Svoboda církve

H. B. Sněm ústavní, jenž povolán byl ke zřízení nového konstitučního života v Rakousích, rozpuštěn jest na počátku března r. 1849 a od té doby vládne zase ministerstvo zcela samovolně, vydávajic na cestě ordonnanční takové nesmirné množstvi zákonů a nařízení, že již nyní s jakousi lhostejností čitáme ve vládnich novinách ta velká "nejponíženější přednešení věrně poslušného ministerstva" a za nimi se vinoucí řady paragrafů s nadpisem prozatímních zákonů, toužebně při tom vzdychajíce, kdy asi přestane tato prozatímnost a nastane opravdivost.

Všeobecná lhostejnost národů proměnila se však najednou v nejbystřejši pozornost, když v posledních dnech měsíce dubna vyšly prozatímni zákony o poměrech katolické církve k státu a ke školám s přednešeními pana ministra hraběte L. Thuna, tenkrát proto velmi zajímavými, že v nich byly obsaženy dlouhé vyňatky ze spisu shromážděných ve Vídni biskupů, podaného k vládě, o jehožto pravém obsahu až posud nic nemohlo přejit do veřejné vědomosti, čímž očekávání velice napnuto bylo.

Vládní noviny a strana s vládou vždy se pochlebně srovnávajici nazývaly sice tyto nové zákony svobodou církve, všichni ti ale, kteří jinak liberálními se nazývají, hořce naříkali nad temito zákony, z čeho již poněkud se souditi dá, jaká asi to bude svoboda církve.

Hlavní ustanovení těchto zákonů jsou následující: Placetum regium, totiž svolení vlády, které vždy dříve ke všem krokům církevní moci potřebné a nevyhnutelné bylo, jest vyzdviženo, a od nynějška mohou biskupové a katolíci vůbec s papežem bezprostředně ve spojení státi, a papež může nařízení svá bez předběžného svolení vlády do Rakous vydávati.

Církevní tresty mohou se katolíkům ukládati bez povolení vlády. Biskupové mohou všechny církevní služebníky, totiž faráře, kaplany atd. s úřadu svrhovati a přijmy jim odebrati.

Biskupy ale bude ustanovovati J. M. císař.

Kde jest většina katolíků, tam se v neděli nesmí ani od jiných věr vyznavačů hmotné práce konati a obchod provozovati. Professorem theologie neb učitelem náboženství nesmí býti nikdo bez povoleni biskupa, kterýž toto povolení vždy zase nazpět vzíti může, v kterém pádu ale professor má právo na pensi od vlády.

Školy nižší stojí jako posud pod dozorstvím biskupů.

To jsou tedy hlavní vlastnosti svobody církve, jakou nám udělilo ministerstvo, držíc se, jak pozorujeme, skoro ve všem návrhů učiněných od biskupského shromáždění ve Vídni.

My jsme sice nikdy neměli důvěru k těmto návrhům našich pánů biskupů, znajíce dobře ducha, který jimi vládne a na který jsme již při příležitosti vydání pastýřského listu po ukončených poradách náležitě poukázali: nyní tedy vidíme, že jsme se ve svých předtuchách nesklamali.

Tato svoboda cirkve není nic jiného než svoboda biskupů a největší podřízenost jak nižšího kněžstva tak i všech věřících. Víme dobře, že dosavadní zřízení církve katolické středověké jest, a na úplné samovládě, ba téměř despotii biskupů se zakládá a víme také, že duchovní despotie třikrát tužší jest než světská: až dosud obmezovala alespoň vláda biskupy, nyní ale i toho nebude. Ovšem, že take páni biskupové mluvili cosi ve svých usnešeních o sněmích církevních (synodách) ale nezapomenuli hned přiložiti, "že rady těchto synod, když to za dobré uznají, milostivě vyslechnou." Nebude míti synoda žádnou moc na biskupa, neb vedle biskupa nebude moci obmezovat vševládu biskupskou, nýbrž jenom rady bude smět biskupům udělovati. A ty reformy, které nám páni biskupové přislibují, jaké asi budou? Kromě zavedení liguriánů a jezovitů, s kterým se již nyní poznenáhlu počalo, neočekáváme žádných reform, leda snad ještě seminářů pro malé chlapce, aby již z mládí člověk vychován byl v slušné úctě a slepé poslušnosti.

Kdyby bylo biskupům něco záleželo na opravdivé svobodě církve, tuť měli především o to dbati, aby již déle neustanovovala světská vláda biskupy, což jest zcela necírkevní a čím se vládě světské také řízení celé do rukou dává. Biskup se má voliti, nemá-li býti pouhým prebendářem, nýbrž opravdovým biskupem. Tuto moc ustanovování biskupů, které se poznenáhla všude zmocnily vlády a skrze kterou zneužívali církve ke svým světským, ne vždy chvalitebným účelům, hlavně k udržení lidu v slepé podřízenosti a k zaopatření mladých synků šlechtických, bohatými příjmy biskupskými, tuto moc zanechali páni biskupové bez velikých rozpaků zase vládě a byli jen spokojeni, když jim za to vláda ponechala úplnou moc nad knežstvem a věřícími.

Kterak ale budou používati moci své, dokázali již nyní, kdežto se jim sotva v rukou ohřála: již v Praze byla jedna exkomunikace, v Jičíně shodili gymnasialního katechetu¹ a v Haliči zapověděli již kněžím nositi národní kroj. Přesvědčíme se také brzy, že každý liberálnější kněz bude od biskupů a konsistoří pronásledován, a že zvláště v národním ohledu budou se největší nátisky od německých biskupů dělati. Brzy se dočkáme těch časů, kdežto jen pochlebnikům a faryzeům se dobře povede pod stínem mitry, a kdežto se ve jménu Páně z pouhé pobožnosti a ke cti boží budou poctiví, ale svobody a opravy milovní mužové pronásledovati. Vždyť známe historii hierarchie -a že za našich časů se v tom ohledu jen o málo zlepšila - víme též tuze dobře. Jaká jest obyčejně vláda církevní v diecésích? Biskupové jakožto magnati velmi málo si svého úřadu všímají, a obyčejně některý zelota vede za ně církevní vládu, mluví se vždy jen o pravé víře, ale dbá se málo na pravé skutky a tak o nich platí, co pravil apoštol Pavel: "A kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, lásky pak kdybych neměl, nic nejsem!" (Ku Kor. XIII. 2)

Jaké budou následky takového hospodaření v církvi? Žádné jiné, než že se poznenáhla řádní a schopní mladí lidé ostýchati budou do kněžského stavu vstoupiti, a že budou míti vychovanci biskupských po mnišsku zřízených seminařů silnou víru, ale slabý rozum, čím vážnost kněžstva utrpí, a že poznenahla budou hodně katolíci k jiným vyznáním přestupovati, jako se již za našich časů děje, co ale my nikomu schvalovati nemůžeme. Nemluvíme zde o takových lidech, kteří snad víru svou jako šat každou chvíli změniti lehkomyslně hotovi jsou, nýbrž jen o těch, kteří z přesvědčení a jen proto od katolické víry odstupují, poněvadž ztratili naději, že by se z ní daly staré disciplinární neduhy odstraniti.

Dle našeho mínění jedná každý katolík, jenž z katolické církve odstupuje, velmi škodlivě, a pomáhá svým odstoupením jenom té hierarchické straně, která zneužívá církve ke svému tělesnému získu a panování. Jestli větší část horlivějších a upřímně a po něčem lepším bažících lidí z mrzutosti vystoupí z lůna katolické víry, zůstane hierarchická strana bez vší opposice a bude pak tim více zneužívati těch věřících, kteří slepě věří každé autoritě a málo skoumají, a pak teprva není žadné naděje, že by se časem svým nějaké potřebné opravy v církvi katolické zavésti daly. O dogmatice nikdy nemluvím, ale mluvím o opravách discipliny, vlády církevní, liturgie, postavení kněžstva atd. věci, které hluboce sahají do života, a které se při vší neporušenosti dogmatiky radigálně opraviti mohou a mají. Kněží naši, ačkoli veliká část velmi dobře zná vady tyto a přeje si opravy, dokonce nic provésti nemohou, protože jsou skrze nová ustanovení docela jen nástroj hierarchie (biskupů a konsistoří), proti kterým nemaji žádného práva. Jen od nás nekněží, kteří jsme od pomsty biskupů neodvislí, může se něco v tomto ohledu státi, a jest také povinností každého národomila, aby se upřímně a beze strachu před pomstou hierarchie uchopil zbraně duševní proti despotii církevní; bez rozumné svobody v církvi nedocílíme také rozumnou svobodu občanskou; nepovažujeme tuto věc za málo důležitou.

Budou ovšem proti nám soptiti hierarchové úzkostliví o svou moc a vládu, budou snad po nás metati ve světské zlosti exkomunikacemi a klatbami, ale když se opatrně budeme varovati všeliké dogmatiky, i to jim bude nesnadno, aby nás za kacíře mohli prohlásiti. Vezměme si výstrahu ze svého šlechetného, vznešeného krajana mistra Jana Husa; on brojil hlavně jen proti neřestem hierarchie, proti kněžím, kteří své bohatě nadané služby církevní propachtovali za malou náhradu chudým kaplanům a sami v cizině prostopášně beze vší práce příjmy protrávili atd., on káral rozpustilosti vyššího kněžstva a proto jen na něho zuřili; kdyby se byl ale nikdy nepouštěl na pole dogmatiky, nebyli by mohli pod tou záminkou vyliti na něm svou pomstu.

Ostatně budeme obšírněji jednati o těchto změnách církevních.

Poznámky

1 Každý náš bývalý čtenář ví, kterak smýšlíme o P Sidonovi, gymn. katechetovi v Jičíně. Nemůžeme ale přece chváliti tu pomstychtivost hierarchie, s kterou hned sesadila tohoto kněze, proto že na sněmu proti ní svobodné slovo pronesl. Red.

zpět na obsah Další: Sliby a obležení