|
- Langer | - O různění č. jazyka | - Copyright | - |
(1835)
(in Bodláčí a růže, Výbor z díla, Státní nakladatelství krásné literatury,
hudby a umění; Praha 1957; edice Světová četba)
Kto nie umie wzdychać, miłość go nauczy1
Tak jako vítr brzy od západní a jižní strany, brzy pak od východu a severu k nám zavívá, tak věru také móda z rozličných krajin, cizích i příbuzných, do vlastí našich se tlačí a mračna, příchozí odkudkoli, buďto ourodu a vznik, anebo zkázu národnosti naší v klínu svém přinášejí. Nahledněme do letopisův našeho milého národu čechoslovanského - i hle, kteraké proměny tu vůbec a jaké již změny v národních ctnostech a způsobích, obyčejích i mravech! A jakýžto rozdíl již uvidíme, jen trochu pozorněji nahlednouce, kterak se veselívávali dobří Staročechové a jak se opět veselíme my. Dědové a praotcové naši rádi jsou bývali pohromadě a veseli, rozkošné zpívajíce písně; i aby zpěvu a radostem svým větší dodali živosti, provázeli písně své souměrnými kroky a skoky; tito jejich zpěvové, plody nenuceného vtipu a citu přirozeného, vyjasnili čela a zahřívali srdce jejich. My pak - hanbíme se takměř všickni za zpěvy taneční, kdežto bychom se spíše měli styděti za to, že naše srdce nejsou tak čista jakož onano dědův našich, abychom plesajíce jako oni před světem okázati směli, jaké tu city námi pohybují a vládnou. Domnívámeť se, že takto přinášíme vzdělanému století žádoucí a milou oběť; ale vzdělanost, nežádá nikoli, abychom radosti naše zahrabali, ale spíše je pěstovali a rozumně šlechtili. Když se směje milostná píseň na rtech dívčích - to již nám selské; ale když nám dívka, nemilosrdně utažena - ubohá! - v prudkém tanečním letu pěkně do taktu a fortissimo - as jako před smrtí chrčí - to již panské a dobře to sluší. -
Ale kde jsou, kde je máme, ty zpěvy, a jako duši našich národních plesů? Jen málo památek nám ostalo, a to naprosto ne k naší chloubě - avšak přece dosti, abychom z nich viděli, že jsme cosi takového mívali jednou, tak jako každý skoro národ na světě, i abychom - promění-li se opět někdy vkus a chuť nynějšího pokolení - aspoň cosi jako pro základ měli, na čemž bychom znovu stavěti mohli. Nevydávám se věru za žádného proroka, to ale beze všeho nadpřirozeného nadání snadno předpovídati se dá, že tito naši divocí, na křídlách svých nás přímo k hrobu nesoucí tancové dříve či později také ke hrobu svému doskákají - anebo aspoň s jinými, krotčími se zasnoubí -, sice bych jinak všecku důvěru v sobě udusiti musil, kterou chovám ke člověku jakožto tvoru rozumnému; a pak vítejtež nám, plesy pradědův našich! Vítejtež nám, zpěvy zašlé a k národu lásko stará! -
Že u nás ještě všecka chuť k tancům se zpěvy udušena není, a proto také že možná jest opět cosi našeho, národního a spolu dobrého v městech i dědinách zavésti a učiniti oblíbeným, slouží nám za důkaz to, že sám náš lid po tom se ohlíží a již - ovšem bez rozpaků, ale dobře svým přirozeným pudem veden - některé taneční písně od Jinoslovanů přijal a zdomácniti je hledí. Nahlednutí do sbírky českých písní od p.Rittersberka (vydání I, svazek I, číslo 30)2 přesvědčí nás o tom snadno, kdež tak nazvaného "krakováčka", nápěv i zpěv, najdeme. Lid náš, seznámiv se později s krakováčky, kteréž nám p.Čelakovský ve sbírce slovanských písní (ODKAZ NA SLOVANSKÉ NÁRODNÍ PÍSNĚ, Zpěv polský, krakoviáky) podal, počal je ihned tancovati a znárodňovati, to pak asi takto: Tanečníci - každý se svou - postaví se do řadu; zpěvák před muzikanty, ostatní za ním; když přezpívá půl krakováčka, opakují všickni půli tu; pak se druhá polovice zpívá i pospolitě opakuje. Nyní to jde dokola - tancují buď střasáka, břitvu, anebo kalupa a po jednom přehrání zastaví se opět všickni a někdo zpívá atd. Na Hradecku kdesi prý to jinák tancují a jmenují to "polkou"; snad trochu podobněji pravému krakowiaku.
Místy již s takovou chutí krakováčka českého tancují a zpívají, že málo vody uplyne a stane se to zajisté věcí obecnou k nemalému prospěchu zdraví lidského; neboť my již tak jsme navykli na tance prudké, že bychom toho velmi těžce nesli, kdybychom se s nimi rozžehnati musili; - takto ale my chvílku zpívati a zas bez uškození chvílku prudce křepčiti můžeme.
Nezapíraje ani v tanci vlastence, sám jsem se, a to rád, do řadů veselých stavěl, i znamenaje, že těchto několik krakováčků z polského přeložených brzo nestačí, a hově citu okamžitnému, zpíval jsem krakováčky nové. V krátkém času viděl jsem mile, že písně ty maličké v celém okolí v na sta ustech oživují, i vida spolu, že - jak si to kdo pamatoval - buď chybně, buď i dobře zpívá, a boje se také, aby jméno mé přitom netrpělo, jelikož spolu mnozí jiní své nápady mým písním přimísili a často nechvalnými přísadami rozmnožili, což by mé pověsti snadno škoditi mohlo - uznal jsem za dobré k svému se přihlásiti a veřejně obecenstvu podati, dokud by pozdě nebylo. - Prvních šest od p.Čelakovského z polského přeložených kladu zde ve spojenosti takové, jak je v okolí zpívají; snad se nimi i zpěvákům vyhoví, kteříž se oustním podáním již pokažených dopídili. -
Již z toho všeho každý viděti může, jakou asi cenu krakováčkům těmto svým přikládám. Co pak se jich formy týče, tu vymluví poněkud to, že jsou to pouze - a tím mají také vším právem býti - plody libého okamžení, a já je za nic jiného nemám ani nevydávám. Konečně, jaké ceny má do sebe krakováček vůbec, nechci rozsuzovati, avšak dím pouze to, že krakováček nic velikého není, ale že opět i malá věc, je-li dokonalá, zalíbiti se může, a že je mi věru milejší zdařilý třeba krakováček než nezdařilý foliant v hexametrách.
Z křoví do křovíčka
honí ptáček ptáčka -
a já vám začínám
zpívat krakováčka.
Milá mi ta strana,
kde slunečko vzchodí,
ale ta milejší,
kde má milá chodí.
Oči, moje oči,
k čemuž pohledáte
v tu stranu, kde žádné
naděje nemáte?
Běží voda, běží,
po kamínkách hučí:
"Kdo vzdychat neumí,
láska ho naučí!"
Žádný neví, neví,
aniž vědět může,
co mé srdce trápí,
jenom ty, můj bože!
Není každý vesel,
kdo zpívá a skáče,
někdy si v koutečku
potichu zapláče.
Darmo lásku chovám,
bez naděje vzdychám,
ledva jsem rozkvetl,
žalostí usychám.
Letí včela spěšně,
kde jsou sladké třešně,
a mé srdce práhne,
kam mě láska táhne.
Oči, mladé oči,
co vy za moc máte,
že vy srdci mému
pokoje nedáte?
V šírém poli sádek
trním otrněný -
miluj mě, panenko,
neboť nemám ženy.
(Národní)
Jedna mě nechtěla,
druhá mě odbejvá -
ale třetí děvče
samo na mne kejvá.
Tři věci na světě
hojí všecky rány:
vínečko, panenka
a sáček nacpaný.
Och, vy hory, hory
vůkol Chotěboře!
Jak na vás pomyslím,
sladké cítím hoře;
kdybych já měl křídla,
k vám bych se podíval
a vás, hory, hory,
celé bych zulíbal!
Povězte, lidičky,
co se se mnou dělo?
Duši mám v cizině
a doma jen tělo.
Ach, ten - - - zámek
na kopečku stojí,
roste tam bylinka,
co mé srdce zhojí.
Okolo Bohdánče
hrázka podle hrázky,
chládek za chládečkem
a samé procházky;
překrásné děvčátko
často si tu chodí
a mnoho mládenců
chytře za nos vodí. -
Ten lásku nepoznej,
kdo se za ni stydí,
a ten se chraň dívky,
kdo se bojí lidí;
když kdo nemiluje,
vy se mu smějete,
a jestli miluje,
zas mu nepřejete.
Zas slunéčko svítí,
to jsou blahé kraje!
Ale v skrytém chladu
pranic nedozraje -
Nuž, ať to každému
vyzradí mé oko,
co srdce skrývalo
dlouho a hluboko.
Rybářko, rybářko,
co to máš za ruce?
Jak jsem se jich dotknul,
zahořel jsem prudce;
rybářko, rybářko,
co to máš za tváře?
Brzy jako měsíc,
brzy jako záře.
Pověz mně, děvičko,
co to máš za čelo?
Jak jsem je políbil,
hnedky se zardělo!
Pověz mi, ach pověz,
co to máš za oči?
Jak do nich pohlédnu,
svět se se mnou točí!
Zezulička smutně
na buku kukala,
abych si dal pozor,
bys se mi nevdala.
Kukukú kukúku,
ach, kukú kukúku -
komu dáš srdéčko,
tomu též dej ruku.
Někdo raděj přede,
někdo péří dere -
a bujná vodička,
ta prej břehy bere;
ach, voda, vodička
břehy nám pobrala,
a jen dvě kvítečka
u břehu nechala.
Ach, lidé, zlí lidé,
odpusť vám to nebe,
že jste dvě srdečka
odtrhli od sebe;
již na ni nemyslím,
již si jí nevšímám -
ale ve snu, ve snu
přece ji objímám.
Copak to ten ptáček
na dubě povídá?
Že prej se hoch směje,
jak děvče uhlídá;
ach, ty ptáčku, ty lžeš,
my se dnes potkali
a ty moje oči
div že neplakaly.
Slzy, moje slzy,
nekalte mi oko,
raděj se ukrejte
v srdci přehluboko!
Hluboko se skrejte
před lidskými hněvy,
rád trpím pro lásku,
jen když žádný neví.
Všecko mě sužuje,
všecko na mě sočí,
že se mně líbějí
tvoje pěkné oči -
Zdaliž mé nebohé
srdce za to může,
žes dobrá jak anděl
a krásná jak růže!
Komu tě Pánbůh dá,
ať si tě dostane,
mé srdce milovat
přec tě nepřestane;
a až budu dřímat
v svém tichoučkém hrobě,
bude se mně ještě
zdávat jen o tobě.
Žádný dobře neví
a uhodne stěží,
kde asi to nebe
a kde peklo leží;
pro mě peklo všude,
kde nevidím tebe -
a kde tě uhlídám,
tam je všudy nebe!
Ten svět v plné kráse
v dešti zelená se -
ach, tak též naděje
slzičkou okřeje;
nic vy, milí páni,
na slzy nedbejte,
a jen vy mi ještě
vesele zahrejte!
Ach, zle je, zle je to,
milí kamarádi,
když mají tři čtyři
jedno děvče rádi;
jeden s ní tancuje,
druhý se jen dívá,
třetí v koutku kouří
a čtvrtý si zívá!
Když jsme byli mladší
a menší trošičku,
vytlapali jsme si
od nás k vám cestičku;
já jsem již vyrostl
a děvče dorostá,
ale ta cestička -
ta nám teď zarostá.
Ach, vy oči, oči,
vy hvězdičky žhavé!
Okažte mi cestu
v této noci tmavé;
vám já jenom věřím,
oči, mladé oči,
kam vy zasvítíte,
ráda noha kročí.
Když slunečko zašlo
jednou v jarní době,
vyhledal jsem v háji
tajnou skrýšku sobě;
vřezal jsem do kůry
tvoje drahé jméno,
a to je ode mne
jako modla ctěno.
Dosti já znám panen
v plné jarní kráse,
ale tvému srdci
žádné nerovná se;
s jinou nechci žíti,
kde se zlato svítí,
s tebou, dívko, ale
ve chaloupce malé.
Leť, o leť, větýrku,
až do udýchání
přes ty všecky lesy
k té vysoké báni;
vyzraď ty, co studu
jevit možno není,
a dones jí, dones
první políbení!
Nic nedbám, že ten svět
lásce pouta kove
a každý den strasti
vymyšluje nové;
"Trp, trp, trp!" tak radí
koníček3 na poli,
"kdo pro lásku trpí,
toho nic nebolí!"
Ach, již já vím dobře,
že nebude moje
a že podstupuji
marně všecky boje;
a přec po ní toužit
srdce neustane -
má-li býti nesmí,
tvá buď vůle, Pane!
Láska v mojím srdci
hnízdečko své měla
a mnoho žalosti
si v něm vyseděla;
ty žalosti malé
denně rostou více,
ach, a rozkoš moje
jest jich denní píce!
Ach, vy tmavé háje
a vy hory, doly!
Kamkoli zalezu,
všude srdce bolí;
zjev pak se mi, zjev se
pro mou velkou lásku!
Zdráv jsem, jak tě spatřím,
podivný obrázku!
Nebudu se soužit
navzdor tomu světu
a to, že mě chtějí
zmařiti v mém květu;
často mluví voda,
co se houštím pění,
že ta naše mladost
tuze stálá není.
Vím já, že v tom světě
moc dobrého není,
ale, ach, nejtrpčí
je to rozloučení;
necítím, nemyslím
na nic vůkol sebe,
jen že každým krokem
dále jsem od tebe.
Huj, koníčku vraný,
řehci na vše strany,
aby neslyšeli
moje tajné žely!
Dupej podkůvkami
a utíkej ruče,
aby neslyšeli,
jak mi srdce tluče!
Za tím hustým hájem
pořád se tam blejská -
ach, kdybys věděla,
jak se mi tu stejská!
I ať pak si blejská
třeba týden asi,
jen jestli to srdci
prorokuje časy.
Často jsem si myslil
v tiché, jasné noci,
co bych asi dělal,
maje ten svět v moci;
rozdal bych já všecko,
celý svět i nebe -
jenom bych si nechal
tebe, jenom tebe!
Mohu-li já za to,
že očima svítí
a ty její líce
že jsou jako kvítí?
Ach, vy lidé, lidé,
proč mě sužujete,
a co přeje Pánbůh
proč vy nepřejete?
Mějme my se rádi,
vždyť jsme jedno plémě -
otec náš je Pánbůh,
a matička země;
až si dost pohrajem,
u ní se sejdeme
a v jejím klínu si
společně zdřímneme.
Kdo maličko solí,
ten se nedosolí,
a kdo tuze solí,
zase prý přesolí;
protož krakováčka
svého již zavírám -
mé poslední slova:
"Po tobě umírám!"
A kdybych i trpké
podniknout měl boje,
přece musíš jednou,
musíš býti moje!
Zdá se, každá žíla
že mluví v mém těle;
"Vítězstvím se chlubí
jenom srdce smělé!"
Huj, vy milí páni,
trubte na vše strany,
ať jsme veselejší,
mládenci i panny;
nešťastný ten člověk,
- ať mi každý věří! -
kdo hodiny čítá
a radosti měří.
Smutno je tu, smutno,
na tom pustém světě,
kde ta závist roste
v zimě jako v létě;
měj se dobře, dívko,
naděje nás mámí
a trní, bodláčí
vzrůstá mezi námi.
Když se moje milá
odtud ubírala,
smutnou mi památku
po sobě nechala:
jednou ránou sťaty
spojené dva klásky
a v modlicí knížce
zvěnčené své vlásky.
Letěla husička
přes hlavu vysoko.
"Pověz mi, jak je už
má milá daleko!"
"Již za pátým lesem
a za třetí řekou
a z těch mladých očí
dvě slzičky tekou."
Vezmou-li nám tady
všecko ti zlí lidé,
nermuť ty se, vždyť nám
přece něco zbyde:
čtyry smutné oči
někdy k stěžování
a ty věrné ruce
zase k objímání.
Ach, vždyť naše mysl
ten svět nepřevrátí!
A co chcem mít delší,
ještě se nám krátí;
kdybych já tě, kdybych,
slunéčko, měl v moci,
byly by večery
delší nežli noci.
Pozdrav tě tam Pánbůh
za tím tmavým lesem!
Ještě si zazpívám,
bys věděla, kde jsem;
slyšte mne, ptáčkové,
všickni, co vás je tu,
a co o ní zpívám,
pějte všemu světu!
Ó, jak je tu hezky,
v této skryté poušti!
Tu jezírko napřed
a besídka v houšti;
všecko mě tu kouzlí
na té tiché hrázi,
ach, jenom to jedno,
to tu ještě schází!
Zhasni, milé slunce,
pozatmi se, nebe -
a já v tiché spaní
ukonejším sebe!
Nebo po ní ve dne
marně oko slídí,
ale ve snu, ve snu,
tu ji pořád vidí!
Každý by rád o mně
zvěděl mermomocí,
proč si nejradč chodím
večer nebo v noci;
řeknu já vám, řeknu,
odkud to pochází:
Mé slunéčko vyjde,
když vaše zachází.
Zezulička smutně
na buku kukala,
že se mně, ach, že se
má milá provdala;
provdala, provdala,
smutnou svatbu měla -
v chladné ruce křížek,
růže vůkol čela.
Ach, ty kostelíčku
s tou mechatou věží -
vůkol tebe mnoho
skrytých domků leží;
vystavte pak mi tu
také tichou skrýšku
z osmi prkýneček
a drnovou stříšku!
Těšívali jsme se
na to mnohá léta,
že půjdeme někdy
spolu s toho světa;
kéž by bylo možno
tebe strhnout s nebe,
anebo tam vletět
a zůstat u tebe!
Udělal jsem skrovnou
zahrádečku sobě,
a to, má nevěsto,
na tvém smutném hrobě;
tu si při měsíčku
u tvé hlavy sedím
a jako památník
nepohnutě hledím.
Písně, moje písně,
smutné lásky hrany,
těšte dlouho ještě
mládence i panny;
písně, moje písně,
srdce mého hlasy,
pozdravte ode mne
také pozdní časy!
Prosím snažně, aby žádný v padesáti šesti verších těchto spojenosti jakési nehledal, aniž pak jaké opravdovosti, jelikož ony více než od jednoho předmětu a nazvíce z několika veselých i smutných snů původ svůj vzaly. Také za žádné pravé krakováčky je nevydávám, ačkoli již tak pro podobnost a z nedostatku jiného názvu jsem je pojmenoval.
Poznámky
1 Kdo neumí vzdychat, láska ho naučí.
2 Jan Ritter z Rittersberka (1780-1841) vydal r.1825 notovanou sbírku České národní písně, významný projev dobového zájmu o lidovou poezii a hudbu.
3
kobylka, polní cvrček