|
- Vrchlický | - Mod. básníci angl. | - |
Syn pronajímatele povozů v Londýně žil a vyrostl v poměrech stísněných. Lékárnictví brzy zanechal a oddal se zcela literatuře, brzy však dostal chrlení krve a marně hledal úlevy v Italii. Básně jeho většinou jsou provaté ryzím duchem antiky a snivou něžností.
Z větších skladeb jmenujeme "Endymion", "Lamia", "Isabella" (dle Boccaccia), "Večer sv. Anežky" a zvlášť velkolepý fragment "Hyperion".
Den zmizel již a všecko sladké s ním
ret sladký, hlas, dlaň, sladší ňadra bílá,
dech sladký sdružen šeptům tajemným,
lesk očí, pasu tvar i pružnost milá!
Již zbledlo kouzlo poupat v rozpuku
a krásy paprsk zmizel, očím báj,
mně z loktu krásy v plném souzvuku
tvar luzný zmizel, teplo, lesk a ráj.
Že večer moh tak záhy vše mi brát!
Teď svátek - ne svatvečer na svém klínu
počíná vonné, bdící lásce tkát
pro skrytou rozkoš závoj hustých stínů,
já přes den lásky missal probíral,
bych teď se modlil, postil se a spal.
LA BELLE DAME SANS MERCY.
Co je ti, bledý rytíři,
tak zmaten, váháš, v tváři žel,
již svadlo sítí u jezer,
pták oněměl.
Co je ti, bledý rytíři,
tak zhublý jsi a zdrán,
veverky sýpka plna jest,
však pustý lán.
Na čele tvém zřím liliji
jest vlhká děsem, zimnicí
však svadne bledá růže též
tvé na líci.
Já potkal ženu na nivě,
tak luznou jako dítě vil,
zrak divý, nožka křídlo jen,
vlas dlouhý byl.
Já květy ozdobil jí skráň
i páže, tělo, - božský sen! -
jak v lásce na mne pohledla
a vzdychla jen.
Já zved ji svého na oře,
jen viděl ji, až západ byl,
u cesty stanouc, zpívala
tu píseň vil.
Hledala pro mne kořínky
a med a sladkou mannu tam
a divně zněl ten její vzdech,
ó jak tě ráda mám!
Mne zatáhla pak v elfů sluj
a plakala a vzdychla pak
až divými jsem polibky
jí zavřel zrak.
A pak mne skolébala v sen
a já jsem snil - ó jaký sen! -
ten poslední, jemuž jsem vpad
na svahu hory v plen.
Já bledé krále, panice zřel
a bledých bojovníků řad,
ti křičeli "damou sans mercy"
jsi pro vždy jat!
Já v šeru viděl její rty
se otevřely v děsný sten
já zbudil se na svahu tom
sám opuštěn.
A proto bledý bloudím zde
a váhám, v tváři žel,
kde svadlo sítí u jezer,
pták nezapěl.
Ty dobo mlh a plodů zrajících,
ty slunce uzrálého věrný druhu,
s ním kane požehnání z dlaní tvých,
že střechy kynou v zralých hroznů kruhu,
s omšených jabloní že plod se chýlí
a zralost v jádro všeho proniká,
jímž kypí dýň a lísky slupka plní
se jádrem sladkým, květů veliká
jímž kyne v lukách žeň, kam včely pílí,
dnů teplých stálostí, že až se mýlí
neb cely plastvů jich se medem vlní.
Kdo ve tvých špižírnách tě neviděl?
Ba, mnohý tebe zřel u stodol vrat,
jak bezstarostně sedíš, kšticí spěl
ti vítr z řešet, neb tě viděl spát
na snopu polžatém výparem máku,
srp v dlani šetřil drn a sterý květ,
neb jindy sběrače jak zřel tě klasů
se snopem na hlavě skrz vodu spět,
neb stát u lisu jablečníku, v zraku
klid tichý, dlouho dívat se, jak v tlaku
vytéká šťáva zlatitého jasu!
Ty jara písně, kde jsou nyní teď?
Ó nepomni jich, máš svou hudbu taky!
Když mroucí zkvítá den skrz mraků zeď,
v zář růží stápí strniště, kdy mraky
much, jepic truchlí řeky na pobřeží,
se nesou výš a k zemi tíhnou zas,
jak vítr lehounký je tiše nese,
se strání zelených zní jehňat hlas,
tu z meze cvrček ozval se a svěží
hlas červenky od plotu zahrad běží,
křik vlaštovek se v sboru vzduchem třese ...
Ne, nesestupuj tam, kde břeh je Lethy,
a neber jedovatou šťávu třtině
a nestrp, skráň tvou by věnčily květy,
tož lilek s hrozny, vzaty Proserpině.
Nesplítej růženec si z dříšťálů
a nevol černého si smrtihlava
za obraz Psychy, nevol sovu sobě,
by družkou byla tvojím ve žalu,
za stíny stínů druž se shrne tmavá
a bdělá úzkost zamží duši tobě.
Však má-li smutek v duši tvoji skanout,
ať skane jako vláha s mraků padá,
již mrtvá poupata zas mohou vstanout,
již jarní prška na chlumy se skládá.
Svou bolest vůní rosných růží zkoj
a duhou, která spíná řeky břehy
a paeonie květy nádhernými,
a milka když ti vypovídá boj,
za ruku chop ji, v její hněv pln něhy
se v hlubé oči její zahleď svými.
Jest s Krásou, s Krásou zmírající živa
a s Radostí, jež klade odcházejíc
prst na ústa, a s čárem, který stlívá,
na jed se, jak je mlsne včela, měníc.
Ba samé Rozkoše kde stojí dům,
tam melancholie si oltář staví,
jen tomu zjevný, kdo pln vášně plamů
k rtům číši plnou tiskne, v mžiku tom
duch cítí její moc a jako tmavý
pak prápor visí na zdi její chrámu.
Další: