|
- Palacký | - Idea státu rak. | - |
Státníci, usilující zbudovati ústavu říše Rakouské na základech centralistických a dualistických, pokoušejí se o dílo protivořečící samo sobě, spočívající na základech vyvracujících se navzájem a odporných jak právu tak i přírodě; staví tedy budovu nadlouho ani fysicky ani mravně nemožnou. Zásadou konstitutionalismu bývají národové všude povoláni, projeviti vůli svou při zákonodárství a zjednati jí platnost; to ale centralismus a dualismus obmezuje pouze na práva občanská i politická, a zapírá libovolně ohledem na právo národnosti. Slované a Rumuni mají tedy podříditi a poddati se Němcům i Maďarům; co občané mají sice k zákonům přidávati vůli svou, ale co národové nemají míti vůle svobodné. Snáší-li se to se základní myšlénkou a pravdou konstitutionalismu? Je-li ještě svoboden ten, komu se říká: "máš být svoboden, ale ne jak ty chceš, nýbrž jak já tobě předepíši?" A kdo pak oprávňuje Němce i Maďary ku předpisování takovému? kdo, jsa svoboden, povinen bude uznávati cizí nadpráví? Budou-li Němci a Madaři vyměřovati Slovanům míru práva co do národnosti jejich, jak pak bude moci v Rakousku ještě řeč býti o rovnoprávnosti národův a rovné ke všem spravedlivosti?
Povážíme-li, kterak zásada rovnoprávnosti jazykové a národní provedena byla nedávno na sněmu Sedmihradském a potvrzena s hůry, musíme uznati, že již aspoň sedmihradští Rumuni nezdají se míti příčiny ke stížnostem. Ale proč něco podobného nestalo se již dávno také v jiných zemích, zvláště slovanských? či má býti skutečně pravdau, co roku 1861 slyšel jsem z úst muže vysoce postaveného ve Vídni a považoval ovšem jen za žert, že v Rakousku všem národům povolí a vyhoví se spíše, nežli Slovanům, a konečně i všem Slovanům spíše, nežli Čechům?
A však v lůně velikého a spekulativného národu Německého nacházejí se vždy filosofové zvláštníci, kteříž, jakož dovedou každý rozum i nerozum uvésti v methodu a system, tak umějí také dokázati a priori, že zásada rovnoprávnosti národní jest sama v sobě holým nesmyslem. Jeden společný původ veškerého člověčenstva jest prý, jako Adam i Eva, pouhou bájí; příroda, jakož ani dvou lupenův nerodívá dokonale stejných, tak ani národův nepodělila dary svými stejně, a kterému propůjčila jaké přednosti, ten že má i právo, uvésti je v platnost. Němci tedy, jsouce plémě od přírody nadanější, silnější a ušlechtilejší nežli Slované, že také nemají nikterak s těmito na roveň staveni býti. A řeči takové rozléhají se již netoliko ve knihách a časopisech, ale i v krčmách německých.
Když tedy Němci jsou tak od přírody vždy nadanější, silnější a ušlechtilejší než my Čechové, ptám se, kam pak poděla se ta nátura jejich někdy ku př. ve válkách husitských? dokázali-li se tehdáž býti Němci? Po mnoholetých hojích krvavých, ve kterýchž převaha počtu a moci materialní na straně jejich bývala vždy nesmírná i porážky předce ustavičné a téměř zázračné, následovaly zjevy bezpříkladné v celém dějinstvu světa, že německá vojska ohromná, vypravovaná pomocí půl Evropy a vedeuá od vůdcův předních věku svého, dávala se posléze na outěk ze samého strachu, dříve nežli ještě přišlo k bitvě rozhodné, a že konečně veliký sbor celého křesťanstva v Basileji omlouval své mírné s Čechy vyjednávání tím, poněvadž prý oni, inscrutabili divino judicio, nemohli přemoženi býti nežli sami od sebe (u Lipan). Věřím, že Němcům dnešním zmínka o tom není hrubě vděk a že neradi na to se pamatují: ale my dovolíme si předce, připomenouti jim to i sobě také, kdykoli oni neslušně vypínati se a nás urážlivě za plémě podlejší vydávati budou, nežli jsou sami. Však my nepravíme, žeby Čechové i v době husitské byli bývali národem od přírody nadanějším, silnějsím a ušlechtilejším; dle mého přesvědčení ale byl ovšem veškeren duchovní život tehdáž mezi Čechy vesměs probuzenější, jarejší a rozšířenější nežli poměrně mezi Němci - díky za to hlavně vzdělavací někdy péči otce vlasti Karla IV. - a protož i vítězili a předčili duchem, pokud sami neopatrným a nemoudrým se chováním nezadali přednosti své. Já také nezapírám, že za našeho věku národ Německý ouhrnkem a vesměs stojí na vyšším stupni vzdělanosti a duchovní činnosti, nežli my Čechové neb jiní Slované; vždyť ode dvou století nejen zahraniční Němci pokračovati mohli ve svém vzdělávání se bez překážky a utěšeně, ale i v zemi naší, cokoli činilo se s hůry pro pokrok duchovní (ač toho nebývalo mnoho), dálo se až do roku 1848 všecko výhradně jen ve prospěch živlu německého, kterémuž i my bezděky hověti sme musili; a dosáhli-li jsme předce nynější aspoň poměrné pokročilosti své v ohledu národním z vůle a pomoci svých sousedův, čili proti ní, toho vykládati netřeba. Kdyby na tomto místě širší o té věci řeč býti mohla, neodpíral bych seznati, že i v mravních povahách a vášněch rozličných národův vycházejí za naší doby na jevo jisté rozličnosti a nerovnosti stálé, a nebude v tom bohdá nic odporného ani urážlivého, když řeknu, že summy neb facit národních ctností a nectností mohou na více stranách býti stejné, třebas koefficienti byli rozdílni: ale zapírám a zapírati budu vždy určitě i rozhodně, že by který národ měl od pána boha neboli od přírody, a ne pouze od dlouhověké tradice své a od vychování, do sebe hodnotu vyšší. Vždyť národové neexistují teprv ode dvou neb tří tisíciletí, co tradici jejich poněkud sledovati lze; a Němci, kteří tak rádi staví se za protivu Slovanův, neměli by tak rychle zapomínati na slova předního skoumatele národnosti své Jakuba Grimma, jenž vyhlásil to za hlavuí resultat veškerých svých studií, že veškero plémě německé nemá v celé genealogii lidského pokolení nikde příbuzného bližšího aneb rovně tak blízkého, jako jsou Slované. Rara concordia fratrum!
Však přihlédneme-li k věci blíže, nebude nám lze ubrániti se podezření, že Němci, kteří hluky dělají o přirozené své nad námi výtečnosti, chtějí jen ohlušiti svědomí své, sami o ní nejsouce dosti přesvědčeni: neb jináče nebylo by pochopitelno, proč by se tolik zdráhali, pustiti se s námi v běh o závod v odění rovném, kdyby jisti byli svou předností a svým vítězstvím. Ale právě proto, aby při závodu takovém dála se spravedlivost, my žádáme a můžeme žádati právem, aby již jednou kouec stal se křivdě odvěké, a nerovnost ne přirozená, nýbrž jen faktická, aby nepodněcovala se vždy ještě více. Můžeme a musíme žádati, aby stát penězi těmi, které od nás dostává v rovné míře jako od Němcův, nepodporoval v zemi naší výhradně jen německých úřadův a škol vyšších; musíme žádati, kdykoli udává se potřeba zřízení učitelských stolic českých na universitě Pražské, aneb když nabídne se který docent ku přednáškám, vedle staroněmeckého, také o staročeském právě, vedle Eike von Repgow také o Ondřeji z Dubé neb Viktorinovi ze Všehrd, aby z Vídně neodpovídalo se nám vždy jen zprosta i pouze negativně atd.
Namítán byl také s německé strany kdesi (na důkaz, jak prý nevhodná jest má theorie o rovnoprávnosti národní) nejapný nějaký příklad rodiny průmyslníkovy, jenž prý nepoděluje všech svých domácích, žen i dětí, ani funkcemi ani výtěžkem svého závodu stejně, ale jen dle schopnosti a zásluh. Zdaliž pak život národův jest nějaký kšeft neho úřad, k jehožto zdárnému vedení bývá jen osobní spůsobilosti a zběhlosti potřebí? čili právo člověka ke vzdělávání se, ku požívání práv občanských atd. podmíněno jest teprv libovolným úsudkem čímkoli?
Ještě zpozdilejší jest pretense Maďarův ku panování v zemi své, poněvadž oni prý byli před tisíci lety její podmanitelé. Zdali práva, jestli kterého nabyli mečem, nepozbyli dávno mečem zase, poraženi byvše od té doby nastokrát? zdali sami svou mocí vymanili se někdy ze jha tureckého? zdali skončili poslední svůj národní boj u Világoše co vítězové? Ale jakož sem již řekl, diskusse o právo z násilí nekonávají se pérem; protož ušetřím si o tom dalších slov.
Konečně za důvod proti provedení národní rovnoprávnosti uvodí se nevyhnutelná prý potřeba, aby Rakousko nevzdalo se spolku a opory říše Německé, kterouž prý stojí a bez kteréž by přestalo nejen býti velmocí (Grossnacht), nýbrž snad i existovati (viz Presse 20. Apr. 1865). Věru divnějšího komplimentu nemohlo se dostati velmoci Rakouské, nežli když se dí, že podmínky její existence nalezají se ne v ní samé, ale kromě ní! a tak mluví úřední organ veřejného mínění v samém srdci Rakouska, ve Vídni! Já bych řeč takovou spíše považoval byl za urážku velebnosti říše; aniž si jí vyložiti umím jinak, nežli že těm, kdo tak smýšlejí a mluví, záleží na panování národnosti německé mnohem více, nežli na trvání velmoci Rakouské. Nám Slovanům aspoň na panování v Němcích nebo v Italii naprosto nic nezáleží, a myslíme, když jen Rakousko institucemi moudrými a spravedlivými získá sobě a pojistí spokojenost všech svých národův, a když přičiní se, abychom všickni na jmeno Rakouské mohli právem hrdi býti, že pak nebude míti příčiny, obávati se jakékoli jiné mocnosti na světě. Komu ale spojení zemí a národův Rakouských s říší Německou vydařilo se od jakživa více ku prospěchu, nám-li či oné říši, o tom historie dává svědectví dostatečné a výmluvné. Ještě za naší doby vidí to každé dítě, jak mnohé materialní oběti přinášeti nám jest tomu politickému spojení se státy Německými, kdežto výhody z poměru toho pro nás vyplývající zůstávají s většího dílu diplomatickým tajemstvím. A koaečně má-li národní cit pangermanský míti oprávnění tak neobmezené a svaté, jakým právem obmezovati a zatracovati budeme cit panslavistický neb panitalský? smějí-li Němci, i přes státní smlouvy, přimíleti a tuliti se ku kmenovcům svým zahraničným, kterak bude moci Slovanům a Italům to samé pokládati se za zločin? Madaři ovšem zůstanou vždy nevinni, nemajíce příčiny, roztoužiti se po příbuzných svých poduralských.
V novější době Němci a Madaři vzali sobě již za obyčej, nazývati "panslavisty" aneb - jakož v Uhřích s beťárskou elegancí se pravívá "panslávy," vesměs všecky uvědomělé Slovany, kteří nechtějí zapírati národnosti své. I ovšem, bude-li panslavismem každý národní cit, každá přirozená snaha slovanská; bude-li panslavistou nebo panslávem každý Slovan, který nedá se vésti ku poněmčení neb pomaďaření: - pak budeme počítati panslavisty na milliony, a Rakousko celé stane se zaslíbenou zemí panslavismu, - ale panslavismu, jakového ani my sami si nepřejeme.
Pozorujeme pohříchu, kterak za dnův poledních národní egoismus kmenův panujících před i za Litavou objevuje se čím dále tím nazeji a bezohledněji; čteme o umlouvání se politikářův německých i maďarských a o podělování se o zprávu říše na spůsob, jakoby Slovanstva v Rakousku ani nebylo; doslýcháme již s obou stran řeči radostné zástupův hotových hrnouti se do domnělého ráje dualistického: a naděje naše, jakkoli oprávněné, - rozumný a stálý odpor vlády proti směrům takovým, mohly by (čehož bůh nedej!) konečně zůstati předce skutkem neospravedlněny. V takovém případě nezbude nám říci nežli jedno a poslední slovo: když proveden bude opak idey moderního státu Rakouského, a když říše ta různorodá i jediná svého spůsobu na světě přiřkne, ne stejnou všem spravedlivost, ale nadvládu a moc jedněm nad druhými; když Slované skutkem prohlášeni budou za plémě podřízené a, jakož již řečeno, za material vlády pro jiné dva národy: tu vejde také příroda ve své právo, a odpor její nevyhnutelný promění domácí pokoj v nepokoj, obrátí naději v zoufalství, a zbudí konečně třenice a zápasy, jichžto směru, objemu ani konce předvídati nelze. Den provolání dualismu stane se, nutností přírody neodolatelnou, spolu také dnem narození panslavismu ve formě jeho nejméně žádoucí, a kmotři jemu budou rodičové onoho. Co následovati bude, domyslí se každý čtenář sám. My Slované budeme tomu hleděti s upřímnou bolestí vstříc, ale bez bázně. Byli sme před Rakouskem, budeme i po něm!
Jakékoli moře myšlének kolotá mi ještě hlavou i srdcem, cítím předce, že po takovém slovu nemohu mluviti dále. Však napověděl sem toho již dosti, aby každý, kdokoli jen chce, porozuměti mohl ouplně smyslu mému. Aniž já chopil sem se slova od počátku v té naději, žeby řeč má získati si měla nějaký vliv na skutečný běh událostí. Nikoli. Nedostatečnosti sil svých k tomu jsem já sobě od dávna povědom, a znám také dobře všecky ty mocné předsudky a vášně, které slovům mým, ať byla jakákoli, staví se na odpor. Ale hleděl sem vykonati aspoň dle možnosti povinnost svou, abych někdy nemusel se báti výčitek svědomí, že sem mlčel a nemluvil, pokud ještě nebylo pozdě, a že sem nevaroval i nevystříhal před nebezpečím, kteréhož předvídati tuším ne každému dáno v té míře a s tou určitostí, jako mně. Proto také byl bych si pokládal za nestatečnost každé ostýchání a štítění se, vyřknouti poslední slovo.
O publicistické a žurnalistické šrůtky, kteréž slova má již zbudila nebo ještě zbudí, malá jest mi péče. Pověstné někdy slovo ministra kardinála Richelieu: "Donnez-moi deux lignes d'un homme, et je vous le ferai pendre" (dejte mi jen dva řádky od někoho, a já vám ho přivedu na šibenici) nemá sice za naší doby více platnosti doslovné: ale bývá-li vždy a všude snadno staviti slova proti slovům, může ono poučiti nás, kterak bystrým a chytrým vykladačům i podnes není nemožné, vyčenichati a stopovati křivé úmysly také tam, kde jiné rozumné oko jich nevidí. Já v umění takovém nikomu překážeti nebudu, a také nikomu neodpovím, leč bych seznal, že svou vinou, nedopatřením aneb nedopovězením, dal sem příčinu ke skutečnému a vážnému nedorozumění. Ostatní všecko poručeno budiž pánu bohu!
Další: