|
- Palacký | - Idea státu rak. | - |
V poslední době slýchati jest čím dále tím živěji zmáhající se odevšad stesky, že ústava říše Rakouské, založená diplomem říjnovým na základě novém, a zjinačená patentem únorovým značně, nechává se již na čtvrtý rok ležeti takořka ladem, že nedostavuje a nedodělává se ani ohledem na tak řečená základní práva občanská, ani ohledem na ústrojí jak celku státního, tak i jednotlivých jeho částek. Stesky takové, ozývajíce se zvláště zvučně ve kruzích zákonodárných za Skotskou branou ve Vídni, obracují zření a touhu svou čím dále tím patrněji k dualismu, co k nějakému spasiteli a vykupiteli; a i ministerstvo státní, počínajíc, tuším, pochybovati o vhodnosti dalšího v té věci "čekání", nedá-li samo unášeti se proudem a směrem tím, aspoň neklade proti němu odporu tak rozhodného, jako dříve. Takž celá politická konstellace v Rakousku v nej novějším čase ukazuje na co den rostoucí prospěch zásady dualistické.
Co jest ten dualismus a jaký jeho smysl? Snáze dá se odpovědíti, čím on v Rakousku byl a jest, nežli čím budoucně býti má. Bude tomu teprv asi sto let, co státníci Vídeňští, centralisujíce a uniformujíce čím dále tím směleji a rozhodněji, počali méně a méně vážiti sobě historického práva v zemích nyní již jen "Kronlandy" zvaných: proti čemuž ačkoli odpor zdvihal se všude, proveden jest však jen v Uhřích důrazně a důsledně, jak při smrti císaře Josefa II., tak i později za Františka I.; jen Uhry uhájily ústavní život a svézákonnost svou, přes všecky odporné pokusy a nehody, až do r. 1848, jak co do podstaty tak i do formy její, kdežto v Čechách a jiných zemích ponechány sice staré formy s většího dílu, stará jmena i obřady některé, ale bez významu podstatného. Dualismus dosavadní znamenal tedy vládu rozdílnou i dvojí, v jedné polovici říše ústavní, v druhé absolutistickou; od r. 1848 a zvláště od r. 1860 proměnily se poměry jen v ten spůsob, že kde dříve vládlo se absolutisticky, tam nyní (exceptis excipiendis) vládne se dle ústavy, v Uhřích pak od té doby panuje zákon martialní.
Mimochodem dobré bude pozorovati a pamatovati sobě že dualismus zde líčený nesl na sobě známky původu více méně revolučního; povstalť zajisté za přistřihováním a rušením historických práv ústavních; což působí-li se mocí strannou, nazývá se vždy a všude působením revolučním, bez rozdílu, pochází-li s hůry nebo s dola. Naproti tomu sluší co federalistickou naznačiti celou starší dobu v dějinách Rakouských, pokud totiž každá země spravována byla ještě dle vlastní své právní tradice.
Nový ten dualismus, který teprv ustrojiti se má, může dle mého zdání vzíti na se jen jednu z následujících forem: 1. obě částky říše, jichžto hlavy budou Vídeň a Pešť, budou míti společného sice panovníka, ale zákony docela rozdílné, nezávisné od sebe vespolek - pouhá to personalní unie; 2. Pod společným panovníkem Vídeň a Pešť budou o společné některé zákony umlouvati se mimořádně jen když naskytne se zvláštní toho potřeba - to p. Deákovo pověstné "von Fall zu Fall"; aneb 3. o všech společných záležitostech říšskýeh (jež vypočítá diplom říjnový v § 2, patent únarový v § 10), budou Vídeň i Pešť umlouvati se řádně a rozhodovati pod společným panovníkem společně; o záležitostech ostatních rozhodujž obojí strana s volí panovníkovou pro sebe sama - to dualismus ve smyslu hrab. Szécsena i, tuším, p. Kaisersfelda. Forma střední jest jako nějaký kompromiss mezi stranami krajnými, první tak zvanou resoluční, a třetí stranou, jak se praví, "mužův říjnových".
Vídeň, uznávajíc konečně, že centralisace naprostá i povšechná, jakovéžby nejvíce si přála, potkává se s překážkami nepřemožitelnými, počíná kloniti se k formě třetí, a neodpírá již naprosto poděliti se s Peští o těžiště říše. Její naděje ve zdar nové úmluvy nabývají posily ze slov od p. Deáka nedávno veřejně pronešených, jimiž kladena byla váha na zachování jednoty a moci celé říše. A však, nebyl-li jsem já zle zpraven roku 1861, p. Deák již i tehdáž, aspoň některý čas, nakloněn byl k vyřízení věcí dle formy třetí, dříve nežli vyslovil své "von Fall zu Fall". Dal-li se již dříve vésti více smýšlením většiny národu nežli svým vlastním, není nepodobné, že i budoucně tak učiní.
Mně nepotřebí vykládati, které z těch forem dal bych přednost, jelikož jsem přesvědčen, že dualismus v jakékoli formě prokáže se nezadlouho záhubným býti pro celou říši, ba ještě záhubnějším, nežli ouplná centralisace. Budeť to zajisté dvojí centralisace, jedna jako druhá proti přírodě i proti právu; a dvojí zlé i dle nejsprostějšího rozumu horší jest, nežli jedno. Však já nemohu ani přesvědčiti se, žeby vláda naše, žeby ministrové sami skutečně k dualismu kloniti se měli; nemohu pomysliti sobě, žeby titéž státníci, kteří ne bez nesnází a obětí všelikých obnovili ku př. autonomii Sedmihradska, nyní zrušiti ji měli zase, a mluviti ku poslancům rumunským i sasickým: přátelé! hodni jste byli, že k žádosti naší, nehledíce na odpor Maďarův, přišli jste sem do Vídně: nyní buďte zase tak hodni, a podrobíce se dosavadním protivníkům svým, jděte také do Pešti! Nepachopitelné jest mi, kterak kancléř Mažuranič s takovým úsilím vábiti mohl by krajany své do budovy před Skotskou branou, kdyby věděl, že jim, pro národní spásu svou, putovati bude hlavně do Pešti. Proto nepochybuji, že jen v obyvatelstvu říše Německém a Maďarském, a nikoli ve vládě Rakouské, proud dualistický převládati a panovati může: a podává-li se jemu také některý státník, bude to znamení, že u něho sympathie neb antipathie národní vrch berou nad ohledy, kterýchž požaduje udržení jednoty a moci státního celku Rakouského.
A však úmysly a cesty politiky světské bývají často právě tak nevyzpytatelny a rozumem nedostížitelny, jako cesty božské prozřetelnosti: tu nelze vždy spoléhati se na známou filosofickou zásadu, že co nerozumné jest, ani bytu míti nemůže. Protož povinnost jest každého upřímného vlastence i občana, vidí-li připravovati se státu jaké nebezpečí, nemlčeti, ale pozdvihnouti hlasu svého, varovati a vystříhati; povinnost zvláště těch, kdo měli čest, voláni býti tam, kde o říši porady se dějí.
Otázka o dualismu v Rakousku byla v novinách ("Národu") již jednou (9. listopadu 1864, pod poznámkou "Na povšimnutí dualistům Vídeňským") předmětem rozboru důkladného a důrazného. I ačkoli methoda v něm jiná byla, nežli u mne v obyčeji, podobajíc se více nadšené improvisaci a expektoraci; ačkoli článek ten staví v popředí poměr jen národu českého k zamýšlenému dualismu, na jiné národy jen mimochodem ohled bera: psán-tě však s tak důmyslným rozhledem politickým, tak živě a úchvatně spolu, a snáší se i s mými náhledy tak úplně, že neumím uřiniti nic lepšího, nežli opakovati na tomto místě aspoň větší a důležitější jeho částku. Neškodíť nic, přivoditi ku paměti vícekrát tytéž věci a tatáž slova, zejmena když i situace trvá tatáž, která dala jim vznik první; a nekaždý můj čtenář bude míti hned na snadě číslo 275 "Národu" z roku minulého, aby pohodlně doň nahlédnouti mohl.
"Hlavní trumf pámův politikářův Vídeňských, když jsou s moudrostí svou v koncích a sobě již rady nevědí, je vždycky dualismus. Nebudete-li vy Čechové nás poslouchat, povolíme Maďarům, dáme jim východní polovici říše do plné moci, a podržíce sobě západní sami, scentralisujeme ji ještě mnohem tužeji. Dále pak, to se rozumí, bude se maďarizovati ve východní části, a v západní tím směleji germanisovati."
"My nevíme, má-li politická myšlenka tato jakého zastavatele i mezi státníky rakouskými; smutné jest ovšem (a věztež, že my Slované zapsali jsme si to dobře za ucho), že také listové, ježto platí jinak za officiosní, otvírali nám takovou vyhlídku! A věru museli jsme se diviti té nedospělosti a nemotornosti, ať nedím tuposti politické, kteráž se domnívá, že klackem a zákeřnickými hrozbami dovede nás Slovany získati. Či myslíte, pánové, že my jako psi líbati můžeme nohu nás šlapající? Kam to hodláte přivésti, budete-li takto traktovati národ, kterýž činí většinu celé říše, budete-li mu hned zpředu vykazovati v budoucnosti Rakouska roli politického a národního neoprávněnce, budete-li ho odsuzovati za helotu, za material vlády pro jiné dva národy? A myslíte-li, zaslepenci, žeby Slované rakouští přijali pokorně roli takovou? myslíte-li, že věci takové dají se provésti tak snadno a bez velikých převratův? Zapomínáte na zásadu mocnářův Rakouských, že jen spravedlivost může býti trvalým fundamentem říše! My Slované jsme pokojní lidé, ale pro všecko radíme vám: nesejte větrův, aby jste neklidili bouří!"
"A však povážíme-li všecko, nemůžeme věřiti, žeby ve Vídni kdo z rozumnějších politikův, leč by byl skrytým, neb zjevným nepřítelem Rakouska i panující dynastie, mohl opravdově tak smýšleti a raditi k takovým cestám. Myslíme, že jen někteří nezletilí politikáři pouštějí takové draky do povětří leda pro svůj jux a pro postrach lidí pověrečných: a však nemělo by se jim přáti místa k tomu aspoň v listech officiosních. S tak vážnými věcmi žertovati neradno."
"Ostatně víme,ze zkušenosti, že dotčené zásady nejsou ani nové, aniž cizí mnohým z těch pánův, kteří teď blahoslaví náš officialný liberalismus a konstitutionalismus: vždyť viděli jsme je v plném díle již roku 1848. Tehdáž mohlo Rakousko, tehdáž mohla dynastie poznati, kdo byli a jsou přátelé Rakouska a jednoty jeho. Zdaliž tehdáž nepostavili dualismus na korouhev svou jak politikové zálitavští tak i vůdcové mínění Vídeňského, i ti, kteříž se nyní staví býti největšími přátely dynastie a jedinými patrioty Rakouskými, kaceřujíce nás co separatisty? Či nechtěli tehdáž zjevně roztrhnouti Rakousko na dvě půle, a přiděliti jednu k novému státu Německému, o němž se ještě ani nevědělo, bude-li republikou nebo Pruským císařstvím, z druhé pak půle samostatné království Uherské? Či je komu pochybno, že tito patrioté Rakouští chystali tehdáž legitimnímu císaři a králi svému i našemu, smíme-li tak říci, místo mezi dvěma seslemi? A kdo tu bojoval upřímně i odhodlaně za jednotu Rakouska? nebyli to jediní Slované? Čechové a političtí jejich druhové na sněmě, Jihoslované s Jelačičem v čele na bojišti u Švechatu? Když Čechové vystoupili z parlamentu Vídeňského, protestujíce proti působení jeho, ježto podporovalo revolucí onu dualistickou, - či nás neobžaloval před tribunalem revoluční Europy pověstný Füster pro zachování Rakouska spisem svým: "Wer hat die Freiheit verrathen?" Což je tomu tak dávno, že všecko to již upadlo v zapomenutí? Může-li nyní za spasitelnou míti se politika, která ještě r. 1848 byla by málem roztrhla i zmařila stát Rakouský, kdyby nebylo Slovanův rakouských, a přiznejme se, i pomoci i Slovanův mimorakouských? Mělo-li by na zmar býti všecko naučení historie a lidé neměli-li by zmoudřeti již ani vlastní škodou?"
"Však chtěl-li by to někdo s tou politikou zkusiti ještě jednou, nám se zajisté zdá, žeby ty věci nešly tak hladce, že zavedení dualismu v Rakousku mocí neodvratnou potáhlo by za sebou konvulse veliké. Nelzeť zajisté mezi dvěma polovicemi spůsobiti absolutní rovnováhu a tudíž pokoj; vždy jedna váha druhou převáží, ba i vyvrátí - a lehčejší, vidouc nezbytí, bude hledati přívažku odjinud. Boje občanské, vměšování se cizích prostředkovatelův, osud Polské někdy říše; jsou pak vyhlídky naše. Pustit od jednoty říše jest tolik, co pustiti od její celosti."
"A kdyby nastaly děje takové, kdo může na ten čas, nyní, změřiti jich směr, jich rozsah, jich konec? Kdyby v ten čas Rakousko zůstaveno byla samo sobě, a kdyby historický stát ten cítil v sobě dosti životní síly, pak by jistě v krátce již sama moc poměrův a instinkt zachování sebe vedly ho k tomu opět, aby jednotu lehkomyslně zavrženou poznovu krví sklížil, bajonety sbil a utáhl okovy absolutismu. Ale na jak dlouho může i takové pouto potrvati? A kdo ví dále, mohlo-li by pak Rakousko nemoc takovou vystonati samo v sobě? Kdo nevidí, když obklopeno jest nepřátely se všech stran, žeby snad ani spojenci neostýchali se děditi po něm, třebas by ještě ani nedomřelo?"
"Konvulse, ježto by nastaly v samém těle Rakouska, kdyby jednalo se o bytí neb nebytí v něm celých národův, byly by tak mocné, žeby se kommunikovaly celé Evropě; a v tu chvíli šlo by jistě též o bytí a nebytí samého Rakouska. Nad tím pak jistě celé moře politiky Europejské bylo by v bouři veliké a pak by o osudech Rakouska tudíž i našeho národu rozhodovali jiní činitelé a jiní hlasové než ti, kteříž nyní osobují sobě moc a právo souditi nás a budoucnost naši. Když by hučela bouře tak veliká, pak by asi umlkly ty žáby v moralním bahništi žurnalistiky Vídeňské, ježto nyní v zátiší obtěžují sousedy kvakotem svým a naparují se, že jich nyní nad jiné slyšeti. V takových dobách nemluví již toliko žurnalisté, aniž rozhodují toliko kanceláře, ale národové sami jinak passivní vyslovují zřetelně a mocně vůli svou, aniž bývá lze udusiti aneb neslyšeti hlasu jejich."
"My Čechové žádáme sobě jistě upřímně zachování Rakouska i jednoty jeho: neboť máme za to, že nemohouce silami svými doufati ve zbudování vlastního suverenního státu, nemůžeme historicko-politickou individualitu, svou zvláštní národnost a vzdělanost i život autonomický, nikde a nikterak ubezpečiti lége než v Rakousku - t. j. v Rakousku svobodném i autonomicky a rovnoprávně zřízeném. My nemáme národovcův ani vyhlídek za hranicemi. Řekne-li nám kdo, že jsme jen z egoismu přátelé Rakouska, přisvědčíme ochotně: ale politikové, kteří nejsou právě naivní, přiznají nám, že právě takoví přátelé bývají nejvěrnější a nejspolehlivější."
"Když pak nastaly by dotčené veliké bouře, v době takové kam položil by národ náš i jiní Slované, kteří sdílejí osudy jeho, závaží vůle a síly své? Náš interess táhne nás k tomu, abychom jako r. 1848 vyslovili se pro Rakousko celé a jednotné, pro mocnářství rovnoprávných zemí a národův. Možná, že v ten čas jen toto heslo, jen toto přesvědčení vedlo by národ náš, a že bychom my Čechové, v osudné době takové, pomocí ostatních Slovanův rakouských opět zachovali Rakousko v jednotě a dovedli zároveň získati mu instituce svobodné, všem spravedlivé i trvalé. Tak si aspoň my Čechové vesměs přejeme, tak nám radí objektivné uvážení věcí a důvodný soud o našich poměrech a potřebách. A však pravíme toliko "možná". Neb kdož může nyní změřiti moc a činnost všech skutečných faktorův, ba i samých náhod v dobách takových? Kdo ví, co agitace všeho druhu, co okamžité konstellace politické, co pobouřené vášně, co trpké spomínky a národní kyselosti, co zbraně cizí mohly by dovésti, a nemohly-li by proudy mocné, vedené zákony neznámými, povaliti i v národě našem dost dobře založenou budovu vlastního prospěchu i všecky hráze politické moudrosti? Čechům a Slovanům Rakouským mohlo by se, jak řečeno, podařiti ještě jednou, zachovati Rakousko v nebezpečí takovém, kdyby v ten čas všickni celou vůlí a svorně chtěli: to však zdá se nám nade všecku pochybnost, že kdyby v ten čas nás 18 millionův Slovanův o zachování jeho nestálo, žeby je sotva která moc na světě zachovala."
"A však doufejme, že Rakousko bude uchováno převratův takových, že strážný anděl dynastie, že moudrost státníkův rakouských (t. j. více rakouského než jiného patriotismu majících), odvrátí nebezpečí takové a nedopustí, aby snad vášně neb panovačnost národní, nebo svéhlavné choutky jednotlivcův měly vydati říši naši lehkovážně v experimenty tak nebezpečné, jako jest dualismus, při němž jde o hlavu."
zpět na obsah 
Další: VII.