|
- Jednota | - Řád | - |
Všecko slušně a podlé řádu ať se děje. Nebo Bůh není (původ) různice, ale pokoje.
Ačkoli vzdálen jsem tělem, však duchem s vámi jsem, raduje se a vida řád váš a utvrzení té víry vaší v Kristu.
Přikazujeme! pak vám, bratří, ve jménu Pána našeho Jezu Krista, abyšte se oddělovali od každého bratra, kterýž by se choval neřádně a ne podlé naučení vydaného, kteréž přijal od nás.
Nic tak nevzdělává, jako dobrý řád, svornost a láska, odporné pak tomu věci boří. Nebo jestli že zmaten bude řád buď při jakémkoli lidu shromáždění, buď na lodí, buď na voze, buď v vojště; a bude-li to, což přednějšího jest, z místa svého vystrčeno, a na jeho místo, což špatnějšího jest, postaveno, všecko pokazíš; a tak, což mělo býti nahoře, bude dole. I my tedy nerušmež řádu, postavujíce místo noh hlavu a místo hlavy nohy.
Kázeň jest strážce naděje, ochránce víry, vůdce spasitedlné cesty, obhájce dobrých povah, mistr ctnosti, působící, abychom V Kristu vždycky zůstávali, ustavičně Bohu živi byli a zaslíbené Boží nebeské odplaty dosáhli.
My až posavad u nás nemůžeme k tomu přivésti, aby se tak šetrně a křesťansky zacházelo s svátostí pod obojí způsobou; a aby takové cvičení v učení, v lásce a šlechetném životu mezi námi vzděláno bylo, jakž o vás slyšíme. U nás ještě syrově a poznenáhlu to jde. Ale modlte se za nás.
Item. S tím vás milosti Boží poroučím a pokorně prosím, že vaše láska tohoto mého psání v podezření takové nevezme, jako bych zalíbení měl nedostatky vaše odkrývati; ale poněvadž víte, že vás vůbec za nejhorší kacíře vyhlašují, abych svědectví vydal, že vy mnohem blížeji jste pravdy evangelium, nežli kteříkoli jiní mně známí. Vím sic, že skrze to nenávist na sebe uvedu; ale přivykl sem již tomu z milosti Boží, aniž také jakého odtud užitku hledám. Nebo poněvadž slyším, že z milosti Boží mezi vámi čisté a ctnostné zevnitřní obcování jest, aniž jest taková rozpustilost, obžerství, ožralství, zlolejtství, přisahání, pýcha a jiných zjevných bezbožností, jako u nás; ale každý z práce rukou svých, jakž může, se živiti musí, a nemáte tolik zahálivých, obžerných břichopásků jako my, aniž také dopouštíte komu nouzi škodlivou trpěti, nemohl sem se zdržeti, abych neměl z křesťanské povinnosti vám oznámiti, co se mně zdá, že se ještě vám u vnitřním obcování víry a učení nedostává, kteréž bych vždy rád při vás co nejčistší vidět a slyšel etc.
Tužší zpráva a přísnější kázeň v zbořích vašich jistě mi se dobře líbí, ó by i v našich církvích nětco toužeji mohla vedena a držána býti!
Ten jistě způsob výborný jest, kterýž mezi sebou Bratří zachovávají, kteříž téměř sami ve všem světě s čistotou učení také i moc Kristovy kázně mezi sebou zachovali. V čem abychom jim chválu dali a Pána, kterýž to sám v nich působí, slavili, sama věc nás nutí, ačkoli ti Bratří u některých opak učených v potupě jsou.
V církvích Bratrských čistý a jednosvorný svatého evangelium hlas zní, a to tak, že ani při učení jejich ani při učitelích nic bludného neb sobě odporného netoliko spatřiti, ale ani v podezření toho vzíti sem nemohl. Ceremonie při službě Boží prosté a čisté, od papežských pověr a kejklířstvl tak vzdálené, že ani páchnutí jakého ani šlépěje jich tu nezůstává; kázeň vážná a opravdová, z níž opravení a obnovení života takové ovotce nese, že snadně se poznati může, že kořen toho jest ne nějaké povrchní, ale pravé a křesťanského člověka hodné pokání.
Ačkoli nenevím, kdo jsem, však napomínám všech církví obnovených, aby se nedomnívali na tom dosti býti, že jsou pověry papežské a jiné ohavnosti z církví svých vyvrci mohli, ale aby netoliko jednosvorné, čisté a pravé učeni Syna Božího, Pána na-šeho Jezu Krista, zachováno bylo; nýbrž kterak by i kázeň zřízená a starého člověka mrtvení, na takové učení čisté vlastně příslušející, již aspoň jednou zase byla uvedena, se opravdově a snažně přičinili.
O věcech vašich psal sem k doktorovi Bezovi, aby, bude-li se jemu viděti, na světlo vydány byly. A proč nic? Však Kristus poroučí, aby světlo zjevně svítilo. Vy tedy na to pomyslte, zdali by to málo, co sem o vás dobrým mužům psal, vůbec vyjíti mělo. Snad by to mohlo býti, až by se nětco lepšího ukázalo; mezi tím by při nejedněch rostl užitek Páně z těch darů, jichž vám uděliti ráčil.
Již jednou zase tobě, můj bratře, odsílám spis o církvích Bratří Valdenských, kterýž si mně ku přečtení a rozvážení byl poslal.
Mnohé jsou věci v něm, jimž se velmi divirn. Ó, kdyby Bůh dal, aby i do jiných církví to mohlo uvedeno býti! Některé však věci, soudím, že nemohou k následování předkládány býti, poněvadž se v nich času a jiných příležitostí šetřiti muselo.
Četl sem Bratrskou konfessí, kterouž si mi poslal, bedlivě a s zvláštním zalíbením. Nebo netoliko sem shledal celé jich učení srovnávati se s Písmy svatými, ale také zdálo se mi, jako bych před očima viděl upřímou tu a právě křesťanskou srdcí jejich pobožnost; jelikož se spatřuje, že cíl, k němuž směřují, uložili sobě ne všecko, což jest v Římské církvi, zcela hned od samého gruntu (jakž někteří činí) beze všeho rozdílu dokonce bořiti a vyvraceti; ale aby církve své podlé pravého, apoštolského a tak spasitedlného pobožnosti pravidla vzdělávali, zavrhouce, což zavržení hodného jest, a napravíce, co se má napraviti, co pak má zůstati, zachovajíce. A toť vlastně pravý a náležitý církve reformování způsob jest.
Ó, kdybychom všickni podlé příkladu dobrých těchto Bratří na to též se vynaložili! Jistě bychom více pobožnosti, pokoje, svornosti, lásky (kterýmižto věcmi Bůh slaven bývá, a království Kristovo se vzdělává) i sami v sobě cítili i při jiných spatřovali. A k čemu, prosím, směruje celé svaté Písmo? k čemu evangelium kázaní? k čemu svátosti přisluhování? k čemu kázně ustanovení? Jediné abychom těmito zevnitřními pomocmi nastrojeni, zdržováni a zmocňováni jsouce, s pomocí vnitřní Ducha svatého jakož v pravé víře a lásce, tak i v konání dobrých skutků a svattosti života den ode dne více a více prospívali, aby (jakž apoštol dí) dokonalý byl člověk Boží, ke všelikému skutku dobrému hotový. Ačkoli tedy z částky k tomu přistupuji, což píšeš, že při nich více jest svědomí nežli vědomí, dokonce však nepovoluji. Nebo mně se vidí, že ti prostáci v tom svém neumění moudřejší jsou, nežli mnozí mudráci s mnohým svým uměním.
Ukázal mi doktor Ursinus vaše a doktora Langweita psání, z nichž sem porozuměl, že již dávno k tomu cíli, po němž i my dychtíme, snažně chvátáte; totiž abychom ne v hádkách, ale v skutečném činění, to jest v opravdovém k Bohu se obracení a pravé v Krista víře počátek, prostředek i konec náboženství našeho zakládali. Žádám tedy vás svým i Bratří, kteříž zde církvi slouží, jménem, abyšte tomuto Janovi Badyovi celý způsob a pořádek vaší církve oznámili etc. Z Heidebergka, 28. Aprilis 1574.
Nemohu vymluviti, jak vysoce sobě toho díla Páně vážím, kteréž on v církvích vašich netoliko začal, ale již za mnohá léta vždy předce koná. Velice mne i mé v díle Páně spolutovaryše k tomu, abychom o dobré zprávě církve s vámi rozmluvili, posledního tohoto věku porušenost nabádá.
Nebo žádostiví jsme tak stavěti, aby stavení i pro potomky stálo. Vidíme zajisté, jak veliká jest nestálost a jak rychlé proměny v těch církvích, kteréž jako práva svého zbavené, na samé politicské zprávě prostě závislý. Kterémuž zlému nevyjde-li se časné vstříc, poznají to mnozí pobožní, že jsou (aspoň z větší částky) nadarmo běželi; mluvím o tom, což k stálosti stavení toho Božího a k zachování i "rozšíření celé zprávy Kristovy přináleží. V kteréž věci čím vás podělil Bůh, rozumíme tomu i lépe vyrozuměti žádostivi jsme, prosíce Pána, aby on sám k té věci prostředků poskytnouti ráčil. V pravdě, když způsob zarmoucený Německých obnovených církví spatřuji, všecken takměř trnu. Vidím, že obce bývaly hospodou církve; nyní pak na mnohých místech mění se v panství, tak že církvemi i samým nebeským učením svobodně vládnou. Příčina toho neposlední se býti vidí, že se mnohé církve příliš zprávě světa tohoto poddaly, jako by politika podstatná částka království Kristova byla. A tak nemohu než velice schvalovati vaše církve vzdělávání; kteříž na to jdete, aby církve vaše tak i zprávě světské, anobrž všechněm lidem k dobrému poddané byly, aby však nic svobodě jejich, kteréž jim Kristus krví svou dobyl, neucházelo.
Z Heidelbergka, 6. Septembris léta 1574.
Z psání Doktora Zachariáše Ursina k témuž.
Známý jest nám z vaší konfessí i o všech hlavních učení křesťanského artikulích s námi jednostejný smysl i péče i pilnost k vedení na křesťany náležitého života. A v té částce zajisté ne bez příčiny vám toho štěstí přejeme a vás žádáme, že modlitbami svými u Boha nám nápomocni budete k dosažení té jeho milosti, z kteréž bychom poněkud hojnějšího v řádu a ozdobě křesťanské prospěchu dojíti mohli, a tak sami sebe soudíce, abychom nebyli ode Pána souzeni. Nebo, ačkolivěk žádost i snažnost naše k tomu směřuje, aby nějaký lepší řád vždy jednou mezi námi spatřován byl: však že jméno církevní kázně (an jedni nerozšafně a nezbedně na ni dotírají, jiní pak urputně a beze všeho rozdílu ji zamítají) tak v ošklivost vešlo, že větší díl jí se štítí, a aby z ní sešlo, o to usilují; tak že my sotva jméno a neb špatný stín té kázně dosavád zadržujeme.
Protož s hanbou a bolestí nám to přichází, že vidíme, an se nám vaším zdáním více přivlastňuje, nežli se u nás vskutku nachází. A však skrze to cítíme v sobě podnět, jímž bychom vzbuzeni jsouce snažovali se vašemu i jiných pobožných dobrému o nás smýšlení vždy více dosti činiti.
19. Mai léta 1574.
Bratří v Čechách kázeň velmi šlechetně a přísně vedou. Při Božích službách žádného jiného kromě lidu známého jazyka neužívají; ačkoli některé kněží učené a jazyků cizích povědomé za našeho věku mezi sebou mají, a však aby co nejdáleji od nákazy sofistské a mnišské vzdáleni býti se zdáli, málo před tím ani jazykům ani svobodným uměním se neučili. A na mnoha místech ještě i nyní služebníci církve jazyku latinského dokonce nepovědomí, ale života všelijak šlechetného a v Pismích svatých pilně vycvičení jejich církvem předloženi jsou. Papežské ceremonie, buď samy z sebe bezbožné, neb sic jinače k vzdělání, pobožnosti a k kázni neužitečné dokonce zavrhli, a na způsob první apoštolské církve sprostnosti a vážnosti všecken řád kázaní, čtení, modliteb, zpěvu {kteréž z svatých sentencí a vybraných slov v pěkné rytmy složené Jeho Milosti císařské nedávno zjevně dedikovali) a jiné ceremonie své obnovili.
Léta 1556, Febr. 14.
Radím také, aby co nejdříveji možné i kázeň do církví vašich uvedena byla. Nebo jestliže z počátku, dokudž lidé vroucností k evangelium hoří, nebude přijata, nesnadně potom, když (jakž bývá) z toho vychládnou, připuštěna bude. Že pak bez ní daremná práce bývá, mnohé církve svým příkladem to osvědčují, kteréž od počátku svého napravení, nechtíce tak spasitedlnému jhu šíje své podkloňovati, nikdy potom, co se mravů a života dotyce, žádnou jistou regulí nemohly v řád uvedeny býti. Odkudž to jde (což s velikou bolestí pravím), že všecko téměř, nepevně stojí, a odevšad zboření obávati se jest. Veliká tedy škoda a jistá církevní zkáza jest, jestliže moci kázně v nich nebude. A aniž může řečeno býti, že ty církve evangelium celé mají a právě hlásají, kteréž buď kázně nemají neb ji zlehčují, nic po ní nedychtíce. V pravdě, poněvadž v psaních evangelistských a epištolách apoštolských s takovou pilností se poroučí, musí každý vyznati, že ona není nejzadnější částka náboženství křesťanského. Odkudž to jde, že se zdají celého evangelium zanedbávati ti, kdož tak přední jeho díl od sebe odstrčili.
Léta 1555, 21. Decembri.. O vašem s Valdenskými se spojení velmi dobrou naději mám; netoliko proto, že Bůh svaté jednomyslnosti, v níž se v jedno pojí Kristovi oudové, vždycky žehnati obyčej měl, ale že v těchto vašich počátcích Bratří Valdenských povědomost, kterouž Pán při nich dlouhým zkušením cvičil, velmi nápomocná vám bude, tu jistou naději márn. Protož pilně se vám náleží přičiniti, aby toto pobožné sjednocení vždy více a více utvrzeno bylo.
Léta 1557, Oct. 28.
Kázeň církevní, kterouž mají Bratří, jest taková, že jest vinšovati, aby všecky církve Kristovy v tom s nimi se srovnaly. Ale jak by do těch církví mohla uvedena býti, kteréž záležejí v celých krajinách a obcích a vrchnost mají křesťanskou, ještě tomu nerozumím. [Nýbrž mnohem snáze, když by vrchnost neb jiná kázně neužívající církev (k níž by urputní pro nenávist kázně se obraceli) v cestě nebyla.]
byv do dvou let v domácnosti Bratrské, obyčej měl říkávati, že jiní mohou míti více povědomosti křesťanství, Bratří však že mají více skutku.
Ctihodný muži, příteli a bratře v Kristu nejmilejší, v těchto zarmoucených časích port a kotva potěšení našeho jest pobožné s Bohem a s svatými jeho rozmlouvání a ustavičné přemyšlování o věcech velikých, v Božím slovu nám zaslíbených, kterýchž zde věrou, ačkoli mdlou, však vždy věrou požíváme. A tímť úmyslem já dal sem se do spisování Chronologie před léty dvanácti, v němž sem se mimo naději déle zadržel pro nesnáze, rostoucí skrze zlobivost některých theologů; a divícím se přátelům té mé nové práci říkával sem, že raději chci počítati nežli disputovati, proto že toto boření jakési a rozptylování, onono pak zbírání a shromažďování podobu má. Z té tedy práce mé vzrostla knížka tato, kteroužť příležitě posílám, žádaje laskavě, aby ne tak v tom špatném dárku, jako více v upřímé a pravé bratrské mé k tobě náklonnosti zalíbení měl. Ptal sem se pilně Její Milosti paní jakož na jiné některé věci, tak i na způsob tvého zdraví; z jejíhož vypravování porozuměl sem takovým věcem, z nichž Bohu děkuji. Můžeš mi, můj nejmilejší bratře, věřiti, že nejsem z počtu těch, kteříž vaší Jednotě utrhají, ji šklubí a potupují; ale vinšoval bych té též, již vy z nesmírné Boží lásky máte a ostříháte, svaté církevní kázně opravdovosti. Náš ovčinec a naše stáje jsou bez dveří, závor a zámku. Kázaní naše jdou u vítr a u povětří, mluvíme dříví a kamení, hluchým a němým, mrtvým a neb sotva odpolu živým; kromě toho že Bůh někdy zázračně mocí Ducha svatého a slova jeho, útrpností kříže a těžkostí metel svých nádoby milosrdenství sobě nastrojuje a Saule v Pavly mocí pravice své proměňuje. Jinače bychom jako Sodoma a Gomora zhynuli. Ale v té věci více modlitbami nežli netrpělivým naříkáním zpraviti se může. Prosím, můj bratře, popatř na celé tělo církve, co nad ně bídnějšího? Od starších v Izraeli, to jest, od pyšných a lakomých, vsteklých mataeologů (marnotlachů) vychází nepravost. Nevím nyní horších na světě lidí, jako některé theology, kteříž vrch pobožnosti v těch slovích, která svatý Pavel tak v ošklivosti má, založili: Já jsem Pavlů, já Apollů etc., mezi tím z kůže loupí bratří a živé Kristovy oudy. Ó, můj jediný, přemilý Františku! Kdež jsou nyní ti blahoslavení časové, když sme, ty a já, v mladosti své u noh Božího muže Filipa před léty 28 sedávali! Kdež jest nyní ten věk! Zašli nám jasní ti dnové. Často se rozpomínám na slova jeho, jimiž zdání své o vašich Bratřích pronášel, říkaje: Bratří Čeští jsou lidé dobří a čistého učení, a v nenávisti jsou toliko pro pobožné ostříhání kázně, již Bůh slovem svým nařídil.
Ale svatá ta slova nyní ne jen od hloupého a bezbožného lidu, ale i od mistrů a služebníků nepravosti, to jest, od samých evangelitských doktorů se zamítají, vysmívají a i s těmi, kteříž je vynesli, do pekla odsílaji. Kolikrát jsme slyšeli blahoslavenou tu duši zvolati: Milí mládenci, přijdou, přijdou temnosti! Pohleď na Německou zemi a uzříš předpovědění tohoto žalostné a oplakání hodné splnění. Přišel již večer světa, a neb raději sama tmavá noc hrozných mrákot, Kristus v svých krví se potí, políbením se nepřátelům k zabití zrazuje; zapírá se od Petra, opouští od milých svých; bok jeho kopím se prohání od bezbožných posluchačů našich. Ale vstaneť časem svým, ne vždycky zníti bude ten hlas jeho: Bože můj, Bože můj, proč si mne opustil? Takéť někdy přemůže a pošlapá nepřátely a bude vítěznou píseň zpívati: Vstupuji k Otci; budu smrtí tvou, ó smrti; dána jest mi všeliká moc etc. Tím jedinkým potěšením já stojím, a když jiní Kristu na kříži umírajícímu se posmívají, já biji prsy své a k těm, kteříž pod křížem stojí, v pláči a v bolestech se přitovaryšuji, vzkříšení života, vítězství a triumfu Kristova očekávaje. To já tobě, svatý muži, úmyslem upřímým z pravé k tobě lásky píši žádaje, aby tyto věci myslí pobožnou, jakouž v pravdě ode mne psány jsou, přijal a na dobrou stranu vyložil. Prosím a zavazuji tebe skrze milosrdenství Pána našeho Ježíše Krista, aby přátelstvím mým nepohrdal; ale poněvadž tělem a místem jsi vzdálen, v lásce a modlitbách svých mne sobě poručena měl, a není-li za obtížné, kratičkým psáničkem stálosti své ke mně náklonnosti potvrdil. O mně toto celé smýšlení měj, že věrou, vyznáním, nadějí, modlitbami, láskou k Bohu i k bližním, bídami, bolestmi, nenávistí k ďáblu, utíkáním hříchu, snažností života pobožného s tebou a svatou Jednotou vaší všelijak spojen sem i budu v druhém životě, v kterémž mnozí z těch, kteříž zde za prokletí a povrhel byli, stkvíti se budou v nebesích, mnozí pak z těch, jenž zde od lidí ospravedlňováni, kanonisováni a (ať s papeženci dím) mezi svaté od učitelů lži počteni byli, budou jiskrami a popelem v pekle.
Měj se dobře v laskavé pomoci a požehnání Pána našeho Ježíše Krista. Pán Bůh s tebou, můj Františku. Mne tebe milujícího zase miluj. Milujž tebe Pán náš Ježíš Kristus. Amen.
20. Martii z Fryštátu (v Dolním Slízku, Polský Kožuchov), z domu poroby mé léta 1579.
Tebe uctivě milující
Abraham Bucholcer.