Česká čítanka - Vrchlický- Mod. básníci angl. -

XIV.

Thomas Chatterton (1752-1770.)

Syn chudého učitele v Bristolu. Záhy zabýval se studiem staré literatury, tak že si osvojil úplně ráz mluvy středověké a vžil se do ducha a způsobu starých tak, že napsal řadu ballad, které docela dýchaly starověkem. Pod jmenem středověkého mnicha Rovleye ze 14. století vydal své skladby, jimiž i znalce oklamal, tak že dlouho platily (jako podobné skladby Macphersonovy) za pravé originály. V dubnu 1770. vydal se do Londýna, aby se živil literaturou, ale řada bolestných sklamání, nepochopení vynikajících současníků, boj o kůrku chleba, svedly jej sedmnáctiletého k samovraždě arsenikem. Později teprv byla jeho vzácná vloha patřičně oceněna. Chatterton jest bez odporu zjev, který genialností imponuje, třeba sklácen bídou nedospěl k celé vyspělosti své neobyčejné vlohy básnické.

RESIGNACE

Hrom, jímž tvé nebe, Bože, zní,
jenž i ten zemský atom zříš,
já vzývám, štíte poslední,
skloň milostiv se ke mně blíž!

Hádankám tmavým vůle tvojí
i stínu rajských světel tvých,
podléhá lidský duch v zlém boji,
však Věčný co chce, - není hřích.

Ó na mne v chvíli pokušení
a v úzkostech a ve slzách,
svou dobrotou ztiš vášní vření,
svou láskou, smírem zmírni strach!

Když mimo tebe v srdci vřelo
cos zpupného, čím bují zmar,
tvé oko v nebezpeč mou zřelo,
tvé lásky přehlédniž to žár!

Tož srdce, nač lkáš v zoufalosti?
Nač v temnu zní tvůj smutný hlas?
Svor dumy odhoď, k blaženosti
Bůh přece všecky stvořil nás!

Žel, srdce moje lidsky cítí,
viz slzu mou a slyš můj vzdech,
že otráveno jest mé žití,
to cítím v sledních zápasech!

Však resignovat chci z vší síly,
za každou ránu dík vzdát jen,
ať ztichne srdce vzdech, jenž kvílí,
pryč, slzo, jíž hled zasmušen!

Plášť chmurný, jímž chce noc mne krýt
i ducha bez vší bnaděje,
ten spadni, Bože, v jitra svit,
jenž slunce tvé mi odkreje!

ŽALOZPĚV MINSTRELŮV

Ó v nářky moje vpadněte,
ať tekou hořkých slzí zdroje,
v rej nohou v svátek nehněte,
vše noc ať shltí v stíny svoje!
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.

Jak zimní noc byl jeho vlas,
sníh na jaře tvář jeho svěží,
a růžná jako zory jas,
ten půvab nyní v hrobě leží.
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.

Hlas jeho sladce jak drozd pěl
a tanec, myšlenka tak hřímá,
bubínek jeho zvučně zněl...
ach, pod vrbou teď tiše dřímá.
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.

Slyš, šumí křídlo havranní,
tam údolí kde skála svírá,
tmou bloudí můra po pláni
a skřekem zaznívá hlas výra.
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.

Viz, bledý luny lesk se kmit,
však bělejší jest rubáš bílý,
a bělejší než jitra svit
než zář, kdy večer se již chýlí.
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.

Na hrobu věrné lásky mé
se nemá jediný květ vznésti,
co těcha mi té duše ctné,
má chladná smrť víc nezná štěstí.
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.

Kde svaté jeho tělo tlí,
chci plané růže nasázetim
zde celá moje bytost dlí,
sem, víly, pojďte v tanec spěti!
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.

Zraněna ostrým trnem jich
hrob krví sladce zrosím vřelou,
co života mi ples a smích?
žert dne a tanec v chvíli ztmělou?
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.

Vln víly, rákos na stráni,
mne vemte v hloubku svou,
jdu k tobě, drahý, v zoufání...
A byla pod vodou...
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.

zpět na obsah - Další: George Crabbe (1754-1832.)