|
- Harant | - Cestopis | - Copyright | - |
Údolí Josafat. Potok Cedron. Hora Olivetská. Památná místa na hoře Olivetské. Kostel a kapla na hoře Olivetské. Šlepěje Krista Pána.
V pondělí u vigilii narození panny Marie, to jest sedmého dne měsíce Září, po vyslyšení mše na svitání, šli jsme hned s vicariem kláštera skrze město Jerusalém pěšky k bráně jedné, kteráž k straně východní stojí, a slove "brána sv. Štěpána"; předešle za času Starého Zákona a Krista pána sloula "brána údolí", proto že z ní do údolí Josafat se scházelo; jakož i my tou branou šli jsme s vrchu dolů do údolí Josafat k potoku Cedron, tou cestou, kterouž Kristus pán po večeři poslední do zahrady na hoře Olivetské k modlitbě jíti ráčil. Johan. 18.
Jest pak údolí Josafat, jináč údolí Cedron, kteréž také sloulo "údolí hor", široké a hluboké mezi městem Jerusalémem a horou Olivetskou, a s té strany města naskrze jde a se táhne; prostřed něho rozkošný potok Cedron běží. A ačkoli za času Římského panování od Tita a Adriana císařův nemálo zřícenin, rumu a jiné prsti při zkáze města Jerusaléma do něho vmetáno bylo, a však až podnes dosti hluboké zůstává. Slovo židovské "Josafat", latině dominus judex est, vel dominus judicabit, vykládá se česky: "Pán jest soudce," anebo: "Pán bude souditi." Odkudž jsou dvojí, jedni, ješto to údolí jménem krále Josafata pobožného a soudce dobrého (2. Paralip. 17. 19.) nazvané pokládají; druzí, ješto z textu prorokův Joele 3. kap. a Zachariáše 14. kap. uznávají, žeby proto tak sloulo, poněvadž v něm ten nejvyšší a spravedlivý soudce Kristus pán souzen a jat byl, potom na nebe s hory Olivetské hned nad tím údolím vstoupil, že také na též místo s nebe k soudu sstoupí a živé i mrtvé v něm souditi bude. Liranus ad Joel. 3. cap. et Zachar. 14. cap.
Josephus bello Jud. lib. 4. cap. 5. píše, když jsou Zachariáše proroka, syna Barucha, u prostřed chrámu Židé zamordovali, že jej potom přes zdi chrámové do údolí Josafat shodili. 2. Paralip. 24.
Byl také v tom údolí za starodávna obecného lidu hřbitov. 4. Reg. 23. Jerem. 26. Nyní se v něm Turci pochovávají, tím úmyslem, že blíže toho místa, ano hned na místě soudu božího v den poslední budou, a prvé nežli se jiní národové k soudu sejdou, oni odbyti budou.
V tom také údolí oni pobožní králové Judští: Aza, Ezechiáš a Joziáš, spálili modly a rytiny pohanské. 3. Reg. 15. 4. Reg. 23. 2. Paral. 15. 29. 30.
Potok Cedron latině se vykládá tenebrae, tristitia, česky: "tmy a zármutek", snad proto, že od černé mastné země černá a kalná v něm voda bývá, aneb jakž někteří vykládají; pro podobenství zármutku a truchlivosti Krista pána, nejednou přes něj přecházejícího, až i tehdáž, když nejprvé jat jsa, do vězení veden byl. Johan. 18.
Vychází pak ten potok s strany východní Jerusaléma, a tou stranou skrze všecko údolí Josafat, kteréž od půlnoci svůj začátek béře, a na díle k poledni se obrací, až naposledy k východu se skonává; běže přijímá k sobě vody z studnic Siloah a Gion, odtud skrze údolí Gehennom přes roviny pouště do moře Mrtvého padá a tam se tratí. Hieron. in loc. Heb. Josephus 8. Antiq. 8. et lib. 9. cap. 7. Když král David před synem svým Absolonem utíkal, "plakali všickni hlasem velikým, a všecken lid přecházel, i sám král přešel potok Cedron, proti cestě, kteráž vede na poušť." 2. Reg. 15.
My jsme šli přes něj po malém kamenném mostku o jednom oblouku, tudy, kudy Kristus pán s učedlníky svými přejíti ráčil. Joh. 18. Tehdáž žádné vody v něm nebylo, než pravili nám, že zimním časem a z jara, když pršívá, dosti hrubě se rozvodňuje, a do něho z hor okolních voda se sbíhá. Dno jeho křemenité a velmi kamenité jest.
Ten mostek, praví, že císařovna Helena vystavěti dala, na kterémžto místě prvé toliko lávka byla, a jakž někteří píší i nám to vicarius ústně svědčil, že to dřevo bylo z té lávky, z kteréhož sloup kříže Krista pána udělán byl. Breid. 14. Julii. Sal. tom. 8. c. 6. Od toho mostku šli jsme k východu a to k hoře Olivetské.
Hora Olivetská leží od Jerusaléma k východu slunce, vzdálí cesty dne sobotního, Actorum 1. cap., a jakž Josephus 20., Antiquitat. 12. píše, a ji pěti honův a vrch hory šesti honův pokládá.
Byla hora vysoká a okolo Jerusaléma nejvyšší, s níž se všecko město a ulice v něm spatřiti mohly a podnes mohou; jest úrodná, stromoví olivového (odkudž Olivetská nazvána), fíkového, palmového, citronového, pomorančového, bobkového, cypřišového, granátového, mandlového a myrtového hojnost; obilí všelijakého, vinic a kvítí vonného dostatek na ní roste, a však místem jest skalnatá.
Na vrchu té hory král David, utíkaje před synem svým Absolonem, s pláčem a bosýma nohama bohu se modlil. 2. Reg. 15. Na témž vrchu syn jeho Šalomoun vystavěl výsost Moloch modle, a jiným modlářstvím jej zprznil. 3. Reg. cap. 11.
Jaké skutky Kristus pán a spasitel náš na něm konal, to níže pořád poznamenáno se najde.
Jdouce tedy nahoru, přišli jsme na rovné místo, kamením narovnaným ohražené, jakoby se tu teprv kostelík stavěti měl; pravil nám o něm vicarius, žeby na tom místě, jeda Kristus pán na oslátku do Jerusaléma, plakati a města litovati měl, slovy: "O kdyby poznalo i ty" atd., jakž o tom sv. Lukáš 19. kap. šířeji vypisuje.
Do té hradby na to místo nesměli jsme vjíti pro Turky, že to místo sobě posvěcené a svaté drží; toliko před tou zídkou jsme klekli, a jak kdo mohl, nábožně se pomodlili. Načetl jsem od brány sv. Štěpána, skrze niž jsme šli, až k tomu místu pět set krokův.
Odtud jdouce tři sta krokův dále nahoru, přišli jsme na místo, kde jsou apoštolé páně Symbolum fidei, totiž dvanácte článkův víry křesťanské, počínající se "Věřím v boha otce" atd., jednomyslně složili; nyní není tu nežli rum a kamení; ač jiní jistí, že jest na hoře Sion, jakž doleji oznámeno bude, skládáno bylo.
Od toho místa výš nahoru se berouc, na osmdesáte kročejův, přišli jsme na místo, kde pán Kristus učedlníkům svým modlitbu svou "Otče náš" atd. vydati a je jiným dobrým věcem učiti ráčil, jakž to z počátku kapitoly sv. Matouše 5. až do 8. poznati se může. Znáti, že tu někdy kaplička byla, ale nyní všecka pobořena jest.
Jdouce dále nahoru okolo sta krokův, přišli jsme k místu, na kterémž Kristus pán seděti ráčil, když k němu učedlníci přistoupili, totiž sv. Petr, Jan, Jakub a Ondřej, tážíce se na znamení příchodu jeho posledního a světa skonání. Mat. 24. Marci 13. Luc. 21. Z toho místa nejlépe se vidí položení města a nynějšího chrámu Šalomounova, jejž Turci drží a do něho žádného křesťana nepouštějí, tak že jsme odtud zevnitřní stavení jeho, dvorec vůkol něho, a někdejšího chrámu Šalomounova místo dosti dobře spatřiti mohli a na tom přestati musili.
Odtud jdouc výš nahoru okolo 50 kročejův, přišli jsme téměř na vrch hory k jakémus starému, velikému a zbořenému stavení aneb kostelu, při kterémž na polední straně malá jeskyňka aneb sklípek stojí, o němž nám vicarius vypravoval, že jest tu bytem byla ona pobožná žena, jménem Pelagia, o kteréž se píše, že jest veliká, známá a slavná tehdáž hříšnice aneb cortisana v městě Antiochii byla, bohatstvím, rozkoší a slávou nad jiné v tom městě oplývala, a jakž sv. Hieronymus, in vitis Patrum folio (Mihi) 41., píše těmito slovy: "Jela tudy na oslátku nejpřednější města Antiochie laryně, vypravivši se dle nejvyšší možnosti z pouhé své líbosti, tak že na ní nic nebylo viděti, nežli zlato, perly a drahé kamení; nohy pak její, tu kdež obnaženy byly, zlatem a perlami ozdobeny byly. Okolo ní šlo množství pacholat a děveček, drahým rouchem oděných, sama měla zlatý řetěz na hrdle, a šli jedni před ní, druzí za ní: nemohli se její krásy a ozdoby lidé světští dosti nahleděti a nasytiti. Kterážto když mimo nás jela, všudy okolo povětří pížmem a libou vůní jiných věcí naplnila. Jak ji biskupové spatřili (kteříž tehdáž tu před vraty kostela mučedlníka Juliana shromáždění stáli), že s nepřikrytou hlavou a jinými údy těla tak nestydatě s takovým množstvím sluh, žádného přikrytí na hlavě ani na ramenou neměvši, tudy jede, vzdechli, a jako od nejtěžšího hříchu tváře své odvrátili. Blahoslavený pak biskup Nonius dlouho na ni hleděl, a velmi těžce vzdechši řekl k biskupům: Co se vám zdá, nejmilejší, kolik jest hodin v pokoji svém tato žena umývajíc a strojíc se s velikou myslí, péčí a pilností, aby vidína byla, stráviti musila, tak aby tělesné ozdobě a okrase její ničehož se nedostávalo? hle jak se všem zalibuje, chtíc svým miláčkům se zachovati, kteříž dnes jsou a zítra nebudou! My tedy majíce otce na nebi všemohoucího a ženicha nesmrtelného, darujícího těm, ješto jeho zaslíbení se drží, bohatství nebeské, a takové dobré, kteréž se ceniti nemůže, kteréhož oko nevidělo, ucho neslyšelo, a na srdce lidské nevstoupilo, a ty a takové věci milujícím sebe připraviti ráčil, a co mám mnoho o tom mluviti? majíce zámluvu, že tu jasnou, stkvoucí a předrahou tvář ženicha našeho uhlédáme, na níž cherubínové patřiti nesmějí: a však neobmýváme mrzkostí a poškvrn ubohých našich duší, neozdobujeme jich, ale na ně nic nedbáme, nýbrž opovržených zanecháváme. A málo níže modle se týž biskup, řekl: Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou hříšným a nehodným; neb hle šperky a strojení za jeden den jedné nevěstky převýšilo ozdobu duše mé. Ona slíbila se líbiti lidem, a to plní, já jsem pak tobě slíbil se líbiti, a sklamal jsem pro lenost mou."
Tyto řeči něco obšírněji proto jsem tuto doložil, že jsou plné dobrého naučení, a aby se tím větší dobrota a milost boží při svaté Pelagii poznati mohla, kteráž ji z takových velikých tělesných žádostí světa vytrhla.
Nebo abych pořád o ní řeč dokonal: píše dále týž sv. Jeroným v slovích obšírnějších, že se přihodilo nazejtří tomu biskupu Noniovi slovo boží kázati, a sv. Pelagii v dotčené slávě a pompě na tom kázaní býti; kterážto když je slyšela, tím velice v mysli své pohnuta byla, až potom více a dokonaleji jeho slýchajíc, na víru křesťanskou srdečně se obrátila, bohatství své rozdala, a sama vzavši na. se oděv mužský, do země Svaté na horu Olivetskou, ta kdež Kristus pán na nebe vstoupil, se vypravila, a s jedné strany vedlé kostela dala sobě dotčený sklípek s jedním okýnkem a dveřmi malými ustavěti, a tu do smrti bydlela, od každého za osobu mužského pohlaví držána byvši; až po smrti, když ji mýti měli, že žena byla, poznali, a s velikou slávou od tehdejších křesťanů jest pochována.
K tomu tedy velikému pobořenému kostelu přišedše, spatřili jsme položení jeho, že jest široce okrouhlý býti musil, a vůkol špicí na kopci té hory vycházel. U prostřed něho právě na vrch hory stojí kaplička zevnitř okrouhlá, však hranatá na osm rohův, a z kamene štukového, a jakž znáti jest i praveno nám bylo, stála za starodávna u prostřed stavení kostela velikého, nápodobně jako kaplička hrobu božího u prostřed kostela svého. Ten kostel i s tou kapličkou byl od sv. Heleny vystavený, jsa tolikéž co kapla jeho okrouhlý, a při něm klášter, sloul sv. Marka; nyní jest všecko, krom dotčené kaply, pobořeno; a něco místem zdí vysokých stojí. Eusebius in vita Const. lib. 3. cap. 42.
Do kaply jsou dvéře k straně západní, a musí se po schodech kamenných, kteréž velmi zasypané jsou, do ní jíti.
Před tou kaplou sedělo několik Turkův a starých bab tureckých, ti nás do ní pustiti nechtěli, až jsme jim prvé koliks mejdynů dali. I všedše do ní, viděli jsme, že také vnitř okrouhlá jest a klenutí dosti vysokého, na dýl i na šíř po šesti kročejích, bez oltáře; kromě na polední straně stojí ve zdi jedna věc vytesaná jako nějaká aršička. Proti ní při zemi v skále samorostlé sivé barvy a víc náčerné, jsou vytlačení dvou noh člověčích šlepějové, a to bosé nohy, tak jakoby mistrovsky do vosku vytištěni byli. O těch pravil nám vicarius, že jsou šlepěje Krista pána, když jest v přítomnosti učedlníků svých, rozžehnav se s nimi, na nebesa vstoupil, a těch posledních šlepějí, na znamení svého bytu a člověčenství na světě, zanechati ráčil. Luc. 24. Mar. ult.
Jsou pak ty šlepěje prsty obráceny proti poledni a patami na půlnoci. Šlepěji od pravé nohy jest dobře znáti, ale levé téměř nic, nevím z jaké příčiny: snad, jakž nám pravili, že od poutníkův před lety po kouskách odraženy byly, kterýchž nyní žádný uraziti nesmí, Jiní praví, že Turci ten levý šlepěj do svého chrámu, kterýž jest na místě, kde Šalomounův chrám stál, v celosti odnesti dali, a tam jej ctí a za svátost drží. Ač pak Onuphrius v knize de septem urbis Ecclesiis píše, že jej v Římě mají a ukazují.
Když jsme ty šlepěje vedlé obyčeje líbali, cítili jsme z nich a z toho kamene vůni libou a velmi příjemnou, jakoby fialou natřeny byly, až jsme se nad tím divili; ale vicarius nám oznámil, že vždycky takovou vůni z sebe vydávají. Píše Paulinus Nol. Episc. epist. 11. ad Severum, že jest to místo těch šlepějí žádnou věcí, ani od kamene, ani jakým kovem přikryto aneb obdláženo býti nemohlo, nebo všecko preč vyhodilo. A sv. Jeroným tom. 3. in loc. Heb. Act. Apost. lit. M. praví, že v tom kostele v kapličce, dokud za jeho časův stál, vždycky nad tím místem šlepějův díra v klenutí byla, a nijakž zaklenutá býti nemohla, tak že od země až do vrchu k nebi otevříno bylo.
V té kapličce jest také místo, kde se svatí andělé v bílém rouše stkvoucí, v člověčí postavě apoštolům po vstoupení Krista pána ukázali a k nim řekli: "Muži Galilejští, co tu stojíte a k nebi hledíte?" Act. 1. Ač pak vicarius jiné nám místo k straně půlnoční ukazoval, žeby se ten skutek andělský na něm státi měl - a tu stojí podnes jakás stará věže; ale vedlé textu písma, kteréž dí: "Ej dva muži postavili se vedlé nich," nehodí se, aby tak daleko býti mělo, jako ta věže od kaply stojí; neb odtud jest tak daleko, coby třikrát z lučiště vystřeliti mohl, aneb na tři hony.
Na vrchu té hory Olivetské král David, když před Absolonem synem svým
utíkal, se modlil
(2. Reg.
15.) a žalm třetí tam složil. Na
témž král Šalomoun vystavěl
Astaroth, modle Sidonské, kostel
ženám svým k vůli, kterýž král Joziáš zbořil.
3. Reg.
11., 4. Reg.
23. A Kristus pán často se na něm
modlíval, jakž o tom
Lucas
21.
22.
23.
a
Joh.
8.
18. píší.
zpět na obsah 
Další: O sjití s hory Olivetské do Betanie a k jiným místům až do Jerusaléma.