|
- Harant | - Cestopis | - Copyright | - |
O náboženství mahumetanském. O Mahumetovi a jeho náboženství. Mašlak. Turecký způsob při ženění. Trestání vinných.
Jsou toho plné historie a paměti, kterak jest národ aneb ten lid Egyptský, a spolu s ním okolní Arabský, vždycky po všecky časy nejpověrnější a modlářský byl. Nebo ať mlčím o časích před příštím na svět Krista pána, jak jsou voly, kozly, kočky, psy, vlky, krokodily, ptactvo a jiné tvory za bohy ctili a je vzívali; o tom může sobě žádostivý čtenář Ruffin. lib. 2. c. 23. Plutarch. de Iside, Herod. lib. 2. Macrob. lib. 1. Saturn. c. 17. Diod. lib. 1. cap. 6. 7. jiné, kteříž o tom mnoho vypisují, přečísti; a však jak jsou se za křesťanského věku chovali a chovají, tuto oznámiti chci.
Svatý Jeronym in vit. Patrum, item ad Sabinianum píše, že za času křesťanského nad nimi panování, dokud tam všecko křesťané byli, vždycky nad jiné křesťanské církve něco obzvláštního do církví svých uvozovali: jako že nejprvé smyslili roucha lněná a sukně s kápěmi, hlavu s pleší ostříhanou, oltářní ozdoby, kněžské mnohé obřady, zpěvy, modlitby, mnohá a častá v kostelích klekání, řeholy mnichův a jeptišek, jimž nejprvé vlasy stříhati začali, a jiné věci, kteréž všecky od nich mezi jiné křesťany se dostaly; jakž toho též Maginus a Clemens Alexand. pojišťují. Potom oni vždycky nejspíše kacířstva a pověry vynášeli, až také tím nejhorším a od světa začátku nebývalým, však nyní již nejmocnějším jedem mahumetánským téměř všeho světa nejhlavnější království a země napojili a naplnili, a v tom podnes netoliko trvají, ale vždy více mnohým novotným rouháním se rozmáhají. Nebo hned při začátku té víry proklaté mahumetánské po smrti Mahumeta začaly sekty nové, kdežto mnoho učitelův zákona alkoránu a jeho vykladačův mezi nimi povstalo, tak že v brzkých letech bylo jich na sta, jedenkaždý z nich své učedlníky a následovníky majíce, vespolek se nesrovnávali; nebo Chi mal intende, peggio responde, totiž "kdo čemu dobře nesrozumí, hůřeji propoví." Až potom jeden z rodu Mahumeta, jmenem Al Caliph, sněm svolal a knihy, kteréž o alkoránu co psaly, v své zemi snésti poručil, a tu nařídil některé přední muže, aby z těch všech kněh jádro a smysl učení obšírnějšího, nežli v alkoránu stojí, vybrali. Jakž se to vykonalo, a ty nařízené osoby do šesti kněh všecko obsáhly, tedy dal spáliti a do vody vmetati všecky jiné ostatní knihy, a ty šesteré poručil Luna jmenovati, kteréž po alkoránu u veliké vážnosti zůstávají.
Na tom Kalifovém ustanovení nepřestal Hali, jiný příbuzný Mahumetův. Nebo ten mnoho jiných smyslův a učení nastrojil a onoho nechal; tou příčinou potáhv po sobě lidu množství, dal se do Persie, kdež po časích své náboženství bludné tak mocně vkořenil, že je podnes Peršané drží, a Turci proti tomu Kalifova učení následují a sobě odporní jsou, jedni druhé za kacíře vyhlašujíce a potupujíce; o čemž obšírněji vypisují Paulo Angelo nel libello contra lo Alcorano. Anton. Geufraus aula Turc, lib. 5. Confutation de la secte de Mahom. par Lope d' Obregon. Bellon. observ. lib. 3. Simoneta de Alcorano. nějšího času mimo ty dotčené hlavní dvě pověrné a bludné sekty v Egyptě ještě jiných mnoho se nachází, jako Emozaidi, o nichž Giov. di Barros nell' hist. zmínku činí, Hashari, Malichi a jiní, jichž do 72 a jinde do 162 Giov. Lioni parte 8. pokládá. Po těch se jmenují a k těm se přiznávají, kteréhokoli z těch učení následují.
Mimo ty jsou původové Egyptčané s svými Araby, že také řeholy jako duchovních lidí mezi nimi a od nich po všem mahumetánském panství povstaly a podnes trvají, z kterýchž však tyto čtvery nejpřednější jsou, jmenovitě : Geomalieri aneb Jomaileri, Calenderi, Dervisi a Torlakové.
Jomaileri, ti se vydávají na to, aby po světě putovali a mnoho spatřili, a čím více sobě poznamenají příhod a zemí, v nichž byli, tím slavnější jsou. Obyčejně řemesla umějí, jimiž se živí, když je nouze k starosti dohání; nebo dokud mladí jsou, tehdy se jen sem i tam loudají a nejvíce milovánek aneb lotrovství hledí, proto že ženy vidouce je přespolní, je také za tajnější a jako ptáky odletující mají, nebojíc se, aby jich lotrovství, neznajíce žádného, vyjeviti měli; a zase mnohá z nábožnosti jakožto k duchovním se zachovati hledí a za dobrý skutek to pokládá. Chodí svobodně po domích a nosí knihu, z níž lidem písničky milostné a ledajakés posuňky zpívají, od čehož slovou v turecké řeči bratří milosti aneb milostní tovaryši.
Kalenderové naproti. prvním zachovávají čistotu a život útrpný vedou, čtou lidem z knihy, kterouž jejich původ sepsal o cnostném životu mnohé chvalitebné věci, a na dokázání toho mají kroužky železné aneb stříbrné, někteří na půl libry, jiní celé libry i víc stíži, kteréž skrze hanbu obřízky prostrčené nosí a vol neb nevol čistotu zachovati musejí.
Dervisové, ti život hovadský a sodomský vedou, po všem těle holení a nazí, krom že se jednou koží ovčí aneb kozlovou opásati a přiodíti mohou. Těm se všelijaká lotrovství přehlídají; nebo loupí, vraždí, s hovady i lidmi obcují, vše pod zástěrou náboženství, jakoby to z vnuknutí ducha božího činili, obzvláštně pak pro lepší výmluvy zpáchaného lotrovství žerou mašlach, jináč maslar, nazvané koření (o němž doleji dotknu), skrze kteréhožto moc a sílu tak zapáleni bývají, že se necítí, jako vzteklí se řeží, pálí a budou, tak že mezi kůží šavle, čekany, kopí a jiné braně zavěšují, podkovy, hřebíky za kůži bijí, a jiné ukrutnosti na těle s ohavností a okrvavením provozujíce, jakoby to z veliké horlivosti k bohu a zvláštním darem, kteréhož jiní nemají, činili a provozovati mohli. Potom však, když je síla toho koření pomine a bolesti čijí, jináče poznávají.
Ti byli jednoho času od Mahumeta císaře, kteréhož jeden z nich zabiti usiloval, ze všech jeho zemí vypověděni a několik tisíc z nich pobito bylo, však naposledy zase na milost od potomních císařů přijati jsou; o čemž Marinus Barletius de vila Scanderbergi, Cuspinianus, Andreas Thevetus a jiní oznamují.
Torlákové nejsou lepšího života a obcování nežli Dervisové, a však místo zazžení ducha řezáním a nečitedlnosti své bolesti na těle oddávají se na hádání a lidem předpovídání; což někdy podlé kouzlů a čertova návěští uhadují, pročež od lidí sprostných a zvláště žen u veliké vážnosti jsou. Toulají se po městech a vesnicích několik osob spolu, a toho nejvíc šetří, aby mezi sebou jednoho za vůdce a jako otce ctili před lidmi; a když do města se dostávají, tu ten otec jejich dává se v předpovídání o budoucím dobrém toho města a velikém štěstí, kteréž u vidění viděl, že je potkati má; a zase když vidí, že se k němu neštědře mají, tedy jakoby u vytržení ducha byl, padne a chvíli leží, okolo něhož učedlníci jeho něco brebentují, jakoby se modlili, až zase k sobě přichází, a v tom někdy naříká, že se tomu městu a obyvatelům jeho zle díti má, prose svých učedlníkův, aby ho odtud tím dříve vyvedli, tak aby v hněvu božím zachváceni nebyli. Zatím pak jeho synáčkové, tomu vycvičeni, k němu se přimlouvají, aby se za ty obyvatele modlil, s nímž také i oni sami, jakoby se hned modlili, se stavějí, tak že ti obyvatelé někdy zas dobrou novinu, totiž že hněv boží proti městu roznícený minul, obdrží: a podstata toho jest, aby jim tím hojněji lid slepý nosil a daroval, jakožto svým orodovníkům; a vůbec neslýchané pokrytství a lotrovství páchají, jakož pak z jejich ctnostného oděvu, jejž z divokých zvěří, lvův, nedvědův atd. koží udělaný nosí, poznati se může. O těch a jiných řeholách a šejdýřích pohanských viz Nicol. Nocolai peregr. Anton. Menavii hist. Turc. La genealogie du grand Turcq. Hist. de Sarac. orig. morib. religione et nequitia. Schiltperger hist. Turc. jakož jsem napřed něco o Mahumetovi a náboženství jeho dotekl, tak i tuto uznal jsem za potřebné býti, také o jeho původu a artikulích učení jeho, kteréhož nejvíc v Egyptě nabyl, jakožto z okolní sousedské země pošlý, něco připomenouti.
Měl Mahomet otce Araba jmenem Abdela, matku Ismahelkyni. Narodil se léta po Kristu pánu 592, od kteréhož Arabové začátek počtu svého, jejž hegiram nazívají, berou (Cedren. in Chron. Vincent. spec. lib. 24. c. 4. Blond. dec. 1. lib. 6.), ač Sigibertus pokládá, žeby se léta 630 naroditi měl, Lucidus 621, Robert Cetenensis 606; a však se jich více s prvním počtem srovnává. Otec jeho i matka byli chudí, protož po smrti otce dostal se na službu k jednomu kupci bohatému z Mecchy; ten jej vychoval z dětinství a pomalu jej k obchodu vedl, neb byl vtipný lotras. Egnatius lib. 3. c. 4. Fulgos. 3. c. 4. Když již vyrostl, svěřoval mu faktorství svá některá a posílal ho s kupectvím do Egypta, Syrie a okolních zemí, tak že vycvičiv jej měl ho za předního svého služebníka a všecky věci své mu svěřoval. Antoninus tit. 13. cap. 2. par. 2. píše, že dříve nežli se za proroka vydával (což se státi mohlo, když pánu svému po světě faktořil), že jest se dostal do Hišpanie, a tu že jej svatý Isidorus spatřil a na jeho obličeji vedlé tvářnosti poznal, že měl církvi boží a lidu jeho protivným a škodlivým býti; pročež poručil ho hledati a jíti, kterýž však byv napomenut od ďábla, odtud povyvázl.
Potom umřel pán jeho, po kteréhožto smrti vidouc vdova, že nad toho Mahometa správnějšího mezi její čeledí ani mezi sousedy nebylo, i aby vždy toho obchodu nepozbyla, vzala jej sobě za muže a z něho bohatého pána v těch zemích učinila; kterýž dosáhv bohatství velikého, vydal se v zahálku, rozkoše a pýchu, a kamž sám předešle do zemí cizích jezdil, tam na svém místě jiné služebníky vysílal, Mezi tím všelijak ho pýcha podněcovala, a vida se předního v tom městě býti, o to pečoval, jak by výše lézti a něčeho více se zmocniti mohl. Na nějž se místně shoduje vlaské přísloví: Ogni cosa se fa sopportar, excetlo el buon tempo, totiž že se všecko snáze snese, nežli těla zvůle a štěstí, a jakž u nás říkáme, že "sytá svině s věchtem hrává." Pročež vydal se do divných pletich, choval dráby a lotry, kteříž tejně v pustinách arabských se zdržovali, a lidi, zvláště kupce, vraždili, je obírali a s ním se o loupež dělili. Nadto vida lid toho města a krajiny okolní hloupý a pověrný, a že ledajakés lháře přijímali, i aby o něm smýšlení také dobré a zvláštní měli, ujal se kněžství, podlé něhož divné a neobyčejné obřady v domě svém s čeládkou konal a dále je mezi jiné vtrušoval, vždy se více smyslu tělesnému a příjemnému, žádostem těla skláněje : Magnava gli santi et cagava li diavoli, totiž : "svaté požíral a čerty vysazoval." Nebo co v obchodích a obcováních s křesťany, též i s Židy o jejich náboženství slýchal a s nimi rozmlouval, to sobě rozjímaje, k tvárnému, pochopitedlnému a rozpustilému náboženství přivlastňoval; až potom dopadl jakéhosi mnicha Sergia (kterýž byl z kláštera v Konstantinopoli vypovědín) kacířstvím Nestoriánským nakaženého, a Jana Antiochenského, kacířství Ariánského plného, též přitom některé Židy thalmutisty aneb rabíny, s těmi se radil a je u sebe tejně přechovával, tím úmyslem, vida že mu se v jeho předsevzetí dobře vedlo, aby jemu něco sepsali, a na čem by jednou stále se ustrnouti a co lidu přednášeti měl a věděl, v jeho mysli utvrdili. Ale oni právě l' han messo questo pulese nel' orecchia, "vsadili mu blechu do uší," totiž ještě mnohem více zpletli a znepokojili. Zonaras tom. 3. Paul. Diac. lib. 18. rer. Rom. Vincent. lib. 23. Ti tehdy sepsali knihu řečenou Alkorán, to jest na česko: "nový zákon aneb čtení", v kteréžto obsáhli všecka rouhání židovská a největších křesťanských kacířů, aby tou příčinou Židy i křesťany k svému náboženství sloviti a přivesti mohli. Nebo zachovávají obřízku židovskou, však v třinácti letech pachole u nich obyčejně se obřezuje, u Židů pak v osmi dnech. Ten zákon svinské maso i jiné některé pokrmy podlé obyčeje židovského zapověděl, a jiné mnohé jejich řády, očišťování se atd. v sobě zdržuje; trojici svatou zapírá s kacířem Sabelliem, Hermogenem; Krista pána božství s Ariem, Eumonianem, Photianem; ducha svatého s Macedoniem; zapírá Krista pána ukřižování a smrt, pravě, že jest jiná osoba v tvárnosti a podobenství Krista pána od Židů ukřižována byla, příkladem kacířův Marcionitů, Cerdonianů, Manichaův, kteříž učili, že Kristus pán neměl pravého těla, nežli phantasma, to jest podobu těla. A takž křivý ten prorok anděla Gabriele rozprávky a duchův zjevení sobě všech věcí ohlašoval, příkladem Carpocrata kacíře; umění a vědomost všech věcí sobě přivlastňoval, jako Aetius; manželek množství, co jich kdo může vychovati, jako Nicolaité dopustil, jakož jich sám s kuběnami do 40 měl, což Gigas svědčí, a sám Mahomet o sobě toho v svém zákoně dokládá, že jest dostal síly desíti mužův a prorokův, a jakž Vincent. spec. hist. lib. 24. pokládá, že 40 mužův; též že v budoucím věku se ženiti, mnoho žen míti, s nimi bez plození dětí býti, a rozkoše na věky požívati spůsobem Epikurův budou. Nic. Clenard. lib. 1. Epist. Všeliké zlé i dobré skutky nevyhnutedlnému uložení a přinucení božímu přičítal, a tudy boží přikázaní, zákony lidské, kteréž k ostříhání všem lidem vůbec vydány jsou a ne některým toliko, vyvracujíc, boha původa zlého činí, ješto jest ním ďábel, a zlému, jakoby od toho, komu uloženo jest, beze vší překážky státi se musilo, bránu otvírá a svobodu pouští: jakž tomu před ním kacíři nejedni učili, kteréž Epiphan. in cat. haret., Philastrius, též Alfon. a Castro adver. hares. vyčítají.
Vůbec jak svatokrádežně, křivě a lživě text i smysl starého a nového zákona přivodí a převracuje, jak plný básní, odporův, bláznovství, nespravedlivostí, lží proti rozumu a smyslu lidskému ten zákon Mahumetův jest, bylo by obšírno psáti; protož uznávaje, žeby to více k politování, smíchu a času maření, nežli k podstatě a platnosti jaké bylo, toho pomíjim; pobožný čtenář může sobě o všech jeho bludích ty, kteříž o tom obšírná píší, čísti, jako předně Cantacuzenus císař Konstantinopolitánský lib. contra fidem Mahumet. (o kterémžto císaři zmínku činí Appendix S. Aurelii Victoris, Volaterra. lib. 23.), Bibliander apolog. super Alcoran, proti Alkoránu kněze Bartoloměje Dvorského, tištěná léta 1542 v Starém městě Pražském; Mahom. legis confut. in speculo historiali, Fortalitium fidei, Dionys. Carthusianus contra Sarrac. etc. Toliko jen Alkoránu jich tuto titul doložím, jejž spisovatelé těmito slovy pokládají: Pracipuus error omnium errorum, fex universarum haeresium, in qua omnium diabolicarum sectarum reliquia, qua post adventum Salvatoris orta sunt, veluti in unam cloacam confluxerunt, jest: "Zvláštní blud všechněch bludův, všelijakých kacířství droždí, do něhož jsou se všickni ostatkové ďábelských sekt, po příchodu Kristovu vzešlých, právě hned jako do jednoho prevítu zběhli." A však vždy největší svatost svou a dobré skutky zakládají v tom, [ne] aby mnoho o víře své a náboženství věděli, o němž hádati se jest přísně zapovědíno, a poručeno, aby šavlí disputovali proti křesťanům a ne slovy; odkudž přísloví u nás pošlo: "přišel k řeči, co Turek k šavli," což u nich slepotu a velikou zhovadiiost v náboženství působí; ale aby často do svých mešitův chodili k modlení; kteréž každého dne pětkráte, totiž ráno v svitání, tři hodiny po východu slunce, o polednách, o nešpořích a při západu slunce vykonávají, a to tímto spůsobem : umývají se po tváři, ruce, nohy a hanbu vodou čerstvou, při každém kostele v kašně tekoucí; po té jdou do kostela a třikráte hlavu až k zemi skloní, a po té stoje breptají některé modlitby a s svým knězem je říkají nahlas s křikem nemalým, zemi začasté líbajíce; až po vykonání toho na zemi, po níž koberců plno prostříno jest, se posadí a kázaní kněze svého poslouchají, kterýž jim něco o Mahumetovi, o jeho činech, a některého jiného řeholníka, o němž dobré smýšlení mají, porozpráví, načež dá jim požehnání, a navrátí se každý domů.
Takovou směsicí, tělu a smyslu, zhovadilému příjemnou a pochopitedlnou, jako i mnohými čáry a kouzly, kteréž provodil, lid těch zemí boha neznající, nad jeho štěstím a bohatstvím se užasující po sobě potáhl a čím dál tím víc vnadil, že jsou se mu mnozí poddávali, a aby je spravoval, dobrovolně se ho přidrželi. Až potom okolo léta 620, za panování císaře Římského Heraclia, v Konstantinopoli stolici svou majícího, kterýžto veda válku těžkou a po několik let s králem Perským, užíval pomoci lidu nájemného arabského, a konec té války šťastný učiniv, propustil ten lid, a žádného žoldu aneb odměny za jich pomoc jim nedal, anobrž je psy jmenovav tak jako psy odstrčil a od svého vojska odmísil; z kterýchžto příčin jsouce od něho tak posměšně odbyti, a nejvíce že sobě ty země úrodné zamilovali, jak se domů dostali, měli vůdce své původy, že se proti císaři zbouřili a postavili, a ještě po sobě jiné potáhli, tak že jich nemalé vojsko se shledalo. Male invitar l' asino alle nozze, per che qui paga de le calcagne, totiž : "není dobře osla na veselí zváti, platí nohou." Což, vida Mahumet, nemeškal svých pletich, darův, slibův, čárův a jiných zlých prostředkův užívati, až ten lid ponukl, že jej za svého vůdci vystavili a přijali, a jeho původem okolní země, jako Syrii, Palestinu, Arabii, sobě podmaňovali, tak že jim císař ani potomci jeho odolati nemohli; a tak vždy pomalu se sílivše a rostouce, naposledy tak se již velice rozmohli, že těchto časů (buď bohu žel!) je za našimi hřbety, anobrž skoro na hrdle máme, a s velikou škodou trpěti a snášeti musíme.
Takové tedy měl štěstí Mahumet, a všecka mu vůle, jakoby boží a svatá byla, u toho zhovadilého lidu procházela a platila až do smrti, umřev padoucí nemocí náhle a na takového nešlechetného zlosyna spravedlivým soudem božím přišlou, jakž Johan. de oppido, Chroni. Sarracenorum etc. a jiní svědčí.
Po jeho pak smrti kdo po něm správu držel, jaký rod po něm pošel, a jaké štěstí aneb neštěstí jeho potomkové měli, to viz při historicích mnoho o jeho původu a národu vypisujících, jako jsou: Lazarus Sorancius lib. Ottomannus, Hist. universale del Orig. etc. imp. di Turchi, da Fr. Sansovino. Vasco dia Stanco, Catarino Zenone, Mathaeus Orbatius, Nicol. Secundinus de Orig. Turc. Odkudž snadně souditi se může: chi da gatta nasce, sourizi piglia, že jakož "co se z kočky rodí, myši lapá," tak z toho proklatého plemene lepších nežli původ pojíti nemohlo a nepošlo. A však žezlo jeho rodu odňato od Otomana prvního krále z národu Tureckého; a ti, kteří podnes z jeho příbuzenství jsou, ač se jich na tisíce k tomu přiznává (však nemyslím, aby v skutku byli), u veliké vážnosti jsou jmíni a zvláštní barvu zelenou za vlastní mají, kteréž žádný jiný vyššího aneb nižšího stavu nesmí užívati pod pokutou a skutečným trestáním; a ti ještě nejvíce nad zákonem Mahumetovým ruku drží, a na větším díle jako nějací duchovní a proročtí lidé pošmourný a nábožný život vedou.
Potom náboženství své zakládají na dobrých skutcích, v udělování almužny lidem chudým i bohatým, stavením špitálův, hospod, mostův, lázní, mešitův, vody vedením do kašen a studnic k dobrému obecnému atd. Také všelikou účinnost hovadům prokazovanou pokládají býti spasení záslužitedlnou; mnohý krmí a chová psy, jiný kočky a jiná zvířata, jiný ptáky atd. vše z almužny; jiný kupuje ptáky od ptáčníkův a ty z skutku milosrdenství do svobody pouští, aby ulétali. A vůbec co se tak povrchně k oku na schloubu a k pochvale díti může, ničehož toho nezanedbávají: ale co se tejného lotrovství, vraždy, oklamání, pýchy, nečistoty, lakomství, obžerství a jiných hříchův dotýče, když jich lidé toliko nevidí, oni jich za hříchy nemají, smýšlejíce, že to vše vodou obmyjí a spláknou, když se modliti mají; jakž mnozí z křesťanův říkají: Peccato celato, mezzo perdonato, totiž "hřích zatajený odpolu jest odpuštěný" však fan conto senza l' hosto, zjeví se jim to příliš pozdě, že ve tmě, jakž říkají, bez hospodáře počítali. O tom mimo svrchu a níže položené, Luigi Bassano de 1. costumi et modi de la vita de Turchi, Ludovici Vartomanni Bolognese, Marti. a Baumgarten peregrinat., Conradus Leo a jiní.
Nahoře jsem zmínku učinil o mašlaku, o tom tedy něco obšírněji tuto doložím. Dělají, jej z máku zvláštního, kterýž toliko v Kappadocii, Morea a v okolní Řecké zemi roste a slove latině opium; z toho sbírají v jistém čase mízu aneb šťávu, kteráž z makovičky zelené, když ji zespod toliko povrchu drobet raní, jako mléko kape, a tu do nějaké nádoby sbírají, a vysušíce ji v stínu, syrečků z ní nadělají a potom lidem prodávají. Toho užívají netoliko po všem tureckém panství lidé, ale i v Persii, Indii, též v Evropě Poláci, Bulgaři, Valaši, Uhři a jiní s Turky mezující křesťané. Nebo zakládají sobě na něm mnoho, proto že je z myšlení všelijakých vyráží, jakoby se ním ožírali, fantazie a sny rozličné působí, dělá je smělé, totiž po všem těle je zapaluje, jak ho kdo mnoho aneb málo pojednou sní, že třebas sebe nečijí a jako bez smyslu a rozumu, dokud je síla toho mašlachu nemine, bývají; a jest přísloví u nich: "Jedl jsi mašlach," jakoby řekl : "blázníš", aneb jakž u nás říkají: "jsi ožralý, vyspi se." Pročež když mají na vojnu táhnouti, každý se tím mašlachem opatří především jiným, a to proto, aby jsa ním zapálený, nebál se nepřítele a nebezpečenství, nýbrž jako vzteklý došel ke všemu, a přišla-li by smrt, aby bez bolesti aneb čitedlnosti umřel, přijď pak duše kam přijď. Protož jest nebezpečno s ním zacházeti, aniž se má do života dávati, leč v nesnesitedlné bolesti a dlouhém nespaní; však přidávají doktoři u nás jisté k němu opravy, kteréž jeho moc velikou mírnější činí. Jakož pak i Turci jej s některými věcmi míchají a jedí, však přes to, že mu od mladosti navyklí jsou, tak hrubě jim neškodí, a téměř pro zdraví zachování bez něho býti nemohou (jakž toho posvědčuje o lidech jemu zvyklých J. M. C. životní doktor, pan Godefridus Steghius, arte medica lib. 14. cap. 1 ), rovně jako u nás kdo ožralství přivykne, častěji se v něm kochá a bez něho zdráv nebývá. Vypisují o tom mašlachu Dioscorides a jiní doktoři lékařští, též historikové Mon. de Villamont lib. 2. Pet. Bellonius obs. lib. 3. cap. 15.
Doložím také krátce o spůsobu, jakýž při ženění zachovávají. Předně jest již z nadepsaného nejednoho poznamenání vědomé, že se velmi těžce ženské pohlaví u nich spatřiti, ovšem s nimi mluviti a seznámiti může. Protož kdo sobě ženu pojíti chce a o některé, že pěkná jest, zprávu má, obchází tak dlouho okolo toho domu, kde ona bydlí, aneb může-li jí co po někom z čeládky vzkázati, aby ji mohl na altáně aneb na půdě u nich bez střechy spatřiti; nebo tam obyčejně panny i ženy u večer pro občerstvení, modlení aneb tanec beze všech zástěr přes tvář bývají.
Když tehdy svou milenku svrchu na domě spatří, aby tedy dokázal toho, že na ni laskav jest, zdvihá hlavu a chytí se za kůži na chřtánu a udrápne se aneb uřeže, aby se okrvavil, tím chtěje dokázati, že chce jejím otrokem býti až do krve vylití aneb do smrti (nebo u nich jest největší pokora ta, když jeden druhému se za chlapa ohlašuje a zakazuje); proti tomu ona. jest-li že státi a naň se dívati nepřestane, aneb že svou ruku proti němu políbí, tedy jemu dobrou naději učiní. Potom oba šetří příležitosti tejně sobě vzkazovati, aneb když do lázně neb plakati na hroby vycházejí, spolu třebas několika slovy aneb návěštím ladajakýms se ubezpečiti. A to se i v zlých příčinách mezi cizoložnicemi a cizoložníky děje.
Potom vyhledává toho při otci aneb přátelích jejích, kteřížto jest-li k tomu povolí, především smlouvají s ním, co jim chce za ni dáti, a často se přihází, že jak bohatý ženich jest, některý tisíc dukátů dáti musí, tak že chudý otec, má-li pěkné dcery, vdáváním je obohatili může, a dřív nežli dceru od sebe odevzdá, takových peněz dochází. Na ty svadební smlouvy zůví jmenem matky nevěsty aneb jejím příbuzné i jiné paní a panny k jistému dni do domu nevěsty, k kterémužto přistrojí ženich hostinu od cukrových věcí a rozličných lahodných krmí; ty, jest-li že tak možný jest, na stříbrných šálích pěkně s vyšívanými rouchami po pacholátkách a s trubači i hudbou nevěstě do domu odešle, a to tam pozvané paní a panny stráví, a po té každá domů odejde. Na zejtří vrátí se k určité hodině každá k nevěstě, a s tou rozličné kratochvíle, zpěvy, hudby tance až do noci provozují. Po té svlekou nevěstu z šatův a vedou ji do lázně aneb do vany, tu ji myjí, a po lázni maží jakýmsi těstem měkkým co mastí, chna aneb cna u nich řečenou; tím jí natírají nehty u noh i u rukou, paty, kotníky až do kolenou, a to na spůsob květů a ozdob rozličných; též vlasy na hlavě a cokoli natíráno býti má. Když se potom asi v půl hodině splákne, tedy ona vše co zlato žluté míti bude, což oni za okrasu velikou mají, a každá žena tak se šlechtiti obyčej mívá; a trvá ta barva bez proměny do 3 i 4 nedělí, že se ničímž smýti nemůže. Při tom všecky pozvané palec svůj u pravé ruky sobě také namaží, na znamení, že jsou svatebnice a pozvané. Potom vyjdouce z lázně, jsou vesely, jedí a pijí, až kohouti po půl noci odkokrhají, teprva spat a na odpočinutí se odbírají, a dříve nic.
Na zejtří pak jakž slunce vzejde, shromáždí se okolo nevěsty a tu
rozličné mezi sebou žertují, všelijaké kratochvíle provozujíce, až čas
přijde, že vyslaný ženichův pro nevěstu před rukama bývá. Nebo toho
dne sezve ženich své známé a příbuzné, a ti co nejslavněji mohou, na
koních přijedou před jeho dům, a tu se ženicha otazují, chce-li aby
pro nevěstu jeli a jemu ji přivedli? začež on jich prosí, a
nejbližšího svého přítele za vůdce a družbu nařídí. Po té po dvou se
slávou jedou a pro nevěstu koně s sebou vedou, též mezky a osly pro
truhly a věci nevěstiny. Před dům nevěsty když přijedou, ssedne
družba s koně a žádá, aby mu nevěstu vydali, jehož však dříve, nežli
dary ženám odvede, do domu nepustí; což když vykoná, nevěstu mu
odevzdají, kterouž on z domu vede a na kůň vsadí, okolo níž na bidlách
záslony čtyři mládenci nesou a ji všecku i s koněm pod sedlo přikryjí,
že jí žádný na ulici viděti nemůže. Za ní jedou všecky ženy pozvané,
a zpívají po ulici hlasem až k domu ženicha, před kterýmžto ssedají s
koní a postavují se řadem vůkol domu a ženicha přede dveřmi stojícího
a jim za přátelství prokázané děkujícího; zatím jde proti nevěstě
některý kročej a jí s koně dolů pomáhá a podlé sebe mezi dvéře všecku
zakrytou postavuje, až by hosté se pryč rozjeli, kdež oni, jakž dary
ženichovi na medenici, kteráž vedlé něho stojí, odevzdadí, dlouho se
nemeškají. A tu jest veselí konec, ženich s nevěstou do domu se vede
a ji v správu manželskou přijímá, kterážto musí s jinými kuběnami
jeho, jichž může každý jak mnoho chce chovati, vše zavděk přijíti a
nad jiné se nevypínati. Nebo byť byla dcera císaře Tureckého, bude
rovná jiným jeho ženinám a musí se s nimi srovnati; a zase, když se
muži znelíbí, od něho se odebrati musí a za jiného se vdáti může, neb
jest u nich nestálá mysl. Však jest-li že bez viny, totiž že se
cizoložstva a nějakého neposlušenství nedopustila, tedy muž jí tak
snadně odbyti nemůže, a zvlášt jest-li bohatá;
pakli jí vždy muž nechce míti, však jí neodbude dříve, než až jí její věci,
které s sebou přivezla, navrátí; což také tehdáž muž vydati povinen
jest, když ženě své v čas výroční k modlitbám, ani k hrobům na plakání
mrtvých příbuzných, a pro některé jiné vymínky vycházeti zbraňuje, a
ona z těch příčin s ním rozloučena býti žádá a právo má. Sic z
chudších manželů, když se kdo cizoložstva dopustí, obžaluje muž ženu a
žena muže u soudce, jejž
cadi jmenují; ten je ztrestati dá tím
spůsobem, že muže cizoložníka zpátkem tváří po ocasu hovada vsadí a
žaludek dobytčí nevymytý na hlavu mu naruby obrácený překlopí, místo
uzdy ocas do rukou dají, a tak jej po městě vodí. Týmž spůsobem ženu:
té otočí střeva okolo hlavy, jakoby klobásy byly, a podobnou měrou
zpátkem posazenou po městě vodí, z ní posměchy a divadlo mají.
Jest-li že se pak krádeže aneb nějakého jiného výstupku dopustí, tu
povolaje soudce, a vyslyšíc žalobu proti ní, a jak za spravedlivé
uzná, kolik ran a bití karabáčem vytrpěti by měla, tolik vypoví, a
hned přede všemi na soudu při přítomnosti své poručí ji některým svým
sluhám vzíti a hotovými zaplatiti, což oni
carabazzada jmenují.
O čemž viz obšírněji
Anton. Menavio hist. Tur. a napřed
položené spisovatele.
zpět na obsah 
Další: Stručné vypsání země mouřeninské, jináč Abyssinské.