|
- Geisslová | - Immortelly | - Copyright | - |
Básně Irmy Geisslovy
(Nákladem knihkupectví dra. Grégra a Ferd. Dattla. Praha 1879.
Elektronická verze - Borovička, Lukáš. Praha 2003.)
1874 - 1878
Ráda bych zpívala,
však - je mi k pláči,
vyronit slzí proud,
kampak to stačí?
Kdybych já věděla,
že tam zmírá hoře,
spěla bych po lodi
za daleké moře.
Za moře daleké
na jih vonný, vnadný, -
kde by se nerouhal
hoři mému žádný.
Zadusila pozdní květy
sněžná závěj -
a v mém srdci poslední už
zmírá naděj.
Naděj - že se mohu jednou
trudu zbýti, -
že můj člunek nerozkotá
vlnobití. -
Od vrchole ku kmenu
mladé, hebké listí,
drobounké, vždy po pěti,
že je nelze sčísti.
V rozhoupaných haluzích
malé ptáčků děti
švitoří a těší se,
jak tam budou pěti.
Větřík mladým listovím
tichou píseň hude -
kdež budu, až zežloutlé
opadávat bude!? -
Zpěněná vlna mi
stále něco šeptá,
zdali jí rozumím
ani se mne neptá.
Nepěň se, nesváděj,
neperli se smíchem!
kdybych tě poslechla,
bylo by to hříchem. -
Dunaji, Dunaji,
jak ten vír zašplouchal -
že nejsi Vltavou,
bysi mne poslouchal!
Bysi mne poslouchal,
řeči mé rozuměl,
v odpověď vlnami
po česku zašuměl!
Zářila hvězdička na blankytu
v drobounkém, stříbrném čarosvitu,
náhle se pohnula, rozskočila -
nesmírná hloubka ji pohltila.
Určen byl duši mé od věčnosti
okamžik nebeské blaženosti,
zaplanul, pominul v uhasnutí,
bylo to po Božím rozhodnutí.
Dýchá šeřík do šera
májového večera,
v diamantech plane tráva,
vůni časem prolétá,
šeříkem se proplétá
hnědá peruť smrtihlava.
Luny paprsk třpytivý
roní světlo na nivy,
na jezera plochu bílou,
tu kde v šumném listoví
košatého olšoví
ptáče dřímá s družkou milou.
Šumot strání lesnatých,
bzukot mušek křídlatých,
šplíchot vln a vánku chvění ...
slzu láká do zraku
tento souzvuk soumraku,
plný tužeb, plný snění - !
Šelestí větérci,
po křoví skáčí,
přilítla vzpomínka -
a mně je k pláči.
Víte co taková
vzpomínka značí?
plesání v zoufání
proměnit stačí. -
Nad čím se raduje skřivánek malý,
zamířiv k oblakům do modré dáli,
ku které lítá,
sotva že svítá,
nech ještě pod mlhou dřímají skály,
O čem si povídá potůček v lese,
nad nímž se lehounká lodyha třese,
kterou vždy vánek
kolébá v spánek,
jak se jen podvečer k vrcholům snese,
O čem si šeptají bělostné břízy,
motýl kdy zlatý v jich korunách mizí,
co sladce bolí
křepelku v poli,
tu když je cit náš tak jarní, tak ryzí,
Co horstva znamená duhová páska,
o čem sní ledovců vznešená kráska,
to všechno cítí -
tvorstva že žití
prochvívá Bůh a ten Bůh že je láska.
Rumění se v žitě koukol,
modrají se chrpy -
a to neví nikdo v světě,
co má duše trpí.
Těká motýl po lučině,
do kalíšků sedá -
a to neví nikdo v světě,
koho zrak můj hledá.
Pěje skřivan pod obláčkem,
třepotá se v jasnu -
a to neví nikdo v světě,
pro koho já zhasnu.
Vylít motýl vesele
z červeného jetele,
zatřepotal křidélkoma -
kde že sladko - tu že doma.
Motýlek ten hezoučký,
tečkovaný, žluťoučký,
semo tam se mihotaje
nedoletí v dálné kraje.
Jednou s vánkem počne hrát,
dolů zřím jej dopadat;
končí žití na jeteli
záhy - ale u veselí.
Roviny, planiny,
jak mi to líto,
že už je požata
pšenice, žito;
pšenice žito,
vlnivé klásky,
že s nimi umlkly
skřivánčí hlásky.
Jeseni, jeseni,
k čemu ty spěchy?
dost ještě ochladíš
teplejší dechy,
oškubeš sady -
jak už to bývá, -
a kdo ví, napřesrok
budu-li živa! -
Odpočívej sladce
v tichém, matko, hrobě!
kdybych mohla, věř mi,
já bych přišla k tobě.
1
Noc neklidná, noc jesenní,
kol duje vítr v kvílení
tam od severu k poledni,
a trhá listy poslední.
Já na zvětralém pavláně,
jenž vzdorně shlíží se stráně,
dlím sama; hostů nevítám,
jen spadlé hvězdy počítám. - -
Ó zpustošený podzime!
jak teskně mluvíš k duši mé,
že květy v rakvi zmaru máš
a čekáš jen už na rubáš.
2
Má vesna byla kratičká,
že zesnula mně matička,
a dnové v těžkém hoři mém
jsou dlouhým, smutným podzimem.
Jak dávno tomu, matičko,
co poslední svůj spánek sníš,
a myslím, že to vše je snem,
že snad se ještě probudíš.
Tys víc než matkou byla mi -
ne každý blaha toho zná -
a vroucí pro tě zápal můj
byl víc než láska dětinná.
Mně dosud těžko uvěřit,
že v zemi lůžko dali ti,
já želím tebe den co den
a neoželím do smrti.
3
Matičko, to ví Pánbůh sám,
jak často na tě vzpomínám!
co napláči se pro tebe,
že odešlas mi do nebe.
Když z ňader v těžkém trápení
se roní vzdech a úpění
a letí v prázdno příšerné -
já neznám duše důvěrné.
A neznám družky soucitné -
leč hvězdy v klenbě blankytné,
a lidskou hledat útěchu -
já bála bych se posměchu.
4
V kraj zasmušilý, mlhou zšedivělý,
se od severu ostré větry ženou,
a zaskučivše plání zasněženou,
v skal ukryly se zášer osamělý -
Ó kterak toužím s větru dechem splynout
a odletět v zem želané své vlasti,
tam na hřbitov, jejž žluté kryje chrastí,
a podál hrobu tvého, matko, zhynout.
Jen jednou ještě na tom tichém hrobě
kéž spočinu, než Morana mne schvátí,
tam zašlé ráje vzpomínkou se vrátí,
den vzplane opět v lebky ztmělé kobě.
A splní-li čas touhu dlouhých roků,
snad uzdraví se chorá moje duše,
a nebo - jako bleskem polní hruše
tou prudkou slastí život stane v kroku.
5
Matičko má, matičko má!
snad již brzo přijdu k tobě,
ale nevím, - mně tak divno, -
zda-li poznáš svoje robě?
Ach, tak mnoho změnilo se,
jenom ne má láska vroucí,
jež mi spřádá pro útěchu
vzpomínání nehynoucí.
Jak se ti as po ta léta
dřímalo v tom lůžku tichém,
na němž drobných modrých zvonků
vzkvétal kalich za kalichem?
Nad nímž vonné spěly vánky,
nad nímž ptáčci šveholili,
a jejž zima ukrývala
pod hermelín sněhobílý.
Svatý pokoj hrobu tvého
snad že mír mi vdechne zase,
a můj duch jen pochybuje,
matičko má, nerouhá se?
6
Matičko, milá matičko,
zima už zpola v odchodu,
a ty se dosud nevracíš,
mám v tom zřít vzdor či náhodu?
Den se už dlouží, krátí noc,
méně mám snů již o tobě,
a že jich bude ještě míň,
šeptá zlý duch mi ve zlobě.
Matičko, drahá matičko,
což jsi mi vskutku umřela,
a je tak směšnou naděj má,
že bych tě opět uzřela? -
Tys přece mnoho, přemnoho
měla mi ještě sdíleti,
a osud nás tak rozloučil,
jak když se ptactvo rozletí!
7
Ó matko, matko! šílím snad,
než, prosím, mohu-liž já za to?
proč bylas duší andělskou,
tvůj pohled jas, tvá slova zlato?
Tys mne až k vášni vznítila,
a potom zašla ku pokoji,
a marně hledám podobné,
a marně hledám lásku tvoji.
Matička mi děla ve snu:
Neplač, dítě, zpívej,
za to, co ti udělali,
květ jim v půdu vsívej.
Kterak ale zpívati mám,
matko nejmilejší,
když se nikdy v tom mém srdci
bolest neskonejší.
Za dne bloudím prázdnou síní,
oko marně hledá ...
tak že večer k chmurám starým
nová v čelo sedá.
Sen s mých víček odvál dávno
palčivé dech touhy -
žeť sám život nápěv smutný,
nekonečně dlouhý.
9
Mně teskno po tobě,
ó nejmilejší máti!
jak v poli na podzim,
kdy skřivan v dál se tratí,
již bledé slunce zlatí;
a jako v zahradě,
kde řídne klenba révy,
v níž pruh se oblohy
jak modrá stuha jeví,
a mračna jako hněvy.
Má spící rodičko!
v mé duši těžké hoře,
jež nerozruší noc,
ni den, ni ranní zoře,
ni nových citů moře;
má první byla slast
tak přenesmírně krátká,
teď pustý život můj
jak pobořená chatka,
jak v noci křižovatka. -
10
Větérku ty šumný!
ve tvé snivé chvění
šeptají má ústa
tiché pozdravení.
Nes je dálné vlasti,
nes je tomu kříži,
pod nímž černá země
matičku mou tíží.
Kéž bych na tom hrobě,
nejmilejší máti!
dosyta se jednou
mohla vyplakati.
Což ti lidé vůkol
těšit, bavit umí;
ale srdci mému
nikdo nerozumí.
Matičku pak dobrou
vzala Boží ruka;
poroučím to nebi -
ale srdce puká.
11
Ó matko má, když na tě vzpomínám,
tak prudký bol mé srdce prorývá,
a divno mi, jak bych se dívala
na lebku, jež se mrazně usmívá. -
Kdy vzpomínajíc na tě k večeru,
zrak bez důvěry v modro pozvedám,
ret šepce: což je navždy ztracena? -
už se s ní více nikdy neshledám? -
A žádná nezvučí mi odpověď
ni od jara, ni v tichu od zimy -
nu ovšem, věčnost k lidem něma je,
a tvoje víra, matko, schází mi.
12
Zde v němotě ustlali tobě,
kde smrtník jen do hroudy klepe,
a hlodavec hlínu jen chroumá, -
a řekli mi, že ti tu lépe.
Když nevidíš, kdo tady kleká
a láskou se modlí k tvé duši,
a pláčem svým - šíleně doufá,
že přece tvůj těžký sen zruší!
Já bloudím jak zbavená smyslů
tím strašlivým pohřbených sadem,
kol sladký šum listí mne zranil
a pálí jak uštknutí hadem.
Když zapěje v křoví tu ptáče,
mně zdá se to rouháním, smíchem,
a vy chcete zmírnit mou bolest
v své útěchy slově tak lichém!
Vždyť srdce mi krvácí, puká,
kdy smrtník tu v hroudu jen klepe,
a hlodavec hlínu jen chroumá,
a řeknou mi - že ti tu lépe!
13
O jaký smutek, o jaká lítost!
mám tě tu samu zanechat opět,
by tvůj rov dujné rozvály větry,
pták musel v křoví píseň svou dopět.
Už slétá k zemi zarudlé listí,
o kterak smutno, tesklivo je mi,
přikvačí zima a na tvé lůžko
napadne sníh a srovná je s zemí.
14
Dnes tomu sedm let,
co v propast chrám se zvrátil,
co zhouby meteor
se žhavě zaklikatil
dnů jasných večerem,
že rudým světlem muky
vše vzplálo v žití mém,
kdy hran kol lkaly zvuky.
Dnes tomu sedm let,
co podlomen je kořen
mé síly životní,
co chrám mých plesů zbořen,
dnes tomu sedm let,
co jizvu v srdci nosím,
dnes tomu sedm let,
co o hrob zemi prosím. -
2. července 1877.
15
Spi, oh, jen spi! jeť lépe tam,
zde otravuje duši klam,
a víra jí pak k smíchu,
že sladký žár, jenž láskou zván,
než ozářil by ducha stan,
dusíme sami v tichu.
Když vane srdcem mrazný chlad
a mysl jako zpustlý sad,
jejž drsná mlha tíží,
proč nepozírat častěji
s poslední v poklid nadějí
sem k tomu tvému kříži?
Já slyším z temna k pohřbu hrát,
mne bolí vše, já chci už spát,
ó dovol, u tvých kostí;
cos tmu i v hrobě vyzlatí ...
já nesmím o to žádati,
ni zde ni na věčnosti.
Ó vlasti, drahá máti!
máš ve mně chudé robě,
mám kvílící jen lyru
a tu svou lásku k tobě.
I.
Smutek pustý na hlavu mou
černé, těžké křídlo skládá,
nikdy jsem to nevěděla,
jak tě, matičko, mám ráda.
Nyní bloudím v zamyšlení, -
ó proč je tak prázdno kolem?
stýská se mi k nevypsání,
hynu touhou, hynu bolem.
II.
Dunaj hučí, Dunaj stená,
v bílé růže kypí pěna.
V čistý safír vlnky hrají,
které v dálku ubíhají.
Dunaj hučí - slza stéká -
ach, to není naše řeka.
Dunaj šumí - srdce vzlyká -
nepřivyká - nepřivyká!
III.
Jak tichý kraj! roj zlatorudých mráčků
jak hejno žluv se vznáší nad západem,
mír vane z polí, zdravý dech tam z křoví,
a nebzučí ni hmyz v to nesouladem.
Pláň vroubí v dáli modré vlny horstva,
já zírám tam a bolest pálí v skráni,
ach, kde je kraj, kde luh mé drahé vlasti!
ta cizá krása vždy jak když mne raní.
Na dunajském břehu
jsem se zamyslila;
zatesknila tiše,
o domově snila.
Šeptající vlnky
hladinou se točí,
lahodno je vůkol -
přivřela jsem oči.
U poskoku luzném
vlnky dováděly,
pohádky mi české
sladce vyprávěly.
Opředla mne mlha - -
V šumivém vln hluku
pod vodu jsem svislou
ponořila ruku.
Tu se rozplynula
pěkná moje báje -
jenom cizá řeka
takto studená je!
(U hrobu Josefa Slavíka)
Byl chmurný podvečer,
pln oprchaných listů,
pln mřících mlhovin
a větrného svistu,
kdy půda hřbitovní
mým zachvěla se krokem,
a stála jsem tu v snech
se zaroseným okem.
Jak vzhůru památník
čněl osamělý, sirý!
i k šedým oblakům
ten obrys bílé lyry,
a hrany zvětralé,
jež opukaly časem,
jen tráva halila
svým dlouhým, chvějným vlasem.
Zde tedy práchniví
ten obal duše jemné,
jíž kouzla posvátná
ve zvuky přetajemné
vtkal smyčec mistrný,
že oko české vzplálo -
žel Bohům slovanským,
jak časně doplesalo!
Tys v temnu našich běd
byl duhou karmínovou,
tvé housle v útrapách
nám harfou Davidovou,
teď dřímáš hluboko
v té půdě drsné, chladné,
a oko druhů tvých
zde nezatruchlí žádné. - -
Chlad vlhké perutě
tmou noční klade k zemi -
já hřbitov opouštím -
ó kterak smutno je mi!
zda též hrob v cizině
mne vyrve z tužeb víru,
v němž české srdce mé
se nedotouží míru? -
Pohnulo se křoví listů prosté,
zadul větřík ještě zimavý,
křoví - na pobřeží rudém ještě,
větřík - nad hladinou Vltavy.
Prázdno v koruně té lípy naší,
zrak k ní poutník zvedá zkoumavý,
čápi v sever letí - čas je tady -
kdy se české jaro dostaví?!
Ó vlasti má, ó trpící
ty mučenice svatá,
zda uzřím kdy, že od tebe
ta hořká číš je vzata?
Či hněvají se Bohové
a zkouší tím svou dceru,
zda věří v příští svobody,
či dýše pro nevěru?
Slyš - ozvěnami zanáší
sem z Vyšehradských rumů
šum vánku z mechu šedého
tu dávnou, krásnou dumu ...
Ó lid můj zná tu postavu,
ten vavřín pěvce - reka,
zná věštbu kněžky věhlasné -
a vyplnění čeká! - -
Zhyň nářku na rtech vlasti mé,
zpěv naděje z nich prýšti!
neb spasí národ svoboda,
kdy věří v její příští!
O lide můj, již prchá noc,
a nedaleko do svítání,
ty ještě spíš, dům nechráníš?
a nepřítel je na číhání.
Co platen sen, ten krásný sen,
že na svém statku sám jsi velel ...
kdy práh tvůj zatím zarůstá,
je bejlí to a hnusný plevel.
Čím platno snění o recích:
jak slávy Čechám dobývají,
kdy přec jen ku tvé obraně
sem ze svých hrobů nevstávají?
Vždyť na východ i na západ
tvá rodná chatka ohrožena -
tu uznej sám, že právě čas,
ať zbrojí muž a bdí i žena.
O, povstaň už a stráže hleď
a neploď hany svému jménu,
což - pozdě až bys procitnul
a chýž tvá byla ve plamenu? -
Oj, otčino má, otčino!
kdy probudíš se ze spánku?
kdy zaplane v tu naši noc
nach skvoucích ranních červánků?
kdy radostným zas ruměncem
tvář lidu vzhoří zmučená,
zrak zaleskne se, v nějž se být
zdá věčně slza určena?
Kdy zazpíváme sobě zas
v té tiché české chatrči,
jež opět bodře po letech
se pousměje ze smrčí?
kdy nočních mátoh směsice
pryč prchat bude z našich hor,
kam bratry tábor nadšené
zas svolá v jarý rozhovor?
Kdy boj nám bude svatým zas,
a vlastencova ctěna ctnost,
že vůle vzpruží klesání
a víra potře pochybnost? -
Až zoufat - doufat ustanem,
a uznáme, žeť spasení
jen v práci v roli dědičné,
jen u vědě, jen v umění!
Zlaté město Libušino,
pod Petřínem, na Vltavě,
když tak na tě vzpomenu si,
plakala bych usedavě.
Proto mluví převýznamně
každá stěna, každý kámen,
by nám v líci nad tvou změnou
vzhořel rudý studu plamen?
Kde tvá řeč, jež s trůnu zněla,
z královských řad bojovníků?
bolno vidu, trapno slechu!
naříká si - v čeledníku ...
Co nám zbylo z naší slávy?
z kalichů jen pouhé střepy,
nyní vstana co bys našel,
tatíčku náš, Žižko slepý!
Hučí proudy Vltaviny
smutně v půlnoc, smutně z rána,
sláva města Libušina
zahrabána, zahrabána. -
Smrt je zárod nových žití,
život její osten cítí,
zvětrám jako výpuk v římse,
pro koho však, nedovím se.
Jestli horské balvany,
mech jich dlouhý, svislý,
také jsou si vědomy,
cítí, soudí, myslí,
jak as zovou člověka,
jenž se šlápnout neleká
zhoubnou na ně nohou?
Když se v horách soumračí,
pod skalnatým trůnem
hádám, zdali vášeň též
zmítá horstva lůnem?
zda též touhy žhavý hrot
cítí v boji o život
jako zvěř a lidé?
Ráda já bych zvěděla,
nádherné vy hory!
zdali o tom spřádáte
plesné rozhovory,
s okem, s tváří zářící,
když se modlí básníci
v posvátném k vám citu?
A já bádám - (kdož to ví,
zda se dobádáme!?) -
když se v bouři balvan váš
trhá, drtí, láme,
zda též smutku, žalu vzdech
ve vašich lká útvarech
nad součlena skonem? -
List rozloučiv se navždy s haluzemi
teď mihotá se v povětří jak pérko,
a zvolna, tiše dopadá pak k zemi.
A nikdo proň - leč básník nezasteskne,
dál času běh své hrozné žene kolo,
hvězd kytice dál v zenitu se leskne.
Což o lístek! týž mír kol hody slaví,
když letí mor, a jak srp polním chrpám
myslícím lidem krásné rubá hlavy.
Když zmírá ptáče v háje vonném stínu,
ni list se jeho dechem nezachvěje,
a slunko se naň mříží větví - směje.
Hle, zobáček už rozevřen, dech prchnul,
tvor bez vlády se v lesní trávu svalí -
a šumot lesa milost Boží chválí. - -
Slunce praží, světlo úpalné,
ani větřík nezavzdychá,
motýl utajil se září zpit
mezi květy do kalicha,
oh, jak bolestným ten denní jas,
a jak trapným je ten poklid ticha!
Ráno číš mých citů zperlena
vděkuplně rosnou slastí,
teď má hlava těžka, znavena,
jako pod korunou strastí,
hle, i radost nudnou obtíží,
kterouž chamraď - posměch chrastí.
Hle, toť člověk! - - Bohům vyčítá,
kdy se spokojit má s málem,
a jak děcko křehké mrzí se
u pohledu na ráj stálém,
takže by se cítil nešťastným
v blahu nebes neskonalém!
Proč stále slyšet mám jen nářky neplodné
a výkřik srdce rvoucí?
nač, duchu, vzpíráš se, vždyť dárcem všeho Bůh,
a Bůh je všemohoucí. - -
Proč, duše, zoufáš si, žes v mdloby porobě,
a těžko skvět se ctností?
vždyť věděl o tom Bůh, a určil, dopustil
to vše už od věčnosti - ! - -
Vzdor proti přírodě - jak babylonskou věž,
kdy pídimužík stéká,
a ona v právu je, svou mocí drtící
se svrhnout na člověka.
A vůle svobodná? oh, větším posměchem
se nelze rouhat lidem,
ji ruší náhoda, a moudrý tuší tak
už s resignace klidem.
Buď, Pane, vůle tvá, tak my se modlíme,
tak též se dělo posud,
mám-li být světicí, anebo lupičkou,
nuž budu, mám svůj osud. - -
Leč, přec se nepodám! spíš vzmachem zoufalým
se vznesu k smrti šeru,
a zda tak před věky už bylo určeno,
to lhostejno mi věru. -
Je smutno; Vesny čas, leč zima,
na suchých, holých větvích stromů
jen vrabci sedají a křičí,
jsou nevítáni už kol domů.
Je smutno; těla zpěvných ptáků,
již pomrzli tu hustě leží,
brouk živí se z nich, záhy zplozen,
i tuhne zas - již opět sněží!
Je smutno, mysl zasmušena,
a srdce dvakrát žal svůj cítí,
ten starý žal! - duch stůně tuchou:
že vyschne jednou všechno žití.
Je smutno, hlava unavena,
i příroda kdys mdlobou stane,
a časem vymizí i lidstvo,
jak jarní páry větrem štvané. -
Mně teskno je, tak nevýslovně,
tak smutno, jako před smrtí -
zdaž předtucha to, příští ranou
že osud hruď mou rozdrtí?
Že v moři věku přenesmírném
jak člunku troska utonu? -
můj odpor zoufalý, jak chmýří
bouř sfoukne krutých zákonů? - -
A zapomnění s povrchu pak
mou stopu navždy zahladí?
i odumrou má zvučná hesla,
tak slavně zmizí za mládí?! -
Nechť zapadnu: Však jedno žádám:
než s veltokem tím uplynu,
nechť bleskem zaplane mé žití
a v blesku tom ať zahynu!
Tys líbán retem Múz v tom hrdém, bílém čele!
tam stopa dumy znát za noci osamělé,
kdy v mlhách dříme kraj
a luna s hvězdami v to pletivo mlh třpytné
roj jisker rozsype a slzy čarosvitné,
i mění zemi v báj.
Kam zírá oko tvé, tak upjatě, tak z hloubí?
zda v konec světů všech, jež hlubný obzor vroubí
tak hluše, sinavě?
zda je to beznaděj, či touha jemných duší,
jež tiše dojímá, leč do základu vzruší?
Ne, ty sníš o slávě!
Ples vířil kolem mne jak v máji zahradou
květ jabloní a hlohu,
kdy vánek zavívá v ni z hájů posvátných
zvuk jarních zlatorohů.
A prapor rozkoše vlál šumně, nádherně,
prost všednosti a tísně,
a v každém záhybu se krylo tajemství,
jak duše sladké písně.
Tluk srdcí: evoe! toť žití, právem tvým,
jak pláč, jak utrpení,
jež cítím z lehounka jak páry nad luhem
se vznášet z rozechvění.
Jak černý hrobařík, jenž ryje pod zemí,
trud hlodá v mojí duši,
že stín se staví k ní jak fata morgana
v dnech parných na ovzduší.
Což platno?! vlhne zrak, nač studu? slzo skaň,
jak luny paprsk v mlází,
což mohu za srdce, jež touží ve chrámě,
v němž idol jeho - schází?
V těch očích zářivých já šílený zřím bol,
jenž vznikal, vzrůstal kdesi,
a na mžik vznícená krev varem kypící
zas chladne - k smíchu, plesy - ! ...
Rej víří kolem mne jak první komety
kdys ve tmách všehomíra,
a srdci mému jest jak cvrčku pod listem,
kde v zavinutí - zmírá.
Ač tu na obzoru všehomíra
hlahol zemské vřavy odumírá,
nikdy lidská bída s nářkem svým
nezasténá tichem posvátným,
kde se orlí peruť třepotává,
bílá bříza šumět nepřestává,
kde se osamělých květin dech
tají na obrostlých balvanech, -
přece dolů toužným okem zírám,
zde mi chladno, - do pláště se skrývám,
samota mne mrazí odvěká,
hledám, volám - srdce člověka.
Ráda já se dívám
v pěkné lidské oko,
do té studně jasné
dolů přehluboko.
Když z té hloubi zírá
duše přímá, prostá,
ó jak takového
ráda vítám hosta!
A přec často s námi
divná hra se tropí,
že i před tím pěkným
naše v zem se klopí.
Znám na světě já jednu řeč -
ta pronikává duši;
a často pomsty přísahy
v ní okamžikem ruší.
Tak vážná je, že udusí
smích nejvzdornější pýchy;
jí hnuto srdce zoufá si
i pro nejmenší hříchy.
Tak mocná - že v ní každá řeč
má vítězného soka,
ta nade všechny jazyky -
řeč významného oka.
Ach, to ví jenom Pánbůh sám,
co vídám v lidském oku!
nikdy to vlíti nemohu
v nejkrasší písně sloku.
O tomto Božím zázraku
neučí žádná víra,
a přec v něm více tajemství
než v hloubích všehomíra!
Pláň polí dalekých
tak opuštěna, pusta,
jí bloudím nadarmo,
a přec má touha vzrůstá. -
Na ztracené cestě
šedý kámen leží;
vedle růže planá
pučí v listí svěží.
Hrob to mého štěstí
polou v zapadání,
a ta bujná růže -
to je vzpomínání.
Každé jasné jitro
do květů ji pudí -
nebi žel, tam dole
život neprobudí. - -
Darmo v kámen chladný
žhavé tisknu líce -
neoživím štěstí
nikdy - nikdy více.
(Památce Bohumila Havlasy)
Což pták ten bouřlivák tvou duši neděsil,
když koráb obletoval?
tys sýčka neslyšel, kdy v křiku výstražném
povětřím zavesloval?
Tys nedbal, nebál se! a hrdě vzdoruje
sám všednosti tu nízké
šel jsi se podívat, jak héros nadšený,
do oka smrti blízké.
A tam tě zasáhla jak pomsta Bohů zlých
a přeťala tvé žití
tak krásné, nádherné, jež v lidstva dějinách
jak hvězdný rubín svítí.
A v zemi daleké ti lůžko ustlali
- ty hlavo plná květů!
kde nemáš soudruha, jenž v svatém pohnutí,
žes náš byl, děl by světu. -
Tak jeden za druhým v té dáli mizíme,
z níž není navrácení,
část velká mořem běd, jen někdo v slávy bran
duhovém vyzlacení.
Tys jednou z velkých hvězd, jež nezhasíná mdle,
jež v skonu obzor zjasní;
tvá smrt je obětí před svatou ideou,
a život tvůj byl básní.
Den šerý, jesenní, vzplál vposled červánkem,
když dole už se tmělo,
hrad starý zahalil v ten závoj růžový
své vráskovité čelo;
dech větru s šelestem v houšť keřů opřel se,
jež divoce tu bují,
a smutné topoly zde tmavé hlavy své
jak v pozdrav ukloňují,
jak v tichém loučení, neb vítr bouřlivý
jim všechno listí střese,
i sadu hradnímu - kdy z nikad k odporu
se hlásky nepovznese -
Hrad bouři vzdoruje, ten starý, sešlý hrad,
a údol halí pára -
tak chladno, chladno kol - - jen skráň má palčivou,
kde skrytý plamen hárá.
Já větru naslouchám, jak lítá po hradě
a bije v skalné boky,
a teskně dívám se, jak bloudí po valech
můj démon černooký - -
Až udeří má hodina,
jež ze všech muk mne vyprostí,
a spolu chladem smrtelným
úd pronikne až ku kosti,
já vzpomenu si na dobu,
kdy byla jsem ti obtíží -
a tu se rádo srdce mé
u věčný spánek pohříží.
I.
Pláň polí zoraných se černá havrany,
tak dálná, nepřehledná,
zde náhlý, bezděčný stesk sahá na srdce,
jak smrti ruka ledná,
šik mraků strhaných se plíží oblohou,
a mlha padá k zemi,
vše němo; lká jen pták, jenž byl se opozdil
tu v smrčí pod větvemi.
Já bloudím v myšlénkách a v dumách hlubokých
tím osamělým polem,
zřím, cítím úpadek - - a úsměv zoufalý
mým probleskuje bolem -
II.
Sadem kráčím, chladné vlhké ticho
tíží vrby, olše bez pohnutí,
listí ve vrcholech dosud husté,
ale prožloutlé, jen k opadnutí.
Vodotrysk tak teskně šplíchá tuto
a svou pěnu chvějně vzhůru valí,
obloha tak smutná - - jak má duše,
a v mé duši smutek neskonalý. - -
Kmit zlatých paprsků v chrám padal okna mříží,
tkal závoj Madoně, a třpytnou zář tkal kříži,
tak smavě zářivou,
v té Božské vlídnosti až zaplesala duše,
vzdech vroucí ronil se, v němž bouřil v Božstva tuše
cit vlnou vířivou.
Tu starých pochyb spor se opět vzbouřil v nitru,
a náhle bolest zas jak krupobití v jitru,
v němž opět noc i tma,
leč - tu mi zdálo se, že za mnou anděl stojí,
a jeho bílá tvář s mou mukou, s mými boji
že tichý soucit má.
V čí duši opojné lesk dětské prosby prodlí?
ach, tu mi zdálo se, že za mne on se modlí -
- tak cosi zaválo,
a pláč, pláč lítostný mne na kolena schvátil,
kdy z okna poslední se zlatý paprsk tratil,
a už se stmívalo.
Pak zvolna v duši mé se bouře utišila,
jak smíru korouhev by zavlála tam bílá,
jen dozvuk ještě lkal,
tu jsem se ohlédla - než, prázdno, prázdno kolem,
to zase byl jen sen! - - a s veškerým svým bolem
spor znovu propukal.
Chmurná noc, ni hvězdy jedné,
luna mračny zaniká,
Dunaj jen se šeří v dáli,
drobnou vlnkou utíká.
Ubíháš-li v dáli tajnou
nevědom si účele, -
jako já tam v pusté prázdno
prchám sobě, od žele?
Dunaji, o proude mocný,
daleko tvůj míří spěch,
konec veliké tvé pouti
v šírých moře ramenech.
Kde se o skalnaté břehy
tisíc vln tvých rozbije -
Dunaji, v tu mořskou hloubi
nes mé hoře - pohřbi je!
Otevřen kalich za zlatou mříží,
v krůpějích rosy motýl se zhlíží,
i růžné nebe, -
dík, že mi zírat nelze tam spolu!
tož abych k studu, děsu a bolu
zřela tam - sebe.
Tehdy jen klid jak anděl je se mnou,
zahloubám-li se v myšlénku temnou,
o ni duch prosí;
nitro mé zpráhlá, divoká rokle,
tu není stébla, travičky zmoklé,
ni krůpěj rosy -
Já tušila tu ránu osudu -
než, přec mne překvapila strašlivě,
když dopadla; kdy rozdrtila v prach,
co srdce svojím zvalo vášnivě.
Když vzdorný zlosyn čeká rozsudku
ač kliden, děsný výkřik bolesti
mu z hrdla vyrve se, - nechť bezděky,
kdy zví, že ztracen, proklet navěky. -
Tak bylo mi. A jak bych prchala
tím prostorem, jenž nemá východu
a nemá dna - sám nejsa podstatou,
jenž vylučuje div i náhodu - -
a přece v obsahu svém zoufalství
má v nesmírnosti, v děsných podobách,
a muka veškerá tu v prvenství,
jež bují výš, až vzroste k šílenství. - -
Pak žila jsem; ač to-li životem,
kde málo smutným mi kraj přesmutný,
kde samota mi málo samotou,
a tazatel jen - tyran ukrutný. -
Jen tehdy oko moje zablesklo
a v ňadrech cítila jsem prudkou slast,
když zahlédla jsem nástroj lesknavý -
ó kéž z mé ruky kles by krvavý. - -
A tenkrát cosi ve mně hnulo se,
tak jako dávno, v době nevinné - -
že zaplakavši vroucně k nebesům
žít - žádala jsem - žíti pro jiné.
I chvátám toužebně k jich příbytkům,
k jich službě srdce, šíji sklánějíc -
leč mrazné vání vstříc mne vítalo,
jež naděj mou zpět ve tmu smetalo. -
Já s tebou loučím se, ty léto veselé,
v motýlu hynoucím, jenž zapad do chmele,
ve hroznech jeřabin, jež hoří pod snětí,
kde pták se zastaví, než k jihu odletí.
Ve mdlém dne úsvitu, západu mlhavém,
ve spěchu poutníka skrytého pod hávem,
ve pusté besídce, ve svlačci žloutnoucím,
ve vláknu pavučin proutím se vlekoucím.
V mracích, jež míří v dál jak lovci příšerní,
ve sloupech ohnivých při záři severní,
v ťukání sýkorky do zrna bukvice,
i v zpěvu divokém podzimní vichřice.
Tak s tebou loučím se, ty jaro veselé,
než času velemoc ti ve sníh ustele,
a snad než nového se jara dotoužím,
své vlastní veselí do hrobu pohroužím.
Pakli z té rmutné pozemské dráhy
vybočím záhy,
kdo pak mých vidin čarovné zjevy
oslaví zpěvy?
v průvodě v život mladistvých tužeb
prokáže služeb?
a kdo ty sny mé, divoké krásy,
dosněním spasí?
zápoly moje odvážné, strastné -
nebyly šťastné;
podmílal peň, kde úmysl dřímal,
osudu příval.
Kdož by se v chmurném, prokletém domě
uhostil po mně?
vyměnil za můj úděl svůj ladný? - -
žádný, ach - žádný!
Ó zlatý červánku, tak luzný, prchavý,
tak rychlý a tak dálný,
žel! nejsou volny tak sny, jež se sletují
v mé duše obzor kalný.
Toť chmury ztrhané, jež pádí zděšeně
v chlad severního kraje,
tam z dálky od zlatých, leč navždy zamčených
bran ztraceného ráje.
V teplé, tiché vůni na výsluní
po keřích a stezkách mezi rovy,
poletují motýlci tu luzně,
kropenatí, hnědí, purpuroví.
V stínu cypřiší zde ráda sedám,
pěkná duma hebce padá k víčku,
zřím, jak motýl, kolmo křídla složiv
kolébavě leze po měsíčku.
Zřím, jak moucha leskle zelenavá
po stébélku trávy lehce šplhá,
a kdy vzletí, jak to křídlo tenké
zasvitne jak zlatotkaná mlha.
Zřím těch drobných tvorů velkou radost,
jak tu skáčí, lezou, bzučí spolu,
zřím, jak málo stačí k tvorstva štěstí ...
a mé oko vlhne slzou bolu.
Dech jara lítá kol a sype květů déšť
v můj vlas i na mé skráně,
což platno: v skráních pal, a hebký vonný chlad
se marně lije na ně.
Proč srdce netěší, proč duši nebaví
ty vděky neskonalé?
ach, duše v mlhách sní, a touhou šílenou
mé srdce rozervalé.
Vždyť úsměv vylhaný se ztrácí neplodně,
jak krůpěj v zprahlém poli;
vždyť nemít ze svých snů než hrstku popele,
to přec jen příliš bolí.
Jak slavně, horoucně bych jaro vítala
v dum prchlých mraků starém!
leč jeseň v srdci mém, a jaro květoucí
mi ani není jarem.
Když máje květy honosí se země,
a z temna lesa jarní ódy znějí,
tvor všelik s novým nadšením a láskou
kdy žít se chystá, tu mi nejbolněji.
Vždyť hlouběji se opuštěnost cítí,
kdy šumný rej kol svěžím krůčkem kluše,
stín černější, čím světlo jasnější je,
a na jaře je pustším - podzim duše.
Z té dávné doby nadšení a víry
v snech nejbujnějších nádherného jara
teď ve srdci mém zklamaném a truchlém
jak strážný oheň upomínka hárá.
I táhnou stíny, přeludy a zjevy,
jak v zbořeninách šerých při měsíci,
ach, více z nich já neztropím si posměch,
teď se k nim modlí duše dumající.
Teď marně toužím po myšlénce dětské,
jež jako motýl na vše s láskou sedá,
teď nedovedu víc tak čistě věřit,
a nadějí se duch můj - klamat nedá.
Ve vůni bazalek vzpomínám na Tebe,
s touhou a po tichu,
nad pásmem zvonků, když rosný déšť vyplývá
z každého kalichu,
nad stuhou jiřinek - těch růží podzimu,
vroubících záhony,
zřím-li už ve větru vzdálených lesů těch
hluboké úklony,
zřím-li prv vonící stráně, i lučiny,
pahorky pod houští,
doubravy šumící a ten pruh bílých řek -
léto když opouští.
Tak jsi mne zanechal s pomněnkou blahých dnů,
prosněných, prchavých,
ve smutek zapadám, jako svět v jeseni
do roušek mlhavých. -
I.
Ta noční dál tak chmurná, zamlžená,
hvězd oko zlaté v mračném závoji,
z nějž chvílemi jen paprsk luny skane
a v doubravě se věsí na chvojí.
Já dívám se v noc oknem osamělým,
tma v jizbě, lampu zhasla vichřice,
sním o štěstí - a zatím na skle smývá
vzdech touhy žhavý ledné kytice.
Kol tma, jen chvílí po stropě a stěnách
svit luceren se oknem objeví,
zde ticho, zvenčí meluzína hvízdá
své neskonale smutné nápěvy.
Jim naslouchám, a ozvěna lká v duši,
až novou písní rtem mým vyproudí;
leč srdci mému tak je bolno při tom,
jak plavcovi, kdy mořem zabloudí.
Mráz bílé květy zlehka v okně kreslí,
v mou duši žaly z upomínek klesly.
Když zlaté šero letních podvečerů
se zabělelo květem hlohu sněžným,
jenž slétal tiše v šelestění keřů
spjat v drobné hrozny vloček vláknem něžným,
když slavík tlouk a luna stála v modru
a pokojně své jasné stříbro lila
v luh zrosený a na vrcholky lesů,
ó tehdy rámcem světějšího plesu
mi veškerá ta noční kouzla byla!
Třpyt velkých hvězd byl luzným diadémem
mých myšlének, jež nad oblohu spěly,
kdež volnou říš, kde království své měly,
kdež druhy zvaly světce nesmrtelné,
ó proč ten pych, pád brzký zvěstující?!
já skrývala v své duši perly skvoucí,
jež vtryskly do ní z hloubi oka hvězdné,
když na mne zíral v dumách, s žalem v líci -
Vše zmizelo, jak z luhu modrá pára,
a kolem chlad a kolem zima stará.
V mou duši žaly z upomínek klesly -
mráz bílé květy zlehka v okně kreslí. -
Jak truchlivý kraj šírý,
kraj dálný, zatemnělý,
i na pahrbku v mlhách
ten smrček osamělý - -
tak jako já.
Chmur těžkých visí dolů,
jak pochyb v duši mojí,
kraj čehos očekává
v tom trapném nepokoji - -
tak jako já.
Den posledně teď mrknul -
a večernice žádná;
noc objala kraj šírý,
je beznadějná, chladná,
tak jako já. - -
K čemu lkát, že obzor žití
kalná, šerá chmuř?
bude ještě hůř. - -
Mně veselo, tak divoce,
já počítám ty svoje muky,
teď vzroste-li mi, zašlápnu
květ v lesním míru mezi buky.
Teď na smrt by mne vyděsil,
kdo věstil by mi šťastné žití,
mně hudbou temných myšlének
se šílené zdá vlnobití!
Já s třeštícíma zrakoma
pryč prchám z kruhu tiché slasti,
však s úsměvem bych rozmarným
se uvrhnula do propasti.
Drkotavě vítr tančí v roští,
zemi luna halí do rubáše,
tužby divoké v mé planou duši,
a v mém srdci radost satanáše.
A má duše - to je hlubné peklo,
oměj, lilek obrůstají stěny,
v blínu dříme saň a já jí tahám
černé perly z krvavé úst pěny.
Já bojím, lekám se, mé nitro šírá pláň,
již slunko neozáří
a půlnoc neztemní; je věčně šedivá,
jen mlhám se tam daří.
A jednotvárný zvuk, jenž zpíná k zoufalství
vědomí uděšené,
zní táhle, bez změny bytostí nešťastnou,
nad níž se temno klene. -
I.
Mám chvíle plné muk, kdy šeptám zoufale -
jeť život vleknout škoda,
vždyť známe všeho cíl, kam plyne jasný proud
i kalem sytá voda.
O, přijde brzo čas, že nic už na světě
mne k plesu neroznítí,
jáť všeho konec znám, než v zárod vlívá se,
že musí za své vzíti.
II.
A dlouho-li to žití trvat může?
let několik a postava se schýlí,
žár v oku zhasne, na místě pak růže
skráň ovine jen šedin vínek bílý.
Báj mladosti jen někdy zamihne se
pak v hlavě té, i k vzpomínkám už líné, -
strom květe dál, nechť stár, ach, člověk jenom
se vysílí a vyšeptá, než zhyne. -
Už odumírá vše, co vřelost duše mé
kdy vzněcovalo v plamen,
mne mrazí, nudí vše, já sama bezcitna
jak chladný, hrobní kámen.
Teď z vůní srší jed, a vzlykot ze smíchu,
a ze přepychu bída,
co nyní vzruší mne, je pochod smuteční
a velká panychida.
Ty duhy v životě, toť vzdušné přeludy,
a láska - ta je klamem,
vždyť zchladne jako vše, a těžko modlit se
pod znesvěceným chrámem.
A těžko pracovat, kdy známe nicotu
a bídný konec všeho,
i nelze věřit v ráj, kdy nitro kolbištěm
je reje pekelného.
Máť osud krutou moc, a málo vyzískáš,
byťs vzdorem svým ji zlomil;
mně zdá se, zásady a názor, život náš
že velký jen je omyl.
Co štěstím jednoho, je druhým záhubou,
nuž, pak chcem spasit světy,
a vposled snahy ty ne vždy jen zástupem,
leč vlastním srdcem - klety. -
O divá bolesti! já ztrácím vůdčích stop -
má duše jak kdy mizí; -
noc vonná kolem mne, a všechna rozkoš z ní,
i hvězdy mně už cizí! -
Tak prázdno - bože můj! a nikde vřelosti,
jen chlad, neb úsměv z ledu,
že v bolu zoufalém já vším - vším pohrdám,
i - sebou kuposledu. -
O luny odlesku, jenž ve vlnách se koupáš
a na pěně jak sníh své paprsleky houpáš,
ó nesviť, nezáři!
kol skály zvětralé - svit bledý po nich hrá tu -
mdlý plamen kahanu jak na příšerném z hnátů
a lebek oltáři.
O zajdi do mraku a neozařuj blíže
ty truchlé náhrobky, ty jehlany, ty kříže
ve svitu nestálém,
toť hřbitov tužeb mých, a nadějí a přání,
jež ve hrob sklátilo jen těžké odříkání
po boji zoufalém.
K všem útrapám, jež táhnou dolem světa,
hvězd zlatookých nepočetná četa
se klidně třpytí!
v sklo studené já horké tisknu čelo
a divím se, že dávno nedoznělo
v něm všechno žití.
Co snů tak zářných jako samo světlo
jím v jara vůni třepotavě letlo,
vše marně, marně!
co plápolů v mém srdci vzplálo v reji,
teď naslouchám, jak tluče v beznaději
mdle, jednotvárně.
Ó hvězdné světy! zírám v oko vaše, -
ač halí vás už dávno do rubáše
tma ztroskotání ...
a zdá se mi, že splácíte mi citem -
však, lhostejno vám věru, pod blankytem
zda ples či štkání. -
Ty dny jsou kaluží, jež líně pohne se,
kdy větry do ní dují,
v ní bejlí, plazové se nikdy nermoutí,
a nikdy neradují.
Zde pranic nedýchá, co hněv by vzbouzelo,
leč aniž to, co vábí,
leč že se podivín zde dívá roztržit
- ve velké oko žabí -
Ta moje minulost je velkým hřbitovem,
mdlým v travin žlutých řase,
tu mnohý, mnohý rov už zmizel s povrchu
a jiný rozpadá se.
Prut suchý, nahnědlý tam s ostny vzhůru ční,
kde růže plála vřelá,
kde réva bujela, jen sotva živoří
teď smutná immortella.
A smavým andělům skvost zlatých vavřínů
déšť s větry dávno ztrhal,
a strůmky mladistvé mráz zubem hlodavým
jak mlsný kozel zmrhal.
Květ lastur barevných, jenž vroubil záhony,
už rozklovaly vrány,
z vrat hrobek sesutých se šklebí otvory,
jak v peklo černé brány.
Tu lebka vydutá, zde dlouhý, žlutý hnát,
a tamo zralý šípek,
kol věnců nastláno, že věk by nestačil
je svázat do otýpek.
Hle, přeražený kříž, a socha bezhlavá,
i kotva - ruka schází,
vše v síle přerváno, a časy přese vše
si volně cestu razí.
V čem věčnost zřela jsem, blesk mžikem rozrušil,
že zůstala hrst rumu,
již tence obrůstá jen chamraď plazivá,
ta bez lesku i šumu.
A já kol obcházím, když zamlžený den
prost nachu zmírá chabě.
Ký ruch to? opravdu, já přišla k smíchu zde
těm cvrčkům i té žábě.
O, znič ty lupeny, je neklaď na mou skráň,
kde by mne pálily jak jantar hořící,
a prosím, nezpívej! ve sladkém hlase tvém
já slyším z pralesa zuřivou tygřici.
A probůh žádám tě, nehovoř o citu,
že darmo pro mne vzplál do sebe zamčenou,
a - zapřísahám tě, nemluv mi o lásce,
při jejímž jméně dnes se stanu šílenou!
Ó pryč mi z očí dnes, já zřít tě nemohu,
já v tebe nevěřím - já v lásku nevěřím,
a jsi-li bez poskvrn, já budu rouhat se,
- dnes nevěřím.
Jen probůh z očí mi, a pak mne třeba skol,
vše já ti odpustím, tak tobě přísahám,
sice mne nepoznáš, - sama se nepoznám,
tak přísahám!! - -
Bledá smrti, vztáhni ruku,
skonči nevýslovnou muku -
o jak bodá pohled jeho
do srdce mně zraněného,
o, bych více neviděla
ledového archanděla!
Jak se třpytí ostří meče!
jeho tnutím život teče,
teče, ale nevyplyne,
trpitel jen zvolna hyne;
ó že jas jej v klidném čele
korunuje na mstitele,
a že bledost mi těch lící
obžalobou hřímající!
Neklň, neklň, zbožňovaný,
vždyť můj sen už oželaný,
vždyť má naděj zahrabána -
dovol, ať i mně zní hrana;
co je ze mne, nevíš ani
v mlze svého pohrdání,
nevíš ani, duše drahá,
kam až zoufalost má sahá - -
Ticho. V němém užasnutí
ohnivé zřím zablesknutí -
ha, čím se teď tváře rděly
ledovému archanděli? -
Nechať žhoucí vlasatice
na zem jako tygr skočí,
nechať na prach rozsápe ji -
hasne záře černých očí! - -
Nechať skutálí se vesmír
k šedým nohám nestvořence,
na rumech pak ať se svíjí
červi lidští v černé věnce!
Cherubové, plačte oheň,
jenž vám zpraží bílé líce
v popel, jak ty puklé hvězdy
kol oharku půlměsíce!
Zahyň vše, co živým sluje,
od giganta k červotoči!
navěky mi, navěky mi
zhasla záře černých očí!!
Ční hora k oblakům, jsouc šípkem neplodná,
i zdivočilým kmínem,
zde žhoucí kamení jen na mžik vychládá,
tož krátkých nocí stínem.
Zde leží písek jen a drobty balvanů,
a vybělené kosti,
a mrtvým prostorem - se zdá, že vlní se
mdlé dumy o věčnosti.
Až život překypěv se v bezdno přelije,
i proudy jeho varné,
mdlou vyzní ozvěnou, když tma jej obklopí
a ticho jednotvárné.
Ten zbytek vědomí se tuchou otráví
a svine se jak zmije,
a hluchem zasyčí, že studem odumrou
jar sladké melodie,
a touha po pravdě, jež dříme v člověku,
se vzepne uražená,
i vzkřikne zoufale: vždyť život šílenstvím -
buď kleta první žena! -
Mne tíží přítomnost jak balvan skalnatý,
jenž od hor oddroben se svalil na šípek,
i úsměv osudu mně zdá se záhubným,
jak zradou sršící jidášský polibek.
Jas denní bolí mne, noc budí lítost mou,
a píseň lidských úst hněv temný, palčivý,
a práce hemžení, a láska, vášní bouř -
mně k smíchu jako chmýř, jež letí přes nivy.
O, pro nic za nic žít, jen slepě tancovat,
jak osud píská nám, a neznat příčinu,
a neznat odměnu, ni cíl, ni závěrek,
a nesmět vzdorovat, a zajít do stínu - -
Toť příliš na ten prach, jejž věky učily,
že může jednati a myslet, že je duch,
že svět si podrobí, - že bude věčně živ,
žeť Božím obrazem - ba že on sám je Bůh!
Toť nesmrtelný klam, toť strašný, srázný pád,
toť dýka ve spaní, než smrt je rozední,
kol samý ston a pláč a výkřik zoufání -
leč horší budou všech ty věci poslední - -
Zas ke mně vzbuzené tak jemně, nesměle
se upomínky hlásí -
ó marné úsilí, ó marné doufání,
to nejsou už ty časy! - -
Teď život pustý kraj, v tmách nočních zjasněný
jen Smrtonoše leskem,
kde pomník zašlých dob ční divě k obloze,
jak skála zrytá bleskem.
Ne tlukot slavičí teď kol se rozléhá,
leč šelem duté vytí -
toť svůdná myšlénka, jež v prsou poslední
chce naděj zardousiti.
A démon - démon zlý svým okem plamenným
to děsné temno hlídá,
a v ucho šepce mi, že lidským údělem
jen nicota a bída -
Já kráčím podzimem, kde hadi posměchu
jen syčí za mnou v klestí -
ó blahé vzpomínky - ó pryč, jste výtkou mi,
já nemohu vás snésti. -
Noc kolem vlní se, tak tichá, příšerná,
tak nevýslovně pustá ...
už oko znaveno tím zřením do černa
a neklid tajně vzrůstá.
I mlčí polí pláň, i mlčí doubrava,
ni topol nepohne se,
jenž stíní truchlý kříž, jenž do tmy vyvstává,
jak zřícenina v lese.
I kolem na skály, jež kraji obrubou, -
se věsí ticho děsné,
co věstí hrůzy moc: že dýše záhubou,
jíž v jícen všechno klesne.
Vzduch těžký jako krov, jenž rakev přikrývá,
již slza nepokropí ...
a hlucho nicoty chmuř žasu prochvívá,
a shlazuje své stopy.
Té noci propastí můj duch se proplétá,
a myslím, že se kácí - -
ni sbohem nešepce mé srdce do světa,
a samo dokrvácí. -
Je soumrak kol, jen vítr kvílí křovím,
jen měsíc objevil se nad smrkovím,
a ticho, tmavo;
o - ! ve srdci mém divá bolest ryje,
a myšlení tvé vzpurné rouhání je,
má vzdorná hlavo!
V co věřit však, kdy slzí hořké zdroje
zem drsná, neklidná, zem bez pokoje
jen lačně vpíjí?
kdy staré výčitky a vzdechy marné
tou hrudí víří, v poušti suchoparné,
kde had se svíjí?
Kdy vroucí moje píseň ve mráz letí,
že doufání mně musí zevšedněti,
i naděje mé,
kdy duch se srdci, srdce duchu směje:
sny osud jako stéblo v příkop svěje!
v hrob dospějeme!
Kdy vzpomínkami v duši rozechvělé
jen suché věnce, kosti zpráchnivělé
a mrtvé stíny,
že prchá myšlénka dál polekaně,
jak v bouři z puklé skály prchá káně,
a z rozsedliny.
Už nemám nic, a nelze doufat ani - -
mých plesů chrám se boří v rozpadání,
v něm šero dusné - -
a věčná noc už nade mnou se kloní,
v niž žádný paprsk luna neuroní, -
v té hlava usne -
Čárku doplňujeme na stránku, konec řádku:
s.3, ř.3 motta; s.13, ř.10 (a odstraňujeme z konce ř.9); s.27, ř.7; s.30, ř.1, ř.3, ř.6, ř.7, ř.10; s.34, ř.7; s.35, ř.1, ř.3; s.37, ř.1, ř.9, ř.13, ř.15; s.38, ř.8; s.50, ř.6; s.52, ř.15; s.54, ř.16; s.60, ř.5, ř.8; s.61, ř.8, ř.11; s.62, ř.10, ř.14; s.63, ř.10; s.65, ř.16; s.67, ř.3; s.68, ř.8; s.78, ř.3; s.82, ř.5; s.84, ř.9; s.87, ř.8; s.88, ř.4, ř.6; s.89, ř.1, ř.9, ř.15; s.94, ř.10, ř.12; s.97, ř.2, ř.14; s.98, ř.18; s.101, ř.7; s.108, ř.9; s.110, ř.8; s.115, ř.16; s.120, ř.13; s.121, ř.10; s.123, ř.4, ř.10; s.124, ř.8; s.126, ř.8, ř.11; s.128, ř.12, ř.15
Upravujeme:
ctnost m. cnost; vzpomínání, vzpomínat m. zpomínání, zpomínat; zhasínat, zhasnout m. shasínat, shasnout; vposled m. v posled; navěky m. na věky; sbohem m. s bohem; léto m. leto; vzplanout m. zplanout
s.3 - kampak m. kam pak
s.7 - zežloutlé m. sežloutlé
s.17 - napřesrok m. na přesrok
s.21 - zpustošený m. spustošený
s.24 - zšedivělý m. sšedivělý; Morana m. morana
s.25 - vzkvétal m. zkvétal
s.31 - dosyta m. do syta
s.33 - kvečeru m. k večeru
s.37 - propast m. propasť
s.38, ř.8 - zpustlý m. spustlý
s.47 - zkoumavý m. skoumavý
s.60, ř.3 - spřádáte m. zpřádáte; ř.9 - na konec ř. doplňujeme pomlčku
s.61 - zenitu m. zenithu
s.62, ř.18 - takže m. tak že
s.65 - Vesny m. vesny
s.66, ř.14 - Nechť m. Nech
s.67 - Múz m. muz
s.87 - zhlíží m. shlíží
s.88, ř.8 - nechť m. nech, bezděky m. bezděký; ř.9 - kdy zví, že ztracen m. kdy zví že ztracen
s.93, ř.8 - zřím, jak motýl m. zřím jak motýl; ř.11 - stébélku m. stebélku
s.94, ř.11 - jak m. ak
s.95 - stín černější, čím světlo jasnější je m. stín černější čím světlo jasnější je
s.96 - zklamaném m. sklamaném; i táhnou stíny, přeludy a zjevy m. i táhnou stíny, přeludy, a zjevy
s.98 - zvenčí m. z venčí; meluzína m. meluzina
s.109 - panychida m. panichyda
s.111, ř.5 - cizí m. cizy; ř.9 - kuposledu m. ku posledu
s.113 - plápolů m. plápolův
s.114, ř.6 - vzbouzelo m. zbouzelo; ř.7 - leč aniž to, co vábí m. leč aniž to co vábí
s.117, ř.9 - jejímž m. jejíž; ř.10 a ř.14 - z očí m. s očí; ř.15 a ř.17 - přísahám m. přisáhám
s.118, ř.10 - teče, ale nevyplyne m. teče ale nevyplyne; ř.16 - Neklň, neklň, zbožňovaný m. Neklň, neklň zbožňovaný; ř.19 - dovol, ať i mně zní hrana m. dovol ať i mně zní hrana
s.120, ř.13 - zahyň vše, co živým sluje m. zahyň vše co živým sluje
s.123 - jidášský m. jidášký
s.124 - Smrtonoše (zosobněný zánik života) m. smrtonoše
s.127, ř.2 - a myslím, že se kácí m. a myslím že se kácí
s.128, ř.6 - vzpurné m. spurné; ř.15 - zevšedněti m. sevšedněti
s.129, ř.4 - myšlénka (sjednocujeme psaní, neboť ve všech dalších užitích slova se vyskytuje é) m. myšlenka; ř.5 - z puklé skály m. s puklé skály
Básně v oddílu Květy z matčina hrobu nejsou nijak pojmenovány, označujeme je čísly. Oddělujeme citoslovce čárkou dle Pravidel českého pravopisu 1993. Náboženské pojmy píšeme důsledně s velkým písmenem. Příslovečné spřežky píšeme v zásadě dohromady (viz přehled), v některých případech zachováváme původní oddělenou variantu, pokud je to nutné pro odlišení významu (leč srdci mému tak je bolno při tom - t.j. při naslouchání nápěvů, s.98). Básnické dílo se vyznačuje poměrně důsledným oddělovaním rytmických úseků čárkou, na některých místech tuto tendenci podporujeme (zejména sjednocujeme oddělování čárkou takových přirovnání, jež se skládají z více slov a následují po základní skladební dvojici).
Odkazujeme na stránky knižního vydání (Praha 1879).
L. B.