III.
Pole, luka šedá jsou a holá,
Větrem vane sucha listí svist;
Rok posílá umrlčí svůj list,
Jeseň k umírání již jej volá.
Ještě jednou velké slaví hody,
Sezve létavců svých zpěvné rody;
Rozkvést, zplanout, zmladnouti chce zase
V posledním svém umrlčím již čase;
Oheň svůj, svou sílu, drahou krev
Vlévá v purpurové dary rév; -
Zelený pak svatební šat svléká,
Šperk svůj pestrý v matky lůno skládá,
Žlutý smrti rubáš poobléká,
A jen na pohřební věnec střádá,
Jenž mu zkvete z růží, jesenek.
Ticho sabatu se rozložilo,
Ticho jesenního večera.
Slunce ku horám se uchýlilo,
A lesk jeho doubím se dera
Listím suchým purpurově sršel
A co tiché požehnání pršel;
Byl to právě čas jen k umírání,
A to místo právě také k tomu:
Mroucí jeseň a červánků plání,
Baldachin těch stinných lesních stromů,
Ticho kol co zbožné rozjímání,
Naproti ta skála politá
Růžným večerem, v ní vyrytá
Krista na kříži ukrutná muka.
O tu skálu opřen v mechu sedět,
Mroucím okem do červánků hledět,
V nichž se země koupá ještě jednou;
Všecky otevříti duše zdroje,
Ještě svolat celé žití svoje,
Jeho tvary, touhy, sny a slasti,
Snahy, rány, hořké utrpení,
A pak, an ty pomalounku blednou,
Zapadají v jemném odeznění,
Veznít, vemřít, vežít v tam ty vlasti!
Na úlomku skály poutník sedí,
Skála, poutník - oba stejně šedí.
On též do červánků tiše zírá,
Žízní po tom, a přec neumírá;
Bolů všech a muk otvírá zdroje,
Svolá celé trapné žití svoje,
Pout svou mučednickou, a ty zjevy,
Které před jeho kdys stály okem,
Ty teď táhly duchotivým krokem
Po houpavém mostě upomínky. -
Vidí nésti Boží smlouvy truhlu,
Lidi prchat do všech světa úhlů;
Říši jasnou, bujnou, hravou,
Zevsa, Afroditu sladkosmavou;
Vidí město vlkem vykojené,
Ocelové v rum a popel klesat,
Kříž se vznášet, děti, panny bílé
V liliových věncích, muže v síle
Bohu v ohni zpívat, v mukách plesat,
Vidí kráčet z brány časů šeré
Ve velebném šiku tisíceré
Světodějstva ozářené pluky,
Vedené kynutím Boží ruky.
Králi v purpuru a silní muži
V přílbách lesklých v tuhé ve oruži,
Reci v duchu, bojovníci slovem
S knihou, s harfou, věnci v olivovém
V čele jdou a národy své vedou,
Ti se po nich hrnou mlhou šedou.
Roste šíř a šíře, výš a výše
Tato velebná, posvátná říše,
Z chtíčů, z duší, z velkých srdcí tkána,
Dechem Božím prochvívaná,
Dílo z Boží, dílo z lidské ruky,
Z plesu, z krve, z radosti a muky. -
Vidí tvar, však nerozumí duchu,
Jenžto tvoří v tomto věčném ruchu;
Přec však mír jakýsi kolem vane.
Zavře duše brány zotvírané,
Hledí v červánky a slouchá tiše,
Jak bor vzdychá, jak to doubí šumí;
Ale tomu hlasu nerozumí,
Neb děl věčných svatotajné runy
Jsou mu písmo ze zavřené říše,
Pro dech ducha nemá v ňadrách struny,
Přec však tajnou blízkost Páně tuší,
Je mu divno v zatvrzelé duši,
Jak by měl zas jednou sabat světit,
Domů jít, ach! domů, a se zdětit. -
An tu jeho duše zadumaná
Ve hlubinách myšlénkových dlela:
Na své divé jízdě morní panna
Kolem něho neviděna jela,
Neboť s jezdcem zděšeného koně
Kryla v strašidelné ve zácloně.
Zastaví se, bílý závoj sejme -
A tu stojí, v hrůzné stojí kráse.
Věnec hoří, jasné jiskry prší,
Z oka černa rudý oheň srší,
Tvář je mramor, bílé roucho splývá
S oudů mocných v tisíceré řáse,
V ruce krvavý šat pozachvívá;
Druha jezdce drží v objetí.
O té strašné s ním se stalé změny!
Jak byl síla, bujnost, krása, květ,
Je teď obraz smrti bídný, zmdlený:
Tváře zbledly, zesinavěl ret,
Oči zhasly, zvadnul pružný sval,
A to tělo věčna žití chtivé
Bylo nyní umírání živé.
Žena jezdce na mech měký pouští,
K nohoum Ahasvera umdlen klesá,
Ona jede dále ve tmu lesa -
Zaniká již v černé boru houšti.
Oba proti sobě mlčky sedí,
V umořené tváře sobě hledí:
Ti dva muži z míru stánků hnaní,
V kletbu bludů závrativých daní,
Duše na protivách člověčenstva
Ve tmách, v pustách věčných kráčející,
An jsou vymknuly se z kolejí
Naznačených Bohem veškerenstva;
Hrdě bloudíc na propastných drahách
Odervanci v hříšných klamných snahách
Přemoženi teď se oba vracejí.
Jinoch ozářený u nich stojí -
Rdí se váře jeho růžnou zoří,
Jako blankyt nebes, oko svítí,
Na čele mu jasná hvězda hoří,
Kučer zlatý sterou vlnou pluje,
Roucho bílé, tkané z jasu nití,
Tajným dechem prováté, se duje,
S údů jako proudy světla plyne.
V ruce drží palmy ratolest;
Nad nima ji tiše vznesa kyne,
Jeho rtové jedno slovo řekli,
Ahasver a jezdec zbožně klekli,
Padnou v náruč si a - umírají.
Jinoch zmizel, a zem pro své syny
Hrob otvírá - sesuje se skála.
Nad nima teď vzejde život jiný;
A kde stará znamení dřív stála,
Nová vyšší nad jich hrobem plála.
zpět na obsah
