|
- Heyduk | - Výbor básní | - Copyright | - |
Chci k Tobě, drahá, promluviti slovem,
jímž Petrarka pěl, Kollár, Mickiewicz,
jichž krásná srdce něžný lásky chtíč
a touhu svou vždy v šatě pěla novém.
Nechť mnozí dí: "Jen hříčkou znělku zovem,
jest barevný to poetický míč,
kdo zpívat chceš, ten přímo srdce lič,
a neskrývej cit těžkým formy rovem."
Však nehněvej se, duše milovaná,
chci v ladný souzvuk uvést srdce žal,
jenž druhdy v slzách peruti své hrouží;
ach, srdci tomu mnohá rána dána,
a když jsem nyní šťastnějším se stal,
tu v znělce zpěv můj k Tobě vzlétnout touží.
Když tak sedám samojedin v loubí,
tu se hlava k prsům nakloní,
v srdci mém to divně zazvoní
a má ústa oddychnou si z hloubi.
Jak když svlačec zelenavý vroubí
bujné větve staré jabloni,
až mu z květů rosu vyroní,
tak se smutek s mojí duší snoubí.
A mé srdce podivně se chvěje,
plno je, leč písně nezapěje,
těžká hlava klesá do ruky.
Za slzou se slza v líce seje,
v duši divná touha křídly věje,
jsou to mladých písní dozvuky.
Už bílým stromy vypučely květem
a moje srdce květem nachovým,
a dýše lásku pelem květovým,
tak jak ty stromy každým novým letem.
A jako jaro malým ptáčat dětem
v čas velí zpívat teplým dechem svým;
tak velí srdce: Zpívej, věru vím,
že duše tvá se novým vznáší vzletem.
Nuž zpívej též, však zasluhuje chvály
ta duše předrahá, již opěváš,
a jejíž rty hloub srdce tebe hřály;
nuž zpívej, pokud oheň v srdci máš,
než hoře tvoje zřítelnice skalí,
než jí, než písni na vždy s Bohem dáš.
Bože můj, jak šťastný jsem zas zcela,
ještě šťastný v trudu živobytí,
ruka má Tvou ruku ještě cítí,
jež mi na skloněné hlavě dlela.
Blaženým mne učinit jsi chtěla,
v pohár lásky rozkoš duše vlíti,
chtěla jsi mne křídly míru krýti; -
rozkotáno! a Ty´s zaslzela.
Rozkacený osud jinak kázal, -
srdce zvadlá nerozkvetou víc -
z knihy štěstí naše jména smazal;
ale chvil těch drahých na tisíc
anděl v kytku upomínek svázal,
z níž má duše vzlétá Tobě vstříc.
Hrdý muž zde před Tebou se kloní,
na cestu Ti sype písní květ,
v Tobě jeho nebe, jeho svět,
jeho slunce, v němž se nadšen sloní.
Pro Tvou lásku, všecko dal bych pro ni,
každý srdce úder, ducha vzlet,
mysli Tvé však žhavý hrdý let
jako orel ve výši se honí.
Budiž mou, nach srdce Ti chci dáti,
vše, co kdy jsem toužil, vše co ždám,
Tobě slunci novým sluncem vzpláti.
Vlast a Tebe jenom v duši mám,
jenom vás - a nežli smrt mne schvátí,
písní svou vám pomník zachovám.
Umíral jsem - tak se mi to zdálo,
kam jsem zřel, byl samoten jsem všude,
tiše chladly krve proudy rudé,
srdce mé se zachvělo a stálo. -
Aj, což duší drahých mám tak málo?
což mi v smrti za útěchu zbude? -
Ale jedné nikdy nezabude,
jejíž oko krásně druhdy plálo! -
V paprsku, jenž vnikal do mé síně,
náhle zřel jsem sivých očí zář,
očí Tvých to, v jejíž ondy klíně
uslzenou ukrýval jsem tvář,
v jejichž bílých křídel milém stíně
klesal jsem jak hříšník před oltář.
zpět na obsah 
Další: Poznámky (LB)