Přástevnice.

Do vísky v čas večerní lesní stezkou
Tré panen vždy na přástky přichodí,
Bělí odíny jsouce, s mládí veskou
Tu kratochvíli a ples provodí.

Dle nich zajisté lesk lepoty hasne
I nejsličnějších dívek přívnady,
Volnými ruchy sunou se oudy krásné
Pod věnci z růží vnadou Žizlady.

Kde domovem jsou, darmo se kdo táže,
Jich původ nikdo ti nezvěstuje;
Co dávním hostům lásku vše jim káže,
Tři lesní sestry je vůbec jmenuje.

Ony se ke všem rovně vlídně mají,
K nikomu nelnou přízní vřelejší,
Pozemské lásce cizí být se zdají,
Dadouce dary ducha světější.

Vždy nové písně s sebou přinášejí
I krásných bájí skladné výtvory,
Nejlepší hry znají, vůdkyně v reji,
Mistryně zábav, mravu pravzory;

A v rukou jenom jim hrajou vřeténka,
Kužele stuhami okrášleny - - -
Tak stejná téměř vlákna nit a tenká
Neline z rukou žádné přadleny.

Ale jakmile jedenáctá bije,
Vše rázem vstanou, kužele odklidí,
A marné nejvroucnější prošení je,
By chvilku dlely v kole žezvých lidí.

To všichni těžce nesou, zvlášť jonáci,
Co v nevadlé jich se kráse kochají:
A žádný v také teskno se nekácí
Jak Jaroš, an tak časně prchají.

Zrak nořívá on v jich půvabů kvítí,
Rtů výmluvných s rozkoší ssaje slast,
Jen na večery čítá doby žití;
Jak s duší loučit se - odchodu strast.

I vnukne lest mu cit promyslné lásky,
Jak by se déle besedou kojil:
O celou hodinu oklamat krásky,
Na věži zpátky časy nastrojil.

Ba rád by na vždy nad radostmi svými -
By možná bylo - stavil času let,
A hradami i meči plamennými
Zahájil vonný ráje svého květ.

Za důvěrného hovoru i spíle
Zpěvem při kolovrátků vrčení
Rychleji, než kdy minou roučí chvíle,
Nikdo nevšímá doby prodlení.

Tu jedenáctou šálivý zvon věstí,
V nepokoji povstanou sestřice,
Svinují přízi; v loučení se pěstí
A rychlou stopou mizí z vesnice. - -

Tlupa sekáčův kosit lesní luhy
Po břehu ráno kráčí za šera;
Aj, vodní pláň tři krvavé brotí pruhy -
Úpěním žalným zní hloub jezera. -
A od té doby krásné lesní děvy
Do vsi na přástvu nepřichodí víc,
Nenesou více nové báje, zpěvy,
Korunou byvše v kole krasavic.

I dřevní písně jich jen touhu budí,
An byly druhdy heslem radosti,
Jich zvuk zanítí hoře žáry v hrudi,
Plní Jaroši srdce žalostí.

Co jej lakota blaha pozbavila,
Nyje mu srdce, vadne sličná pleť,
A nežli Luna běh svůj dokončila,
Padá jonák Moraně za oběť.

zpět na obsah Další: Hadrnice.