|
- Harant | - Cestopis | - Copyright | - |
Klášter v Arnice. Rytíř Maltezský. Místo kde sůl dělají. Dobývání soli, rozprávka o ní. Chudý spolupoutník.
V městečku Arnica když lidé střelbu v lodí slyšeli, množství jich z něho k moři vyběhlo a přišlo, jak Turkův tak i Řekův. Patron pak dal nás poutníky na břeh vysaditi, a tu jsme od té chasy turecké obstoupeni byli, každý z nich věděti chtíc, odkud jsme, kdo jsme a odkud jedeme; ale krátce jsme je odbývali, na všecky otázky, že z Benátek jedeme, odpovídajíce. V tom gvardian jednoho kláštera v městečku, zvěděv, žeby poutníci přijeli, vyslal nějakého bosáka Vlacha, a s ním dva jiné přespolní poutníky, kteříž nedávno před tím, navracujíce se z Jerusaléma, tu se dostali; ti k nám obklíčeným přišli, a ze zástupu vyvedše, do městečka provázeli, až potom i do velmi malého kláštera, v němž gvardian toliko sám čtvrtý se zdržuje, nás přivedli. Jest pak tu kostelík z kamene vystavený, a mezi stavením kláštera a kostelíkem jejich místo dosti veliké a prostranní, v němž dva fíkoví stromové velicí plní fíkův stáli; a tu nás gvardian s ostatními dvěma bosáky vítal, do kostelíčka jejich uvedl a letanii spolu s námi zpíval, i z šťastného příjezdu pánu bohu děkoval; potom šli jsme s nimi do staveníčka jejich, a tu nám dvě komůrky vykázal, kdežto my z počátku a při odpočívání našem známili jsme se s těmi dvěma poutníky, a od nich na všelijaké příležitosti země Svaté a Jerusaléma, i příhody jejich se vyptávali, mnohé potřebné zprávy došli a všecko sobě poznamenali. Ti poutníci v ostrovu Cypru 20 dní před naším příjezdem se zdržovali, a na samou příležitost lodí, kterážby do Benátek i kdekoli jinam do křesťanstva jela, očekávali, a tehdáž ještě o žádné nevěděli. Byl pak jeden z nich z ostrovu Sicilie, člověk uctivý a přívětivý, okolo 28 let stáří; ten co tu v klášteře byli, k každému jídlu na stůl strojil a všecky potřeby řídil, zvláště před jídlem na strom vlezl, fíků natrhal a je přinášel, a co mohl nejvíc se pokořil, nejináč se stavěje, než jakoby druhého Vlacha tovaryše svého služebníkem byl; postava však jeho a obyčejové vzáctní, mluvení i obličej dávali znáti, že se kryje, aby kdo jest poznán nebyl. A však když jsme naň pozor dávali, i řečmi našima všelijak jeho zkoušeli, naposledy přátelsky a důvěrně se nám otevřel, a žeby jeden z rytířův Maltezských byl, se přiznal, a zase i kdo a co jsme, od nás přezvěděl. Tu jeden druhému se podivil, že v tak nebezpečné časy, my pro válku pána a císaře našeho s Turkem, na ten čas trvající, on pro věčnou válku rytířův Maltezských a ustavičné po moři do Tureckých zemí vpády a škod dělání, do nepřátelských zemí jsme se vydati směli. Nicméně předce jsme toho rytíře při jeho službě a posluhování zanechati musili, aby se vyzvědači něčeho nedomakali; jakož pak při večeři, když jsme s gvardianem a mnichy (byvše dosti dobře od jídla a dobrého vína uctěni) jedli, jeho jsme nešetřili. U večer pak do komůrek našich jsme se navrátili a na modracích odpočívali.
Ve čtvrtek, to jest 20. dne měsíce Srpna, zjednal nám gvardian dvě káry s spřeží volův, kterýmižby naše truhly z lodí do kláštera přivezli. Však jak z lodí složeny byly, musili je dva poutníci z tovaryšstva našeho tam vyslaní Turkům k tomu nařízeným otevříti, i všecky dáti přehledati, zdaližby se co, nač clo uloženo jest, v nich našlo; ale když nic toho nenalezli, propustili je. Toho dne radili jsme se s gvardianem o plavení do země Svaté, a na věci toho ostrova paměti a spatření hodné vyptávali; neb jsme znali, že chudí hospodáři byli a málo důchodů na vychování sebe, nerci-li nás měli. Když noc přišla, nechtěli jsme v komorách pro množství komárů ležeti, ale dokud jsme tam byli, vně na prostoru pod fíkem jsme odpočívali.
21. dne téhož měsíce, když se rozednívalo, vstavše šli jsme do kostela a mši slyšeli. Potom, jakž jsme na tom s gvardianem předešlého dne zůstali, vyšli jsme s jedním bosákem nám přidaným na dvě míle vlaské od Arnica, k jednomu místu, kde se sůl dělá, a slove vlasky punto delle saline.
V tom dotčeném místě jest prostor zdýlí i zšíří veliký, na spůsob rybníka ve tři sta kop násady, od moře vzdálí jedné vlaské míle. Ten na zimu plný vody naběhne, a v létě od horkosti slunečné vyschne, a tak plný soli co sněhu zvýší půl lokte a méněji, jak kde víc a výšeji voda stála, zůstává. Na spůsob některých míst v Europě, jako v Hišpanii in Lusitania, v zemi Francouzské u města Aiquemortes v krajině Languedos řečené a v království Neapolitánském ve Vlaších, kdež také rybníčky nadělané mají, vody do nich jistou míru z studnic, do nichž z zátok mořských voda vedena bývá, aneb jsouce na břehu mořském vykopané, sama se do nich táhne, napouštějí, a měsíce Srpna po několikráte tak činíc, od samého slunce z vody vyvařenou a spečenou sůl, pěknou bílou co sníh shromažďují. Však tento rozdíl jest soli v Cypru a dotčených v Evropě, že v Cypru drobná, sypká a jako rozetřená jest, jinde pak na spůsob sněhu deštěm smočeného a pomrzlého leknoucí a tvrdá jest, tak že se teprv tlouci musí. Jak se pak ta voda tam dostává, někteří pravili, že z moře bývá napuštěna; jiní, k nimž já přistupuji, zprávu dávali, jakž i položení místa to ukazuje, že když zimním časem pršívá, voda z hor struhami k tomu udělanými do toho místa naběhne, tak že v zimě množství husí a kačat divokých na ní se zdržuje a bývá, potom z jara slunečným horkem se vytáhne, a na sůl ostatek způsobí. A kdyby vody dostatek byl, několikráteby do roka se napustiti, vysušiti a soli nasaditi mohlo; ale na ten čas toliko jednou v roce se toho dostává. Když jsme tam přišli, nemálo jsme jí tam ležeti spatřili, a lidu množství, zvláště Řekův, kteříž z roboty to dělati musejí, s lopatami tu sůl sbírajícího, do košův na oslích sypajícího a ven z místa toho na hromady, co u nás malé stohy obilné neb senné [z níž se potom na lodí nakládá, rozvažuje a na statisíce prodává], ji vynášejícího. To pak místo i druhé menší dálejí do ostrovu k straně půlnoční ležící, nad jiná okolní slané býti musí, nebo sám jsem té prsti kus vzal i okusil a velmi slanou zem býti shledal. Jest pak o ní zvláštní rozprávka (kteráž jak podstatná a k víře podobná býti může, upřímnému čtenáři k uvážení připouštím), že za času putování apoštolův páně Barnabáš, učedlník sv. Pavla, tudy putoval. Nebo, prý, cesta rozkošná byla a všudy vůkol vinice, jakž toho položení při vrších dosti ukazuje; a přišed k jedné studnici aneb čisterně, uhlídal děvečku, ana z ní vodu váží, i žádal, aby mu píti dala, ale ona mu toho odepřela, vymlouvajíc se, žeby voda slaná byla a ku pití nehodná. Ale sv. Barnabáš věda jináče, a že sladká a dobrá byla, rozhorlil se a ji odpověděl: "Poněvadž pravíš, že jest slaná, i budiž slaná, i to všecko okolní místo," a od té chvíle žeby slané býti mělo.
Nazejtří, totiž ráno v sobotu 22, dne téhož měsíce, přemýšlel gvardian, i my jsme se starali o lodí, na nížbychom se do země Svaté plavili; a již na tom bylo, že jsme jednoho z tovaryšstva našeho do Famagusty vyslati chtěli, aby tam nějakou loď zjednal. V tom nám nenadále a vděčně oznámeno, žeby nějaký Surian z země Syrie, kteráž s zemí Svatou mezuje, nás do Joppen dovezti chtěl, a pro smlouvání s námi přišel. Tu my zjednavše sobě tlumače, kterýž arabsky s tím Surianem mluvil, tak dlouho jsme s ním smlouvali, až jsme na 35 piastrů přivedli; kterýž nám všecko přátelství a pohodlí i za dobrotu lodí své sliboval, a my na to se bezpečíce, ji jsme shlédnouti zanechali.
V tom povstala mezi námi roztržitost strany toho Nizozemce Lamperta, kterémuž, jakž nahoře položeno, peníze ukradeny býti měly. Nebo vidouce jej býti bez peněz, a an se dále s námi jeti strojil, poznavše to, báli jsme se, abychom za něj (jakž se to jiným přiházelo) všech platův poutnických v zemi Svaté Turkům platiti nemusili. Protož někteří se ohlašovali, že sami sotva s svou potřebu peněz mají, a k tomu aby s námi jel, nepřistupují; ale kdo jeho s sebou vezme, ten aby za něj platil. Lampertus zvěděv o tom a slyše ty řeči, velice byl zarmoucen, a nevěda svými výmluvami co sobě prospěti, ujal se jiné cesty. I znaje to, že jsem měl obyčej někdy samotný okolo kostela klášterského se procházeti (nebo také nejvíc okolo pana Černína a mne býval, nám přisluhoval, a my jej z Benátek všudy stravovali i naň laskavi byli), jednoho času čekal na mne, a jakž mne spatřil, přišed ke mně na kolena padl, ruce obě zdvihl a s pláčem pro boha prosil, abych se k tovaryšstvu za něj přimluvil, aby ho s sebou do Jerusaléma vzíti se nezpěčovali; oznamujíc, kterak jest otec jeho tu pout vykonati slíbil, ale že před časem umřel, však na smrtedlné posteli jeho zavázal, aby za něj takovou pout vykonal; pročež žeby on pokojně na světě živ býti nemohl, kdyby tomu svému již započatému předsevzetí dosti učiniti neměl, zvláště když jest tou nešťastnou příhodou krádeže k nedostatku peněz přišel, ješto se to nejednomu na podobných cestách, i při jiných větších opatrnostech lidských přihází atd.; sumou, tak mnoho žalostivě toho přednášel, že jsem spravedlivou lítost nad ním měl; až i toho dokládal, že jak se tam dostane, o něj další starosti a vydání míti nemáme, proto, neb jest konečného úmyslu tam se opatřiti, osaditi, i do živobytí svého zůstati. Tak tedy pohnut jsa, smluvil jsem se s panem Černínem, a obadva spolu tovaryšstva za něj jsme žádali, aby se k němu láskou naklonili, zakázavše se předně jemu peněžitou pomoc učiniti. I dal to pán bůh, že jsou naposledy, ač těžce, k tomu povolili, a složivše se dle možnosti, každý něco jemu udělili; a tak od té doby jeho v plavbě na svůj náklad jsme chovali.
23. dne měsíce Srpna v neděli ráno šli jsme do kostela, a po vykonání
služeb církevních pomalu jsme se na cestu strojili, však ten den ještě
v klášteře zůstali.
Další: