X. Dívka zchytrala nad Markem
Siře žije osiřelá panna,
má-li oběd, již nic nevečeří,
a spojí-li oběd i večeři,
tehdy se jí šatstva nedostává;
s ale za to dobré štěstí měla:
slovo dostal kraleviče Marko,
přejal mu je vojevoda Janko,
prsten pak dal Ustupliče Pavel.
I zdvihli se všickni tři ženiši,
každý vede po tisíci svatech
i jdou přímo ke dvoru dívčinu:
napřed Marko a za Markem Janko
a za Jankem Ustupliče Pavel.
Ohlídne se králeviče Marko
's i promluví k vojevodě Janku:
"Kam jsi mi to pozdvihl se, Janko?
Co jsi tolik obtěžoval svatů
a i tolik utrmácel koní,
když to pro tě ani dívka není,
ale pro mne, králeviče Marka?"
Janko mlčí, neříkaje slova,
obrátí se k Ustupliči Pavln
a potichu takto k němu praví:
"Kam jsi mi to pozdvihl se, Pavle?
Co jsi tolik zobtěžoval svatů,
a i tolik utrmácel koní ?
Neníť panna tvoje ani moje,
však sokola králeviče Marka."
Pavel mlčí, neodpoví slova,
ale napřed jede přede svaty.
Když již byli nedaleko dvora,
zdaleka je uhlidala máti,
přívětivě jim vychází v cestu,
pak i panské způsobila kolo
a po třech je do dvora uvádí:
sází kmotra jednoho k druhému,
starosvata jednoho k druhému
a ženichy jednoho k druhému.
Potom pak se obrátila k svatům:
"A vy druzí ozdobní svatové!
Račte dále, rozmilí přátelé!"
Když si svati trochu odpočali,
pozdvihne se králeviče Marko
a vytáhne šavli damascenku,
i hodí ji sobě na kolena,
potom pak se k Jankovi obrátí
a potichu takto k němu praví :
"Slyšíš-li ty, vojevodo Janku!
A ty také, Ustupliči Pavle!
My vyndáme tři jablka zlatá,
položíme tři prsteny zlaté,
ať vyvedou ušlechtilou pannu,
ať vybéře, čí chce, jabko sobě,
buďto jabko, nebo zlatý prsten:
když pak sáhne, po čem jí se libí,
toho bude ušlechtilá panna."
Tu jsou Marka oba uposlechli,
i vyndali tři zlatá jablka,
položili tři zlaté prsteny;
pak vyvedli ušlechtilou pannu;
a tu praví králeviče Marko:
"Slyšíš-li ty, ušlechtilá panno!
Vyber nyní, čí chceš, jabko sobě,
buďto jabko, nebo zlatý prsten."
Když tu panna řeči srozuměla,
sirotatě, ale chytrá byla,
i odpoví králeviči Marku:
"Bohem kmotře, králeviči Marku!
Starosvate, vojevodo Janku!
I vy druzí, ozdobní svatové!
Bohem bratří, rozmilí přátelé!
Jablíčko je jenom dětská hříčka,
a prsten je mládenecká známka:
já si vezmu Ustupliče Pavla."
Když je Marko řeči porozuměl,
sykne Marko jako horská šelma,
udeří se rukou přes koleno
a k sirotě panně takto praví:
Čubko jedna, osiřelá panno!
Musel jest tě někdo k tomu navest,
nuže pověz, kdo tě k tomu naved?"
Odpoví mu osiřelá panna:
"Milý kmotře, králeviči Marku!
Tvoje šavle nevedla mne k tomu."
Tu se Marko zasmál na dívčinu,
a potom jí mírně pravil takto:
"Štěstí tvoje, ušlechtilá panno!
že jsi rukou po jabku nesáhla,
buď po jabku, nebo po prstenu,
na mou dobrou, neklamavou víru!
Obě bych ti byl usekal ruce,
aniž bys se nanosila hlavy,
i na hlavě zeleného věnce!"
zpět na obsah
