|
- Harant | - Cestopis | - Copyright | - |
Plat u hrobu božího. Dvůr před kostelem.
V sobotu 5. dne měsíce Září, vyšli jsme z komor našich nahoru do kostela, a když po mši bylo, oznámil gvardian, abychom se hotovili, že po obědích do kostela hrobu božího jíti máme, a k tomu abychom pro potřeby a procesí na svíčky voskové něco peněz složili.
My tedy ptavše se vicaria, coby za potřebí dáti bylo, a od něho vyrozuměvše, žeby do desíti cikýnův sotva stačilo, každý z nás šesti po půldruhém cikýnu vikariovi, aby jich nakoupil, jsme dali.
Před obědy asi hodinu přišel od sangiacha vyslaný Turek s trucelmanem Jerusalémským (kterýž za mnichy tlumočil, a jim ve všem posluhovati povinen byl); tomu Turku každý z nás naše jména vlastní a rodičův našich oznámiti jsme musili, kteréž on do tabulek zapisoval. Potom žádal od každého obzvláštně po jedenácti cikyních, totiž dva za propuštění skrze brány do města (což se nedávno před námi ukládati začalo, a prvé toho nebylo), devět pak za odpuštění k hrobu božímu.
Když nás šest ten plat zúplna dalo, nechtěl na něm přestati, pravě, že toliko za šest osob dostal, a nás že sedm do města vešlo a se nachází, protož abychom za sedm osob dali.
Tu my skrze trucelmana všelijak jsme se vymlouvali, a jemu zprávu dávali, že čím jsme od osoby povinni byli, každý z nás neprodleně dal; ale že ten sedmý s námi přijel, my jsme mu brániti nemohli, a také že mu peníze na cestě v lodí pokradli, že to zlou příhodou se stalo, pročež když co dáti nemá, že sám se uvoluje v klášteře zůstati, a s námi k hrobu božímu jíti nežádá.
Slyše to Turek, zůřivě se stavěl, a na konec nám oznámiti velel, chceme-li k hrobu božímu přijíti a něčeho zlého ujíti, abychom zaň zaplatili: že jsme ho neměli s námi do země uvozovati.
Tak tedy vol neb nevol, za toho Lamperta jsme také dáti musili, a on s námi zároveň k božímu hrobu i na všecka jiná svatá místa, kde jsme byli, došel, s velikou nepřízní a nevolí dvou spolu našich poutníkův, kteříž se na pana Černína a na mne s hněvem domlonvali, že jsme příčinou byli v Cypru jeho s námi pojetí, a je teďky i prvé k nemalé škodě přivedli; naposledy Lampertovi při navrácení se zase do křesťanských zemí životu jeho odpovídali, žeby jim to krví svou nahraditi musil; ale naším pěkným předkládáním s jednoho zlého i s druhého sešlo.
Turek přijav co chtěl od nás, z kláštera odešel, a my tím časněji k obědu šli. Po obědě každý se strojil na pout, a gvardian dal navařiti vajec na tvrdo, a vzíti poručil salátu, soli, octa, chleba do košíku a vína do láhvic, abychom v zavření kostela hrobu božího měli co večeřeti.
Když bylo okolo nešporův, gvardian s mnichy a my poutníci vyšli jsme ven z kláštera, a jda trucelman před námi, šli jsme skrze díl města k straně východní za dobré hony cesty, až jsme přišli před kostel, v kterémž jest hrob boží. Dříve pak, nežli se do kostela přijde, jest dvůr, a do něho dvéře ve zdi proti západu; těmi dveřmi vcházejíce, dolů po několika stupních kamenných až na ten dvůr jsme kráčeli, a že čtverhranný jest, i s té strany od poledne proti půlnoci jdouc k kostelu, delší o dobrý kus nežli širší, dlažený širokým štukovým kamenem, jsme poznali. Okolo toho dvoru jsou staré pobořené a snad i pohořalé při posledním dobývání města kaply a zdi, a některé do gruntu leží zasypané, do kterýchž jsme pro pospíchání vjíti nemohli. Nebo viděli jsme, že Turci před kostelníma dveřmi stáli, čekajíce na nás.
Když jsme přes ten dvůr šli, ukazoval nám
vicarius u prostřed
něho kámen znamenaný, na kterémž praví, žeby měl Kristus pán, kříž
svůj k smrti nesa a pod ním klesaje, z veliké mdloby padnouti. Též
nám ukazoval jednu kaplu nevelikou, blízko dveří kostelních, a do té
byly dvéře proti poledni, a oltář v ní k východu slunce; na místě,
kdež oltář jest, praví, že stála blahoslavená panna Maria s svatým
Janem, miláčkem Kristovým, a jinými ženami, tehdáž když Kristus pán na
kříži viseti a k ní promluviti ráčil: "Ženo, aj syn tvůj," a
učedlníkovi: "Aj matka tvá!"
Joh.
19.
zpět na obsah 
Další: O vjití našem do kostela hrobu božího, a o procesí při spatřování míst svatých v něm konané.