|
- Harant | - Cestopis | - Copyright | - |
Chůze na horu Oreb. Kapla zjevení se p. Marie. Kapla Eliáše proroka. Hora Sinai. Kapla na vrchu hory Sinai. Čisterna Mojžíšova. Klášter 40 mučedlníků. Hora a kapla S. Kateřiny. Příběh o svaté panně Kateřině. Hůl Mojžíšova. Štěpnice kláštera S. Kateřiny. S. Arsenius. Obydlí Arabův.
V neděli po svatém Havle, to jest 18. dne měsíce Října, vyšli jsme my dva poutníci, náš trucelman a dva nám přidaní Arabové, tři hodiny přede dnem ven z kláštera, a byli jsme tiše a s strachem caloierů vypuštěni.
I počali jsme jíti k vrchu nahoru po levé ruce, Arabové napřed, po jakýchsi kamenných a širokých stupních, tak naschvále místem v skále vytesaných, místem položených po vší hoře Oreb od starodávna tak nazvané (po kteréž až na vrch té hory těch stupňův do některého sta jest, a jakž někteří počítají na tisíce, a zvláště Jan Tucher v knize putování svého do 7000 jich pokládá), a tak po tmě jdouce jináče jsme nemyslili, nežli že o nás žádný nezví a nás tak ráno Arabové se nenadějí. Ale že měli ostražité psy, kteříž hned zdaleka na nás štěkali, a páni jich naschvále blízko cesty na nás číhali a leželi, nemeškali k nám tři capi arabští (a to ti, ješto prvé příčinou byli nás do kláštera vpuštění) se připojiti, a že nás chrániti chtí před jinými svými Araby, nám připovídali. Kterýchžto sprvu jsme se ulekli a jich nevelmi vděčni byli, ale potomně poznavše k nám jich dobrý úmysl a platnost naši, byli jsme jim rádi; oni pak pro ten některý peníz tím ochotněji nám na službu hleděli, zvláště měvše toho již vnadu při našem vchodu do kláštera, a tak nás budoucně více užiti hleděli, dle přísloví: El dia siguiente es discipulo del precedente, to jest: "Den předcházející jest zkušením dne následujícího."
Těmi tehdy stupni a v tom tovaryšstvu kráčejíce vždy nahoru s velikou těžkostí, netoliko pro mrákotu, kteráž mezi těmi horami měsíčné světlo nám zastiňovala, ale také pro mdlobu z náramného vedra, sotva jsme došli jedné studnice čerstvé, čisté a chutné vody. U té jsme se poobčerstvili, a od caloierův, jak jest na tom místě pošla, po navrácení našem se vyptali; o čemž málo níže oznámím.
Potom jsme zase výše vstupovali a přišli k jedné kaple, na větším díle rozbořené, a nazvané vlasky Capella della madonna sancta Maria apparita, to jest, "kapla zjevení se panny Marie". O kterémžto zjevení nám caloieři zprávu dávali, že se stalo, když jednoho času v klášteře svaté panny Kateřiny a vůkol něho tak mnoho hadův a žížal jedovatých bylo, že se pro ně z kláštera vystěhovati myslili, a před odchodem svým, chtíce ještě jako na odchodnou všecka místa svatá okolní schoditi a s nimi se rozžehnati, že jsou tam s processí se brali, a navracujíce se zase z té pouti k klášteru (aby z něho reliquias, totiž svatých a světic kosti, a jiné své věci vynesti mohli), v tom že se jim na místě jistém blahoslavená panna Maria ukázala, a aby v klášteře pokojně zůstávali, je napomínala, a že napotom od týchž žížal aneb hadů bědováni a trápeni nebudou, tím je bezpečila, a potom žeby před nimi zmizeti měla. O čemž když caloieři pochybovali a mezi sebou rozjímali, jaké by to vidění bylo, dobré-li čili zlé? i oddali se na modlení; po jejichž potom modlitbě na důvod žeby na témž místě toho vidění voda čistá studená, nikdy tu před tím nebývalá, u prostřed nich se vyprýštila, a posavád zůstává studnice, o níž jsem málo výše zmínku učinil, že jsme k ní nejprvé přišli. Vedlé kteréhožto předpovědění když se ty žížaly ztratily a zmizely, že jsou na památku dotčenou kaplu vystavěti dali; ale od Arabův a Turkův, kteříž někdy valněji k hoře Sinai putovávali, nežli nyní, a u té studénky se chladívávali, ze zlosti pomalu rozbírána a kamení s vrchu dolů rozhazováno bylo.
Odtud šli jsme vždy výše až k jedné bráně, od jedné klouzy z skály až k druhé sklenuté, však bez vrat; ale znáti bylo, že někdy zavírány bývaly, aby každý k místům těm nemohl, lečby těm, kdo toho moc měl, úplatek dal. O té nám zprávu dávali, že skrze ni žádný Žid nekřtěný projíti a proto ani na horu svatou dojíti nemůže. Toho mnohé příklady nám vypravovali; ano že. jsou se mnozí Židé nacházeli, kteříž v oděvu poutnickém a pod zástěrou křesťanského jmena skrze ni s jinými křesťany projíti usilovali, ale (prý) nadarmo. Nebo musili se přiznati, omámeni jsouce strachem, že vídali kříž dřevěný přese všecka vrata zastavený, pro nějž jim nebylo možné projíti, než tu se zjevovati musili, že Židé jsouce, žádostivě ta svatá místa spatřiti chtěli. Pročež někteří, že se u studénky dolejší pokřtiti dávali, a potom bez překážky tam docházívali. Jest-li žeť tak jest, v pravdě jisté znamení hněvu božího proti nim i v té částce znamenati by se mohlo, že pán bůh ani té památky tak slavných skutkův svých, jim někdy prokázaných na těch místech, příti neráčí; ješto jistá věc jest, když k jiným místům svým pamětným putovati mají, žeťby ovšem k hoře Sinai, na níž zákon jejich předkům vydán, bůh v moci své a zázracích vídán byl, u velikém počtu a často putovati se snažovali.
Od té brány šli jsme něco málo výše, vše po hoře Oreb, až jsme přišli na rovinu obdloužnou a neširokou, a tu jsme teprva horu Sinai uzřeli; nebo z kláštera po vší cestě nahoru pro horu Oreb jí nebylo viděti. Po té rovině šli jsme k jakýmsi zdem nízkým a pustým, kdež žeby prvé kapla, Eliáše proroka nazvaná, býti měla; mezi ty zdi dvířkami malými jsme vešli a vnitř poznali po přehražených zídkách, že tři kapličky pospolu býti musily, a v jedné jest jeskyně malá, v níž Eliáš prorok bydlel. O němž toto se nachází v třetích knihách královských v 19. kapitole : Když utíkal před Achaba krále manželkou Jezábel (kteráž se byla zařekla, že o jeho bezhrdlí státi chce, proto že příčinou byl pobití Baalových kněží na hoře Carmel), že přišel na poušť jednoho dne, a pod jalovcem se posadiv, žádal sobě toho, aby umřel, a po té že usnul v stínu jalovcovém. V túž chvíli anděl boží dotekl se ho a řekl jemu: "Vstaň a pojez!" On pohleděv vůkol, a aj v hlavách jeho podpopelný chléb a nádoba vody, i pojedl a napil se a opět usnul zase. I navrátil se anděl podruhé, a dotekl se ho, řka jemu : "Vstaň a pojez, nebo dlouhá cesta nastává tobě." Kterýž když vstal, jedl a pil, i šel, posilniv se tím pokrmem, čtyřidceti dni a čtyřidceti nocí až na horu boží Oreb, a když tam přišel, bydlel v jeskyni. A aj, stala se k němu řeč hospodinova : "Co tu děláš, Eliáši ?" kterýž odpověděl: "Velice jsem horlil pro hospodina boha zástupův, nebo opustili smlouvu tvou synové Izraelští" atd. Řekl bůh: "Vyjdiž a stůj na hoře před hospodinem." A aj, hospodin šel tudy, a vítr veliký a silný podvracující hory a rozrážející skály před hospodinem, ale nebyl v tom větru hospodin; za tím větrem zemětřesení, ale nebyl v tom zemětřesení hospodin; a za zemětřesením oheň, ale nebyl v ohni hospodin; a za ohněm hlas tichý a temný. Jejž když uslyšel Eliáš, zavinul tvář svou pláštěm svým, a vyšed stál u dveří jeskyně. O čemž co s ním bůh mluvil, a kam mu odtud jíti velel, v též kapitole se nachází.
Od toho místa šli jsme po rovině až k vrchu Sinai, samotnému co homole, na kterýž jsme s velikou prácí po kameních a špičatých skalách lézti počali; však brzo spočátku ukazovali nám v kamení a samorostlé skále kopyto velbloudovo, vytlačené aneb vytesané, jakoby v hlíně vytisknuto bylo. O něm naši Arabové nám vypravovali, že jest odtud Mahomet po rozmlouvání s bohem svým do Mecchy jeti a stěhovati se strojil, a to na znamení a památku jeho tu někdejší přítomnosti od svého velblouda, na němž jeti měl, zanechal. A proto u veliké vážnosti od pohanův jest, i naši Arabové s velikou nábožností je líbali a svá čela o ně otírali. My jsme se ho ani nedotkli, ale šli jsme výše k vrchu nahoru, až jsme vždy po častém odpočívání na něj vylezli a tam na kamení se posadili; i slyšeli jsme nedaleko nás veliké dusání a kamení dolů s vrchu válení, že jsme se nad tím pozděsili; ale Arabové nám pravili, že zvěř gazelly před námi utíkají. V tom sprchl čistý čerstvý deštíček, kteréhož jsme ani nejmenší krůpějičky, co jsme z Benátek vyjeli, na té vší cestě, až právě teprv tu, neviděli a neměli, kterýž však ani prachu nepromočil a dlouho netrval.
Na té hůře našli jsme čistou rovinku, a na ní dvě kapličky, jednu křesťanskou a druhou tureckou mešitu k straně západní. Arabové měli klíče od naší kaply, při níž byli železné dvéře, a dali jim je caloieři, aby nám otevřeli; což nemeškali učiniti, a sami do své mešity k modlitbám vešli. My pak tak po tmě (nebo ještě nesvítalo) v naší jsme se modlili, a po té očekávali, ažby se rozednilo, pro lepší spatření míst na té hoře. Když den byl, viděli jsme v tom kostelíku plno jmen poutníkův hrudkou, uhlím napsaných, i jináče vyrytých, ale jiného nic obzvláštního v něm nebylo, nežli při levé straně zdi, když se do něho vchází, musí se lézti pod jakousi skálu dolů; jako do jeskyňky malé; v ní jest vytisknutý celý hřbet, hlava, ramena až do pasu, jakoby z hlíny forma byla udělaná. Když jsme tam slezli, kladli jsme naše hřbety do té formy, a dobře se shodovala každému z nás, velikému i malému jednostejně. Bylo nám praveno, žeby to místo býti mělo, o němž psáno stojí, když Mojžíš svatý žádal viděti slávu a tvář boží, že mu řekl hospodin: "To hle jest místo u mne, a staneš na skále, a když půjde sláva má, postavím tebe v rozsedlině skály, a zakryjiť tebe pravicí mou, a uzříš hřbet můj, než tváři mé viděti nebudeš." Exod. cap. 34. Mojžíš tehdy že jest tu podobu hřbetu svého, jak jest se přitisknouti musil z bázně pro tehdejší přítomnost boží, zůstavil.
Ten kostelík jest od kamene stavený a velmi veselý. Od toho jsme šli asi patnácte krokův k tureckému mešitu, při němž jsme našli jeskyňku pod zem jdoucí, jako nevelkou jámu, v níž prý Mojžíš čtyřidcet dní a čtyřidcet nocí postiti se měl, jakž opravdového jeho postu vypsání se najde v druhých knihách Mojžíšových v 24. a 34. kapitole.
Turci pak majíce Mojžíše za zvláštního proroka, odjali tu kaplu křesťanům, kteříž ji byli vystavěli, a k svému modlářství ji obrátili, v ní modlitby své konají, jináč nesmýšlejíce, než že tu Mahomet s Mojžíšem se shledal, a o zákon, jejž Alcoran jmenují (o němž doleji psáti budu), rozmlouval, jakoby spůsobem zákona božího na té hoře jim vydán byl. Odtud nevelmi daleko po straně byla čisterna, v kteréž jsme vodu čerstvou našli a z ní pili; jmenuje se čisterna Mojžíšova, že prý z ní, když často na hoře bývati musil, pijíval.
Ten vrch Sinai jest velmi vysoký, okrouhlý a nepřístupný, a jakž Adrichom. in Pharan num. 92. píše, že jest měl několik tisíc stupňův vytesaných aneb položených, kromě kde se volněji a rovněji chodilo, kdež žádných nebylo potřebí. Viděli jsme s něho moře Červené, však ne tak dobře, jako jsme je potom s vrchu svaté panny Kateřiny spatřili.
Na výšce vrchu toho, padesátého dne po vyjití synův Izraelských z Egypta, pán bůh zákon svůj v plameni a zvuku hrozném vydati a svým svatým prstem na dvou dckách kamenných vyryti jest ráčil. V tom lid Izraelský pod horou, když jest sobě stýskal po Mojžíšovi, že čtyřidcet dní a nocí na hoře ustavičně byl, domnívajíce se, že tam umříti musil, dali sobě tele zlaté slíti a tomu se modlili. Pročež Mojžíš dolů sešel, a horlivostí jsa popuzen, dcky, kteréž s sebou nesl, udeřiv jimi o zem, je rozrazil, tak že pro jiné na horu vstoupil, a tehdáž boha míjejícího se v slávě božské po zadu viděl, dcky jiné přijal, a odtud s jasnou tváří, na niž žádný z lidu patřiti nemohl, přišel, že jest musil zástěru přes tvář zavěsiti a mezi lidem tak obcovati; jakž o tom šířeji psáno stojí Exod. 19. 20. 31. 32. 33. 34. cap. Levit. 7.
U toho vrchu bydleli synové Izraelští celý rok a čtyry dni, v kterémžto času byl stánek, kněžstvo a všecka starého zákona hierarchia a správa světská nařízena, o čemž celá kniha Leviticus a něco Num. a Exod. Hieron, mans. 13. vypravují.
Ten vrch někteří jmenují Oreb, chtíce slovo Sinai všem okolním horám, tak jako poušti Sin přivlastniti. Exod. 19. (Beschreibung der Walffarth zum heiligen Grab, Hans Werli von Zimber vnd ander Herrn atd. anno 1483, o čemž také Hier. in loc. Hebr. Joseph. 2, antiq. 12. píší.) Ale správa vůbec od starodávna dělí ty vrchy tím spůsobem, jakž jsou ode mne položeni, totiž Oreb, vedlé textu třetích kněh královských v 19. kapitole, kdež se zejmena klade jmeno Oreb, tu jako se Eliáš postil. A zase o Sinai na několika místech se dokládá: "u vrch hory". Exod. 24. a 34. Což patrně témě hory Sinai, daleko vrch Oreb převyšující, ukazuje a znamená. Tu horu Sinai pohané arabští a mouřeninští Agar aneb Tur, Weissenb. také Turla jmenují, jakž Odoardo Barbosa nel' summ. del' Ind. Orient. svědčí.
Na té hůře Sinai byvše do slunce východu, líbilo se nám dobře; ale že jsme ještě mnoho schoditi měli, šli jsme zase dolů s druhé strany k západu, a to do mnohem hlubšího údolí nežli k rovině Oreb, kudy jsme na horu lezli, jakožto pod tou rovinou dobře nízko ležícího.
Tu každý může souditi, s jakou prácí nám to lezení přišlo po těch nebezpečných špicích a rozsedlinách skal, však s boží pomocí předce jsme dosti rychle dolů se dostali; v kterémžto údolí viděli jsme štěpnici několik honův dlouhou, však úzkou, dobře vysazenou rozličným dobrým a vzácným štěpím všelijakého ovoce, vůkol zdí ohraženou. Při ní viděli jsme říceniny kláštera, někdy dosti velikého, kterýž slove čtyřidceti mučedlníkův, Quaranta padri, a to proto, že prý pohané z města Thor při Červeném moři ležícího na tu poušť táhše, aby křesťany hubili a mordovali, mezi jinými že také na mnichy toho kláštera nenadále připadli, a pobili jich v počtu čtyřidcet, a od té doby že tu žádný nebydlel. Nyní jsou tam samy zdi bez krovův, a domky některé z hlíny a ze třtí splácané.
U toho kláštera skonává se hora Sinai a začíná se svaté panny Kateřiny hora, na kteroužto když jsme jíti počali, nechtělo se těm capům arabským s námi nahoru, ale šli od nás do zahrady, pravíce, že na nás dole očekávati budou; pročež aby naši Arabové z kláštera potrav zbytečně nenesli, nechali jsme jim všech v tlumoku svázaných, a toliko po malém kousku chleba k sobě jsme vzali, pravíce jim, že tu potom budeme snídati.
Tak tehdy dali jsme se v lezení nahoru, nejprvé dosti povlovně, ale potomně až nahoru, bylo-li jest na horu Sinai nebezpečně a příkře, byloť tuto mnohem hůře; a však poodlehčilo se nám v polovici, když jsme k jakési studýnce mezi rozsedlinou skal velmi nepřístupných se dostali, při níž jsme se (proto že velmi čerstvá byla pro nedocházení k ní slunečného horka a světla, mimo kterouž vodu na vší cestě jsme čerstvější nepili) posadili a poobčerstvili. Po té jsme jí sobě do malé kozí kůže nabrali a na cestě se ní ochlazovali. Od té studýnky hledíce k vrchu nahoru, bylo nám velmi strašlivo a téměř za nemožné nahoru se vydati.
Ale však předce když jsou jiní na ni mohli, také jsme se těšili, že i my na ni vylezeme. A protož velmi pracně povylezše dosti vysoko na nějakou špici, s ní jsme nikam nemohli nežli zas dolů, a tu slezše jiné cesty hledati jsme musili; někdy jeden s pomocí a postrkováním jiných vylezl, a potom jiné zas nahoru k sobě za ruce pozdvihoval. A sumou žádné hory jsme tak nebezpečné neměli. A však vždy potom jsme se s pomocí boží nahoru beze škody dostali, k jedné malé čtverhrané a kamenné, sotva čtyř krokův široké a tolik dlouhé kapličce. Tu jsme našli otevřenou, aniž se kdy zavírá, a v ní nic jiného, nežli kámen široký z země vyrostlý, nápodobný kamenu hrobovému velikostí a spůsobou, na němž byla vytesaná osoba ženská, jakoby v dlouhé hazuce byla, a dva anděli, z každé strany jeden, an ji za ramena drží.
O té podobě ženské oznamovali nám, že jest podobenství svaté panny Kateřiny mučedlnice. O kteréžto co se v historiích nachází, v krátkosti poznamenati chci.
Za času Maxencia císaře Římského byl jeden král Kostus manem císařovým; tomu a jiným všem mocnářům a knížatům svým císař poručil, aby se k němu do Alexandrie z jistých příčin, o něž se s nimi raditi měl, vypravili.
Tu král Kostus byv velmi laskav na královnu manželku svou, a dcerku jedinou, nechtěl bez nich k císaři na cestu se vydati, ale s nimi a s slavným svým dvorem do Alexandrie přijel, kdež od císaře ctěn a dobře chován byl; avšak po dobré chvíli při dvoře císařském život svůj dokonal.
Za živobytí pak svého, chtěje svou dcerku ve všem dobrém zvedenou míti, dal ji při takové tehdejší v Alexandrii příležitosti, kdež toho času nejpřednějších a nejučenějších lidí množství bylo, umění liternímu učiti. Kterážto panna tak jest nad povahu věku svého mladého, což jest ku podivu, mnoho prospěla, až všecko ženstvo při dvoře jak rozumností, tak krásou daleko převýšila.
Po smrti tedy krále otce jejího, vida ji císař tak umělou a šlechetnou, žádal královny mateře její, aby ji synu jeho zasnoubila. Což když matka dceři oznámila, nalezla ji v tom odpornou. Avšak nesmějíc císaři v hněv upadnouti, radila se s přátely, jakby císaře spokojiti mohla; až také doptavši se blízko Alexandrie na poušti jednoho svatého muže, o němž slyšela, že mnoho dobrého lidem radívá a šťastně, k němu se tejně s dcerou vypravila a svou žalost mu toužila. Ten pak člověk byl křesťan, a poznav je pohanského náboženství býti, dal se v vyučování jich víře křesťanské, tak že jsou v Krista pána ony obědvě uvěřily, a vrátivše se potom zas ke dvoru, tajně své služby křesťanské vykonávaly.
Po některém pak čase vydal se císař v tyranství a vraždění křesťanův, rozeslav příkazy, aby všickni bohům neb modlám pohanským, pod ztracením svých hrdel, obětovali. Když tehdy mnoho pobožných křesťanův se našlo, kteříž ho v tom uposlechnouti nechtěli, poručil je rozličnými a ukrutnými smrtmi z světa sklízeti, tak že časem velicí zástupové křesťanův zahubeni bývali.
Jednoho pak času, když veliké množství křesťanův pro strach smrti s velikým zvukem od všelijakých nástrojův modlám obětovali, a svatá panna Kateřina to viděla, k císaři z palácu svého šla, a opováživši se života svého, jemu s pokorou tu jeho ukrutnost tupila a k milosrdenství ho nakloniti se snažovala. Ale davši jedna řeč druhou, a na vychvalování císaře své modloslužebnosti, když víru křesťanskou zjevně vyznávala a zvelebovala, že císař pro odpovídání jí mudrce nejučenější povolati, a jim s ní se hádati poručil; a když ona ty k mlčení přivedla, poručil z okolních krajin podobným spůsobem mudrce obeslati, a z těch ze všech padesáte jich vymísiv, o ten článek nejvíce, žeby nemožné bylo, aby bůh člověčenství přijíti a trpěti měl, se hádali, což jim ona písmy mudrcův a Sybill pohanských prorokyní dovozovala a provedla, že netoliko jí za pravé dali, ale i k víře křesťanské se obrátili. Pročež potomně od císaře ohněm udušeni a usmrceni byli; ona pak od císaře do vězení dána, v něm u víře křesťanské trvala, až i samu císařovou a množství jiných k víře křesťanské pobožným svým mluvením přivedla. Z té příčiny rozlítiv se císař proti ní v hněvu, smrtí jí hrozil, pokudžby modlám obětovati nechtěla; ale když ji tím stálejší býti poznal, dal čtyry kola železnými špicemi a pilami obité udělati, aby jimi tělo její pořezati a roztrhati mohli. Ale když k popravě přišlo, praví se, žeby anděl páně ta kola do zástupu lidu vtiskl a pustil, tak že jimi do 4000 lidu potlačeno a usmrceno bylo. Pročež císařovna k císaři přistoupila a z ukrutenství toho jej trestala, i křesťankou se býti vyznala; kteroužto on také jíti a na smrt vésti poručil, ale žoldnéři byvše od svaté panny Kateřiny u vězení k víře přivedeni, zpečovali se to učiniti, tak že se hněv císařův tím více rozpaloval. Kterýžto všem dotčeným i svaté panně Kateřině, hlavy stínati dal, a to se hned vykonalo s velikým vzíváním a oslavováním pána boha, že jim té koruny mučedlnické společně popříti ráčil.
Odtud žeby hned její tělo svaté mělo se ztratiti a od andělů na horu Sinai do dvaceti dní cesty vzdáli nešeno a tam pochováno býti mělo, jakž o tom obšírněji Peregrinus de sanetis serm. 70. Passionale Jacobi de Vorag. legenda 67. a v knize dormi secure serm. 66. item Discipulus, Joh. Heroldt serm. 44, a jiní vypisují.
Potom po třech stech letech od smrti její, když v těch zemích křesťané se rozmnožili a všudy vůkol v Arabii skalnaté a na poušti eremitae neb poustenníci bydleli, a tehdáž ten klášter pod horou Oreb vystavený byl, zjeveno měl sobě opat kláštera toho, aby těla panny Kateřiny hledal na hůře, a nalezna do kláštera přenesl. Což když on za sen měl a učiniti toho obmeškával, že sobě podruhé i potřetí měl o tom navrhováno, až se na to oddal, a se vším konventem s processí na vrch hory putoval; a tu žeby se s nimi potkati měl mnich, jehož neznali, ale po oděvu za jednoho z své řeholy jej drželi, kterýž jim to místo pod kamenem oznámeným ukázal, a po té se od nich ztratil, nechav jich, aby tělo svaté panny Kateřiny do kláštera snésti a tam je v truhle chovati mohli, odkudž podnes klášter, ješto předešle Sinai sloul, nyní svaté panny Kateřiny nazván jest. A co toho více kaloierové naši nám o divích a zázracích jejích i jiných příbězích vypravovali, pro krátkost pomíjím; kdo chce o jejích divích něco více čísti, může Discipulum de tempt. serm. 44. de sanctis et legend. 209. Jacobi de Vorag. nahlednouti.
Na té hoře byli jsme okolo dobré hodiny, a bylo nám na ní veselo a chladno, kdež jsme posnídali po kusu chleba a té vody z koží se napili. Potom jsme se ohlédli a viděli jsme dále a lépe všecko, nežli s hory Sinai, proto že tato hora o drahný kus vyšší a mezi všemi horami pouště skalnaté Arabie nejvyšší jest, a všecky z ní přehlídnouti se mohou. Tu jsme viděli moře Červené, a jak se točilo na spůsob luku dlouhého, zdálo se býti blízko, však dobrých dvou dní cesty odtud stojí. Viděli jsme také položení města a přístavu slavného Thor, blízko Aethiopiae, tak nazvaného, o němž doleji psáno bude. Viděti bylo k straně polední poušť a vrchy, na nichž klášter svatého Antonína a Makaria od starodávna jest, a posavád tam křesťané kaloiery, Armeniáni a Maroniti, bydlejí, o níž doleji bude dotknuto.
Ku vlasti pak, totiž k straně západní hledíce, hned jsme dolů pospíšiti usilovali, a tu jsme nejprvé zpátkem domů se vraceti počali. Pročež tím ochotněji jsme dolů lezli, ač s hrůzou velikou, nejvíce pro velikou hlubokost dolů, do kteréžto jsme hleděti musili s strachem, aby se nám hlava netočila, čehož lezouc nahoru obávati se nám nebylo potřebí.
Potom jsme se dostali k čisterně vody čisté a chladné, z kteréž jsme se napájeli, a ta slove studnice panny Kateřiny. Od té jsme přišli doleji zase k té pramenité studýnce, z níž jsme sobě nahoru jdouce do koží vody nabrali. Tu vůkol místy viděli jsme mnoho křoví. Z toho dříví, praví, žeby ona hůl Mojžíšova, kterouž on také veliké divy a zázraky činil a jí po cestě putování synův izraelských užíval, uřezaná býti měla; jest hmota tvrdá, velmi sukovatá a těžká. Dřeva toho já jsem s sebou hůlku do vlasti naší přinesl. Řekové mnoho o jeho moci a úžitcích, zvláště při ženách těhotných, že když k porodu pracují a tu hůl v ruce drží, lehčeji rodí, povídali; ale já jsem ho v ničemž nezkusil.
Jdouce od toho místa dolů, nacházeli jsme mnoho rozličně a velmi divně vyrývaných kamení od bylin, kvítí, stromoví, zvířat atd., jakoby na nich naschvál malováno bylo, kteréhož jsme sobě něco na cestu nasbírali; toho jsem i já také do vlasti s sebou něco přivezl.
V hodinu první po poledni dostali jsme se zase do výš jmenované zahrady a štěpnice, a v té jsme se s našimi vůdci Araby shledali. Ta pak štěpnice kláštera svaté panny Kateřiny jest mnichům k svobodnému užívání propuštěná, toliko že jsou každého roku povinni na dvou neb na třech velbloudích, jak se kdy buď mnoho neb málo urodí, do Cairu ovoce z ní na zámek odeslati, a to proto, že, v ní stromoví rozličného a nad jiné chutného ovoce a zvláště pro divy, za starého zákona v těch místech zjevované, Turkům vzácného roste. V té zahradě jsme se zasadili pod fíkový strom, nedaleko vody pramenité, kteráž se nadržovala v připravené tu vodárně, z níž když sucho bývá, do štěpnice ji spouštěti a zavlažovati mohou, sice by suchem všecko vyhořelo a žádného ovoce nebylo. Pan Černín s tulmačem a s Araby dal se do jedení suchých ryb a sýra, až z toho obého nic nenechali, a já jsem toliko chlebem pozaložil; a chtěje se napiti z potůčku (kterýž jsme z té vodárny do štěpnice spustili) byl jsem smradem a puchem nechutným té vody zaražen, div že jsem neomdlel, a chtěje zvěděti toho příčinu, pohleděl jsem přes hráz do vodárny, i poznal jsem, že to bylo z příčiny množství jakýchsi velkých žlutých pomřelých a po vodě svrchu, též pod vodou zůstalých kobylek, až vody pro ně nebylo viděti. Těch kobylek bylo toho roku množství veliké v Arabii, a po skalách hor svatých i po cestě zvlášť v noci místem jich dosti zhusta se prolétalo; a byly holemé, nebo když nám někdy o tvář zavadily, zdálo se nejináč, než jakoby kamínky malými házel. V těch pak místech bylo jich plno umrlých, že neměly co žráti, a toho roku netoliko všecko ovoce, ale i listí v té štěpnici požraly, tak že ubozí mniši, co by za malý peníz stálo, jí neužili, ano i nám ani té vody pro jejich smrad dostati se nemohlo; pročež jsme toho dosti litovali, že jsme žádné vody dotčených studýnek na hůře s sebou dolů nepřinesli, a z žízně veliké přáli jsme sobě chuť a žaludek sv. Arsenia, o němž se píše, že bydleje na poušti košíky z palmových listí pletával, a z nádoby té, v níž to listí močíval, tu vodu smradlavou, všecku jeskyni jeho týmž smradem naplňující, vždycky pijíval. Ta voda se mu snadno zsmradívala tímto dvojím spůsobem: jedno z šťávy toho listí, druhé, že on vždycky na to jiné vody přilíval a nikdy do konce vyliti a vyčistiti jí nedal, říkaje, že jakož když při dvoře císaře Theodozia v službě slavné byl, drahou vůní a pížmem své věci naplňovával, tak že tehdáž té vody smradem to zase nahražovati musí, aby pamatujíc na bídu svou a čině pokání, smradu pekelného zbaven býti mohl. Vit. Patr. lib. 2. c. 89.
Poodpočinuvše v té štěpnici, vyšli jsme z ní k západní straně, majíce horu Oreb s pravé strany, až jsme štěpnice minuli, odkudž nedaleko vedlé cesty po pravé ruce přišli jsme k jednomu vysokému všeokrouhlému, samo o sobě stojícímu kamenu, na spůsob malé skalky; do toho byly čáry od spodku při zemi až nahoru dlouhé, zdýli Pražského lokte a na šíř dvou prstů vytesané, a těch bylo dvanácte, přes něž jako žlábek úzký jiná dlouhá čára byla. O tom kamenu dávali zprávu, že to ten jest, na nějž Mojžíš holí udeřil a těch dvanácte čár v něm udělal, z nichž z jedné každé obzvláštně voda tekla, na znamení dvanáctera pokolení izraelského, o čemž v druhých knihách Mojžíšových v 17. kapitole psáno stojí. Na ten kámen vylezv nahoru chtěl jsem ho kus uraziti, ale nebylo možné, proto že tvrdý byl a co skřemen oblátkový hladký.
Od toho kamene šli jsme podlé hory Oreb po rovině rovnou cestou proti západu za některé hony, až jsme přišli mezi stany a obydlí Arabův, kteříž tu mezi skalím v jeskyňkách někdejších poustenníkův a svatých otcův křesťanských přebývají, a to mezi rozsedlinami pod samým nebem, toliko jen že pro slunečnou horkost rohožemi, sukny a ledajakýmis hadry, aneb tím, co tak kdy poutníkům v tom vůkolí mocí pobrali, povrchu místo střešky se přikryli, kdež s dětmi a s ženami, co v doupatech myši, nahromadě bydleli. Skrze ty musili jsme projíti, a kdybychom byli těch capů arabských s sebou neměli, byli by nám tak pokojného průchodu nedopustili. Nebo vyběhše v zástupích z těch svých skrýší, na nás co sovy oči vyvalili, patrně znáti dávajíce, že k nám choutku nemalou měli, ale pro strach svých vrchních nic proti nám předse bráti nesměli.
Dále se berouce přišli jsme na konec hory Oreb, kteráž tou stranou,
vedlé níž jsme šli, na dýl se táhla, a tu jsme spatřili údolí široké a
pískovaté, kteréž se táhne ve čtyřech ramenách neb úžlabích do hor a
pustin skalnatých mnohonácte mil zdýli, a křížem jedno proti druhému
se začíná; ale my jsme se obraceli do údolí na pravou ruku k straně
půlnoční, kdežto sotva půl hodiny pošedše přišli jsme na místo, na
němž ukazovali, že synové izraelští nemohše se Mojžíše s hůry Sinai
dočekati, tele zlaté sobě slili a je ctíce za boha okolo něho
tancovali, jakž o tom šíře v druhých knihách Mojžíšových v
32. kapitole se nachází. V tom údolí
předse kráčejíce obcházeli jsme horu Oreb a k straně východní se
obraceli, až jsme na cestu, po níž jsme do kláštera z
Cairu
přijeli, dopadli a brzo potom při západu slunce velice unaveni a od
chůze zemdleni před klášter přišli; do něhož však pro strach Arabův,
jichž jsme tu zástup našli, puštěni jsme nebyli, až právě teprv v samý
soumrak, když se oni odtud rozběhli, do něho jsme vešli. Tomu našemu
v jednom dni se navrácení divili se mniši, a při nás to dobře viděli,
že jsme nezaháleli,
anobrž co jiní vždycky ve dvou dnech
vykonávali, to že jsme my za jeden den skoncovali. Nebo obyčejně
první den na horu Oreb a Sinai až do již jmenované štěpnice klášterní
přicházívají a tu přes noc zůstávají, na druhý den teprva na horu
svaté panny Kateřiny docházejí, až zase do štěpnice, odkudž potomně
ostatek cesty na velbloudích až do kláštera dojíždějí.
zpět na obsah 
Další: Vypsání kláštera svaté panny Kateřiny, co jsme v něm působili a jak jsme se na cestu strojili.