|
- Mácha | - Deník z roku 1835 | - Copyright | - |
16.září 1835
V odpoledních hodinách chodil jsem po kopcích nad novoměstským hřbitovem. Krásná jest tamodtuď výhlídka na Prahu, obzvláště při východu a západu slunce stkvějí se obklíčující Prahu hory v temnomodrých a růžových barvách. V dálce k půlnoci Milešov a Košťál. - Snad odlehlost, snad vyvýšenost jejich na růžovém nebi jest, co touhu mojí budí při spatření jich; touhu do dálky či touhu do výše. - Později četl jsem na hřbitově ruský nápis na náhrobku Heleny Tělepněvny, který později si zaznamenám. Víme, že země necítí s námi, a přeceť smutno člověku pomysliti, že někdy cizá země obdrží prach náš; snad myšlenka, že cizinci z prachu našeho obdrží posilu, toho jest příčinou. - Na hrobě Rubeše a jeho manželky, rozené Vrbovy, jest génius, jehožto ruce a nohy výborně, tělo a hlava velmi špatně pracované jsou. Šel jsem okolo Parukářky dvoru do Prahy.
17.září 1835
Ve čtyry hodiny byl pohřeb p. Josefa Hiebra. Sabina šel se mnou za rakví. Náramně jsme byli pohoršeni myšlenkou, že tamější kněz, zneuctiv - nesluší ani napsati jak - dříve své člověčenství, hned nato šel se modliti nad rakví člověčenství snad zničeného. Nade hrobem jistého jinocha 18tiletého, jméno jsem zapomenul - a co jest jméno po smrti člověka - pouhý zvuk, někdejší hlas ohněm slitého zvonu, zaletlé světlo vyhaslé hvězdy, nevyřknutá myšlenka umírajícího, kořisť zapomenutí - nic - nade hrobem bezejmenného pro mne jinocha viděli jsme obraz; idea jeho velmi smutná výborně jest vyjádřena. Na osamělém, zeleně porostlém hrobě malého hřbitova leží dívka, bosa, prostovlasá, velmi chudobně oděna; objímajíc mohylu obličej svůj v trávu její skrývá. Přes zeď hřbitova nazad celým obrazem jest viděti dalekou, tichou, osamělou, pustou krajinu. Na obzoru jejím malá skalina z jedné, zelený nevysoký pahorek z druhé strany tvoří ouzkou bránu na růžovém, po západu slunce, nebi. Od zdi hřbitovní až k této bráně tahne se zelenými lučinami a pustými strníštěmi kolem dvou osamělých hruškových stromů dlouhá pěšina - daleko - daleko. Žádný po ní nekráčí, v celé krajině žádný - jako by v šírém světě jediná dívčina či snad matka pozůstavši osamělou měla putovati cestou. V celém obraze není ani jediného bytu lidského, ani jediného zvířete - žádná známka života. - Lori byla s sebou u tohoto obrazu. Pak jsme šli já, Lori a Sabina ku Praze. Já jsem žertoval, že si ji nikdy nevezmu. Sabina na to pravil: "Sie lächelt zu dem Schmerz"; přeřeknuv se ale, řekl "zu dem Schmerz", a opravuje se, teprv vyslovil "Scherz"; načež ona "Sagen Sie nur Schmerz" jemu odpověděla. Na noc jsme přišli domů. U večera pozdního šeru. Ter turbatus.
18.září 1835
Četl jsem Die letzten Tage Pompejis od Bulwera; pak jsem napsal roli Jindřicha z Loupeže od Klicpery a odevzdal ji p. Štěpánkovi. Večer jsem byl u Týla, pak u Komárků. Tam jsem poprvé viděl p. Hercoga; originální to člověk a básník. Teď mně jeho básně docela jiné přicházejí, že znám osoblivosť jeho. Pozdě uvečer jsem byl s Lori na turecké hudbě; kdy šli okolo, stáli jsme v domě; ona za mne se schovávající kladla hlavu na rameno mé. S hrajícími polský marš jsem odkvapil a šel jsem domů.
19.září 1835
Hned časně ráno: O -. Abu Said al Hassan praví o knize Zprávy dvou cestujících o Chýně, že čtoucí knihu tuto k užitku a vědomosti přichází jako mušle k perlím, totiž - zíváním. Ve dvě hodiny byla próba na balkónu, k Loupeži. Uvečer jsem (pical Lori pozadu.)
20.září 1835
Šel jsem dolů do kostela, že však nebyla ( - - - - -)