V. Smrt Štěpána Dušana
Rozstonal se je car srbský Štěpán
ve Prízreně doma ve svém městě,
rozstonal se, nemocen je k smrti.
I vidouc to carice Roksanda,
perem píše, jako muži píší,
i píše tři, čtyry píše psaní,
posííá je na vše čtyry strany
po celé své šíré carevině,
všecky pány sve k sebě pořadem;
"Vězte vy to, všickni naši páni!
Rozstonal se je car srbský Štěpán,
těžce stůně, nemocen je k smrti;
i pospěšte do Prízrena města,
byste cara zastihli živého,
i slyšeli pořízení jeho,
a komu chce carstvo poručiti."
Když se psaní po zemi roznesla,
a všickni jsou páni srozuměli,
pospíchají, co jen komu možné.
všickni přišli do Prízrena města
k nemocnému caru Štěpánovi.
Ještě zastihli jej na životě;
a všickni jej kolem obstoupili.
I přikročí král Vukašín blíže,
zdvihne cara z hedbávné podušky,
a tu nad ním hojné slze pláče.
Ohlíží se kolem srbský Štěpán,
ohlíží se kolem po všech pánech,
ohlíží se, a pak takto vece:
"Kmotře milý; Vukašíne králi!
Svěřuji ti celé svoje panství,
i svěřuji všecka svoje města!
I svěřuji všecky své vojvody
po veškeré po šíré té zemi.
I svěřuji dítko své Urošu
na kolébce, jemuž dní čtyrycet!
Panuj, kmotře, panuj sedm roků,
ť v osmé léto postup Urošovi."
Král Vukašín ale na to praví :
"Kmotře milý, můj care Štěpáne!
Nehodí se mi to tvoje panství,
nemohuť já, kmotře carovati; ;
neb mám syna velmi svévolného,
syna totiž kraleviče Marka:
kamkoli jde, neptá se nikoho,
kdeli sedne, všude víno pije
a vždy jenom samé sváry plodí."
I vece car srbský Štěpán jemu:
"Kmotře milý, Vukašíne králi!
Kdy já vše své vojvody měl v kázni
po veškeré po své carevině,
zdali nelze tobě svého plodu?
Ale však ti svěřuji své panství! ''
I svěřuji všecka svoje města!
I svěřuji všecky své vojvody,
po veškeré po své carevině!
Svěřuji ti dítě své Uroša
na kolébce, jemuž dní čtyrycet!
Caruj, kmotře, panuj sedm roků,
v osmé léto postup mému synu."
Takto mluví Štěpán, srbský mocnář,
tak poroučí, a s duší se loučí,
tak praví, a lehkou duši pouští.
Caroval jest on šestnácte roků;
a nemálo násilností činil,
utlačuje ubohé poddané.
Dřív hedvábný nosívali oděv,
pak se v oděv obláčeli hrubý.
Mladý Uroš, panského jsa stavu,
došel zatím síly i rozumu,
i zavolal svou stařičkou matku:
"Matko milá, cařice Roksando!
Dej mně, matko, kus otcova chleba."
I vece mu stará jeho máti:
"Věz to, synu, můj mladý Urošo!
Jestiť chleba, ale u jiného,
u kmotra to krále Vukašína:
když jest otec tobě odpočinul,
umíraje poručil je carství
kmotru, totiž Vukašínu králi,
by caroval zatím sedm roků,
osmé léto by vzdal tobě carství :
on caruje již šestnácte roků."
zpět na obsah 
Další:
