ptámy.
Protož nám daj, bychom jěli,
[...]
sě ničs nežědí,
ni té země sobě dědí.
Nenie v niej střiebra ni zlata.
Jmáš dosti jinady plata,
s tiemž šě jinady obchodi,
všicknu také svú věc zhodi.
Kdy ščěstie najlépe miení
k tobě a ve všem tvém chtění,
přěstaň v tu dobu všěch vojen!
Dosti majě, buďž pokojen:
jesti lidský život krátek,
[...]
řka: "Kakž bude, tam dieti je!"
Avšakž vzě velikú škodu,
pirvé, než přějede vodu.
Tuž naleže na ně silně,
na všě strany ovšem pilně,
všakž než by země dobyto,
by přielišně ľudí zbito.
Jakžto koli dřěvo v lesě,
ješto vzrostlo v dávném čěsě,
vztáh sě vzhóru pod oblaky,
[...]
[...] nebo v sočbu sě upierá.
Těch jediných struna birní,
ale praví ležie v tirní.
Těch hřiechóv zloby sedmery,
nemní mi sě, člověk který
by sě mohl pokryti cěle,
nebo v mysli, nebo v těle.
Když Natura světoplozie
vezřě na ně v takéj hrózě,
ten hřiešný sbor tak hořiece
nerodi tam zřieti viece.
[...]
a v zdraví jasen, v útrobě.
Tehdyž ta vždy Světoplozě,
přězřěvši strast v onéj hrózě,
tu, kdež Leviatan starý,
stojě prostřed pkelné zpary,
nohama rukama miešě
v ohni i ne v jednom hřiešě,
v němž by dušě zamátl hustě,
uzřěv ji, všeho opustě,
i odstúpi z ohně dále,
v němžto stáše, dušě pále.
[...]
všěch akských království dobyv,
až o Pora sě pokusil,
jenž i s Abizarem musil
podjíti pod jeho křídlo,
jež jest všěch kniežat osidlo.
A kde které v světě strany,
ty sú mu všecky poddány;
jakž podobno ke všiej hrózě,
že jiuž stojí na povozě,
kázav rozpieti větrníky,
nechtěl přěstati všeliký
[...]
i zařu neskrovným hlasem,
jakž sě všěcky dušě lekú,
an jako v trúbu nelehkú
řéve tisíc mlýnóv hlasem.
Leží pláně smutným časem -
kdežto ty dušě ubohé
tirpic strastné muky mnohé -
večným mrazem vždy pomirzlá,
kdež sama sobě omirzla
mirzkoščemi dušě hřiešná,
jiejž jedna věc neprospěšna,
mučéci sě neslýchaně,
křičéc na smirt bez přestánie,
jiejž smirt, že nelzě umřieti,
[...]
zpět na obsah 
Další: Druhý zlomek Budějovický
