III.

Eh wenne ich bilde mir ir zuht,
so wird min muet an froeiden also mannigvalt,
das ich vor lieber liebe nicht gesprechen mag:
al mines troftes wunsch und miner felden tag!
Píseň krále Václava.

Byltě večer po svrchu uvedené noci. Hluboké ticho panovalo v matně osvíceném pokojíku starého hlatipisce. Mistr Matyáš seděl na lenošce, na níž jindy jeho milený žák sedával. Strast postavu jeho sklíčila, dolů visely sesláblé, dlouhé kostnaté ruce, zaslzené oči byly na točenici Bedřichovu upřeny, spočívající na klíně kmetově. Chvílkami se otevřely v křečovitém trhání starcovy rty, i zamknuly se opět, ani zvuku nevydávajíce. Toto pohnutí a jednotlivé slzy, které po chvílkách z očí mu kanuly, byly jediným znamením, že ve ztrnulém, nepohnutém těle síla životní ještě docela nevyhasla.

Na zvonici svatomikulášské počaly hodiny bíti. Prudce to trhlo oudy starcovými; zvolna se zdvihl a poslouchal - zvon zvěstoval hodinu, ve kteréž každodenně přednášeti počínal. Spěšně uchopil se hole své, vkročil do figurového oválu a trudně na vysokou stolici vstupoval. S této bolestně pohleděl na místo, kde jindy jeho jediný milený žák sedával. Když je ale prázdné uzřel, proniklo opět upamatování bolestné ztráty násilně duši jeho. Hůl mu vypadla z ruky třesoucí, sklopil hlavu na bolestně sepjaté ruce a tiše vzdychl: "Můj Bedřichu, můj chlapče milený!" I sklonil hlavu nízko na katedru; hrozné ticho zachvívalo kolem starce nešťastného, v němé bolesti pohříženého.

Drahně času mohlo takto uplynouti; tu se otevřely dvéře, a do světnice vstoupil, podlahy se ledva dotýkaje - Bedřich. Levá ruka jinochova spočívala na černé pásce. Usadilť se beze hřmotu na své obyčejné místo a outrpně pohlížel na starce, jehožto holá, několika jen šedivými vlasy posetá hlava posud na pultu katedry spočívala.

"On usnul," šeptal jinoch; "nechalť jsem dobrého starce dnes o něco déle na sebe čekati."

Tu pozdvihl Matyáš hlavu, a bloudivý zrak postihl drahou postavu, kteráž mu přívětivě večerní pozdravení kývala. Tváře starcovy se zarděly - křečovitě zatkly se ruce do hran pultu.

"Jsi duch jeho?" jektal stařec usedavým hlasem.

"Mistře, co vám chybí?" zkřikl Bedřich rychle se zdvihna, a kvapně po schodech na katedru běžel, neboť stařec vrávoral a nyní: "Mé dítě, můj drahý Bedřichu!" volaje klesl bez sebe jinochovi do náruče.

Po dlouhém namáhání podařilo se konečně skoláru, že starce do života nazpět přivedl.

"Tedy žiješ, Bedřichu? - já jsem tebe neztratil!" volal, oči pozdvihna, radostným hlasem Matyáš a rámě kolem jinochovy šíje laskavě otáčel.

"Kdož pak vám takové starosti způsobil?" ptal se tento zaražen a na rozpacích.

"Což jsem neviděl tvůj strašný zápas se zlotřilým vrahem! neslyšel jsem pád do průlivu? neslídil jsem celou noc na vodě po stopě tvé, ničehož nenalezna kromě nešťastného znamení tohoto?" zvolal stařec, na mokrou ještě točenici ukazuje.

"Byl jste tedy svědkem toho strašlivého výjevu!" pravil temně jinoch.

"A tys poraněn, dítě mé?" volal pečlivým hlasem stařec, zavázaného ramena Bedřichova zlehka se dotýkaje.

"Nepatrně jen!"

"Znáš bohaprázdného, jenžto vražednicky dýku na tě napjal?"

"Zdali jej znám, mistře?" vzkřikl Bedřich s divoce svítícím zrakem; "já - však nechme toho - neujdeť bídák pomstě mé!"

Zraky starého hlatipisce spočívaly ouzkostně pátrajíce na bledém, náruživě pohnutém obličeji jinochově; tiše a bolestně kroutil hlavou, oči rukou přejel a chladnějším názvukem se tázal: "Odevzdal jsi již, dítě mé, rukopis náš pěstounu svému?"

"Odevzdal!" pravil ve prudkém pohnutí mladík.

"Sinapius ale nezná skladatele spisu toho?"

"Dokonce ne! Za autora považuje tak nazvaného učence, jehož náhledy velmi hluboko pod vašimi stojí."

Zkoumavý zrak svůj z očí skolárových neodvraceje, tázal se Matyáš se zdánlivou lhostejností: "Zdržuje se signor Siccatino ještě v Praze?"

"Znáte toho bídáka, mistře?" ptal se rozjitřený jinoch. "Já jej blíže, i činy jeho znám! Chtělť jsem jej dnes navštíviti, mám s ním velmi důtklivé věci vyjednávat! on ale záhy ráno do Kutné Hory odjel, kde jeho metallurgická arcana skleslé doly pozdvihnouti mají."

Bedřich přistoupil nyní k oknu a zamyšlen na rameno Vltavino se díval, jejížto vlny šerem večerním slabě se leskly. "Jen o střevíc hloub, a zlosyn ..." mluvil k sobě; "ale ne, to bylo milosrdné - tak jest to lépe!" doslovil prudce, ke starci se obrátiv, jenž miláčka svého s teskným zrakem pozoroval.

"Dobrý chlapče můj!" pravil nyní Matyáš prosebným hlasem; "rozvaž dřív než jednáš - a měj Pána před očima!"

Bedřich pohlédl jasným otevřeným zrakem starci do obličeje a pravil: "Srdce vašeho syna není žádného zločinu schopno. - Mějte se dobře, dobrý mistře; zejtra, dá-li Bůh, budete moci opět, až se zotavíte, v přednášení svém pokračovat."

"Ano, ano, můj milý," odpovídal stařec, jinochovu ruku na srdce tiskna. "Že jsme ale dnes jedno čtení zanedbali, musím ti ohlásit, že zejtřejší přednes dvě plné hodiny trvati bude."

Tentýž večer seděl učený Sinapius u svého stolku psacího a s rostoucí bedlivostí v rukopisu před sebou rozloženém se přebíral. Dvéře pokojíka jeho byly dokořán otevřeny, a mohloť se jimi do druhého pokoje viděti, jehožto zlaté lemy na stropě a červené damaškové opony osvědčovaly, že pokoj tento mezi nádherné světnice domu toho náleží. Ve prostřed tohoto pokoje seděla zpanilá Eližběta, nejskvostnější klenot moudrého Sinapia, u malého, zlatou řezbou ozdobeného stolku, a pracovala o pěkném náhrdélku, fialové pak očinky její chvílemi zkoumavě do pokoje zabloudily, v němž rukopis pozornost otcovu výš a výš poutal, nejvíce ale utkvěly na vysokých, bohatě vykládaných dveřích, které hlavní chod z ulice tvořily. Pozastkvělý ruměnec na líci jejím, radostné zanícení oka při dosti malém šumotu venku se ozývajícím mohlo snadno na domněnku přivésti, že s neobyčejnou touhou milený jakýsi zjev očekává.

"Kam pak jen každý večer asi chodí?" šeptala tiše, když opětný vzdálený šumot očekávání její byl zklamal; "i mně to skrývá - a včera přišel, jak jsem slyšela, velmi pozdě a poraněn domů. Matko Spasitelova! jen aby ho také zase dnes nějaké neštěstí nepotkalo!" Dvě slzy kalily nebeský úsvit jejích očí.

Mezitím prudce ze svého sedadla zchopil se Sinapius. "To psal Siccatino!" zkřikl, a rukopis třásl se mu v rukou. "Veliký Bože! kterak já jsem toho muže zneuznával - jaké to nové, oslepující světlo rozlévá najednou tento spis na předmět posud tak zatemnělý! A Siccatino - ano, on napsal v čilém rozmaru včera první tahy nesmyslné oné soustavy, aby mne dnes divuplným odporem tímto překvapil. Podařiloť se mu - já čtu a žasnu!"

Učenec opět na stolici se posadil a s bystrou soudností důležitý obsah rozebíral, při čemž chvílkami péra se chopil a na papíře geometrické figury kreslil a algebraické formule opisoval, které co do důkazy nejhlavnějších sad rukopisu připojeny byly.

Konečně, po dlouhém marném čekání krásné Eližběty, zdál se předmět touhy její se blížiti; neboť rychle odložila práci na klín, položila prst na usmívající se purpurová ústa, a ohlas blížících se kroků radostně poslouchajíc, polohlasitě zvolala: "On jde - on to - to jeho krok!"

Dvéře se otevřely, dívka chopila se rychle svého límce, a když Bedřich vcházel, lhostejně, jak se zdálo, v práci pokračovala. Mladý muž přistoupil k pilné švadleně, která však chladným, němým hlavy pokynutím na jeho přívětivé pozdravení večerní poděkovala.

"Vy se hněváte, drahá Eližběto - což pak jsem zavinil?" tázal se jinoch s tak tklivým názvukem, že dívka i proti vůli své na tázajícího se kvapným, polosmířlivým zrakem pohlédnouti musila.

"Nemáme se na vás hněvati, Bedřichu, když v noci nebezpečnými ulicemi bloudíte a ani poraněním včerejším od svého ošklivého obyčeje upustiti nechcete?"

"Věřte mým slovům," odpověděl jinoch, "původ rány této čest mou nepoškvrnil, a večerními návštěvami plnil jsem toliko zbožnou, svatou povinnost k muži, jehož pomocí, bude-li vůle boží, k cíli nejsladších tužeb přijíti doufám." Na smíření podal jinoch dívce ohnivou svou pravici.

Eližběta pozdvihla velké modré oko, ve zracích miláčkových zkoumati chtíc; jakmile na ni však Bedřichův jasný zrak tak věrně, ctně a vroucně pohleděl, sklopila slzavé, zkoumavé očinky, sladký úsměch rty její ovanul, a tiše položila ručinku v Bedřichovu mužnou pravici.

Volající Sinapius přetrhl důvěrnou rozmluvu. Dalť si od Bedřicha skříni podat, na postranním stolku ležící, a opět do hlubokého zamyšlení se zabral. Konečně četl polohlasitě následující místo ze spisu před sebou ležícího: "Poměry lámavosti světla stojí s tvary jednoduchých nerostů v úzkém spojení. Zkušenost učí, že všecky nerosty, které v mnohoosých tvarech se objevují, paprsek jednoduše lámou, ony pak, jichžto tvary jednoosé jsou, na dvé jej rozlomují. Lzeť tedy o nerostu, jestli jen dosti průzračný, byť i porouchán byl, vždy s bezpečností udati, zdali jeho původní tvar jednoosý či mnohoosý byl."

Spěšně otevřel nyní Sinapius skříni, již mu Bedřich byl podal; v několika řadách leskly se přirozené hlati před očima učencovýma. "Zde jest routami obmezený kazivec, a tedyť jednoosý a musí paprsek dvojnásobně lámati!" pravil ohnivě přírodozkumec, černou čáru na bílý list nakresliv. Nyní položiv kazivec na taženou čáru, patřil skrze prozračnou hlať na ni a trhl sebou, s podivením shledav, ana, jednoduše tažena, dvojnásobně se objevuje.

"Jaký to podivný úkaz!" zvolal - "a tohoť jsem sobě já, a všichni přírodozkumci, kteří až posud žili, nepovšimli! Uvidím, jak to s tvarem mnohoosým vyhlíží. Tutě čistá, velmi průzračná kostka!" Ze skříně hlať kamenosolnou vyndav, položil ji na černou čáru a skrz pohledna, zvolal: "Věru, tento tvar toliko jednoduše čáru okazuje!"

A nyní uchopiv roznícený přírodozkumec kladivo s ostrou hranou, udeřil na jednu plochu onoho prvního routového křišťálu, tak že se ve dví rozrazil.

"Co děláte, pane?" zkřikl Bedřich; "ach škoda toho krásného čtvrtáčku!"

"Jak?" vzkřikl s podivením Sinapius, slyšev tvar hlati té jmenovati; "i tobě jest onen nový, zvláštní název tvaru tohoto povědom?"

"Pamatujte se, ctihodný mistře," odpověděl na rozpacích jinoch, "že jste sám tak tvar tento pojmenoval."

"Pojmenoval jsem jej tak? v pravdě?" pravil učenec, aniž více o tom přemýšleje; úlomek rozhrušeného nerostu celou jeho pozornost upoutal. Bystrým okem hleděl naskrz na černou čáru, a když nyní dvakráte lomený paprsek čáru dvojnásobně ukazoval, tu sepjal užaslý zkoumatel ruce a zraky na třpytící se hlať upjav, dlouho ve hlubokém přemyšlení pohřížen stál.

Zatím se přiblížila potichu Eližběta ze svého pokojíku, a Bedřichova ramena se dotekši, jala se tázati: "Co pak má otec? tak zanícena jsem jej nikdy ještě neviděla."

Učeň, s plamennou tváří a tlukoucím srdcem tak veledůležité jemu zanícení pěstounovo pozoruje, chopil ruku dívčinu, tiše pravě: "To až příliš důležitá doba: stojíť s naším štěstím a s mými pozdními večerními vycházkami v nejužším spojení!"

Tu pravil pan Sinapius v polosrozumitelných slovech: "Jak podivno! Tak vykazuje bezživotná podoba tělesa přírodnického paprsku slunečnímu nové, nezvyklé cesty - štípe a láme jeho svítící šíp, aby svědectví dal o tvaru, jejž pronikl, a člověka učil, hlať mezi zpřízněné druhy jich rodů stavěti! - Stvořiteli věčný!" hlásal dále, oči k jasné hvězdnaté obloze pozdvihna - "jaký nový, netušený to sled tvé moci a moudrosti skrývá tento kámen mrtvý! Ano, směle se táži: není-li důkaz všemohoucnosti božské, jenž se mi tuto v mrtvém kameni objevuje? není-li rovně tak podivuhodný a vznešený, jako onen, jejž vy, věčná tělesa nebes na nesmírné obloze, planoucími tahy zvěstujete?"

Vysoko vztyčen stáltě Sinapius, co zasvěcenec přírody; zaslzený zrak hleděl pevně k hvězdám, jako by opětoval smělou, významu plnou otázku. "A nálezce této vznešené vědy - - hluboko skláním hlavu svou před ním!" - Na to se obrátil Sinapius k svému vychovanci, jenž radostí zářícím zrakem hnutí přírodozkumcovo pozoroval. "Můj plášť" - pravil - "a mou točenici! Vznešený velitel můj mi za zlé pokládati nebude, že mu v temnu nočním tento skvoucí paprsek světla přináším!"

Brzo na to kráčel pan Sinapius, doprovázen skolárem na cestě mu svítícím, v pospěchu ulici nahoru k císařskému hradu vedoucí.

zpět na obsah Další: IV.