|
- Machar | - Řím | - |
Vlak letí jako běs. Jako každý vlak, jenž nás odnáší od předmětu naší lásky.
Díváme se z okna na zad. Šedomodrá kupole svatopetrská stojí tam daleko za zelenavým mořem trav a stromů.
Kraj, jímiž odjíždíme, zachycuje se jen v úhlu našeho pohledu: široké údolí, žluté vody Tibeřiny valí se jím po oblázkovém řečišti, bílí volové s ohromnými zakřivenými rohy pasou se nehybně na lukách, na zad se kmitající domky železničních strážníků - ale to vše vidíme jen maně - oči naše jsou pevně upjaty na zad k té šedomodré kupoli.
A najednou se vlak zahýbá a kupole zmizela.
Jen ta zelenavá dálka je tam.
Ale my se tam díváme stále. Snad se ještě objeví.
Jen jedenkrát! Jen na mžik! Jen jako když se blýskne!
Objevila se. Jako šedivá mydlinová bublinka.
A jen na mžik se objevila - a už je zas pryč...
Klesli jsme na sedadla. Mlčíme.
Vlak letí a duní. Pahorkatá a vypálená krajina. Trosky nějakých zdí. Řetěz Apetinin, příšerně šedivý, vznáší rezavá čela svých vrchů do žhoucího nebe. Bílá silnice jde souběžně, tu se přibližujíc ku dráze, tu se oddalujíc, ve směru cesty naší - slavná Via Flaminia starého Říma.
Míjíme Orvieto.
Míjíme Chiusi.
A míjíme jiná města stojící na kopcích. Domy jejich nemají obílených stěn, staré hradby je posud objímají a chrání jako za nejistých časů středověku, a města ta zdají se ležeti v úpalu slunce nahá, vysvlečená jako ty skalnaté kopce, na kterých se zvedají, a jako ten celý kraj.
Jezero Trastmenské. Vítr zdouvá modré vody jeho, žene vlny jeho od jednoho břehu do dálky k druhému a krášlí hřebeny jejich bílými krajkami.
- Nezdá se vám to už plusquamperfektem, že jsme byli v Římě? - ptá se pojednou Sofie Petrovna dívajíc se zamyšleně oknem na rozčeřenou pláni vod.
Vlak letí a duní.
Osamělé dvorce. Opálené nahé děti batolí se kolem domu. Olivové sady, požehnané vinice. Klasy kukuřice visí rozvěšeny po stromech.
A města na temenech vrchů. Některá mají hradby se střílnami a věžemi.
Via Cassia lemovaná alejí stromů táhne se po pravé ruce naší. A tam na obzoru špičaté vrchy Apennin.
Dole podél dráhy plouží se voda nějaká, takový rozlehlý nečistý potok - Arno florentinský.
Rudohnědá kupole chrámu, opásaná na hranách světlými žebry, campanila vedle, trochu střech - la bella Firenza, Florencie. A než se člověk naděje, vjíždí vlak pod klenbu nádražní síně.
Vystupujeme. Jsou tři hodiny odpoledne. Šest hodin daleko leží Řím ... Budeme nocovati ve Florencii.
Večer. Sedíme unaveni u table ďhôte v Helvetii. Prošli jsme městem. Čisté město. Příjemné město. Krásné město. Prohledli dom, Battisterio, šli podél Arna a zahnuli k Santa Croce. Stáli tam u hrobů Michelagniola, Macchiavelliho, Alfieriho a Rossiniho, divali se na fresky Giottovy, obdivovali celou tu tichou nádheru chrámu, chodili potom ještě dlouho a dlouho ulicemi, ale -
- to není Řím! - vzdychla Sofie Petrovna a já echoval: - Ne, to není Řím. -
A zase sedíme ve vlaku. O šesté ráno vyjeli jsme z Florencie. Vlak supí a namáhá se. Stoupá velikým obloukem do Apennin. Vinice, olivy, broskve, mandlovníky a vavříny, bílé vily, osady, městečka v pravo i v levo, a za námi ohromné údolí s mírnými pahrbky - a sytě modré nebe nade vším rozklenuto ... Opouštíme Toskansko -
Tunel za tunelem. Hora za horou. Člověka tu není, ani zvířete. Hory neurvalé, jaksi jen pro sebe žijící. Prorvané boky jejich a cestující balvany ukazují, jak tu asi bývá v čas bouřek a dešťů. Místy se řítí potoky a říčky vysokými vodopády dolů. Boky hor jsou příkré, stromy rostoucí na nich zdají se dávat pozor, aby nesklouzly, temena trčící přímo do modra nebes jsou holá. Tak jsme viděli Apenniny před několika týdny a tak je poznáváme dnes.
Tunel za tunelem. Domky železničních hlídačů jsou přilepeny na skalách. Někde je i celá vesnice tak zavěšena. Silnice se objeví místy, kamenné můstky jí pomáhají přejít přes propasti, tunely ji vedou kolem skal a zábradlí opatruje ty, kdož po ní jdou.
Jízda krajinou, kde je zavřen výhled, zdá se trvat věčnost.
Konečně! Horská spousta za námi, poznáváme říčku Reno, jejíž čistá voda vesele skáče přes balvany.
Vlak vjíždí do zelené roviny plnc stromů, kol nichž se vine réva. A již se objevují věže bolognské.
Bologna.
Sedíme v nádražní restauraci. Venku hemží se lid, křičí portyr, lokomotivy pískají a přednosta stanice přecházeje odměřeně peronem mihne se v určitých pausách kolem dveří.
- Za deset minut se rozejdeme, Sofie Petrovno - povídám,
Má skloněnou hlavu a mlčí. Najednou jí pohodí, jakoby se vytrhla z myšlenek:
- Pamatujete se na báseň Kain Lorda Byrona? -
- Dobře. -
~ Víte, jak Lucifer vedl Kaina po troskách zašlých světů a ukázal mu pomíjejícnost všeho pozemského? -
- - A Kain se vrátil a šel zabít Abela! - hrozím Sofii Petrovně.
- Nevím, nevím, - vrtí smutně hlavou. - Zlámalo mě to všecko jaksi. Tuším, že jsem mnoho ztratila a nevím ještě, co jsem získala... Ale: takové drcení a ničení stávajících poměrů provádějí dějiny přece také jen lidmi, ne? -
- Dojista, Sofie Petrovno. -
- A je-li tedy člověk náhodou nástrojem jejich? -
- Zrovna tahle logika bývá mým útočištěm, Sofie Petrovno, když se chci vymotat z bludiště deterministického fatalismu. -
- Pojedu ke Kropotkinu, je to moudrý stařík ...
- Modena, Reggio, Parma, Piacenza, Milano! řve venku bolestně portyr.
- Sofie Petrovno. váš vlak -
Vycházíme. Vhoupla se do vozu a podává mi ruku: - Merci za všecko. Do svidanja! -
- A rivederci; Sofie Petrovno! Addio! Addio! Vlak odjíždí. Mává mi z okna šátkem. Tedy i tohle je finito... Ubohá dívko, ať ti dopřeje Osud jedno: nalézt si zase brzy smysl života. Ať jakýkoli, ale smysl. A já vím, že dokud budu vzpomínat na ono jediné město na světě, budu vzpomínat i na tebe, již přivála náhoda ke mně jako utržený list a která nyní mizíš bozi vědí kam a bozi vědí za čím. Na tvé moudré oči budu vzpomínat, na tvé mlčení, na tvá slova, na všecko. A s chvěním a obavami budu čítat zprávy ze svaté Rusi a hledat vždy to, co nalézt nebudu chtít, známku života o tobě, tvé jmeno spojené s nějakou příšernou událostí, s nějakou dynamitovou pumou... Ničím jsi mi nebyla, jen nahodilým stínem, jen mimořádným posluchačem mých extasí, mých vzdechů a mých kleteb - a přec budu vzpomínat na tebe jako na málo lidí v životě svém ...
- II treno per Ferrara, Rovigo, Padova, Venezia! - úpí znovu portyr.
Můj vlak...
Vlak duní a letí... Je smutno, smutno...
Člověk vidí, že je říjen. Kde je to chrpovité modré nebe? Ten zlatý vzduch? To nádherné světlo?
Mám pocit, že jsem najednou sestárl o deset roků...
Nějaká krajina letí venku kolem okna vagonu na zad, nějaká města míjíme, nějaké řeky přejíždíme - ale co s tím vším? ... Co mi do toho? ...
Oči se maně přivírají. Ne, aby člověk spal, ale aby byl sám, sám ve tmě. Bez té krajiny, bez toho mdlého světla říjnového, bez všeho. Sám a sám. Možno si představit, že sedím na Capitoliu u sochy Marca Aurelia? A že stojím na Foru? A že chodím po Palatinu? Možno, možno... Ale je stýskání v té představě ...
Je to polosnění. Vlak duní, slyším jej. Lidé v kupé mluví, vím to. Ale nejsem tady...
Benatky.
- Facchino! -
Facchino mi nese kufřík k vaporettu, malému parníčku, vodnímu omnibusu umírajícího města. Jak nevlídno a smutno je na tomhle Canal Grande, když slunce svítí tak mdle jako dnes! Ta tmavá voda, ty odrané paláce v ní, to nezvratné umírání všeho - ne, Benatky má člověk vidět jen v sluneční září. Aspoň v sluneční září.
A nikdy snad z nich tak nespěchá a nikdy snad nemají tak málo zájmu pro člověka, jako když je míjí na zpáteční cestě ...
Jsem na "Wurmbrandu". Odjíždí ve čtyři hodiny, v osm jsme v Terstu. Dívám se na dožecí palác, na nábřeží, na gondole jezdící sem a tam, na jiné lodi odpočívající v přístavu - smutno je tu, všechno smutno.
A nyní přijela na staré odřené gondoli zvláštní společnost k našemu parníku: dvě ženské a tři chlapi, všichni odraní, jak ta jejich loďka, jeden z chlapů začal drnkat na mandolinu a quartetto hlasů pěje.
Benatky . . . Ta odraná gondola. ti zpěváci a jejich zpěv - nemůže být případnějšího symbolu celého toho tragického města. A zpívají píseň Santa Lucia.
Na lodi potlesk. Zpěváci pokračují:
O dolce Napoli o suol beato! Dove sorridere volle il creato. Tu sei l' imperio dell' armonia: Santa Lucia, Santa Lucia!
Kde který básník veršoval o Benatkách, tvrdil, že gondolieři zpívají. Ano, zpívaj ... Jeden z chlapů leze jako kočka po boku našeho parníku. Od žebra k žebru, člověk si myslí, že musí sletět - neslítne. Přehoupl se přes palubu, jde se smeknutým kloboukem a sbírá, co kdo dá...
Čtvrtá hodina. Odjíždíme...
S bohem, Italie ... -
Jak to řekla Sofie Petrovna? Ano, taky mně tak je. Jak tomu Kainovi, když jej provedl Lucifer po troskách zašlých světů... Když mu ukázal pomíjejícnost všech věcí pozemských .. Ale útvary nové rostou na troskách řádů starých a staré jen proto hynou, aby udělaly místo životu věcí a myšlenek jiných.
A je to pokrok? Po antice křesťanství? A po křesťanství -- co bude? Kdo může tvrdit, že principem dějin je pokrok? Ne, jen pohyb, jen život, jen vířící spirala! Zde není heslem "pokrok", ale "ku předu!" Život rodí smrt a stnrt život Tedy Avanti, avanti!
A člověk? Je nástroj či ředitel osudů a dějů?
Caesair, Augustus, Kristus, Pavel z Tarsu, Marc Aurel, Diocletian, Julian, Konstantin, Karel Veliký, Řehor VII., lnnocenc III., Julius II., Karel V., Hus Luther, Napolen a i takový Pius IX.?
Záhada věčná a mdlo z toho všeho člověku nad vlastním efemerním já ...
Benatky se níží a níží. Již jen věže jejich a prvé poschodí dožecího paláce vyniká nad hladinu vod.
- Ostatně pochopit harmonii života i smrti, stát na svém místě a být věren sobě - - také smysl života...