VIII. Marko králevič a Lutica Bogdan
Jeli ráno tři vojvodé srbští
od Kosova po přímoří krásném,
ten jeden byl ze Prílepa Marko,
ten druhý byl pan Rela z Pazaru,
a ten třetí byl z Poceří Miloš;
i brali se krajem vinohradu,
vinohradu Lutice Bogdana.
Rozehrál je koně svého Rela,
a pohnal jej proti vinohradu,
i ulomil hroznového vína;
vece k němu prílipský pan Marko:
"Nech ty, Relo, hroznového vína,
kdybys věděl, čí to jest vinohrad,
daleko bys obehnal tu koně:
jeť vinohrad Lutice Bogdanův.
Jedenkráte jel jsem tudy také
i ulomil vína hroznového,
tu přistihne mne Lutice Bogdan
na kobyle, na hubené herce;
i nesměl jsem dočkati Bogdana,
však pádil jsem po přímoří krásném;
a vždy stíhal mne Lutice Bogdan
na hubené své kobyle herce.
By nebylo Šarce statečného,
zajisté by mne byl již uchvátil;
však můj Šarec počne uháněti,
a kobyla počne ustávati;
i vida to Lutice Bogdane,
máchne tu svou těžkou topuzínou,
a pustí ji za mnou po přímoří,
zasáhne mne k hedbávnému pasu,
pobratřenče, násadou topuzní,
a srazí mne Šarínu za uši.
Jedva jsem zas na sedlo dopadnul
i utekl po přímoří krásném.
Od té doby sedm let již prošlo,
však jsem potud ještě tudy nejel."
Ještě takto spolu rozprávěli,
tu se temné prachu mračno zdvíhá
z vinohradu po přímoří krásném;
hledí na to tři vojvodé srbští,
avšak ejhle, tu Lutice Bogdan,
a s ním jeho dvanácte vojvodů!
Když to spatřil králeviče Marko,
i praví tu k Reli a k Miloši:
"Víte-li to, vy dva pobratřenci!
Ejhle na nás jde Lutice Bogdan,
a my všickni tři ztratíme hlavy,
ale pojďte, abychom uprchli."
Ale Miloš z Poceří mu vece:
"Pobratřenče, králeviči Marku!
Potud myslí i říkají lidé,
že není tří statečnějších reků,
nežli my tři srbští vojvodové;
lépe nám je všem třem zahynouti,
než hanebně nyní uprchnouti."
Když to slyší králeviče Marko,
zase na to pak jim odpovídá:
"Slyšíte-li, vy dva pobratřenci!
hleďte, bychom my jich rozdělili:
zdali chcete na Bogdana sama,
neb na jeho dvanácte vojvodů?"
Dí tu k němu i Miloš i Rela:
"Na Bogdana my chceme samého!"
Sotva Marko tomu porozuměl,
i v tu chvíli přikvapiltě Bogdan.
Marko chopí těžkou topuzínu,
za dvanácti vojvody se honí;
několikrát jen se jest obrátil,
a všech dvanáct od koní odloučil,
i potom jim bílé ruce svázav,
pohání je kolem vinohradu.
Avšak ejhle Lutice Bogdana,
ten zas honí Relu i Miloše,
oběma jim bilé ruce svázav.
Když to spatřil králeviče Marko,
uleknuv se jako nikdy prvé,
počne hledět, kudy uprchnouti,
avšak ihned na mysl mu přijde,
že slíbili si jeden druhému:
když by jeden v nesnázi se viděl,
by mu druhý přišel ku pomoci;
pak uchopí uzdu Šarínovu,
sobolovku na čelo přitiskne,
a s obočím sobolinu spojí;
pak vytáhne šavli okovanou,
i pohlíží stranou na Bogdana.
Stane Bogdan po kraj vinohradu,
když Markovy černé oči zhlédne,
i jakýtě Marko svými zraky,
odumřely nohy pod Bogdanem.
Zhlíží Marko k Lutici Bogdanu,
zhlíží Bogdan k Marku králeviči,
i nesměltě jeden na druhého.
potom vece Lutica Bogdane:
"Pojď, ty Marku, smiřme my se spolu:
ty mi propusť vojvodů dvanácte,
já ti pustím Relu i Miloše."
Jakmile jest Marko porozuměl,
pustil jemu vojvodů dvanácte,
Bogdan pustil Relu i Miloše.
Marko sundal měch se svého Šarce,
potom sedli, pili žluté víno,
zajídali je hroznovým vínem;
když se již dost vínem podnapili,
vstali ti tři vojvodové srbští
a své dobré uchopili koně.
Vece Marko k Lutici Bogdanu:
"Buď tu s Bohem, Lutici Bogdane!
Až se někdy zas ve zdraví sejdem
a napijem červeného vína!"
Odpoví mu Lutice Bogdane:
"I jdi s Bohem, králeviči Marku!
Kéž tě moje oči neviděly!
Jako jsi mne dnes omráčil strachem,
nikdy nedbám tebe pohřešiti."
Odjel Marko po přímoří krásném,
ostal Bogdan po kraj vinohradu.
zpět na obsah 
Další:
