Uharobil i Taras Tlustej hromadu peněz, vzal si kupcovou, ale porád se mu zdálo málo, přijel k otci: "Dej mně můj podíl." Nechtěl starej ani Tarasoj dáť: - "Ty's", prej, "nám nic nepřidával, co je ve statku, to Ivan zahospodařil. Ani němu s holkou křiuda se nesmí stáť." Ale Taras: "Nač pak mu je", prej, "potřá, dyť je hloupej; ženiť se nemůže, žánná si ho neveme, a němá taky nic nepotřebuje. Dej' ně Ivane, polovic vobilí, já nářadí nechám a z dobytka jen 'řebce plesnivýho si vemu, na hakování se ti beztoho nehodí." Ivan se dal do smíchu: "No co", prej, já půjdu zapřahať." Dali i Tarasoj podíl. Vodvez Taras vobili do města, vodved plesnivýho 'řebce, a Ivan vostal s jennou starou kobylou jako dříve sellačiť, otce s mateří živiť.
"Tak řku, koukejte, tři bratři 'sou, Semjon Vojanskej, Taras Tlustej a hloupej Ivan. Měli by se porvať, ale v míru žijou, hezky spolu vycházej. Hloupej 'ně všechno zmachlal. 'Děte vý tří, do tech třech se pustte a zpracujte je tak, aby jeden druhýmu voči vyrazil. Dokážete to?"
"Dokážem", prej.
"Jak pak to vyvedete?"
"Ale tak'le to vyvedem: nejdřiu je přivedem na mizinu, aby neměli co do huby a potom seženem dohromady, voni už se daj' do sebe."
"No dobře, vidím že 'ste vypráskaní. Marš! a nevracejte se ke mně, pokaď je všechny nespakostíte, nebo z vás třech kůži s'lísknu."
Šli čértičkové pospolu do močáru, kumfovali, jak se díla chopiť; hádali se, hádali - každej by rád lehčí oukol si vynutil, konečně se usňukli losovať, co kerýmu připanne. Ale dyž někdo dřiu než vostatní oukol dodělá, aby přišel vostatním pomoct. Losovali čértičkové a dali si lhůtu, hdy zas v močáru se setkať, vyzvědiť, kdo doďál a kerýmu jiť na pomoc.
Lhůta dopalla, a sešli se, jak si umluvili, čértičkové v močáře. Vykládaj, jak u koho věci. Vypravuje pervní čértině - vod Semjona Vojanskýho. "Můj oukol", prej, "se daří. Zejtra můj Semjon k tátoj příde." Kamarádi se ho ptaj': "Jak paks' to proved?"
Nejdřiu", prej, "náramnou bojounost na Semjona sem hodil, připověděl svýmu cisaři celej svět vybojovať; cisař ustanovil ho nejvyšším jenerálem a poslal do vojny s indyckým cisařem. Srazili se spolu. Ale já v noci Semjonovýmu vojsku všechen prach podmočil, pak přešel k indyckýmu cisaři, ze slámy vojáků 'sem naďál k nepřehlídnutí. Uviďali Semjonovi lidi, jak na ně ze všech stran vojáci, co ze slámy byli, táhnou - dostali víter. Semjon poručil páliť, flinty a kanony nespouštěj. Zděsili se Semjonovi vojáci a utíkali, jen se nad nima koptilo. Indyckej cisař je pobil. Semjon si uříz vostudu - vzali mu panství a zejtra hollaj popraviť. Eště jen deň mám bažiť: zbejvá ze žaláře ho pustiť, aby moh domů utýct. Zejtra dodělám, tak povězte, komu z vás dvouch na pomoc přijíť?"
Vypravuje druhej čértišek, vod Tarasa, vo svým řízeni: "Mně, prej, pomahať neni potřá, můj oukol taky se poved, přes tejdeň Taras nepřederží." Nejdřiu sem mu nechal voplasknouť břich a závistí 'sem ho napelnil. Taková závist na cizí majetek Tarasa vopanovala, že, jak jen něco zhlídne, už se mu to chce koupiť. Nakoupil toho hrůzu za všechny svý peníze a porád eště kupuje. Tejdě konečně začal na dluh kupovať. Nabral si už mnoho na kerk a zachrul se tak, že nevyvákne. Ten tejdeň platební lhůty dopannou, ale já ze všeho zboží jeho hnoje nadělám, - nevypořádá se a přije k otci."
Ptaj se eště třetího čértička, vod Ivana: "A jak pak to dopallo tobě?"
"Ale co, prej, můj oukol se nevede. Naplil 'sem mu nejdřiu do čbánu s kvasem, aby ho břich rozbolal, šel na jeho pole, uhlomozil hlínu jako kámen, aby to nezmoh. Myslel 'sem, že nezhakuje, ale von, hlupák, přijel s hakovištěm, začal dřiť. Heká se břichem, ale přeci hakuje. Rozdertil jsem mu jenno hakoviště, jel domů, přepřáh druhý, novej běhounek přiďál a zas se dal do hakování; zalez 'sem do země, deržal za radlici, neuderžíš nic - zalíhá na hakoviště, a rallice vostrá: pořezal mně vobě ruce. Skoro všechno dohakoval, jen jeden záhon zůstal. Přiďte, prej, hoši, pomoct, jak toho jennoho nezmůžem, všechno naše bellování je daremný. Jestli Hloupej zbude a bude hospodařiť, voni cuckotu miť nebudou, bude živiť voba bratry."
Připověděl čértiček vod Semjona nazejtřek přijiť na pomoc, a rozešli se na tom čérťata.
Zhakoval Ivan celej ouhor, jen jeden záhon zbejval. Přijel dohakovávať. Bolí ho břich, ale hakovať potřá. Přehodil řemeny, vobrátil hakoviště a jel hakovať.
Votočil se jennou, jel zpátky - jakoby za kořen uvízlo, nechce pustiť. Ale to čértině nohama vokolo klíče zabralo - táhne. "To je diuný!" myslí si Ivan. "Kořeny tady nebejvaly, a kořen!" Šláh do brázdy, vochmatal, - měkký. Chytil něco, vytáh: černý jako kořen, ale na kořenu něco se hejbe. Heleď: čértě živý. "Heč ty, vostudo jenna!" Ivan se rozpřáh, chtěl s ním vo zem smejknout, ale zapískalo čértě. "Nebí mě", prej, já ti každý přání vypelním."
"Co pak mně vypelníš?"
"Řekni si jen, co chceš."
Poderbal se Ivan. "Břich", prej, "mě bolí, pomoct dovedeš?"
"Dovedu."
"No, pomoz!"
Čértině se sehnulo do brázdy, hrabalo, hrabalo pazourama, vytáhlo kořínek trojáček, podalo mu.
"Tuhle", prej, "kdo spoutne jeden kořínek, každá nemoc přejde."Vzal Ivan, rozterh kořínky, jeden spout. Hned boleni přestalo.
Prosil stoznu čértíček: "Pust", prej, "mě tejďko, propannu se do země, víckrát nepřídu."
"No co", prej, "Pánbu s tebou!" A jak se zminil vo Bohu, klouhlo čértině do země, jako kámen do vody, jen díra vostala. Ivan zasterčil zbylý dva kořínky do čepice a doterhoval. Dohakoval záhon do konce, vobrátil hak a jel domů. Vypřáh, přišel do senice, tam nejstarší brater, Semjon Vojanskej, sedí se ženou, večeří. Vodebrali mu panství, jen jen že uplách' z vězení a přiběh k otci.
Uhlídal Semjon Ivana, poudá: "Já k tobě přijel: Živ 'ně se ženou, až nový místo se nachomejtne".
"No co", prej, "vostaňte si".
Ivan chtěl sennouť na lavici: nezalibil se paničce zápach z Ivana, prála mužoj: Nemůžu se smrallavým sellákem pohromadě večeřeť.
Semjon teda poudá: "Má pani řiká, že vod tebe vošklivě táhne, abys se najed v síni."
"No co", prej, "mám tak jako tak noční polehnani - kobylu pást."
Vzal chleba, plandu, a jel na noční pasení.
Doterh' oukol tu noc čértiček vod Semjona a přišel, jak si uďáli, Ivanova čértička hledať, pomahať mu Hloupýho pokoušeť. Přišel na derny, hledal kamaráda, hledal, - není nihde, jen díru našel. "No", poudá si, "jistě s bratřičkem to nekale vypallo, potřá za něj nastoupiť. Pole je zhakovaný, musím Hloupýho při sečení dostať".
Šel na luka, srazil na Ivanovu louku vodu; podehnalo trávu blátem.
Vrátil se s rozedněním Ivan z noční pastvy, naklepal kůsu, šel louku síct. Přišel, začal síct,; rozpřáhne se jennou, podruhý - vostrý pryč, kůsa nebere, brousiť potřá.
Knihloval Ivan, knihloval, "ne, prej, půjdu domů, klepallo přinesu a bochnik chleba. Dybych tejdeň měl bahlovať, nepolevím, dokaď nevyseču." Čértiček to slyšal, pomyslel si: "Mercha, tenhle hlupec, nedostaneš ho! Potřá na to s jinou špetkou".
Ivan přišel, naklepal kůsu, dal se do sečení. Čértiček zalez do trávy, začal kůsu za pátu chytať, špičkou do země sterhovať. Těžko bylo Ivanoj, ale trávu vysík, jen řádek na bahně zbejval. Čértiček zalez do bahna, myslí si: "Ať už si tlápy přeřežu, nenechám ho dosíct". Ivan zašel na mokřaď; tráva, jak je viděť, neni hustá, ale kůsu přeci utáhnouť nemůže. Dopálil se, začal se vší síly tírovať: čértě ucufovalo, nestačilo uskakovať, vidí - věc nekalá - uvízlo za vocas. Ivan se rozpřáh, uťal čértěti půl voháňky.
Dosík louku, poručil holce hrabať, a sám šel žito síct.
Vyšel s vovesnicí, ale kusý čértě už tam, zmáchalo žito tak, že na rožně nejde. Ivan se vrátil, vzal zubák a dal se do žnutí.
Vyžal všechno žito. "No tejdě", prej, "eště na voves!" Kusý čértě to zaslechlo, troštuje se: "Na žitě sem tě nedostal, tak na vovse dostanu, počkej jen ráno!" Přiběhlo ráno na vovsiště, voves už leží. Ivan ho v noci posík, aby se tak nesypal. Čértiček se dožral: "Pořezal", prej, "mě a pokoruncoval hlupák. Ani na vojně takovou bídu sem nevíďal. Nespí, zatracenej, nepostačíš mu! Půjdu tejdě do mandelů, prohnojím mu všechny".
Šel do stohů, zalez mezi snoppy, začal z nich dělať hnůj; spařil se, sám se úřál a sedřím.
Ivan zapřáh kobylu a jel s ďúčetěm voziť. Přijel ke stohu, skládal na vůz, dva snopy nabral, - zrovna čértičkoj za zády, zvíh a 'hele: na podáukách čértě živý a krom toho s půlvocasem, třepe se, zpíná se, chce skočiť dólu.
"Heč! ty, prej, nekaloto jenna! Zas seš tady?"
"Já 'sem jinej, tamten byl můj brater. Já zas u tvýho bratra, Semjona byl."
"No buď si, jakej chceš, zrouna to se stane taky tobě". Chtěl s ním vo žebřinu klípnouť, ale čértiček prosil:
"Pust mě, víckrát nepřídu, za to ti, co chceš vypelním".
"A co pak dovedeš?"
"I umím, z čeho chceš, vojáků nadělať".
"A co s nima?"
"Dělej s nima co chceš, všechno uměj'".
"Písně zpívať taky?"
"Taky".
"No co, teda udělej".
Čértě prálo: "Vem tuhle žitnej snop, uhoď zadkem snopu vo zem a řekni jen:
Velí sluha můj:Vzal Ivan snop, uhodil vo zem a řek, jak čértiček poručil. Snop se hned rozskočil, vojáci se vobjevili, a napřed bubeník a trubač muzicírujou. Ivan se dal do smíchu.
ne co snop tu stůj,
ale stýbel v tobě kolik,
vojáků buď taky tolik!
"Heč", prej, "to je švanda! Tohlečky je hezký - děukám pro lekraci".
"No", poudá čértině, "tejdě mě pust". "Ne, tohle ze slámy budu dělať, tak'le daremně zemi kahoniť. Nauč, jak z toho zas nazpátek udělat snop. Já ho vymlátím."
Čértě teda poudá: "Řekni: vojáků zde kolik, stýbel budiž taky tolik, velí sluha můj, snop tu zase stůj!" Ivan to řek po něm, a byl ze všeho snop. Čértině prosilo stoznu:
"Pust mě tejdě".
"No co!" Zakles ho za žebřinu, přideržal rukou, smek s podávek. "S Bohem!" prej; ale jak pomenoval Boha, mňouklo čértě do země, jako kámen do vody, jen díra vostala.
Ivan přijel domů, ale tam taky druhej brater, Taras, se ženou sedí, večeří. Neschejtil se Taras Tlustej, utek před dluhy a přitáh k otci. Když viďál Ivana: "No, řku, Ivane, tejdě sem pangrot, žiu nás se ženou".
"No co", prej, "buďte si". Slík bunďák, sed si ke stolu.
Ale kupcová poudá: "Já s hloupým jíst nemůžu, smerdí potem".
Taras teda: "Smerdíš, Ivane, 'di jíst do síně".
"No co", prej, vzal chleba, šel ven. "Už", prej, "taky je noční polehnaní - kobylu pást".
Uďál "palla" tu noc i vod Tarasa čértiček, přišel po umluvě bratrům pomoct, hloupýho Ivana dostať. Přišel na pole, hledal hledal kamarády, 'sou pryč, jen díru našel, vodebral se na luka, v bahně vocas napad, a na říšti eště jennu díru. "No", myslí si, "to už na hochy ňákej šerát přišel, musím za ně nastoupiť, do Hloupýho se nasadiť".
Šel Ivana hledať. Ale Ivan už nechal pole, v háji dříví poráží.
Bylo chlapům pohromadě těsno, poručili Hloupýmu na baráky háj porážet, nový stauby roubiť.
Čértě přilítlo do háje, zalezlo mezi směty, začalo Ivanoj kaziť porážení dříví. Ivan podsekal strom, jak se patří, aby na prázný místo upad, - táhne, - strom se uhnul šikou, svalil se, kam neměl, za verchy uváz. Ivan vysekal směty, uhejbal, - s hroznou cuckotou strom zvrátil. Zvracel druhej - zas tak. Škertil, škertil, s nesnází ho dostal. Dal se do třetího, - zas to. Chtěl s půlstouku klad poraziť, ale ani deset nedokázal, a noc už na kerku. Sebralo ho to. Pára se z něj valí, zrouna jako mha se táhne hájem, - pořád nechce poleviť. Podsekal eště strom, ale seklo ho v kříži tak, že nemoh' dál; zaťal sekyru a sed si vodpočnouť. Čértině slyšalo, že Ivan stich', zaradovalo se. Myslí si: "No, dopalla mu síla, přestává; voddechnu tejď i já"; sello vobkročmo na smět a raduje se. Ale Ivan vstal, vyšklub sekyru, rozpřáh se, a jak švih' z druhý strany, najennou strom zapraštěl, poručil se. Čertě se v čas nezpamatovalo, nepospíšilo si nohy uklidiť, smět se zlámal a přiskříp ho za tlápu. Ivan klestil - hele! čértině živý. Podivil se "Heč ty, vohavo jenna! Už seš tu zas."
"Já, prej, jinej. Byl 'sem u tvýho bratra Tarasa".
"No, ať seš jakej seš, i tobě se zrouna tak stane". Rozpřáh se sekyrou, chtěl ho ušima benknouť.
Čértiček se dal do prošení. "Neper mě, udělám ti, co chceš".
"A co pak dovedeš?"
"Ale umím peněz, co si přeješ, nadělať".
"No co, nadělej". Čértě ho naučilo.
"Naber listů z toho'le dubu a pomni je v rukouch. Zlato na zem padať bude".
Ivan nabral listů, pomnul - zlato se sypalo.
"Tohlečky", prej, "je hezký, něhdy na pobytích dětem pro páráni".
"Tak mě pust", poudá čertiček. "No co!" Chytil Ivan smět, vysvobodil čértě. "S Bohem", prej; a jak se zminil vo Bohu, pšíclo čértě do země, jako kámen do vody, jen díra vostala.
Ivan pohostil hospodáře, ženský, a sám popil, nachmelil se a šel na náves mezi tanečníky. Přišel k tanečníkům, poručil ženskejm, aby vo něm zpívaly.
"Já", prej, "vám dám, co 'ste jakživy neviďaly". Ženský se daly do řáhlou a složily vo něm písmičku. Přezpívaly a poudaj:
"No tak nám to dej!"
"Hned, prej, přinesu." Vzal rozsiuku, česal do háje. Ženský se smějou: "hloupej, hloupej!" Zapomněly už na něj. Hele: Ivan letí zpátky, nese něčeho pelnou rozsiuku.
"Mám vás poděliť?"
"Poděl!"
Nabral herst zlata, hodil jim. Tatičku nebeskej! Ženský leťaly sbírať; vysypali se mužští, jeden druhýmu rvou, derou. Jennu bábu diu na mistě neumačkali! Ivan se směje. "I vy blázni, proč pak 'ste babičku pomačkali. Netlačte se, dyť vám dám eště." Rozsejval eště. Lidi se schernuli - rozházel celou rozsiuku. Eště chtěli. Ale Ivan poudá: "Konec. Podruhý vám eště dám. Tejdě tancujte a zpívejte!"
Daly se ženský do zpěvu.
"Neumíte, prej, hezký písmičky."
"Jaký pak lepší!"
"Jen počkejte, 'šak vám ukážu hned." Šel do stodoly, vytáh snop, vomlátil, postavil na zadek, - uhodil. "No", prej, "udělej sluho můj, snop tady nestůj, každý stýbýlko - voják." Snop se rozestoup, vyhernuli se vojáci, zazněly bubny, trubky. Ivan poručil vojákům zpívať, - vytáh s nima na náves. Lidi se túze divili. Když vojáci zazpívali, zaved je Ivan zpátky do stodoly, ale nepustil za sebou žánnýho, uďál z vojáků zasej snop, hodil na kůpu. Šel domů a leh si do maštele.
Zvěďal ráno vo tech věcech nejstarší brater, Semjon Vojanskej, - přišel k Ivanoj.
"Řekni mně, vodkuds vojáky přived a kam vodved?"
"Ale, nač pak je ti potřá?"
"Tak! nač?! S vojákama se všechno dokáže. Může se dobejt cisařství."
Ivan se podivil. "No co paks' už dámno necek? Já ti jich, co chceš, nadělám. Podara, že sme s ďúčetem namlátili mnoho!" Ved bratra do stodoly a poudá: "Koukej, já je budu dělat, ale vodváděj je pryč, protože dyby se nim mělo dávať jíst, za jeden deň celou vesnici vyžerou." Semjon připověděl vojáky vodvist, a Ivan je ďál. Uhodí vo mlat snopem - kumpanije: uhodí druhým - druhá; nařezal jich tolik, že celý pole zakrosňali.
"Budeš jich miť dosť?"
Semjon byl rád: "řku, budu. Pozdrau tě Pámbu, Ivane!"
"To to! Budeš-li potřebovať eště, přiď, nadělám eště. Slámy tejdě je dost."
Semjon zakomandoval hnedka vojsko, zatočil, jak se patří a šel bojovať.
Jen vodtáh, h malým drobku tu byl Taras - taky se dozvěďal včerejšní příhody, - prosil bratra: "Řekni mně, vodkuď dukáty bereš. Kdybych já měl takový peníze, já bych k nim peníze z celýho světa přizejskal."
Ivan se divil. "No, tos měl dámno mně říct! Namnu ti jich, co chceš."
Brater byl rád: "Dej mně asi tři rozsiuky."
"No co," prej, "půjdem do háje, ale zapřáhni koně, neuneseš."
Jeli do háje, Ivan dal se do mnutí dubovejch listů. Namnul honnou kůpu.
"Dost?"
Zaradoval se Taras: "Dost! Pámbu ti naděl, Ivane!"
"To to!" prej. "Když bude potřá - přiď, já eště namnu. Listů je eště mnoho." Taras Tlustej naložil peněz pelnej vůz a jel vobchod víst.
Sešli se chlapi a řekli si, vodkud' Semjonovi vojáci i Tarasovy peníze pocházej.
Semjon k bratroj: "Cisařství 'sem si vybojoval, a je hezký živobytí, jenže nemám dost peněz na živení vojáků".
A Taras: "Peněz hromadu sem naschromáždil, jen to je chyba: nemá kdo hlídať."
Semjon teda: "Půjdem", prej, "k bratroj, poručím mu eště nadělat vojáků: dám ti tvý peníze hlídať, ty zas mu poruč peněz namnouť, aby bylo čím vojáky živiť." Jeli k Ivanoj.
Semjon poudá: "Mám málo vojáků, bratříčku, nadělej mně jich eště, asi dva stohy přidělej."
Ivan zakroutil hlavou: "Marná věc, víc jich už dělat nebudu."
"Ale jak pak to? připověděls mně!"
"Připověděl, ale nespelním." "A proč pak to, ty hloupej?" "Inu proto, že tví vojáci člověka zabili. Nedám nic." A vopravdu se zatverdil, nenaďál už vojáků.
Taras taky řikal Ivanoj vo dukáty. Ivan zakroutil hlavou: "Marná věc, už nebude žánný mnutí!"
"Jak pak to - slíbils'."
"Slíbil, ale už nenadělám!"
"Tak proč pak, hlupáku, nechceš?" "I proto, že tvý dukáty Míchalce vzaly krávu."
"Jak pak vzaly?" "No vzaly. Míchalka měla krávu, děti mlíko jelly, ale nedáuno přišly ke mně pro mlíko. Já se ptám: Hde máte svou krávu? Prej: Tarasa Tlustýho správec přijel, mamince tři zlatý peníze dal, a vona mu za to dala krávu, nemáme tejdě co jíst. Myslel 'sem, že se zlatejma kulátky se chceš párať, a tys vzal chase krávu." Upik si hloupej, už nedal nic. Tak bratří vodjeli.
Vodjeli a zpytovali, jak svý potřebě vypomoct. Semjon poudá: "Uděláme to tak'le: Dej mně peněz na zdravu vojákům, já ti zas dám půl cisařství s vojákama, aby ti peníze hlídali." Taras byl svolnej. - Rozdělili se bratří, stali se voba cisaři a voba - bohatí.
Ivan doma žil, otce s mateří živil, s němou holkou na poli pracoval.
Stalo se jennou - rozstonal se mu starej hlídací pes, zprašivěl, dodělával, Ivan ho litoval, řek holce vo chleba, dal do čepice, přines psojm hodil mu to. Ale čepice byla proteržená, a vytáh se s chlebem jeden kořínek. Sežral ho s chlebem starej pes. A sotva ho spout, vyskočil, začal kňučeť a štěkať, vocasem zamával - zkřátal se. Viďali to táta a máma, divili se. "Čím paks' uzdravil psa?"
Měl sem dva kořínky, proti každý nemoci lík, tak, tervám, jeden sněd.
Přihodilo se toho času, že se rozstonala cisaři círa, i rozhlásil cisař po všech městech a vesnicích: kdo ji uzdraví, že ho túze vodmění, a jesli je svobodnej, že mu dá i círu za ženu. Vohlásili též v Ivanově vesnici.
Táta s mámou křikli na Ivana: "Slyšels, co cisař voznamuje? Poudals, že máš kořínek, jeď, vyhoj cisaři círu. Nadosmerti šťasnej budeš."
"No co", prej. Vypravil se na cestu. Dali mu nový šaty. Vyjde Ivan na násep, vidí: Žebračka chromá na ruku tam stojí.
"Slyšala sem, že pomáháš. Zahoj mně ruku, ani vobouť se sama nemůžu." Ivan na to: "No co!" Vytáh kořínek, dal žebračce, aby spoutla, Spoutla a hned se uzdravila, začala rukou klátiť. Vyšli táta s mámou, Ivana k cisaři doprovodiť, slyšali, že Ivan poslední kořínek dal, a neni čim princeznu uzdraviť, hubovali ho.
Nad žebračkou ses prej slitoval, a princezny ti lito neni. Ivan litoval i princeznu. Zapřáh koně, hodil slámy do truhly a vylez na vůz.
"Ale kam pak, blázne?"
"Cisařovu círu uzdraviť."
"Dyť ale nemáš čím."
"No co", prej, a popohnal koně.
Přijel na cisařskej dvůr a sotva na schody vylez, - princezna se uzdravila.
Cisař měl velkou radost, poručil předvíst Ivana. Dal mu roucho, vystrojil ho. Budeš, prej, mým zitou.
"No co", prej. Vzal si princeznu. Ale cisař berzo umřel. Ivan se stal cisařem. Tak byli cisaři všichni tři bratří.
Žili tři bratři, panovali.
Nejstaršímu bratroj Semjonoj vedlo se dobře. Vodved se svejma slaměnnejma vojákama nový vojáky. A všechny vycvíčil.
Taras Tlustej se měl taky túze hezky. Svý peníze, co dostal vod Ivana, neubažil, eště notnej přírůstek k nim zbyčil. Peníze měl skovaný v souskách, a z národa peníze teržil. Za peníze mu všechno přinášej a pracovať 'dou, protože každej peníze potřebuje.
Ani hloupej Ivan nebyl špatně žiu. Jak pochoval tchána, slík cisařský roucho, dal ženě do truhly skovať, zas voblík konopnou košili a kalhoty, vobul z lejčí natáh a dal se do práce. "Stejská se mně", poudá, "břich začal růst, ani chut k jídlu, ani spaní není." Přivez rodiče i ďúče němý a zas se pustil do práce.
Uznali všichni - že Ivan je hloupej. Žena mu poudá: "Vo tobě rozhlašujou, že seš hloupej."
"No co", prej.
Ivanova žena rozvažovala, rozvažovala a taky zhloupěla. "Co pak mám", prej, "naproti múži jednať! Kam jehla, tam nit"; slíkla cisařský roucho, uložila do truhly, šla k němý učit se dělať. Naučila se, pomahala múžoj.
Tu vodešli z Ivanova cisařství všichni chytří, vostali jen hloupí. Žili - pracovali, živili sebe a dobrý lidi.
Čekal, čekal starej ďábel na zprávy vod čérťat, jak tři bratry dostali, - zprávy žánný. Šel sám vyzvídať, hledal, hledal, nikde je nenašel, - jen tři díry. "No -", poudá si, "už jistě je nepřemohli, musím sám bahlovať".
Šel hledat, ale bratří už na starejch místech nebyli. Našel každýho v jiným cisařství. Všichni tři - panujou. To ho dopálilo. "No", prej, "tejď ale já sám je vemu do parády!"
Vypravil se nejdříve k cisaři Semjonoj.Nešel ve svý podobě, přeměnil se na jenerála - k Semjonoj přijel. "Cisaři Semjone, slyšal sem, že hrozně přeješ vojně, a já na ty věci sem vejborně hnanej, chci ti posloužiť." Cisař Semjon ho zkoušel, vidí: člověk průmyselnej, - vzal ho do služby.
Novej jenerál začal cisaře učiť, jak silný vojsko schromáždiť.
"Flinty a kanony nový zařiď. Já ti takový flinty zavedu, že budou najennou po stu kulkách házet, jako dyž se sype hrách. A kanony takový, že voheň budou cherliť. Ať je to člověk, kůň anebo zeď, všechno spálej."
Cisař Semjon poslech jenerála novýho, poručil šmahem všechnu mužskou chasu na vojnu vodvádět a hned zařidil novou zbroj: naďál flint a kusů novejch a zrouna na sousedního cisaře táh. Jak mu naproti vojsko vytáhlo, poručil svejm vojákům spustiť do něj palbu kulek a vohně. V tý minutě voheň smet' půl vojska, Sousední cisař se zděsil, vzdal se a svý cisařství vodevzdal. Cisař Semjon se zaradoval. - Tejdě prej přemůžu indyckýho cisaře. Jenom že indyckej cisař zvěďal všecko vo cisaři Semjonoj, všechny jeho vynálezy si taky pořídil a eště přidal svý. Nejen že mužskou chasu vodváděl, - i všechny ženský svobonný vzal na vojnu a měl vojska eště víc než cisař Semjon, ručnice i děla jako von, ale krom toho vyzkoumal ve vzduchu lítať a schůry terhací pumy házeť.
Cisař Semjon táh s vojskem na indyckého, smejšlel jako tamtoho přemoct, ale palla kůsa na kámen: indyckej nenechal Semjonovo vojsko ani vystřeliť, - poslal ženský schůry na ně terhací pumy házeť. Ženský začaly Semjonovo vojsko, jako práškem na šváby, kranátama posejpať. Všechno Semjonovo vojsko se rozperchlo, a cisař Semjon zůstal samojedinej. Indyckej cisař vopanoval jeho cisařství, a Semjon pelil, kam voči velly.
Spracoval toho bratra starej ďábel a šel k cisaři Tarasoj, Uďál se kupcem a usadil se v Tarasově cisařství, zaved si vobchod, začal penížky do světa pouštěť. Za každou věc draho platil, proto všechen lid hnal se k němu - vydělat si peníze. Peněz tolik naderžalo se mezi lidma, že všechny dluhy zaplatili a v čas všechny daně vodváděli. Taras se zaradoval. "Sláva!" povídá si, "tomu kupci, tejď mně teprv peněz přibude, živobytí eště se polepší." Začal Taras novej zámek stavěť: voznámil lidem, aby mu vozili dříví a kámen a chodili na práci, draho za všechno slíbil platiť. Myslel, že jako dřív za ty peníze lidi se pohernou k němu pracovať. Panečku! všechno dříví a kámen stěhujou ke kupci a všechen pracouní lid k němu se valí. Taras má peněz mnoho, kupec ale eště víc, přepantošil ho. Tarasů ,zámek uváz, nestaví se. Taras měl taky začatou zahradu. Nastal podzim, vohlašuje, aby lidi mu šli zahradu vysažovať - nejde žánnej, - všechen lid kupci kope rymnik. Přišla zejma; hollal Taras kožešin sobolích koupiť na novej kožich, posílá splašiť; přijde posel, vyřizuje: "hde pak soboliny! všechny kůže kupec dostal, přetáh cenu a koberců z nich naďál. Taras potřeboval řebce řiďiť, poslal pro ně, - poslové se vrátěj: "všechny nejlepší řebce má kupec, vozej mu vodu do rymnika."
Všechno se Tarasoj zarazilo, nic mu nechtěj dělať, všechno pracujou kupci, němu jen kupcovy peníze nesou.
Tolik peněz se mu nahernulo, že neni kam skládať, ale živobytí nekalý nastalo. Přestal už podnikať, jen co by se ňák přetlouk, ale ani to nejde. Všude bída. Už i kuchaři, kočí a sloužící přebíhaj ke kupci. I jídla už se nedostává. 'De na terh něco koupiť, nic není, kupec skoupil všecko, němu jen peníze nosej.
Dopálil se Taras a vypověděl kupce za hranice, ale kupec u samejch hranic se zahnízdil: porád za kupcovy penížky vod něj táhnou všechno ke kupci. Hrozná cuckota u cisaře; celý dně nejí, a eště se proneslo, jak se kupec tasá, že samotnýho Tarasa chce koupiť. Zoufalství se ho chytalo, nevěďal, kudy kam.
Přijíždí k němu Semjon Vojanskej: "Zachraň mě: indyckej cisař mě přemoh" Ale Taras už sám doklemtává.
"Já", prej, "sám už dva dny nejed".
Ivan ho vyposlech. "No co", prej, "zaveď, - ale písně je nauč zpívať veselý, já to mám rád."
Starej ďábel chodil po Ivanově cisařství, vojáků, co chtěl, vodvádět poroučel, aby všichni šli dáť se holiť, každej láheu kořauky a červenou čepici že dostane.
Hloupí se smáli. "Kořauky", prej, "máme, co chcem, sami si pálíme, a čepice nám ženy jakýkoliv, i strakatý ušijou, a třá se třepením."
Žánnej se nedostavoval. Starej ďábel příde k Ivanoj: "Tví hloupí nechtěj' po dobrým jiť, musí se honiť po zlým."
"No co", prej, "žeň po zlým." Starej ďábel voznámil, aby šli všichni hloupí na vojnu, kdo nepůjde, toho že Ivan smertí potrestá.
Hloupí přišli k jeneráloj se ptáť: "Poudáš, že dyž na vojnu nepůjdem, cisař nás na smert vydá, ale neřikáš, co s náma na vojně se bude diť. Prej i vojáky zabijej!"
"Ano, taky se to stává."
Slyšali to hloupí, neposlechli.
"Nepůjdem", prej. "Už rači ať nás doma zabijou. Smert nás jako tak nemine."
"Hlupáci 'ste, hlupáci", poudá starej ďábel. "Vojáka zabijou - nezabijou, ale nepůjdete-li, Ivan jistotně vás dá vodpraviť."
Hloupí se zamyslili, šli k Ivanoj se voptať: "Přišel sem jenerál, poroučí nám všem jíť na vojnu. Půjdete-li prej, na vojnu, tak vás zabijou nezabijou, ale jesli né, cisař Ivan jistě vás dá zabiť. Je to prauda?"
Ivan se dal do smíchu.
"Jak pak", prej, "já sám vás dám zabiť? Dybych nebyl hloupej, vyložil bych vám to, ale takle ani sám nevím jak."
"Tak teda nepůjdem."
"No co, nechoďte."
Starej ďábel vodtáh, vidí, že jeho sadba nezchází; vodebral se k tarakánskému cisaři, zalichotil se.
"Vypovězme válku na přemožení cisaře Ivana. Nemá, to se ví, peněz, ale dobytka, vobilí a všelikýho majetku hojnost."
Cisař tarakánskej vypověďal válku: sebral vojsko hrozný, ručnice a děla nabil, vytáh na hranice, přecházel do cisařství Ivanova.
Přišli k Ivanoj a vohlašujou: "Cisař tarakánskej na nás s vojskem táhne."
"No co", prej, "ať táhne."
Tarakánskej cisař přešel s vojskem hranice, poslal stráže hledať vojsko Ivanovo. Hledali, hledali - vojsko žánný. Čekať teda, vyčkať - neokáže se něhde! Ani zminka ve vojště, neni s kem bojovať. Tarakánskej cisař poslal vobsadiť vesnice. Vojáci přišli do jenny vesnice - vyběhli hloupí mužští i ženský, koukaj na ně, divěj se. Vojáci nim brali chleba a dobytek, hloupí všechno dávaj a žánnej se nebrání. Vojáci šli do druhý vsi, porád jenno. Táhli deň, druhej, zrouna stejný: všechno dávaj po dobrým, nikdo se nebrání, a zvou přijíť s níma vostávať. "Dyž vám, dobří lidé", prej, "na vaší straně vošklivě se vede, přistěhujte se k nám." Pochodili, pochodili vojáci - neni vojska, lid tam živí se i blížnim jíst dává, nebrání se a zve přijíť k nim.
Zastesklo se vojákům, přišli k svýmu cisaři. "Nemůžem", prej, "bojovať - veď nás jinám; kdyby to byla vopravdu vojna! ale tohle - jako kyselo krájeť. Tady bojovať nemůžem!" Cisař tarakánskej se dožral, rozkázal vojákům po celým cisařství jiť, rozbořiť vesnice, domy, vobilí páliť, dobytek biť. "Neposlechnete-li mýho rozkazu - všechny vás nechám popraviť."
Vojáci dostali strach, začali domy, vobili páliť, dobytek biť. Hloupí se ale přeci nebráněj', jen mračej'. Mračej' báby, mračí malá chasa.
"Proč, prej, nám ubližujete? Proč majetek daremně kazíte. Jes'li potřebujete, tak rači si vemte."
Nekalo se uďálo vojákům. Netáhli dál, a všechno vojsko se rozberklo.
Starej ďábel vodtáh - nedostal Ivana s vojáky.
Přeměnil se na čistýho pána a přijel do cisařství Ivanova, chtěl ho tak jako Tarasa utasiť penězi.
"Já", prej, "chci vám dobrodini prokázať, umu-rozumu naučiť. Vystavím si u vás dům a zavedu vobchod."
"No co", prej, "zůstaň si. Přenocoval čistej pán a ráno šel na rynk, přines velkej měšec zlata, arch papíru a poudá: "'Ste tu všichni živi jako prasata, chci vás naučiť, jak bejť živ. Staute mně polle toho'le plánu, pracujte, já budu rozkazovať a platiť dukáty." Ukázal jim zlato. Hloupí se podivili: mezi nima peníze zavedený nebyly, - jeden druhýmu věc za věc dávali nebo vodpracovávali. Podivili se zlatu, "hezký", prej "čamerdy".
Prodávali pánoj za zlaťáčky všeliký věci a práce všelijaký ďáli. Vypouštěl starej ďábel jako u Tarasa zlato. Zaradoval se, myslí si: Věc se mně podařila, zkazím tejdě hloupýho jako Tarasa a koupím i s vokružím. Ale 'dyž hloupí zbyčili dost dukátů, dali ženskejm vokolo kerku, holky do vlasů zapletly; i chasa už venku s dukátkama se párať začala: všichni hromadu měli a už nebrali. Ale u pana Čistýho eště stauba dotážená, ani vobili a dobytka na rok zásoba nebyla. Rozhlašuje, aby šli k němu pracovať, vozili vobili a vodili dobytek, za všechny věci i práci že dá ukrutně mnoho.
Nikdo nejde na práci a nenesou nic, Jen něhdy kluk nebo ďúče přiběhne, vajičko za dukát dává, ale jináč žánnej; ani už nemá co jíst. Měl hlad, chodil po vsi kupovat si na voběd, přišel do jenny živnosti, dává dukát za slepici, hospodyně nechce prodať, "Já", prej, "děti nemám, nemá se s tím hdo párať, a už jako tak tři pro vzácnost sem si vzala." Táh k jennomu hospodáři pro chleba, ani hospodář nechtěl peníze: "Nepotřebuju. Chceš-li", prej, Kristovým 'menem, řekni si, dám hospodyni ukrojiť". Vyplil se zrouna ďábel, zábodal vod hospodáře. Jak pak vziť 'menem Kristovým, 'dyž pro něj i 'meno to slyšeť, je hůř než kulla do kerku. Tak ani chleba nedostal. Všichni maj dost: kam starej ďábel příde, žánnej nic neprodá - všichni rozprávěj: "Něco jinýho přines, příď pracovať, nebo vem Kristovým 'menem." Ale ďábel nemá nic než peníze, pracovať nechce a 'menem Kristovým nemůže přijmouť. Dožral se.
"Co pak, prej, eště chcete, dyž vám dávám peníze. Za zlato všecko koupíte a každýho dělníka najmete".
Neposlouchaj ho hloupí. "Ne, prej nepotřebujem, co pak mý s penězi?"
Šel ležeť bez večeře.
Doneslo se to taky hloupýmu Ivanovi. Přišli k němu: "Co máme dělať?" Vobjevil se u nás ňákej pan Čistej, - rád dobře jí a pije, hezky se voblíká, ale pracovať nechce, ani nechodí po prosbě 'menem Kristovým, jen zlatý knoflíky všem dává. Dávali mu nejdřiu všeho, dokaď neměli dost, ale tejdě už nedávaj. Co máme s ním dělat? Aby neumřel hladem!"
Ivan vyslech. "No co", prej. "Jíst mu potřá dáť. Ať po žiunostech jako pastucha chodí."
Co dělať, chodil starej ďábel po žiunostech. Došla řada i na dvůr Ivanů. Přišel k vobědu, ale u Ivana němá voběd chystávala. Napalovali ji často, co byli línější. Nepracovali a přišli dřiu k vobědu, všechnu kaši slupli. Němá vychytrala po hlomouzech na rukouch poznávať; hdo má hlomouzy na rukouch, toho nechá u stolu, hdo né, tomu zbytky. Starej ďábel za stůl vlez, ale němá chytila ho za ruce, koukla se, - hlomouzy žánný, ruce čistý, hladký, a nehty dlouhý. Zamečela a vytáhla ho ze zástola.
A žena Ivanova na něj: "nezpírej se, pane Čistej, naše švakrová bez mozoulů za stůl nepouští. Počkej, lidi pojedí, pak dojez, co zbude."
Starej ďábel se urazil, že ho u cisaře s prasaty chtěj' kermiť, poudá Ivanoj: "Hlupáckej zákon máš v cisařství, aby všichni lidé rukama pracovali. To 'ste z hlouposti vyzkoumali. Co pak jen rukama lidi pracujou? Čím myslíš, že učený lidi dělaj?"
Ivan: "Kde pak mý hloupí můžem vědět, mý všechno máme zvyk, rukama a řbetem."
Protože 'ste hlupáci. Ale já, prej, naučím vás, jak hlavou pracovať, uvidíte, že to je těžší než rukama."
Podivil se Ivan: "No - darmo nás hlupáky nemenujou!"
Starej ďábel: "Ale neni, prej, lehký, hlavou pracovať. Vý tuhle mně nechcete dáť jíst, protože nemám na rukou mozoule, ale to nevíte, že hlavou je stokrát těžší dělat. Něhdy i hlava praská."
Ivan přemejšlel. "Proč pak, člověče dobrej, tak se mučíš? Jak pak lehký, dyž hlava praská? Měl bys rač lehkou práci dělať, rukama a řbetem."
Ale ďábel na to: Proto se tak trápím, že je mně vás hlupáků líto. Dybych se netrápil, věčně věků byste hloupí vostali. Ale já hlavou pracoval, tejdě neučím i vás.
Ivan se divil. "Nauč", prej, "něhdy ruce se udřou, tak se může pak hlavou."
Ďábel připověděl, že naučí. Ivan voznámil po celým cisařství, že přišel pan Čistej a bude všechny učiť, jak hlavou pracovať, a že hlavou se může pracovať lepší než rukama, aby se přišli učiť.
Postavili palandu vysokou, na ni schody a na verchu kazatelnici. Ivan tam zaved pána, aby mu byl na vočích.
Pán vylez na palandu a začal vodtamtuď kázať. Hloupí se schromáždili na koukáni. Mysleli, že pán bude na něčem vokazovať, jak bez rukou hlavou pracovať. Ale starej ďábel jen hubou učil, jak člověk může bejť bez práce žiu.
Nic neschopili. Pokoukali, pokoukali a rozešli se po svých řízeních.
Stál starej ďábel na palandě deň, stál druhej, pořád řečil. Dostal hlad. Ale hloupejm ani nenapallo chleba na palandu mu donýst. Mysleli, jesli hlavou umí lepší než rukama pracovať, tak že si chleba hlavou udělá. Stál eště druhej deň starej ďábel na kazatelnici, porád přednášel. Ale lidi přídou, podívaj se, podívaj a rozejdou se. Ivan se schání: "No co, začal už pan Čistej hlavou pracovať?"
"Eště né, porád krandá".
Starej ďábel stál eště deň na kazatelnici a začal tynouť - zamotal se a hlavou vo sloup uhodil.
Jeden hloupej to uhlídal, vyřídil Ivanově ženě a tá přiběhla k múžoj na pole.
"Poďme, prej se kouknouť: prej pán začíná pracovať hlavou." Ivan se podivil.
"No", poudá. Votočil koně, šel k palandě. Stoup si k palandě, ale starej ďábel už docela hladem voškváb, začal se motať, hlavou vo sloupy dercať. Jak Ivan přistoup, ďábel kobert, zváh se a zaramploval po schodech, hlavou všechny stupně spočítal.
"No", poudá Ivan, "neuhal pan Čistej, že někdy i hlava zapraští, to je horší než hlomouzy, po takovýle práci bakule na hlavě budou." Svalil se starej ďábel pod schody a kláp hlavou do země. Chtěl se Ivan jiť poďvať, mnoho-li toho naďál - najennou se rozšklebila zem, a starej ďábel se tam propad, jenom díra zůstala.
Poderbal se Ivan: "Heč ty", prej, "mercho jenna! Tohlečky zas je von. Tervám táta tech, ňákýho dobrýho outora."
Ivan je žiu posovád a všichni lidi se hernou do jeho říše, i chlapi k němu přišli, a živí je. Hdo příde, a řekne: "Žiu nás" - "No co", prej, zůstaňte si, u nás je všeho hromadu." Jenže jeden obyčej maj' v jeho cisařství: hdo má hlomouzy na rukouch, - vlez za stůl, ale hdo né - tomu nedojedky.
Ruská "socha" překrkonoštěna tu na horský hák, s radlicí jednou atd., odtud místa volně přeložená, kde mluví se o zápřeži.
| plesnivý | šedivý |
| kumfovať | přemýšleti |
| bažit, bahlovať, bedlovať | bedlivě, usilovně pracovati |
| zachrouť se | zahrabati se |
| uhlomoziť, uhlotoniť | na tvrdo utlouci, uhladiti |
| vykváknouť | vyváznouti |
| cuckota | nouze |
| šláhnouť | sáhnouti |
| klíč | kolmý trámec háku; dole nasazena radlice (v obyč. rčení plech) a utužena klínem; horní konec: zhlaví |
| spoutnouť | spolknouti |
| stoznu | znova |
| polehnaní | čas, kdy se žene na pastvu |
| klepadlo | |
| páta | pata u kosy, část, za kterou se upevňuje kosiště |
| tírovať | o prudkém pohybu |
| ovesnice (s rožny) | hrabice |
| zubák | srp s ozubeným ostřím (na obilí). Na trávu klepanec. |
| schejtiť se | vzchopiti se |
| říště | strniště žitné (ze ržiště) |
| šerát | snad germanismus - nehoda |
| chlapi(í) | bratří nebo synové |
| koruncovať | příb. kormoutiti, trápiti |
| šikou | šikmo |
| verchy a směty | větve, obyčejně silné, hlavní |
| kahoniť | kaziti |
| škertiť | dříti |
| zakrosnať, zakrochnať | zabrati, zaměstnati |
| h malým drobku | za malou chvilku |
| chasa | malé děti |
| upiknouť si | umíniti si |
| zkřátať se | vzkřísiti se, vzpamatovati |
| ubažiť (peníze) | zbytečně utratiti |
| zbyčiť | získati |
| sousek | truhla (zvláště obilní) |
| vobuj | obuv |
| průmyslnej | bystrého ducha, učený (kdo dobře promýšlí) |
| přepantošiť | přetrumfnouti něčím |
| tasať se a germ. troštovať se | kasati se |
| řidiť | kupovati |
| doklemtávať | ke zlému konci spěti |
| rozberknouť se | rozprchnouti se |
| párať se | hrát si |
| žiunosť | hospodářství |
| hlomouz | mozol |
| shánět se | ptáti se |
| kobertnouť | klopýtnout |
| tynouť | bezvládně k zemi splývati |
| voškvábnouť | ochabnouti |
| dobrýho outora (outor - u bednářského nádobí známý zářez v dužinách pro dno) | zdravý |
| plakati | |
| zkaziti |
Ovšem - jako jinde - i v jedné vsi různí se i slova i výslovnost. Mnozí - zrovna zvláštní slovník si utvoří a slova mnohá se ujmou, zaslechnutá cizí se přemelou atd.