|
- Neruda | - Kniha epigramů | - Copyright | - |
(in: Výbor básní Jana Nerudy; Nakladatelství L. Mazáč v Praze; 1927)
A je-li knížka ta jak louka pestrá,
Ty, čtenáři, buď jejím motýlem,
jenž volně poletuje tam a sem,
a pojednou se někam jinam ztrácí,
však zjitra zase k té se louce vrací!
Když matka o své vdavek chtivé dcíři
před tváří mužskou samou chválu šíří,
tu mluví se "o matky lásce svaté";
když ale spisovatel v snaze stejně ryzé
sám do novin dá chválu o své knize,
to je prý "nestydaté".
Na nové své boty klejem,
na nové se známé smějem,
netrvá však dlouhý čas,
a už klejem v opak zas.
Dej, Pane Bože, Vondráčkovi zdraví,
a Kouřimskému humor lehce hravý,
dej Kubištovi peněz jako želez,
a Tomíčkovi nápad povždy pravý,
by nikam k lidem pro výprask si nelez´,
dej Ondřejovi ženu pěknou, mladou,
a věrnosť buď té ženy přední vnadou,
dej Komárkovi dlouhá, dlouhá léta,
a Nekutovi všechnu slávu světa,
a mně - že jsem tak hodný ke všem tady -
dej, Pane Bože, vše to dohromady!
"Že do Svaté se Země ubíráte? Nuže
ať hned Vás první celník nevysvlíkne z kůže!
A dobrý pozor ať na svoji kapsu máte,
když vůdce vybíráte, koně najímáte!
Jste ozbrojen? Nu dobře! Až k Jeruzalemu
lze revolverem ještě vyzrát na ničemu;
však za Jeruzalemem kdo se tuze brání,
holého živobytí často neuchrání.
A dobrý pozor na nosiče, pomahače,
na zevlující lid a kluky prodavače,
na žebráky - -." ""Již dost, jsem úžasem až němý,
což je snad samý darebák v té Svaté Zemi?""
Co je tu andělíčků,
co zářivého ruchu,
jak oblak motýlů by
vrh´ do modrého vzduchu!
Jsou tvůrkové tak malí:
dvě boubelatá líčka,
dvě křídla jako dlaně
a máš už andělíčka.
Rád anděla-motýla
bych viděl v nebes pláni,
když po květinách-pannách
se mlsavě prohání.
On se vidí asi dobře,
kde která zvláště lepá,
a už se lichotivě
jí kolem líček třepá.
A ona tiše stojí
a bez klopení víček:
vždyť chce jen trochu medu
a je to andělíček!
Jen pravý žid má pravý nos,
kdy "a la baisse", kdy "a la hausse",
ostatním všem to k hoři -
viz příklad v Rudém moři:
Žid špekuloval "a la baisse",
a vskutku šťastně prošel;
však Farao, jenž za ním lez´,
ten také doufal ještě v "baisse",
a přišla "hausse" a pošel.
Již vím, proč Mladek ze Mšení
se nežení a nežení:
onť myslí na důsledek.
Rod jeho celé věky rost´,
měl tedy zdatných mužů dost,
však byl to - samý "předek".
To spravit chce pan Mladek
a být svých předků zadek.
Ach, Bože, žena, jaký divný sklad,
co při ní krásy a co velkých vad!
Hned jako holubice mile svorná,
hned dupavá a jako ježek vzdorná,
hned uplakaná, hned zas jasně smavá,
hned toužně lnoucí, hned zas odmítavá,
hned obětivá, zas jak skála skoupá,
hned moudrá věštkyně, zas jako kachna hloupá,
hned bojácná, hned jako lvice smělá,
vždy měnivá jak větrem hnaná vlna
a jako dítě sobectví je plna;
ba - jako dítě celičká a celá -
a proto k ní jak k dítěti se shýbám,
a na klín beru ji a líbám - líbám.
Všechno je na ženách hladké a jemné,
jako to hedvábí, jako ta pírka,
všechno tak lákavé, k požitku zvoucí,
inu jak - masíčko od žebírka!
Chceš lásku mou k ženám
mi za zlé snad brát?
Kdo rozený gourmand,
má kotlety rád!
Ty jistě usmíváš se, Bože náš,
když slyšíš nás se modlit "Otče náš"!
"Buď svatá vůle Tvá!" dí první půle;
však abys věděl, jaká že ta vůle
má být, hned na to v moudrém pohnutí
dá druhá půle - připomenutí.
Hle - přemýšlí! A kývá klidně hlavou.
Je spokojen s tou svou po Čechách slávou.
Však jedna věc ho přece druhdy hněte,
ba chytá ho až křečí:
že Bileamův osel proslul v celém světě,
a také jenom řečí.
Vše v Čechách je, čeho jen třeba,
je masa a piva a chleba;
nu všechno, co k chrstu a k hryzu;
jen jedno nám schází, to: sůl.
A přece k nám sousedstva půl
jak do žlabu žene se k lizu!
Cizinec přišel. Honem sem židli!
"Abyste spaní nám nevynes´!" díme.
Sedí. My usneme. Do běla spíme,
a když se konečně přec probudíme,
ejhle - pan cizinec, jak když tu bydlí!
Všechno se hodí mu, všechno mu sluší,
všechno nám vyjedl z komory, sklípku,
uzené z komínu, z kurníku slípku,
leží nám v peřinách, z dýmky nám kouří,
pro nás jen panácky očima mhouří.
A my tu stojíme, drbem si uši.
"Host do domu, Bůh do domu."
Ach neříkej to nikomu!
My máme, čert naši vem vlohu,
v svém domě už dost těch "Bohů"!
"Marná práce, marné lopocení,
marná trýzeň krve do pocení:
skalná půda,
tvrdá, chudá,
místo klasů rodí bejl a hloží -
těžce na těch výších ležíš, ruko boží."
Jsme národ prý jen chudý. Dítě pravdu pernou!
Však přece ještě kapsy leckde groše hostí,
a není ještě nejhůř u nás s platem.
Leč mysleme si náhle jinou minci bernou!
Že pojednou by, místo stříbrem, zlatem,
se platilo na příklad: mužnou statečností.
Jak zhub´ by národ mžikem! smrskla Praha!
Jak kručel žaludek nám v nahém těle!
A nikde atóm pýchy! Říci by moh´ směle
druh druhu místo "Bratře!" -: "Lumpe nahá!"
Stáří když přibejvá,
léta se vejší,
stáváš se den co den
osamělejší.
V dálce svět hučí, Ty
sedíš v svém loubí:
můžeš si zaplakat
ze srdce hloubi.
Dvě uši dal nám Bůh do šumného zvuků moře,
dvě ruce dal nám též do klopotné práce tuhé,
a dvě nám oči dal, by střežilo jedno druhé,
a dvě nám nohy dal, to vzájemné ku podpoře -
proč nedal srdcí dvé, nést všechno to světa hoře!?
Ba věřím plně v stěhování duší
a každý, dřív čím byl, že dobře tuší.
Jen ptejte se nás českých básníků:
já vsázím hlavu, že se podivíte,
ba ustrnete, bezpečně až zvíte,
co bývávalo v světě slavíků!
Ty díš: "Teď věnuju se Apolonu cele!"
Toť příliš mnoho - na mou duši:
Hyperborejci Apolonu v obět milou
vždy dali z osla jenom uši.
"Čet´ Jste již básně moje nové?" - "Ano, příteli!
Však zarazilo mne v nich cosi tuze. Víte-li
že první zpěv Váš přepodoben je "Legendě světa"?""
"Nu možná - náhodou!" - "A druhý jak by opsán
ze Salleta - -""
"Snad mimovolná vzpomínka..." - ""A v třetím
Krasiňski že zcela znalý -""
"Ach bože - mezi kollegy - co škodí dloužek malý!"
Já poznal kdysi také člověka,
jenž ve slibech tak si líbil,
že když už pak ze světa odcházel,
že "brzy zas přijde" slíbil.
Had
Jazyk můj jde do dvojema -
chceš si vzít jej ku pomoci,
paní ctěná?
Eva
Co ty dvěma,
dovedu já jedním zmoci,
vždyť jsem žena!
Pojď, dítě, nech mne líbat bělost Tvého čela,
nech se rtů Tvých zas víru ve ctnosť pít:
a oko Tvé jak slunný rána svit.
Jen blíž! Již slyším srdéčko Tvé tlouci,
a jakž tak z Tvých do mojich prsou bije,
já cítím, jara proud že slastně vroucí
a blahý mír již v duši mou se lije.
Jsi čisté, svaté - ba Ty´s svaté, dítě!
Snad ovšem brzy dost svět potřísní tě
a hřích - ne ne - nač teď ta slova pustá,
ach zdvihni honem bílou ručku svoji
a zavři jí ta moje bledá ústa -
když piju ze pramene v letním znoji,
zdaž připomínám sobě při tom s žalem,
že pramen pozděj kdes se zmoutí kalem?
"Dnes, matko, rozložím se as již v plném květu,
dej vůně - vůně mi, nechť stačí všemu světu!"
tak v ranním soumraku hezounké škemrá poupě.
Však růže na to hned: ""Ty dítě, nemluv hloupě!
Přes celou ulici nechť sprostá děvka voní,
však růže tomu jen, kdo v touze k ní se kloní!""
"No - pořádná hloupost!" řekne mnohý,
když čet´ cos hodně veselého.
Ach, zdali pak slyší jiný autor
kdys úsudku tak zlého!
A musíme přisvědčit v tom sami,
my humoristé pranešťastní:
nás skutečně živí jenom hloupost,
a ani ta ne vlastní!
Můj milý český jinochu, já v srdci svém Tě nosím -
a proto vřele Tebe zde: uč moudrým být se! prosím,
a najdeš-li kde moudrosti řádného učitele,
Ty zlíbej ruce, nohy mu, a oddán buď mu cele!
Však přijde-li Ti "učenec", jenž tak vykládat umí,
že z lidských zdravých rozumů ni stý mu nerozumí,
Ty neutrácej chvilenky pro slovní jeho mihoť,
a hned ho chytni za ucho a kopni ho a vyhoď!
Chceš za široké drobné obdržeti?
Dej lidstvu celou duši do oběti!
Chceš za drobné široké?
Čiň poklony hluboké!
Ach, jedno živobytí truchlivé
a samé šedé hloží jen,
a druhé zase v samých růžích kráčí,
to: Štěstěna že kolo své
tak lenivě otáčí.
A nebýt půl již utlučen
a pověrčivý napolo,
již vzkřik´ bych na tu můru:
"Chyť kliku, stará parolo,
chci také jednou vzhůru!"
Vlákénko pavoučí se hravě vzduchem třese,
je odevzdáno větru, ať je, kam chce, nese,
a na vlákénku, sotva oku znalý,
se nese pavouček jak puntík malý.
Nahoře v modru orli, plní síly,
si hrdě plujou k určitému cíli
a měří cesty mezi světa díly.
K nim pavouček své hravé vznáší zraky:
"Pšt - orli, orli - hečte, letím taky!"
Můj národe, já beru Tě již ve ochranu!
Víš co? my vyvoláme v Čechách "třetí" stranu,
ku vyváznutí z bryndy, vlasti na obranu!
Můj plán: my spojíme se s mocným potentátem,
jenž - bez sněmoven - vládne velikánským státem.
Již také našel jsem ho, pracovalť jsem tiše,
má říši dvakrát větší, než je ruská říše.
Však nač ta tajnosť - teď už mohu všechno říci,
náš nový spojenec: král David na měsíci.
Král David v měsíci - nač prázdný o tom štěbot -
je pro nás spojencem nejlepším v světě, neboť:
Jsme samý tanec teď a muzika a sláva,
že se až na to vše dnů nocí nedostává
a ten prý "drahý čas" jak pták kol uší frnká;
tu ovšem David král výborný ku pomoci,
on také proflámuje téměř všechny noci
a celý boží čas jen na svou harfu brnká.
Však dejme tomu, že bychom se pozměnili,
ta mysl jehněčí se stala náhle smělá,
vztek vjel nám do prsou, my zuby vycenili -
tu opět David král se hodí pro nás zcela!
Zda není jeho říše jako koule z děla?
Zda kulhá on za novým naším válek ruchem
a nezanáší se už dávno plavbou vzduchem?
Zda nemá kuráže víc nežli jiný mnohý -
vždyť světu napořád své ukazuje rohy.
Dřívější spojenci jsou láskou svou tak skoupí,
a opouštějí nás, jsmeť jim prý "příliš hloupi";
král David ale - buďme hloupi, že až bědno,
ba buďme jako vůl, to je mu pořád jedno!
Ne, ne, jen žádný dík! Má povinnosť to pouze!
Chtěl jsem jen vyhovět nynější české touze.
Dnes, kdyby někdo řek´: "Drž, Čechu, se jen sebe!"
Čech zvolá: ""Je to troup - ty svrchované nebe!""
Čech s mošnou na ruce dnes u všech dveří klepe,
a bloudí tak vždy dál a mní: čím dál, tím lépe.
Nuž tedy ještě dál! - jsem šťasten, moha říci:
"Nejlepší přítel náš - král David na měsíci!"
"Kdo snáší ta červená vajíčka?"
ptá zvědavé se děcko.
""Mé dítě, zajisté ňáký Čech:
ten snáší všecko!""
Bože, vyslyš prosbu moji:
Staň se, jak to v písmě stojí -
"Nebe, země jednou zhynou,
moje slova nepominou!"
Dřív tisk´ jsem knihy skok a skok,
teď péro má už těžký krok,
a to se takto dálo:
Že ve světě as všechno vím,
vše pronikám hned umem svým,
tak se mi dříve zdálo:
teď ale za to jistě vím,
že toho, čemu rozumím,
je zrovna hanba málo!
Buď spokojen, když z celé velké knihy
do vnímavé Tvé duše slovo padne jedno
a zaklíčí a žene v květ:
vždyť "na počátku bylo slovo"
a stal se z něho - celý svět!
Kdo neumí, ba spíš se umučí,
než groše shrabovat se naučí!
Já neumím; však upřímně dím hned,
že lituju, že jsem "pan Nedoved";
přec jenom přes života širou řeku
se plave líp, když člověk zarost´ v špeku.
Patróne věcí zatracených, ó svatý Antoníne! -
Neboj se, já Tě nezdržím, vím: musíš slyšet jiné,
kdybych pak Tebe prosit měl, bys všechno to mi vrátil,
co jsem já, člověk pitomý, v svém živobytí ztratil
(na příklad srdce dvacetkrát, as tisíckráte hlavu),
Ty bys v své svaté kancléři měl náhle pěknou vřavu!
Za jednu věc však prosím přec, té nad jiné mi líto,
kdykoli na ni vzpomenu, mnou celým zatočí to,
vzpomínka pouhá zahání mi z duše smutek škodný,
noci mi mění v denní jas a každou trpkosť sladí -
patróne, tu věc zas mi vrať - ach vrať ji - budeš
hodný!
čekám již, svatý - svaťoučký - vrať mi jen moje
mládí!
Otcové naši vše konali
dle určité časové sadby,
v úterý tedy na příklad
vždy popravy všechny a svatby.
Pod stromem muž si s mužem tuze naříkali,
že žena zřídka věrna.
Na stromě špaček s havranem se křižovali,
že vrána je tak černa.
"Ty miluješ tedy? Víš, dobrý můj hochu,"
a matiččin hlas stal se vážný,
"zkus myslit si, zdali as milence Tvojí
se podobá Anděl Tvůj Strážný.
A je-li Ti jasno až do hloubí duše
při každičkém tváří tahu,
pak miluj ji, miluj, a neopusť nikdy,
ta jistě Tě dovede k blahu!"
Jeden žije jako měsíc:
sotva že se trochu sebral,
nabyl trochu plných tváří,
už zas hubne, schne a mizí,
až je suchý jako tříšťka,
ohnutý jak žebrák kmet.
Druhý žije jako slunce:
věčně stejně boubelatý,
plný zlata, plný záře,
usměvavý, spokojený -
nebýt na něm trochu poskvrn,
čert by vzal nás ostatní!
Kdo chceš být lidstva učitel
a vidíš marnost svojich děl,
jen nepotrať mi všechnu chuť!
Sám bůh měl stejný osud:
hned v první den řek´ "Světlo buď!"
- a ono není dosud.
Též pánbůh milovník je "památníků".
Každému člověku dá čistou blánu
a člověk na ni píše, dokud dýše.
To jedno písmo mračné je a smutné,
to druhé rdí se studem do krvava,
to třetí je jak samá růže smavá,
a čtvrté je tak jasné, tiché, svaté,
a psáno nejčistším jak bílým mlékem!
Ty bílé blány pánbůh klade zvláště,
sám sešívá je sluneční pak nití
a andělům je dává do knihovny.
Co mají stále dělat andělové!?
Nuž přijdou, čtou a tak se rozzívají,
že modré oči pojednou jim pláčou
a lesklé slzy po tvářích jim kanou,
a náhle teplý deštík k zemi padá
a cesty kropí, po krajině běží,
ač slunce svítí na blankytném nebi.
A člověk dole staví krok a vzhlíží,
a vrtí kulatou svou lidskou hlavou.
"Kdo bohat, slyší o sobě jen lež, však pravdu chudý."
Mně nadávali vždy a všudy -
tož byl jsem, aniž věda,
náramný boháč teda?
Pan Blížný dobrák - cti jej, paní Evo!
On myslí vždy, že sukovitá hůl,
jež na tom onom leží žití půl,
je hotovoučké sladké dřevo.
A paní Blížná měkká, jako z dýmu.
Když zlomíš nohu, příjde návštěvou -
"Ach každý máme tady bídu svou,
já třetí den už, považte, mám rýmu!"
"Proč nazýváš stále mne "andělem"?"
a špulila pusku svou jemnou,
"vždyť kdybych se pojednou stala jím,
co dělal bys, zlatý, se mnou?"
Raděj umřít beze slávy věnce,
zaniknout radš v dusných vlnách Lethe,
nežli řád mít, titul excellence -
díky, Bože, že já nejsem Göthe!
Co myšlének jsme mívávali v podlebí,
jak asi žíti budeme "tam na nebi"!
Již odpověděly nám na to vědy:
"Zem hvězda je, je částí nebe tedy,
a lidé vy už teď jste nebešťané -
a tedy víte, co že pak se stane!"
Nu dobrá, díky! My už tedy známe,
že mít se budem "na nebi", jak teď se máme:
že v letě budem orat, v zimě peří drát,
"o švestkách" vždycky špatné pivo pívat,
"ve čtyrech" na večer si "maxla" hrát,
"od času k času" vyšší činži platit,
své prázdné chvíle pomluvami zlatit,
že ku všem nižším budem hrubi bývat,
však v úctě hluboké se před vyššími kývat,
že zkrátka třeba tam jak zde se chovat -
kde hezké děvče, hned s ním podovádět,
kde hezká žínka, hned ji pilně svádět,
a s mužem jejím pak se pohlavkovat.
Když v cizině steskem
se srdce mi třese,
hned ku dvěma místům
má duše se nese
sem do vlasti zpátky -
jak bleskný šíp!
A jak ta dvě místa
se na mysli výší,
již srdce se v těle
jak v kolébce tiší,
a prchají zmatky
a hned je líp.
Ta zvýšina jedna
je v lůně dvou strání,
ta výšina druhá
je v široké pláni -
to rovek mé matky,
to hora Říp.
Snad květy jsou na mé louce, jež rodí i jiný luh,
snad řeči jsou i v té mé knížce, jež řekl i jiný druh,
já odpouštím to sobě a odpouští mi Bůh:
jeť louka právě louka, duch lidský - lidský duch.