|
- | - Byliny | - |
Z dalekého širého pole, z toho pole široko rozlehlého nevalí se bouře lítá, ani bujné větry se to nepozvihli, ale stádo divé zvěře, stádo hadí rozběhlo se po tom širém poli. V předu všech pádí líté zvíře Skymen. Když doběhl netvor k bystré řece, na zadní tlapy se postavil a zařval hlasem zvířecím, zahvízdl hlasem slavičím a zasyčel hlasem hadím, až se od křiku jeho zvířecího bystrá matka řeka rozvlnila, a od hvizdu slavičího temné lesy k syré zemi sklonily, a od jeho hadího zasyčení zelená tráva v širém poli povadla, neboť ucítil psí nepřítel narození Dobryňovo.
Narodil se na svaté, bohaté Rusi mladý Dobryňa syn Nikitič. Rodná matička Dobryňu porodila, chovala ho a do plné dospělosti dochovala.
Mladičký Dobryňuška Nikitič prospíval na těle a jeho bujná hlavička dospívala na rozumu, i začal si vyjížděti na dobrém koni do širého pole a v širém poli jal se zašlapávati mladá háďata.
Jednou Dobryňa přijel za širého pole, sestoupil s dobrého koně a vešel do svého paláce bělokamenného a vešel do jídelny ke své rodné matičce. I pravila Dobryni rodná matička, počestná vdova Mamelfa Timotějevna:
"Aj, světe můj, moje dítě milované, mladičký ty Dobryňuško Nikitiči! Vyjíždíš si na dobrém koni do širého pole a zašlapáváš tam mladá háďata. Nezajížděj ty v daleké dálky po širém poli, nezajížděj až k těm slavným horám soročínským, nezajížděj tam k těm norám hadím, a nezašlapávej malých háďat, nevcházej do nor hadích a nepropouštěj odtud zajatců ruských! - Nezajížděj mladičký Dobryňuško, ke slavné řece matičce Pučaji, a nekoupej se nikdy v řece Pučaji, neboť řeka Pučaj je velice dravá, na verstu široká a čtyřicet sáhů hluboká; v řece Pučaji jsou tři proudy velice prudké: první proud jak oheň žhne, z druhého proudu jiskry srší, z třetího proudu dým sloupem se valí a plamenem pálí; nekoupej se proto v řece Pučaji!"
Mladičký Dobryňuška Nikitič neuposlechl své rodné matičky, vyšel z jídelny, oblékl košilku kmentovou a na ni vzal nádherné barevné roucho a vyšel ze svého bělokamenného paláce na svůj slavný široký dvůr. Zašel do konírny světlé, dubové, otevřel vrata dokořán a vyvádí si hřebčíka neoježděného, dosud neosedlaného.
Dobryňuška klade svému hřebčíku na bujnou hlavu uzdu hedvábnou, stříbrem kovanou, klade na něho i sedlo čerkeské a přitahuje sedlo hedvábnými popruhy. I vsedl Dobryňa na toho dobrého koně bohatýrského a zvolal:
"A pojedu já k řece Pučaji!"
A zamával svou ocelovou palicí, kterou si vzal ne tak na krveprolití, jako spíše ke svému junáckému potěšení.
Tak vyjel Dobryňa Nikitič do širého pole na dobrém koni bohatýrském a jezdil tak po celý den, od rána do večera po slavném, rozlehlém, širém poli. I zachtělo se mladému Dobryňuškovi zajeti ještě dále do širého pole, až tam k těm horám soročínským, ba až k těm norám hadím. Pustil tedy uzdu koni a ujíždí přes širé pole. A ubýhá den za dnem, jako když déšť padá a týden za týdnem, jako řeka plyne: ujíždí Dobryňa ve dne na krásném slunéčku a v noci při světlém měsíčku, až dojel k těm horám soročínským. I projížděl se tam širým polem a pošlapal veliké množství malých háďat, až jeho bohatýrský kůň na kolena klesal.
I zachtělo se mladému Dobryňuškovi zajeti ještě ke slavné řece Pučaji. Svlékl se sebe šaty do naha a šel se koupat do řeky Pučaje.
V tu chvíli byly u řeky Pučaje krásné dívčiny; tenké, běloučké prádlo tam máchaly a takto hovořily k mladému Dobryňuškovi:
"Aj, ty statečný, urozený a dobrý junáku! Tady v naší slavné řece Pučaji nekoupají se dobří junáci nazí, oni se koupají v tenkých, bílých, plátěných košilkách.
Odpověděl jim mladý Dobryňuška:
"Aj, vy děvušky, holubičky, vy pradlenky, švadlenky! Vždyť vy, děvčátka, ničemu nerozumíte, vy jen samy sobě rozumíte." A šel se tak koupat do řeky Pučaje.
Dobryňa přešel prvý proud, Dobryňa přešel druhý, přešel i třetí proud, Dobryňa přešel řeku Pučaj od břehu ke břehu - i zalíbilo se mladému Dobryňuškovi koupati se a ponořovati se v řece Pučaji a zdálo se mu, že řeka Pučaj je tichá, mírná, jako louže dešťová.
Tu z daleké dálky, z širého pole od strany v západní - to dešť neprší, ani hrom to nebije, ba hrom nebije, nýbrž hřmot veliký se valí: nad mladého Dobryňušku přiletěla lítá saň, to hadisko Gorynisko o třech hadích hlavách s dvanácti choboty. Přiletěla saň proklatá nad Dobryňušku a mluvila takovými slovy:
"A, nyní padl Dobryňuška do mých rukou, do mých rukou a do mé vůle! Čeho se mi zachce, to s ním udělám: zachce-li se mi, potopím mladého Dobryňušku, zachce-li se mi, vezmu si Dobryňušku do chobotu a do zajetí ho odnesu, zachce-li se mi, ohněm Dobryňušku ožehnu, zachce-li se mi, tak Dobryňušku sama sežeru."
Ale mladému Dobryňuškovi bohatýrské srdce strachem neusedalo, uměl velice dobře plavati v bystrých řekách, i potápěl se od břehu ke břehu. A tu si vzpomněl na svou dobrou matičku:
"Nekázala mi má rodná matička, abych nejezdil k těm horám soročínským a k těm norám hadím? Nekázala mi má rodná matička, abych nejezdil k řece Pučaji, abych se nekoupal v řece Pučaji?"
A Dobryňa potopil se ještě od břehu ke břehu a potom přece vystoupil na příkrý břeh. Tu hadisko Gorynisko proklaté začalo na Dobryňušku jiskry sypati a páliti ho na bílém těle. A mladý Dobryňuška neměl ničeho nic, co by vzal do bílých ruček, neměl, čím by se sani zprotivil. Rozhlížel se po příkrém břehu mladý Dobryňa, neleželo-li by tam něco, co by chopil do svých bílých ruček a čím by se sani zprotivil. Saň sype na něho jiskry neutuchající a pálí jeho bílé tělo. Tu uviděl mladý Dobryňuška na příkrém břehu velikou řeckou čepici, která vážila tři pudy. I uchopil čepici do bílých ruček, nabral do ní hlíny a celým svým velikým hněvem hodil čepici na hadisko Gorynisko - saň padla na syrou zemi do kavyla trávy. Mladý Dobryňa byl velmi smělý, skočil sani na bílou hruď a chtěl jí rozsápat bílou hruď a utrhnout bujné hlavy.
Tu začalo hadisko Gorynisko prositi:
"Ty mladičký Dobryňuško Nikitiči! Neubíjej mne, saně líté, pusť mě, abych mohla poletovat po širém světě. Uděláme spolu velikou smlouvu: Ty nebudeš nikdy už zajížděti daleko širým polem, až k těm horám soročínským, a nebudeš nikdy už šlapati mladých háďátek; nebudeš propouštěti na svobodu ruských zajatcův, nebudeš se nikdy už koupati v řece Pučaji. A já nebudu nikdy už lítat na Svatou Rus, nebudu již kosit ruských lidí a nebudu si hromaditi ruských zajatcův."
Dobryňa pustil saň z pod svých kolenou, a saň vznesla se pod oblaka.
Jak tak saň letěla, stalo se, že letěla mimo Kyjev a tam uviděla knížecí neteř, mladou Zabavu dceru Puťatičnu, ana kráčela po široké ulici. Saň snesla se ihned k syré zemi, uchvátila knížecí neteř milovanu a unesla ji do své hluboké nory hadí.
Tu Vladimír, červené slunéčko, kníže stolnokyjevský po tři dny čaroděje a kouzelníky svolával, i dávné rytíře a jich se dotazoval: Který z nich by mohl zajeti v daleké širé pole až k těm horám soročinským, až k těm norám hadím a vstoupiti do hluboké nory hadí a vyvésti odtud knížecí neteř, mladou Zabavu, dceru Puťatičnu.
Kníže k nim do slova takto mluvil:
"Aj, vy moji knížata a bojaři, silní ruští bohatýři, všichni černokněžníci a čarodějové! Je-li v našem městě Kyjevě takových lidí, kteří by zajeli do širého pole, k těm slavným horám soročínským a k těm slavným norám hadím, je-li takových lidí, kteří by mohli sestoupiti do hluboké nory hadí a kteří by mohli vysvoboditi mou milovanou neteřku, překrásnou Zabavušku Puťatičnu?"
Takových lidí se v městě nenalezlo. I pravil Aljošeňka Popovič:
"Ach, ty slunéčko, Vladimíre stolnokyjevský, ulož tuto velikou službu Dobryňovi Nikitiči! Vždyť on udělal si slib se saní, že saň nesmí lítati na svatou Rus, a on že nesmí zajížděti daleko do širého pole a nesmí šlapat mladých háďat a nesmí propouštěti ruských zajatců. Tak Dobryňa dobude knížecí neteře, mladé Zabavy Putatičny, bez boje a bez krveprolití."
Mladičký Dobryňuška Nikitič si již odpočinul u své rodné matičky, ve svém paláci bělokamenném. I vypravil se tedy na čestné hody k Vladimírovi, knížeti stolnokyjevskému.
Tu Vladimír, kníže stolnokyjevský, přistoupil k mladému Dobryňuškovi a mluvil k Dobryni takováto slova:
"Ty, mladičký Dobryňuško Nikitiči! Ukládám tobě službu velikou, službu přetěžkou: zajeď ty daleko, daleko do širého pole, až k těm slavným horám soročinským, až k těm norám hadím a vstup hluboko do té nory hadí a vynajdi tam milovanou neteřku, překrásnou Zabavušku Puťatičnu, a přivez mi ji do Stolního Kyjeva a přiveď mi ji do paláce bělokamenného a vlož mi Zabavu do bílých rukou!"
Mladý Dobryňuška Nikitič sám sedí za dubovým stolem a tuze se zarmoutil a tuze sesmutněl. Vstal a vyšel ven z paláce bělokamenného, osedlal si svého dobrého koně a vrátil se nevesele z čestných hodů do své světničky, ke své rodné matičce, počestné vdově Mamelfě Timotějevně.
Rodná, matička praví Dobryni:
"Aj, ty můj světe, dítě milované, mladičký můj Dobryňuško Nikitiči! Co jsi přišel z čestných hodů tak neveselý? Nedali ti místa podle tvé hodnosti? Nebo tě pominuli, když vínem připíjeli? Nebo se ti některý opilý hlupák posmíval?"
Dobryňa takto odpověděl rodné matičee:
"Ty můj světe, rodná moje matičko! Měl jsem místo podle své hodnosti na čestných hodech, vínem mne nepominuli, ani se mi opilý hlupák neposmíval, ale Vladimír, kníže stolnokyjevský, uložil mi službu velikou, službu přetěžkou: Nakázal mi, abych zajel daleko do širého pole až k těm slavným horám soročínským, až k těm norám hadím, abych vstoupil hluboko do těch nor hadích a vynašel tam jeho neteřku milovanou, překrásnou Zabavušku Puťatičnu, a přivezl mu ji do Stolního Kyjeva a přivedl mu ji do paláce bělokamanného a vložil mu Zabavu do bílých rukou!"
Rodná matička pravila Dobryni:
"Mladičký Dobryňuško Nikitiči! Najez se teď a napij a lehni si spat. Jitro bývá moudřejší večera."
Dobryňa pojedl jídel cukrových, napil se nápojů medových a spokojeně ulehl spat. Ráno časninko, za ranního svítání, před východem červeného slunéčka, budila Dobryňu rodná matička:
"Vstávej, mladinký Dobryňuško, a vykonej dílo uložené, odsluž si tu službu velikou."
Mladý Dobryňa Nikitič rychle vstal, z tvrdého spánku se probudil, umyl se čisťounce pramenitou vodou a oblékl pečlivě. Potom vyšel na široký dvůr, nakrmil, napojil a osedlal svého bohatýrského koně. A když junák vsedl na svého bohatýrského koně, zaplakala jeho matička rodná:
"Já jsem Dobryňušku porodila a byl bez poskvrny! Jak vejde do děr hadích, jak vejde k těm hadům lítým, hadi zahubí jeho bílé tělo a vypijí jeho červenou krev!"
A matička na rozloučenou Dobryňovi bičík podala:
"Až budeš daleko v širém poli šlapati mladá háďata a kůň tvůj nebude již moci poskakovat, protože se mu háďata kolem nohou otočí, a kůň je nebude moci setřásat, vezmi tento hedvábný bičík a šlehej jím koně mezi oči a potom mezi zadní nohy. Tvůj dobrý kůň začne poskakovat, setřese všecka háďata, a ty je rozšlapeš do jednoho."
Mladý Dobryňa syn Nikitič pustil uzdu svému dobrému koni a ujížděl daleko, daleko přes širé pole. A ubíhá den za dnem, jako když déšť padá a týden za týdnem, jako řeka plyne: ujíždí Dobryňa ve dne na červeném slunéčku a v noci při bílém měsíčku, až dojel k těm horám soročínským. I projížděl se tam po širém poli a šlapal malá háďata. Hádata obtáčela se dobrému koni kolem nohou, že nemohl poskakovat a háďat s nohou setřásat: tu Dobryňa Nikitič chápe se bičíku, šlehá koně mezi uši a mezi zadní nohy. Dobrý kůň bohatýrský do výše poskakuje, háďata s nohou svých setřásá, a Dobryňuška je do jednoho rozšlapuje.
Potom Dobryňa Nikitič zajel až k těm norám hadím a zastavil koně bohatýrského. Sestoupil s dobrého koně na matičku syrou zemi a především vzal svou ostrou šavli, na bílou hruď položil si dlouhé kopí, pod levé paždí vložil palici ocelovou a za pás zastrčil si hůl, a tak vešel do hadích děr. Ale nory hadí byly zavřeny na zámky měděné a na závory železné, a Dobryni nelze vejíti do nor hadích. Tu mladý Dobryňa Nikitič železné závory vypáčil a měděné zámky odlámal a tak vešel přece do nor hadích.
Dobryňuška prohlíží si nory hadí a vidí, že v norách sedí mnoho zajatců, mnoho zajatců ruských; sedí tam knížata a bojaři, sedí tam i silní ruští bohatýři. Dobryňa chtěl zajatce spočítat, počítal a napočítal veliké množství zajatců, až přišel k tomu hadisku Gorynisku. A u hadiska proklatého sedí Zabavuška Puťatična.
I promluvil Dobryňa takováto slova:
"Aj, ty Zabavuško Puťatično! Vstaň rychle na své bystré nohy a vyjdi ven z nor hadích, pojedeme spolu do stolního města Kyjeva. Za tebou jsem přijel přes daleké, daleké širé pole, za tebou chodím po norách hadích."
Tu zahovoří saň lítá takováto slova:
"Ach, ej, ty Dobryňuško Nikitiči! Tys přece porušil slib! Proč jsi přijel k horám soročínským, proč jsi pošlapal má mladá háďátka? Proč chceš propustiti moje zajatce, a proč mi chceš odvézti Zabavušku Puťatičnu?"
Odpověděl Dobryňa syn Nikitič:
"Ach, ej, ty sani proklatá! A když jsi ty letěla od řeky Pučaje; prač pak jsi letěla přes hrad Kyjev? A proč jsi se k syré zemi spustila? A proč jsi nám unesla Zabavušku Puťatičnu? Vydej mi nyní knížecí neteř bez boje a krveprolití!"
Tu saň proklatá takto Dobryni odpověděla: "Nedám ti knížecí neteře bez boje a krveprolití!"
A začala s mladým Dobryňuškou Nikitičem boj a půtku velikou! Dobryňa zápasil se saní po tři dny a po tři noci a nemohl jí přemoci. Dobryňa již ochabuje, již chce saně zanechat, ale tu uslyší hlas s nebes, an volá:
"Mladý Dobryňo synu Nikitiči! Bojoval jsi se saní po tři dny a po tři noci, vydrž boj se saní ještě tři hodiny a přemůžeš tu saň proklatou!"
Dobryňa bil se ještě tři hodiny se saní a přemohl saň proklatou. Krev se z ní proudem valila a saň se v ní zalkla. I stál u ní Dobryňa po tři dny a po tři noci a nemohl se dočkati, až všecka krev ze saně vyteče. Dobryňa chtěl již od saně odejít, ale opět slyší s nebes hlas, an volá:
"Mladý Dobryňo synu Nikitiči! Postůj u krve ještě tři hodiny, vezmi své dlouhé kopí a tluč kopím o syrou zemi a takto jí přimlouvej: Rozestup se, matičko syrá zemi, rozestup se na čtyři čtvrti a pohlť všecku tu krev líté saně!"
I počkal Dobryňa u saně ještě tři hodiny a matička syrá země se rozestoupila a vypila všecku krev líté saně.
Tu vešel Dobryňa do nor hadích, vzal Zabavu Puťatičnu za bílé ručky, za prsty s prsteny zlatými a vyvedl ji z nor hadích. K zajatcům promluvil takováto slova:
"Aj, vy zajatci ruští! Vyjděte z nor hadích a běžte domů!"
Když ruští zajatci vycházeli z nor hadích, byl veliký hluk od toho, jaké množství jičh bylo.
Mladý Dobryňuška Nikitič přišel ke svému dobrému koni a posadil Zabavu na dobrého koně. Posadil ji zády k jeho hlavě a sám Dobryňuška posadil se tváří k jeho hlavě, a tak jel Dobryňa Nikitič do stolního města Kyjeva.
Když přijel na knížecí široký dvůr, sestoupil Dobryňa s dobrého koně, snesl s něho Zabavušku Puťatičnu, a zavedl ji do paláce bělokamenného a vložil Vladimírovi, knížeti stolnokyjevskému, Zabavu do bílých ruček.
A my mu za to slávu pějeme.
zpět na obsah 
Další: Dobryňa a Aljoša